• P.Waits
Stylromantika
Datum publikace13. 11. 2026
Počet zobrazení751×
Hodnocení4.68
Počet komentářů1

Odsudek 02

Červencové dny plynuly na oddělení dětské onkologie Krajské nemocnice v Hradci Králové stejně rychle jako kterékoli jiné. Rakovina bohužel není sezonní chřipka. Děti i rodiče tu byli pořád a s nimi lékaři, sestry a ošetřovatelky.

Kryštof mezi tamější pacienty na první pohled nezapadal. Většině osazenstva bylo pod dvanáct, plus minus. Dětská onkologie brala pacienty do osmnácti, takže sedmnáctiletý tu nebyl omylem, i když byl spíš vzácností. Tím spíš kluk, který ani nepůsobil nijak zvlášť nemocně. Paní Konečná mu přesto u večeře krájela maso na kousky, jako by si nechtěla připustit, že je syn už vlastně dospělý. Kryštof ji nechal. Jen když se nedívala, obracel oči v sloup.

První týden se mu navíc vedlo relativně dobře. Přípravné testy, odběry, konzultace s hematologem z Prahy, který se přes obrazovku připojoval každý druhý den a pokaždé chtěl nová čísla. Krevní obraz, jaterní testy, zánětlivé parametry. Pořád totéž. Kryštof byl hlavně unavený, ale nebyl nemocný v tom smyslu, v jakém se to slovo v téhle fázi obvykle chápe. Mohl chodit. Mohl číst. Mohl mluvit.

Tomáš ho pravidelně vídal sedět na parapetu ve společenské místnosti a dívat se, jak Eliška staví ze stavebnice něco, co mělo být asi hrad, ale víc to připomínalo loď, která se rozpadá. Dívenka mu vysvětlovala, kde jsou ložnice a kde prý bude koupelna, jakmile najde ten modrý kus, který se jí tuhle válel na zemi a pak se ztratil. Kryštof seděl, opíral se o zeď, kolena přitažená k hrudi, a poslouchal.

Nesmál se jí. Neopravoval ji. Přitakal, když mu ukázala, kde bude komín. Přikývl, když mu vysvětlovala, kde bude okno. A pak spolu pomlouvali skřítky, kteří v nemocnici schovávají věci, a hledali ten chybějící modrý kus. Nenašli ho.

Tomáš to ze dveří sledoval jen chvíli. Pak šel dál.

Přesto si ho začal všímat. Ne záměrně, ještě ne. Jen tak, jak si člověk bezděčně všímá něčeho, co se mu pomalu posouvá do zorného pole, aniž by to kolem sebe dělalo povyk. Kryštof byl na chodbě. Kryštof byl v jídelně. Kryštof byl u okna. Kryštof seděl na židli před sesternou a očima soustředěně kmital po displeji čtečky.

Jednou se ho Tomáš zeptal:

„Co čtete?“

Kryštof zvedl hlavu. Měl na sobě zase ty kraťasy a černé tričko, jako když přišel. Byl bos. Pořád bylo horko.

„Pratchetta. Od babičky. Prý je to jediná náboženská literatura, kterou člověk potřebuje.“

„Aha.“

„Znáte?“

„Jo. Úžasnou Zeměplochu zná snad každý.“

„Kromě mojí matky,“ utrousil Kryštof do čtečky. Koutkem úst mu cuklo a k tomu zahýbal palcem u nohy, skoro jako na pozdrav nebo místo mrknutí.

Tomáš stačil zahlédnout jen záhlaví stránky, kapitola sedm, v angličtině. Chtěl se zeptat na titul, protože Pratchett většinou kapitoly nepoužívá, ale v tu chvíli na něj přes chodbu zavolala Lenka, že holčička paní Jirkové na trojce zvrací a ona potřebuje další ruce. Takže jen na omluvu zvedl dlaň a šel.

V pondělí druhého týdne přišel na ranní vizitu primář Janoušek. Hematolog, kolem šedesáti, vysoký a prošedivělý, bílý plášť mu na ramenech visel volněji, než by měl. Za ním šla staniční sestra Veselá. Jana. Drobná padesátnice se šedivými vlasy sčesanými do drdolu, s deskami dokumentace v náručí. Tomáš tlačil vozík. Paní Konečná, která tentokrát přijela kvůli vizitě dřív, prudce vstala z křesla u okna.

Janoušek se postavil k posteli, pravou dlaň volně položenou na levém zápěstí, jak stával u všech lůžek. Mluvil ke Kryštofovi, ne k matce.

„Ve středu začneme s chemoterapií. V cyklech. Sama vás nevyléčí, ale potřebujeme tu mrchu dostat zpátky pod kontrolu. Pokud se to podaří a vy to zvládnete, může se pak začít uvažovat o druhé transplantaci.“

Paní Konečná se nadechla.

„A potom?“

„Potom Praha rozhodne, jestli do toho půjde.“

„Jakou mám šanci?“ ozval se z postele Kryštof.

„Na transplantaci, nebo po ní?“ obrátil se k němu Janoušek.

„Obojí.“

Janouškovi se nepatrně sevřely prsty na zápěstí.

„To vám neumím říct. A kdo vám teď něco slíbí, tak lže. Uděláme, co umíme, nic víc slíbit nemůžu.“

Kryštof se na něj chvíli díval. Pak pokrčil rameny.

„Tak jo. Beru. Boj.“

Janoušek mu podal ruku jako dospělému. Pak se otočil k matce a předložil jí k podpisu informovaný souhlas. Za nezletilého podepisovala stále ještě ona. Pero jí napoprvé nepsalo. Zatřepala jím a podepsala se znovu, přes ten první prázdný tah. Kryštof sledoval, jak podepisuje, a mlčel.

Na chodbě Jana zpomalila, až s ní Tomáš srovnal krok. Sáhla si na drdol.

„Lenka říkala, že jsi mu ve čtvrtek dělal kafe na sesterně.“

„Automat mu spolkl dvacku.“

„Automat polyká dvacky, co tu jsem.“ Podívala se na něj. „Pacienti na sesternu nechodí, Tomáši. Léky, karty, počítač. Víš to.“

„Vím.“

„Tak mu to kafe nos na pokoj.“

Odešla k osmičce, desky přitisknuté k hrudi.

O něco později Tomáš zastihl Kryštofa v koupelně. Dveře byly otevřené a Kryštof stál před zrcadlem s ručníkem kolem krku a jednorázovým holítkem v ruce. Na bradě měl pěnu.

Tomáš se zastavil. Ne že by nebylo co holit. Několik světlých vousů na bradě a nad horním rtem skutečně měl. Jen vzhledem k tomu, co mělo začít ve středu, působila celá ta operace poněkud zbytečně.

Kryštof zachytil jeho pohled v zrcadle.

„Já vím.“

Tomáš zůstal stát ve dveřích.

„Chci si to ještě užít, než to zase přestane být potřeba.“

Opláchl holítko pod kohoutkem a znovu se naklonil k zrcadlu. Soustředěně odstranil tři vousy, které předchozí tah minul.

Tomáš šel dál. Až na chodbě se přistihl, že se usmívá.

Ve středu začala chemoterapie.

Tomáš tu proceduru za tři roky viděl tolikrát, že už o ní nepřemýšlel jako o léčbě. Spíš jako o špatném počasí. O dešti, který se musí přečkat, protože jinak by všechno uschlo. Kryštof ho přečkal zaťatě. Ležel na posteli, zíral do stropu, matka mu občas nahlas četla. Tučková. Bílá Voda. Tomáš ji s tou tlustou knihou vídal na chodbě od prvního dne. Kryštof občas něco zamumlal. Občas zavřel oči. Jednou nebo dvakrát, když si myslel, že se nikdo nedívá, zatnul pěsti tak, až mu klouby zbělely.

Tomáš to viděl a pomyslel si jen, že předčítat dospívajícímu klukovi na kapačkách s cytostatiky o utrpení řeholnic v padesátých letech není zrovna ten nejlepší nápad. Neřekl ale nic.

 

Paní Konečná trávila v nemocnici většinu dnů. Přijížděla kolem druhé, odjížděla kolem sedmé večer. Její muž se objevil vždy v sobotu, a někdy ve středu večer, asi po práci. Byl to vysoký, hubený muž s brýlemi, který mluvil málo a díval se na syna tak trochu ostýchavě, úkosem, jako by i pohled mohl ublížit.

Jednou týdně za Kryštofem chodila i psycholožka. Sedla si na židli u postele, desky na kolenou, a dokud byla v pokoji, nenapsala do nich ani slovo. Psala až potom, na sesterně u Lenčina stolu. Tomáš ji tam občas vídal. Psala málo, ale dlouho. Nikdy se jí nezeptal, co si zapisuje.

Dvě mladší dcery Konečných, dvojčata, se na oddělení zatím neobjevily. Rodiče nejspíš obě dívky drželi od bratrova pokoje dál. Možná v naivní snaze ušetřit je alespoň toho, čeho je ještě ušetřit šlo. I když jedna z nich už nemocnici poznala důvěrněji, než by ve dvanácti měla.

 

V Lisabonu mezitím začalo mistrovství. Zápasy sledoval Kryštof na tabletu opřeném o polštář. Tomáš se jednou zastavil u postele a chvíli se díval s ním. Na obrazovce běhali kluci po modrém hřišti, které se lesklo vodou.

„Proč je to mokré?“

„Kropí to. Míček pak líp klouže.“

„A vy jste hrál kde?“

„Vpředu.“ Kryštof ukázal na jednoho z hráčů. „Tam, co stojí tenhle. To je Vojta. Hraje za mě. Blbě a zbrkle.“

Tablet vypnul dřív, než zápas skončil.

V sobotu seděl otec u jeho postele na židli, kterou si přisunul ke zdi, ne k synovi. Kryštof měl výsledky otevřené v telefonu.

„Jak hrajou?“

„Prohráli o tři.“

„Hm.“

Pan Konečný si sundal brýle, očistil je cípem košile a zase si je nasadil. Víc se neptal. Kryštof položil telefon displejem dolů na deku. Tomáš je viděl ze dveří, když roznášel léky. Seděli spolu skoro hodinu. Pokaždé, když šel kolem, bylo v pokoji ticho.

 

Po pár dnech se začaly projevovat vedlejší účinky chemoterapie. Nevolnost, slabost, občasné zvracení. Kryštof si nestěžoval. Mluvil méně. Jedl méně. Postupně potřeboval pomoc i při běžných úkonech. Na toaletu začal chodit s chodítkem a čtečku musel opírat o stojánek, protože ji dlouho neudržel.

Když ale přišel Tomáš na směnu a zastavil se u jeho postele, Kryštof k němu vždycky stočil oči a nepatrně povytáhl bradu.

Kafe teď nepřicházelo v úvahu, tak mu Tomáš nosil čaj. Nemusel ho nosit on. Mohl to dělat kdokoli jiný. Jenže měl pocit, že jeho jasmínový čaj bez cukru pije Kryštof radši než tu černou přeslazenou žbrundu, co nosí ošetřovatelky. Pil pomalu, hrnek svíral v obou dlaních a očima bloudil za oknem.

Pořád z toho hrnku s odštípnutým uchem. Vracel ho pak Tomášovi vždy s tou samou poznámkou, že se mu nic dalšího odštípnout nepodařilo.

 

Druhou neděli po Kryštofově příjezdu přišla paní Konečná za Tomášem na sesternu.

„Pane Brázdo,“ oslovila ho.

„Ano?“ zvedl hlavu.

„Chtěla jsem se vás zeptat. Syn mi říkal, že za ním chodíte a povídáte si s ním.“

Stála ve dveřích, ruce sepjaté před sebou, ramena trochu zvednutá, jako by ji něco pálilo v zádech. Tvář neprozrazovala, jestli je to dobře, nebo špatně.

„Zastavím se u něj, když mám chvilku,“ řekl Tomáš opatrně. „Je to standardní. Pacient v jeho stavu potřebuje mít pocit, že ho někdo vnímá.“

„Chápu. Nevadí mi to. Jen…“ Paní Konečná se zarazila. „Jen jsem ho tak dlouho neslyšela tolik mluvit… a taky jsem ho už dlouho neslyšela se smát…“

„Ano?“

„Od loňska. Většinu té doby strávil v Motole a tam byli všichni… Pořád kolem něj někdo byl, lékaři, sestry, dobrovolnice, psycholožka. Ale on mluvil málo.“ Odmlčela se. „I se mnou vždy prohodil sotva pár vět. Pak po transplantaci trochu ožil…, ale dlouho to nevydrželo…“

Tomáš nevěděl, co na to říct.

„A teď mi o vás povídal dvacet minut a smál se…“

Tomáš stál u dřezu s nedomytým hrnkem v ruce. Jiným, ne tím Kryštofovým. Odložil ho a otočil se čelem k paní Konečné.

„Mluvíme o banálních věcech,“ řekl. „O automatu na kávu. O knihách. O pozemním hokeji, kterému sice nerozumím, ale poslouchám. O nemocničních skřítcích, kteří z rozmaru přesouvají věci…“

Paní Konečná se slabě, velmi slabě usmála.

„Já vím. O tom mi taky vyprávěl.“ Sklopila pohled ke svým sepjatým prstům. „Jen ne tolik.“

„Ale?“ zeptal se Tomáš.

„Nic.“ Zavrtěla hlavou. „Je to poprvé od loňského jara, co mi o něm někdo řekl něco jiného než zprávy z laboratoře.“

Přejela si rukou přes čelo, jako by zaháněla neviditelnou mouchu, a otočila se k odchodu.

„Děkuji, pane Brázdo…, za ten jeho smích,“ řekla ještě ve dveřích.

„Není zač.“

Odešla. Tomáš zůstal stát u dřezu. Na okamžik ho napadlo, že na něj snad žárlí. Rodiče na oddělení žárlili často. Na sestry, na lékaře, na dobrovolnice, na každého, s kým jejich dítě prohodilo víc vět než s nimi. Rychle tu myšlenku zaplašil.

 

Další týden si Jana vzala Tomáše stranou. Na sesterně právě dopisoval záznamy po ranních odběrech.

„Potřebovala bych se s tebou domluvit na Kryštofovi.“

Tomáš se otočil od počítače.

„Už potřebuje asistenci i ve sprše. Včera s ním byla Zdena…“

„Já vím,“ přerušil ji Tomáš. „Něco se stalo?“

„Ne. Jen se mě dneska ráno, když jsem mu nesla teploměr, ptal, jestli bys mu ve sprše nemohl pomáhat ty. Hned mi vysvětloval, že si na nic nestěžuje. Byla prý moc hodná. Takže předpokládám, že mu před ní bylo jenom trapně.“

„Taky by mi bylo. Je jí pětapadesát a odhaduju, že se k němu chovala jako ve školce,“ uchechtl se Tomáš.

Pak se na okamžik zarazil.

„Řekl si přímo o mě?“

„Ne. Ne. Jen se tak jako nenápadně vyptával, jestli tu nemáme taky nějakého ošetřovatele. Proč se ptá, jsem z něho musela chvilku páčit.“

Tomáš se na ni naoko zamračil.

„A protože tu žádný jiný chlap není, tak jsi hned ochotně zaměstnala mě.“

„Přesně,“ přikývla bez mrknutí.

Na chodbě zarachotil vozík. Jana počkala, až projede kolem otevřených dveří.

„Zvládneš to?“

„Jasně. Po převazech.“

„Já nemyslím časově.“

Tomáš se na ni podíval.

„Jano, ty jsi přece taky ošetřovala chlapy.“

Koutky jí cukly.

„Dobře. Promiň. Jen jsem se zeptala. Řeknu mu to.“

Tomáš se otočil zpátky k monitoru, ale ruce na klávesnici nepoložil.

„Nemusíš, řeknu mu to sám. Mohl se ostatně zeptat rovnou. Když mu můžu nosit čaj, můžu mu i umejt zadek.“

„Nechtěl tě prý otravovat, ale myslím, že se spíš styděl.“

Tomáš se podíval na otevřený záznam.

„Neotravuje. Od toho jsme tady.“

„To jsem mu řekla taky.“

Jana vzala ze stolu desky. U dveří se ještě zastavila.

„Jo a domluv se s ním, až tam nebude máma. Prosil mě o to.“

„Chápu…,“ přitakal.

Odešla. Tomáš dopsal poslední řádek a zavřel kartu. Pak si prošel, co ho ještě čeká do oběda.

Po obědě se zastavil na čtrnáctce. Paní Konečná ještě nepřijela. Kryštof ležel se čtečkou na dece, ale když Tomáš vešel, odložil ji.

„Mluvil jsem se sestrou Veselou,“ řekl k němu Tomáš. „Jestli chcete do té sprchy, tak můžeme. Mám teď volno.“

Kryštof se podíval ke dveřím.

„Šlo by to až navečer? Až se tam nebudou koupat děti.“

„Po obědě většina dětí spí, ale můžeme i později. V kolik?“

„Až odjede máma.“

„Jsem tu dneska do šesti.“

„Táta ji vyzvedne v pět. Dneska musí domů dřív. Holky pojedou k babičce, musí je vypravit. Měly jet na tábor, ale neposlala je…, aby tam prý něco nechytily…“

„Tak v půl šesté. To bych měl stihnout.“

Kryštof přikývl. Palcem přejel po hraně čtečky.

„A nebude tam ještě někdo?“

„V koupelně?“

„No. Že by tam někdo přišel. Pro něco.“

Tomáš přivřel dveře do pokoje. Na chodbě právě projížděl vozík s prádlem.

„Dáme na dveře, že je obsazeno.“

„A budete tam jen vy?“

„Ano.“

Kryštof zatlačil nehtem do gumového pouzdra čtečky.

„Paní Marková byla fakt hodná…,“ řekl pak.

„Já vím.“

„Nechci, aby si myslela…“

„Pochopí to.“

Kryštof si přitáhl čtečku blíž, ale nezapnul ji.

„A neříkejte to mámě, prosím…, urazila by se…“

Tomáš přikývl. Neřekl mu, že to matka myslí dobře.

„A co zvládnu, udělám si sám,“ dodal Kryštof.

„S tím počítám. Řeknete mi, s čím potřebujete pomoct.“

Kryštof se na něj konečně podíval.

„Tak v půl šestý.“

„Fajn, jsme domluvení.“

Tomáš otevřel dveře a vyšel na chodbu.

 

Jednoho odpoledne, byl to čtvrtek v druhé polovině měsíce, vypadal Kryštof hůř než obvykle. Ležel se zavřenýma očima, dýchal pomalu a na nočním stolku měl emitní misku. Na vedlejší posteli ležela jeho matka, obutá, v šatech, ruce složené na hrudi. Přes nohy jí dopadal pruh odpoledního slunce.

Tomáš vstoupil tiše. Chtěl jen zkontrolovat kapačku. Paní Konečná otevřela oči. Pohlédli na sebe. Přiložila si prst ke rtům a bradou ukázala na syna, který spal.

Tomáš zkontroloval kapačku. Byla v pořádku. Otočil se k odchodu. Vyšla za ním.

„Bratře Brázdo,“ řekla mu pak na chodbě téměř šeptem.

„Ano?“

„Kdybyste měl zítra chvíli, mohl byste mu přečíst něco z té knihy? Z toho Pratchetta. Já se v tom ztrácím a on to navíc čte v originále. Prý aby všechno nezapomněl a aspoň z něčeho jednou odmaturoval. Jenže moje školní angličtina na to nestačí. A sám teď neudrží ani čtečku, jak se mu třesou ruce.“

Tomáš se přes sklo podíval na Kryštofa. Oči měl zavřené, ale Tomáš si nebyl jistý, jestli opravdu spí.

„Jistě, můžu,“ řekl. „Zítra po obědě?“

„Prosím.“

„Dobře.“

Když otevírala dveře do pokoje, ještě se k ní otočil.

„Pokud by vám to nevadilo, paní Konečná, říkejte mi Tomáši. Na toho bratra jsem si nikdy nezvykl.“

Neurčitě pohnula hlavou. Na konci chodby se zastavil u okna a chvíli pozoroval parkoviště. Auta přijížděla a odjížděla. Červencové slunce se opíralo do asfaltu a dělalo z parkoviště něco, co mohlo vypadat téměř stejně jako ten Pratchettův Poslední kontinent. Vyprahlý, rozpálený, se vzduchem, který se nad ním tetelil.

Bratře Brázdo.

Pacienti ani jejich rodiny to nikdy nepoužívali. Bratr byl pseudotitul, který tu a tam v legraci používaly starší kolegyně a občas ještě nějaký lékař. Podle pohlaví to bylo správně. I když formálně se jeho pozice jmenovala všeobecná sestra. Zvláštně znělo každopádně obojí. I když každé jinak.

Bratr jako trochu ironické přijetí do rodiny. Sestra jako tichá připomínka, že se do té rodiny tak úplně nehodí. Tomáš sám o sobě v práci nikdy nic neřekl, nebylo co říkat. Ale o mužích na sesterské pozici se pochopitelně leccos předpokládalo i bez ptaní.

Odešel k dalšímu pokoji. Ale ta slova mu zůstala viset v hlavě.

 

Druhý den po obědě přišel do Kryštofova pokoje. Kryštof seděl opřený o polštář. Čtečka mu ležela na pokrývce v klíně. Paní Konečná seděla v křesle u okna, pletla cosi nemožně složitého, a vstala, jakmile vešel.

„Já si zajdu pro kávu,“ řekla.

„Dobře.“

Vyšla z pokoje. Tomáš zůstal s Kryštofem sám.

Kryštof ho mlčky sledoval očima. Tváře měl propadlé, rty suché.

„Máma vás poprosila?“ zeptal se.

„Ano.“

„A nevadí vám to?“

Tomáš si sedl do křesla u postele. Vzal čtečku do rukou a probudil ji.

„Nevadí. Kde jste?“

„Kapitola sedm.“

Tomáš se podíval na displej. „Kapitola sedm. Byl jste v kapitole sedm už minule.“

„Tohle je sedm A.“

„Máte pravdu. Zapomněl jsem, osmička se nevyslovuje.“

Tomáš začal číst. Pratchetta v dospívání hltal jen česky a v angličtině mu chvíli trvalo, než našel tempo. Zaslanou poštu navíc nikdy nečetl. U nejednoho jména se zarazil, nejprve si ho musel zkusmo vyslovit a pak teprve pokračoval. A ani Pratchettovy oblíbené odbočky a poznámky pod čarou mu to zrovna neusnadňovaly. Nikam ale nespěchal. Jen občas se podíval na Kryštofa, jestli ještě poslouchá, nebo už usnul.

Neusínal. Sledoval ho. Pozorně.

Asi po čtvrthodině se Tomáš odmlčel, aby se napil.

„Máte hezký hlas a čtete bez přízvuku, skvěle vám rozumím,“ řekl Kryštof.

Tomáš se zarazil se sklenicí v ruce. Zvedl oči. Kryštof se na něj díval se stále trochu křivým úsměvem, ale tentokrát byl ten úsměv slabší, unavenější, opravdovější.

„Díky,“ řekl Tomáš. Odložil sklenici a pokračoval ve čtení.

Kryštof poslouchal. Tomáš četl. Venku se ozval klakson. Klimatizace tiše bzučela. Po půlhodině se paní Konečná vrátila s kávou a Tomáš jí podal čtečku se záložkou posunutou o patnáct stránek dál.

„Děkuji, Tomáši,“ řekla.

„Není zač.“

Kývl a odešel. Původně jí chtěl navrhnout, aby Kryštofovi opatřila audioknihu, ale vzápětí si to rozmyslel.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jménoPavel Waits
Věk53

Na každého někde čeká štěstí, dokonce většinou vždy i lelkuje někde opodál, jen se k vám nikdy nepřipojí, to vy musíte jít s ním.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #1 Odp.: Odsudek – Kapitola 2. — HonzaR. 2026-11-15 19:27
Taky bych o audio knížkách mlčel být na Tomově místě. :-)
Citovat