- P.Waits
romantika
20. 11. 2026
724×
4.78
1První výpovědi

Bylo čtvrt na deset. K neochotně vyprchávající dezinfekci a starému dřevu se v síni přidal pach papíru, který leží delší chvíli na slunci. Topení už nebylo potřeba, i když venku bylo jaro jen zpola. Jeden z těch ošidných dubnových dní, které se do oběda tváří jako léto a odpoledne se zase ochladí skoro jako v zimě.
Tomáš měl před sebou sklenici vody, kterou mu nalila Klára. Nepil. Sklenice tam stála netknutá od začátku jednání. Občas sklouzl pohledem k odrazu stropních zářivek na hladině a hned zase uhnul očima.
Soudce oznámil, že soud přistoupí k výslechu svědků, a požádal zapisovatelku, aby zavolala první svědkyni. Zapisovatelka otevřela dveře na chodbu.
„Svědkyně Mgr. Jana Veselá, prosím.“
Dveřmi na okamžik pronikl hluk chodby. Kameraman se pokusil zabrat alespoň kousek jednací síně, ale strážný mu zastoupil výhled a rázně ho vyzval, aby uvolnil cestu. Pak Tomáš ucítil závan známého parfému.
Chanel č. 5, asi jediný luxus, který si Jana dopřávala. V práci ho nenosila, používala ho vždy až po směně, před odchodem domů. Tomáš to od ní časem odkoukal. Přehlušit alespoň na cestu domů pach nemocnice nebyla vůbec špatná myšlenka. Pro sebe si pochopitelně vybral pánský, Bleu de Chanel. Když ho na něm máma poprvé ucítila, trochu udiveně se zeptala, odkdy namísto levného deodorantu z drogerie používá skutečný parfém. Vysvětlil jí to a o následujících Vánocích našel flakon pod stromečkem. K narozeninám pak dostal další, přestože ten první ještě ani nestačil spotřebovat.
Pak vešla Jana. Černé kalhoty, bílá blůza. Oblečení, ve kterém vypadala, jako by šla na vizitu, ne k soudu. Tomáš si uvědomil, že ji možná nikdy neviděl v ničem, co by nepřipomínalo nemocniční uniformu.
Prošla kolem lavice obžalovaných s odvrácenou hlavou, aniž by na Tomáše pohlédla, a postavila se k pultíku pro svědky. Soudce ověřil její totožnost a poučil ji.
„Jaký je váš poměr k obžalovanému?“
„Byla jsem jeho nadřízená.“
Soudce přenechal výslech státnímu zástupci.
„Paní svědkyně, byla jste staniční sestrou na oddělení dětské onkologie v době, kdy tam byl hospitalizován Kryštof Konečný?“
„Ano, byla.“
„Jakou funkci tam měl obžalovaný Tomáš Brázda?“
„Všeobecná sestra. Byl jedním z mých podřízených.“
„Jak dlouho pracoval na oddělení?“
„Když přijel Kryštof Konečný, pracoval u nás třetím rokem.“
„Jaký byl jako zaměstnanec?“
Jana chvíli mlčela. Tomáš to ticho znal. Bylo to ticho, ve kterém vážila slova.
„Dobrý,“ řekla. „Spolehlivý. Pacienti ho měli rádi. Rodiče ho měli rádi. Nebyly na něho žádné stížnosti.“
„Vadila vám nějaká jeho pracovní zvyklost? Měl například sklony k osobnímu sbližování s pacienty?“
Klára se vedle Tomáše lehce zavrtěla, ale zatím mlčela. Otázka už nabízela odpověď. Jana však s přímou odpovědí nepospíchala.
„Zdravotnický personál na dětské onkologii se musí s pacienty sbližovat,“ řekla. „Léčebné procedury nejsou příjemné dospělým, natož dětem. Často musíme pacientům asistovat i u zcela běžných činností, krmením počínaje a osobní hygienou konče. Blízkost tím vzniká sama od sebe. Tomáš v tom nebyl výjimkou.“
„Tedy sblížit se s pacientem mu bylo vlastní.“
„Jistěže ano. Jako všem na oddělení. Nejsme automaty na léky ani stroje na injekce a převazy.“
Tomáš ucítil, jak se Klára opřela loktem o jeho loket. Tichý signál: neboj se, zatím to jde.
„Všimla jste si něčeho neobvyklého ve vztahu mezi obžalovaným a Kryštofem Konečným?“
„Všimla jsem si, že s ním Tomáš trávil více času než s ostatními pacienty. Zastavoval se u něj i mimo pracovní povinnosti. Občas mu přinesl svůj vlastní čaj, povídal si s ním. Pravidelně jsem ho také vídala, jak sedí u jeho postele a předčítá mu. Nemůžu však říct, že bych to považovala za něco neobvyklého.“
Tomáš zvedl oči.
„Takže jste to nepovažovala za nestandardní?“
„Naopak. Považovala jsem to za přirozené. A v případě Kryštofa i za potřebné. Byl skoro dospělý a na oddělení měl kolem sebe hlavně malé děti, nebo zdravotnický personál nejméně o jednu generaci starší. Tomáš byl jeden z mála lidí, kteří mu byli věkem blízcí a se kterými si měl o čem povídat.“
Státní zástupce si to zapsal a na pár vteřin se odmlčel.
„Paní svědkyně, došlo přesto během pobytu Kryštofa Konečného na vašem oddělení k nějaké situaci s účastí obžalovaného, kterou byste označila za nestandardní?“
Tomáš sklopil oči ke sklenici.
„Byla jedna situace, která by se tak dala nazvat…,“ řekla Jana opatrně.
„Můžete ji soudu popsat, prosím?“
Jana začala vyprávět. Vycházka byla povolená. Kryštof byl v relativně stabilní fázi mezi dvěma cykly, neměl v ten den vyšetření ani léčbu vyžadující osobní přítomnost na oddělení. Byla sobota. Tomáš měl volno. Tomášův doprovod si Kryštof zajistil sám.
„Vycházku jste povolila vy?“ zeptal se státní zástupce.
„Kryštof se na ni ptal mě. Probrala jsem ji s primářem a ten ji povolil.“
„A jak dlouho měla trvat?“
„Celý den. Odjezd po ranní vizitě, návrat do večerky.“
„Věděla jste, kam přesně jedou?“
„Ano. Za jeho babičkou do Jamného nad Orlicí.“
„I to, že ho poveze obžalovaný?“
„Ano. Svým autem. Chtěli jsme omezit kontakty s cizími lidmi, takže veřejná doprava nepřipadala v úvahu. Tomáš navíc znal jeho zdravotní stav.“
„Přenocování bylo součástí toho povolení?“
„Ne. Měli se vrátit večer.“
Státní zástupce si něco podtrhl.
„Co se tedy stalo?“
„Tomáš mi večer zavolal. Řekl, že je Kryštof unavený a necítí se na cestu zpátky. Chtěli zůstat na místě a vrátit se ráno.“
„Uvěřila jste mu?“
„Neměla jsem důvod mu nevěřit.“
„Jak jste na to zareagovala?“
„Vyžádala jsem si Kryštofa k telefonu. Potvrdil, že je unavený. Na jiné potíže si nestěžoval. Když jsem se ptala na převoz, řekl, že sanitku nepotřebuje. Pak jsem mluvila i s jeho babičkou. Potvrdila mi, že může zůstat u ní. S tou nemocí už měla zkušenost, její manžel se se stejným druhem leukémie v naší nemocnici před lety léčil. Důvěřovala jsem jejímu úsudku, nepochybovala jsem, že by nám řekla, kdyby se jí na Kryštofově stavu něco skutečně nezdálo. A volala jsem i paní Konečné. Kryštof už sice byl plnoletý a rozhodovat se mohl sám, nicméně matka s námi byla dlouhodobě v kontaktu a chtěla jsem si u ní ověřit, že jsou u babičky pro přespání vhodné podmínky.“
„Co vám řekla?“
„Nevyjádřila v tom ohledu žádné obavy.“
„Takže jste na místo nikoho neposlala?“
„Ne. Zavolala jsem primáři. Podle toho, co nám Tomáš řekl a co jsem slyšela od Kryštofa, ani on neviděl důvod k okamžitému návratu. S přespáním souhlasil. Domluvili jsme se, že se vrátí druhý den dopoledne.“
„A když se vrátili?“
„Přijeli kolem jedenácté. Pacient byl v pořádku, vitální funkce stabilní. Působil dokonce lépe, než když odjížděl.“
„Takže jste neměla žádné pochybnosti o důvodu onoho přespání mimo oddělení?“
„Tehdy ne.“
„A později?“
Jana přejela prsty po hraně svědeckého pultíku. Tomáš se na ni nedíval, ale věděl, co teď přijde. Jana to neřekne tak, aby mu ublížila. Ale neřekne to ani tak, aby lhala.
„Později jsem začala pochybovat, jestli byla únava jediným důvodem, proč tam zůstali,“ řekla.
„Kdy přesně jste začala pochybovat?“
„Dvacátého devátého října. Tomáš přišel nahlásit, že paní Konečná viděla, jak se s Kryštofem objímá a… líbá.“
„A to jste chápala jak?“
Jana znovu zaváhala.
„Pochopila jsem to tak, že spolu mají vztah.“
Tomáš na okamžik ztratil nit. Jana neřekla poměr, nepoužila ani jakýkoli opis slova sex. Řekla vztah. Zřetelně. Státní zástupce si to zapsal. Klára taky.
Vztah.
Tomáš se na Janu poprvé od jejího vstupu skutečně podíval. Z profilu působila drobně, s mírně povolenou linií brady, ale pevně. Pohledem mířila do prázdna, kamsi ke státnímu znaku za soudcem. Tomáš si vzpomněl, jak jednou na oddělení, v listopadu před dvěma lety, plakala v šatně, když jim zemřela sedmiletá Terezka na meduloblastom. Tehdy to byl jediný člověk na oddělení, který se nepokoušel schovat slzy. Dnes jen stála a říkala to, co věděla.
Státní zástupce pokračoval.
„Co následovalo?“
„Zapsali jsme to do dokumentace a informovali nejprve primáře a potom vedení nemocnice. Tomáš byl následně převeden na jiné oddělení.“
„Obžalovaný tedy sám přišel s přiznáním až poté, co byl přistižen matkou poškozeného?“
„Ano.“
„Můžete odhadnout, jak dlouho předtím mohl ten vztah mezi obžalovaným a Kryštofem Konečným trvat?“
Jana se zarazila.
„Ne,“ odpověděla nakonec rozhodně. „Do té doby jsem si jejich blízkost takhle nevykládala.“
Klára si slyšitelně oddechla a něco si zapsala. Tomáš si oddechl jen neslyšně.
Státní zástupce položil ještě několik otázek, všechny technické, o formálních aspektech Tomášovy pracovní náplně, o tom, jak funguje vycházka pacienta mimo nemocnici, a o tom, jaký měl Tomáš přístup ke Kryštofově dokumentaci. Jana odpovídala stručně.
Pak vstala Klára.
„Paní svědkyně, mám několik otázek.“
„Samozřejmě.“
„Řekla jste, že si pan Brázda s Kryštofem Konečným povídal víc než s ostatními pacienty. Byl to jediný pacient, ke kterému se tak choval?“
„Ne. Choval se tak ke všem dětem, které na oddělení pobývaly dlouho. Je to součást naší práce.“
„Tedy jeho přístup k tomuto pacientovi byl v rámci jeho běžných pracovních zvyklostí?“
„To, že si s pacientem povídal a četl mu, ano. U Kryštofa trávil víc času, než bylo běžné. Vzhledem k jeho věku to bylo pochopitelné. To jsem ale už řekla.“
„Zaznamenala jste někdy, že by pan Brázda Kryštofa Konečného k něčemu nutil nebo že by pacient jeho přítomnost vnímal jako obtěžující?“
„Ne, nikdy.“
„Bylo to tedy naopak? Kryštof jeho přítomnost sám aktivně vyhledával…“
Soudce zvedl ruku.
„Paní obhájkyně. Otázku, ne tvrzení.“
Klára to přijala bez mrknutí.
„Jak se Kryštof Konečný k obžalovanému choval?“
„Pravidelně se ptal, kdy bude Tomáš ve službě, když tam zrovna nebyl. Často si od něho nechával číst. Hlavně když se mu po chemoterapii začaly třást ruce.“
„Děkuji. Ještě poslední věc. Paní Veselá, když pan Brázda sám nahlásil onen incident a potom byl převeden na jiné oddělení, co jste si o tom jako jeho kolegyně myslela vy osobně?“
Jana sevřela okraj pultíku a zhluboka se nadechla.
„Že to pro něj muselo být hodně těžké.“
Tomáš se podíval do země.
„Děkuji, paní svědkyně. Nemám další otázky,“ řekla Klára.
Soudce poposedl v křesle.
„Paní svědkyně, ještě dvě otázky z mé strany, než vás propustím.“
Jana čekala.
„Z profesního hlediska, jak byste charakterizovala psychický stav Kryštofa Konečného v době jeho pobytu na oddělení?“
Jana neváhala. Tuhle otázku zjevně čekala.
„Věděl, že může zemřít. Ale také věděl, že ještě připadá v úvahu druhá transplantace. Někdy byl klidný, někdy skleslý a někdy si ze všeho dělal legraci. Ta nejistota na něm pochopitelně byla znát.“ Odmlčela se. „Jako staniční sestra mohu mluvit jen o tom, co jsem sama pozorovala. Po dobu pobytu na našem oddělení s námi běžně komunikoval. Rozuměl tomu, co mu říkáme, a dával jasně najevo, co chce a co nechce. Odborné posouzení psychického stavu ovšem patří lékařům specialistům, ne mně.“
Soudce si něco zapsal.
„Druhá otázka. Je v nemocnici běžná praxe, že zdravotnický personál doprovází dlouhodobě hospitalizovaného pacienta na vycházku?“
„Není to nejběžnější, ale není to ani v rozporu s našimi vnitřními pravidly. Posuzuje se to jednotlivě. V případě Kryštofa rozhodoval on sám, byl plnoletý. Paní Konečná ale věděla, kam jedou, kdo ho poveze i kdy se mají vrátit. Žádné námitky nevyjádřila.“
„Vycházka i doprovod tedy byly předem domluvené?“
„Ano. Cíl i účel cesty byly domluvené předem. Kryštof chtěl navštívit babičku v místě jejího bydliště.“
Soudce ještě chvíli držel pero nad papírem, pak ho odložil.
„Chce se obžalovaný k výpovědi svědkyně vyjádřit?“
„Ne,“ řekl Tomáš.
„Uplatňujete svědečné?“ obrátil se soudce k Janě.
„Ne.“
„Děkuji, paní svědkyně. Můžete jít.“
Jana prošla kolem lavice obžalovaných. Tentokrát se na Tomáše letmo podívala a trochu se usmála. Tomáš kývl, jen nepatrně, aby to soudce neviděl.
Po Janě přišel primář. Šedé sako, které mu bylo o číslo větší, tmavě modrá kravata. Oblek v tom odstínu šedi, který říká: nosím ho jen tam, kam musím. Byl klidný způsobem, který Tomáš viděl naposledy u svého dědečka na babiččině pohřbu. Vešel mírně šouravým krokem, postavil se k pultíku pro svědky, pravou dlaň volně položenou na levém zápěstí, přesně jak stával u lůžek. Soudce ověřil jeho totožnost, poučil ho a výslech znovu přenechal státnímu zástupci, který ho začal zasypávat technickými otázkami o Kryštofově stavu. Diagnóza. První transplantace. Relaps. Léčba v Hradci. Janoušek odpovídal věcně, s lékařskou přesností, která neponechává prostor pro sentiment.
„S jakým cílem jste pacienta léčili?“
„Potřebovali jsme dostat onemocnění znovu pod kontrolu. Pokud by léčba zabrala dostatečně a pacientův celkový stav to dovolil, připadala v úvahu druhá transplantace. K tomu naše úsilí směřovalo.“
„A v době vycházky ta možnost existovala?“
„Ano. Nebyla jistá. Ale reálně existovala.“
„Proč jste tedy s vycházkou souhlasil?“
„Nemocnice není vězení a jeho tehdejší stav to umožňoval. Byl to dospělý pacient mezi dvěma cykly léčby, bez akutních potíží. Některé výsledky se zlepšovaly a psychický stav pacienta je pro léčbu v těchto případech stejně důležitý jako ten fyzický. Dohodnutá byla návštěva babičky, se zdravotnickým doprovodem a cestou autem. Nevynechával kvůli ní žádnou naplánovanou léčbu.“
„Viděl jste pacienta osobně i v den odjezdu?“
„Ano. Ráno jsem ho vyšetřil a zkontroloval poslední výsledky.“
„Měl jste ten den službu?“
„Ne. Chtěl jsem ho před cestou ještě sám vidět.“
Tomáš si primáře na okamžik vybavil ve žlutém cyklistickém dresu. Měl tehdy volno, mířil na jakési závody a v nemocnici se zastavil jen kvůli Kryštofovi.
„Měl pacient oslabenou imunitu?“
„Měl, pochopitelně. To vyplývá z povahy toho onemocnění. Proto jsme také domluvili konkrétní způsob cesty. Schválená vycházka neznamenala, že je zdravý. Měl jet autem k babičce, v doprovodu zdravotníka, který znal jeho stav. S dalšími lidmi se setkávat neměl. S podmínkami byl opakovaně seznámen.“
„Byl s těmi omezeními seznámen i pan Brázda?“
„Ano. Byl u toho. Panu Brázdovi jsem navíc výslovně řekl, aby při jakýchkoli potížích okamžitě zavolal na oddělení a nesnažil se nejdřív všechno vyřešit sám.“
Státní zástupce otočil list. Klára si zapsala několik slov. Tomáš se díval na sklenici.
„Pane primáři, věděl jste o vztahu mezi obžalovaným a vaším pacientem?“
„Věděl jsem, že se s panem Konečným sblížili. Nevěděl jsem, do jaké míry.“
„Považoval jste jejich blízkost za profesně nevhodnou?“
Janoušek se zamyslel.
„Lidské sblížení zdravotníka s dlouhodobě nemocným pacientem není samo o sobě profesním selháním,“ řekl po chvíli. „Osobně pacientům kontakt s personálem nepředepisuji, ale nepředepisuji ani jeho absenci.“
„Takže jste neviděl důvod k zásahu?“
„Neviděl.“
„A po té protažené vycházce?“
„Pana Brázdu jsme si pozvali do kanceláře. Já a sestra Veselá. O přespání jsem věděl už od předchozího večera, sestra mi volala. Souhlasil jsem s ním na základě informací, které mi předala. Formálně to byla vycházka, ne propustka, přespání jsme schválili dodatečně a telefonicky. Pan Brázda mi pak zopakoval, že byl pan Konečný příliš unavený na cestu zpátky. Tehdy jsem neměl důvod o tom vysvětlení pochybovat. V podobných případech to není neobvyklé. Ten den bylo navíc velmi teplo. Podle informací, které jsem měl, si pacient kromě únavy na nic nestěžoval. Neviděl jsem důvod trvat na návratu ještě ten večer. Urgentní převoz by pro něj v tu chvíli mohl znamenat jen další zátěž.“
„Když jste se dozvěděl o jejich vztahu, změnilo to nějak váš pohled na tehdejší přespání?“
Janoušek se na okamžik zadíval na své ruce.
„Přespání jsem schválil podle informací o pacientově zdravotním stavu, které mi předala sestra Veselá. Nemám podklad pro závěr, že pacient nebyl unavený. Jaké další důvody mohl mít ať již pan Brázda, nebo pan Konečný, nevím.“
„Postupoval byste jinak, kdybyste o tom vztahu věděl?“
„Ano. Nenechal bych ho dál zajišťovat pacientovu péči.“
„I když už byl Kryštof Konečný plnoletý?“
„Ano.“
„Můžete to upřesnit?“
Janoušek se poprvé od příchodu do síně podíval na Tomáše. Dlouze.
„Zdravotník se silnou citovou vazbou k pacientovi nemusí mít v kritických okamžicích potřebný odstup, a proto představuje riziko pro pacienta i pro nemocnici.“
Tomáš by tu větu před rokem nejspíš řekl sám.
V síni bylo slyšet jen tiché klapání klávesnice zapisovatelky.
„Nemám další otázky,“ řekl nakonec státní zástupce.
Klára vstala.
„Pane primáři, Kryštof Konečný byl od srpna plnoletý. Byl podle vašeho profesního úsudku ve stavu, kdy dokázal činit vlastní rozhodnutí o svém životě a o vztazích?“
Dříve než stihl Janoušek odpovědět, zvedl soudce oči od spisu.
„Pane svědku, popište pouze to, co jste sám pozoroval.“
„Byl orientovaný, komunikoval, rozhodoval se sám,“ řekl Janoušek. „Žádné změny ve schopnosti samostatného úsudku jsem nepozoroval. Kognitivní funkce byly plně zachovány.“
„Děkuji, pane primáři. Nemám další otázky.“
Klára se posadila.
„Pane primáři, ještě dvě otázky z mé strany,“ řekl soudce.
Janoušek čekal.
„První. Zaznamenal jste u Kryštofa Konečného konkrétní zdravotní nebo psychickou újmu, kterou byste spojoval s jednáním obžalovaného?“
Janoušek se na okamžik zamyslel.
„Na základě toho, co jsem měl k dispozici, jsem takovou souvislost nezjistil. Bezprostředně po návratu z vycházky jsme nezaznamenali akutní zhoršení. Jeho stav se během několika následujících týdnů naopak zlepšil natolik, že bylo možné uvažovat o další transplantaci. Pokud jde o psychický stav, v období, kdy s ním pan Brázda trávil čas, se mnohem méně uzavíral. Víc komunikoval s personálem i s rodiči. Je to ostatně i v záznamech naší psycholožky.“
Soudce otočil list.
„Druhá otázka. V den, kdy obžalovaného paní Konečná zastihla při důvěrném kontaktu se svým synem, tedy devětadvacátého října, jaký byl pacientův psychický a fyzický stav?“
„Jeho stav byl stabilizovaný. Byl při vědomí, orientovaný, komunikoval bez obtíží a v mezích svého onemocnění byl soběstačný. Léčbou se nám podařilo dostat onemocnění pod dostatečnou kontrolu, aby mohl být přeložen do Motola k přípravě na druhou transplantaci.“
„Měl být přeložen právě toho dne?“
„Ano. Překlad byl naplánovaný na tento den a pacienta jsme do Prahy také přesně podle původního plánu předali.“
Soudce si to zapsal.
„Chce se obžalovaný vyjádřit?“
„Ne.“
„Uplatňujete svědečné, pane primáři?“
„Ne.“
„Děkuji. Můžete odejít.“
Janoušek vyšel ze síně stejně klidně, jak vešel. Když procházel kolem lavice obžalovaných, zastavil se jen na okamžik, jako by chtěl něco říct, a pak šel dál.
Soudce oznámil přestávku. Dvacet minut.
Klára se otočila k Tomášovi.
„Jde to lépe, než jsem čekala.“
„Jo?“
„Potvrdili, že vycházka i tvůj doprovod byly schválené. A že tě Kryštof vyhledával sám. To je důležité.“
Tomáš mlčel. Na okamžik se mu z toho klidu o přestávce udělalo zle. Sevřelo se mu břicho, jako když se člověk probudí z těžkého spánku s plným žaludkem.
„Nepotřebuješ kávu?“ zeptala se Klára.
„Nepotřebuju.“
„Vodu?“
Podíval se na sklenici před sebou. Pořád plná. Zteplalá.
„Už mám.“
Klára sebrala své papíry a vstala.
„Jdu ven na vzduch. Ty?“
„Zůstanu tady.“
Odešla. Tomáš zůstal u stolku obžalovaných sám. Za zády slyšel, jak pan Konečný vstal. Šel uličkou pomalu, a když míjel Tomášův stůl, zpomalil ještě víc. Tomáš se neotočil. Dveře na chodbu se otevřely. Na okamžik bylo slyšet hlas paní Konečné, jen jedno slovo, kterému Tomáš nerozuměl. Pak se dveře zavřely.
Další ze série
Autoři povídky
Na každého někde čeká štěstí, dokonce většinou vždy i lelkuje někde opodál, jen se k vám nikdy nepřipojí, to vy musíte jít s ním.
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!




Komentáře