Pohádka: 2. Tyr

- Přicházejí… přicházejí… přicházejí… -
Spící vesnicí běžel asi devatenáctiletý mladík a jeho pokřik budil spící lidi. Tyr, vysoký muž se širokými rameny, vyskočil ze závěsného lůžka, na kterém spal, a rychle budil ostatní. Ale snad ani nemusel. Naja, jeho žena, popadla čtyřletého chlapečka a silným širokým pruhem látky ho uvázala nejstarší dceři na záda. Desetileté holčičce omotala řemen okolo boků, aby ji na útěku neztratila a kojence starého sotva týden si zasunula do jakési kapsy v oděvu. Tam byl v teple a mohla mu dát kdykoliv pít. Když se ale ohlédla po malém Tyrovi, uviděla, že drží v ruce kopí a luk.

- Matko, já zůstanu s otcem. Už mi není pět. Chci bojovat. Chci pomoci otci. -

Naja se podívala na manžela. Muž přikývl.

- Neboj se, dám na něj pozor. Nedovolím, aby mi vzali dalšího syna. -

Matka políbila malého Tyra na čelo a vyběhla z chýše. Její starší dcera byla už u lesa. Bylo jí šestnáct a to poslední, o co stála, bylo stát se obětí některého z nájezdníků. Napadali jejich vesnice od nepaměti, ale vždy brali jen potraviny. Až v posledních několika letech začali unášet mladé dívky a chlapce a prodávat je jako otroky. Občas se někomu podařilo utéct a vrátit se do vesnice. A takoví utečenci pak vyprávěli věci, kterým se ani nechtělo věřit. Ale na vlastní oči viděla krutosti nájezdníků ve vesnici a celkem si uměla představit, co by ji čekalo, kdyby ji dostali. Lidé se bránili, jak uměli. Daleko od vesnice stavěli na stromech pozorovatelny a tam sedávali celou noc strážní. Byli vždy tři. Dva se střídali v hlídání a mladík, který sice celou noc mohl spát, ale když se něco pohnulo a oni pojali i byť jen podezření, musel utíkat do vsi a všechny varovat. Občas se stalo, že poplach byl falešný, ale nikdo to strážcům nevyčítal. Lépe utíkat zbytečně, než být přepadeni bez možnosti úniku. Ale stále častěji se ozývaly hlasy, že by se vesnice měla přestěhovat. Někam, kde ji nájezdníci nenajdou. Jenomže těžko se jim bude hledat nová tak úrodná zem a tak výhodné místo na dohled řeky.

Tyr se ohlédl po synovi. Byl to už urostlý, třináctiletý chlapec. Pod kůží se mu rýsovaly svaly a pletence šlach. Neměl na sobě ani trochu přebytečného tuku. To díky prakticky celoživotnímu cvičení a přípravě na lov a boj. Nijak se nelišil od ostatních chlapců svého věku. Až na jediné. Byl albín. I teď v noci jeho kůže doslova svítila.

- Pojď sem, synu. -

Tyr poklekl k vyhaslému ohništi, otec nabral do hrsti popel a pečlivě jím syna natřel. Dokonce i vlasy mu ušmudlal. Do vesnice vjeli na koních první nájezdníci. Když našli první chýše prázdné, začali je ze vzteku zapalovat. Už se to stávalo téměř pravidlem. Lidé pryč, zásoby a dobytek schované tak, že je nenašli, a ještě museli čelit bojovně naladěným mužům. Mladík vyrazil po otcově boku a zapojil se do boje. Dospělí muži se vrhli s loučemi v rukou a divokým pokřikem ke koním a pokusili se jezdce strhnout na zem. Pokud se jim to podařilo, mladíci se na ně vrhli a dobili je. Zde se nehrálo na čest a boj muže proti muži. Na jednoho nájezdníka se vždy vrhlo několik lidí. Jen tak měli šanci na úspěch. Jinak ne.

Tyr brzy ztratil syna z dohledu. Jenomže v bojové vřavě nemohl chlapce hledat. Musel dělat přesně to, co mu bylo určeno. Myslel na svého prvorozeného syna. Dnes by mu bylo už patnáct. Měl tehdy mimo Naji ještě jednu ženu, její starší sestru. Muži byli na lovu, když nájezdníci zaútočili poprve. Ukradli, co se dalo, a mladé ženy odvlekli do křovin nebo chatrčí. Naja byla už tak těhotná, že sotva chodila, a tak se jí násilník rychle nabažil. Když se dopotácela zpět do vesnice, rozhlížela se po sestře a synovci. Nikdy se nedozvěděla, co přesně se tam stalo, ale jejich chýše stála v jednom ohni. Naja, doslova šílená hrůzou, vběhla do plamenů. Sestra ležela v tratolišti krve s podřezaným hrdlem. Popadla děcko, ležící na zemí a utíkala ven. Šaty už jí začínaly černat žárem. Chlapeček do večera zemřel. Snad jak s ním muž hodil o zem, snad na něj šlápl.

Od té doby se nejméně dvakrát ročně brzy po sklizni vynořili ti muži znovu a znovu. Vesničané se naučili skrývat svou úrodu a svá zvířata v horách. Několikrát vyslali poselství ke králi, ale ten je ani nevyslechl. Stále častěji se ozývaly hlasy, že jsou to možná jeho vlastní muži, kteří se tak baví a obohacují.

Malý Tyr žil prakticky celý život s tím, že kdykoliv mohou být přepadeni a je třeba neustále si dávat pozor. Zažil útěky do hor, bezmocný strach všech okolo a zoufalství těch, kteří přišli o někoho blízkého. Proto teď neměl žádné zábrany, i když jinak to byl velmi hodný, mírný chlapec. Když uviděli nájezdníka, kterého jejich otcové strhli z koně, vrhli se s chlapci na něj a dobili ho pomocí ostrých kopí a velkých nožů, které proťaly i kabátce ze speciálně tvrzené kůže, pokryté ještě pláty kovu. Nevěděl, kolik mužů pomohl dorazit, když ho jeden z nájezdníků udeřil do hlavy. Padl na zem a před očima se mu rozlila tma. Jeho poslední myšlenka patřila matce.

Když zase přišel k sobě, první, co si uvědomil, bylo, že má ruce pevně svázané za zády a že vedle něj někdo tiše pláče. 
- Kdo je tu? Já jsem Tyr, - a rychle přidal vesnické heslo.
- Rybička a nějaký kluk, ale ještě se neprobral. -
- Jak tě chytili? - 
- Spadla jsem ze svahu a nikdo si toho asi nevšiml. A nějaký muž mne chytil a hodil přes koně. -
- Jsi v pořádku? -
- Trochu jsem si zvrtla nohu, ale už je to myslím dobré. -
Tyr se pokusil dostat z pout, ale nešlo to. Řemínky byly propletené drátem a ten nepovolil. Odkulil se k druhému chlapci. Měl celou hlavu od krve a bylo vidět, že několikrát zvracel. Byl v bezvědomí a tiše sténal.
- Rybičko, jak jsi svázaná? -
- Jen řemenem. Už to bude… -
Pružná dívenka si protáhla svázané ruce pod tělem a pod nohama. Začala rvát řemen zuby, ale ten držel pevně. Několikrát ho namočili a dali usušit na slunce a takový řemen drží jako houžev. 
- Je tu voda? Mohli bychom to namočit, to trochu povolí. -
- Není tu nic. -
Holčička si poradila v jediném okamžiku. Dřepla si a teplá tekutina se jí vzápětí rozlila po svázaných zápěstích. Mlčky natáhla ruce k Tyrovi. Za normálních okolností by se pohledu do klína dospívajícího mladíka úzkostlivě vyhýbala. Ale na takový přepych teď nebyl čas. Povolila mu kalhoty a proud jeho moči jí dopadl na řemen. Ten po chvíli povolil natolik, že se jí povedlo jednu ruku vytáhnout.
- Slyšela jsem, že za tři dny se vrátí a všechno vypálí, a koho chytí, toho odvedou. -
- Jistě, utíkej, co můžeš, a varuj je. A, Rybičko, jestli uvidíš mého otce, řekni mu, že taky uteču a vrátím se. -
Děvčátko vyklouzlo ze stanu a během okamžiku splynulo s tmou…

Vysoký muž zatřásl poloomámeným Tyrem.
- Kde je ta malá zmije? Kdy utekla? -
Tyr jen mlčky zavrtěl hlavou. O ničem neví. Celou dobu byl v bezvědomí, nic neviděl, o ničem neví.
Muž jím vztekle smýkl o zem. Takhle zpackaný nájezd ještě nezažil. Nechytili jediného pořádného otroka. Malou holku a dva kluky. Žádný dobytek, žádné obilí. A ztratil pět mužů… A ta potvora jistě už vesnici varovala a oni jsou už kdoví kde v horách. A co dělal strážce? To si jí nevšiml? Nikdo se za celou noc neobtěžoval na ta děcka ani podívat. Mávl rukou a dal pokyn k odjezdu. Nemá cenu tu zůstávat. Tyra vzali s sebou, druhého chlapce nechali ležet. Byl tak zraněný, že jim nestálo za to táhnout se s ním. 

Tyra prodali prvnímu, kdo o to stál. A chlapec jako levná pracovní síla putoval stále dál a dál. Kupovali a prodávali ho jako věc. Na trzích s otroky vídal děsivé věci, nářek matek a zoufalý křik dětí, které otrokáři rvali matkám z náručí. V takové chvíli byl vlastně rád, že jeho rodina je kdesi daleko. Když trochu dospěl, koupil si ho statkář a on celé dny pracoval v jeho dvoře. Jednoho dne se tu objevil podivný, tlustý chlapík a dlouze se statkářem mluvil. Už ho tu jednou viděl a tehdy si odvezl několik dívek a jednoho chlapce. I jeho si tak podivně prohlížel, ale nekoupil ho. Teď s sebou měl pět děvčat, nápadně hezkých, skoro ještě nedospělých. Statkář si ho zavolal a on poslušně přiběhl. Už několikrát pánova hůl měla co dočinění s jeho zády a on dobře věděl, že není o co stát. Musel shodit hrubou košili a několikrát se před mužem projít. Pak položil muž nějaké věci na stůl a on mu je musel podávat. To nejpodivnější ale přišlo nakonec. Přinutili ho pokleknout na lavici na kolena a muž mu rozevřel půlky a prohlédl si jeho zadek.
- V pořádku. Koupím ho. -

Byl otrokem již několik let a už ani nevěděl, kde je, natož aby se dokázal vrátit domů. A teď ho čeká nová cesta, znovu se vzdálí od milované rodiny… Putovali dlouho a muž cestou své mladé otroky prodával a kupoval podle toho, co se mu zdálo výhodnější. Konečně se dostali ke královskému městu. Tyr ohromeně zíral na krásné domy a udržované zahrady okolo nich. Nikdy nic tak krásného neviděl. Bezděčně si začal přát, aby si ho koupil nějaký pán z toho krásného domu. Jeho světlé kůži nesvědčil sluneční žár a on se denně musel natírat jakousi směsí z tuku a popela. Naučila ho to už dávno matka, když byl malý. Jinak nemohl ven a hrát si s ostatními. Oni se opálili, on zrudl a naskákaly mu bolestivé puchýře.

Otrokář je vedl až na konec města. Tam už to tak hezké nebylo. Spíš naopak. Nahnal je do domu s barevně natřenými vraty a po příkrých schodech nahoru do patra. Zde je už čekal zavalitý chlapík a radostně se s otrokářem uvítal. Mluvili rychle a sdělovali si co nového. Ale jejich zájem se rychle obrátil k mladým otrokům. Mluvili o nich s lhostejností dávající tušit, že v nich nevidí lidské bytosti, ale prostě jen zboží. Dívky pak odvedla otrokyně a tři chlapce jakýsi muž. Museli svléknout oblečení a jít dál nazí. V jakési malé lázni je vykoupali, natřeli jim těla podivně vonící pěnou a odstranili jim z těla každý chloupek. Pán si je odvedl a oni s ním vstoupili do malé místnosti. Nebylo tu nic, jen široká postel a stůl a asi devatenáctiletý chlapec, stejně nahý jako oni. To už otroci začínali tušit, k jaké "práci" byli určeni. Kuplíř se nezdržoval vysvětlováním. Popadl mladíka a názorně jim předvedl, co se od nich očekává. Hoch se nijak nebránil, ale prsty křečovitě zaťaté do slamníku a hlasité sténání dávaly tušit, že právě probíhající akt není nic příjemného. Vystrašení kluci se přitiskli k sobě. Nejmladšímu z nich bylo sotva šestnáct, nejstarší a nejvyšší byl Tyr. Tvrdou prací na statku měl vyrýsované svaly a tajně trénoval i běh, protože ani na okamžik nepřestal věřit, že jednoho dne uteče a vrátí se domů, do modrých hor.

K večeři dostali jakési placky a misku mléka. K snídani to samé. Jinak si jich nikdo nevšímal. Když se Tyr odvážil zeptat po svém oblečení, řekl mu jiný z chlapců:
- Nejspíš ho spálili, bylo špinavé. Tady ho stejně nebudeš potřebovat. Mimo to, když utečeš, každý to hned pozná a chytí tě dřív, než doběhneš na konec ulice. -

Tyr si uvědomil, že mimo kuplíře tu nikdo na sobě opravdu nemá ani nitku. Přesto se rozhodl, že jednoho dne se odsud dostane. Z úvah ho vytrhl kuplíř. Popadl ho za ruku a táhl ho kamsi pryč. Vystrašený Tyr uviděl dva dobře oblečené muže. Oba se mu bez okolků zahleděli do klína. Rychle se zakryl aspoň rukama. A hned vzápětí si tím vysloužil pánův hněv a trest. Muži se dokonce chvíli přeli, komu z nich má patřit. Jako by byl balík látky či ovce. Jeden z mužů si ho pak odvedl. Schoulený u jeho nohou slyšel nářek a křik dalšího z chlapců. Zoufale muže prosil, aby mu neubližoval. A on ho opravdu nechal být. Jenomže pak slyšel, že večer si pro něj má přijít ten muž, který tak ublížil druhému z chlapců. Rozhodl se, že se jen tak nedá. Jenomže co by zmohl? Byl jen otrok. Nicka. Bude se muset podrobit. A zvyknout si. Jako všichni tady… Seděl a díval se na plačícího hocha. Nikdo si ho nevšímal. Vstal, šel k němu, vzal ho okolo ramen a pokusil se ho utěšit. Chlapec se pomalu uklidnil a schoulený v Tyrově náruči usnul. I jemu se zavíraly oči. Ale mimo to začal mít hlad. V břiše mu kručelo a něco k pití by také neodmítl.

- Hej, ty, pojď sem! - Vylekaně zvedl hlavu. Ne… pro všechno na světě… ne… Kuplíř ho bez okolků popadl za ruku a táhl ho za sebou. Rozmyslel si to snad ten muž a vrátil se, aby si vzal to, kvůli čemu sem původně přišel? Nebo už je tu ten druhý? Kdyby si musel pod trestem smrti vybrat, tak raději toho prvního.
- Tady je, Vznešený. Hned mu dám něco na sebe. - Muž houkl cosi na jednoho z postávajících a ten se po chvilce vrátil se suknicí, která se uvazovala okolo boků. Vyjevený Tyr nevěřil vlastním uším, když ho mladý muž oslovil:
- Jdeme. Koupil jsem tě, jak sis přál. Tak doufám, že mi budeš vděčný a nebudeš utíkat. Pro tohle já tedy moc pochopení nemám. -

Před domem se jeho nový pán vyhoupl na krásného černého hřebce. Popadl Tyra pod rameny a posadil ho za jednoho se svých nohsledů.
- Jestli ti uteče, zmlátím tebe, jasné? -
- Ano, pane. -
- Tak jedeme! -