Pohádka: 4. A nic vás nerozdělí

Dean seděl tiše v nejzazším koutě a tiskl k sobě Tyra. Slyšeli kopyta koní a štěkot psů. Byli to dobří stopaři, ale lidský mozek je přece jen chytřejší. Dneska prošlo těmito místy tolik lidí, koní, psů a divoké zvěře, že chudáci psi byli úplně zmatení.

Když nový král povolil Deanovi tento lov, chápal Dean moc dobře, že je to jenom proto, aby ho ukázal. Koukejte, je živý a zdravý, nic mu nechybí. A možná už zítra ráno, ne-li již dnešního večera, by putoval do věže. Toto je jediná a poslední možnost útěku. Dean nesměl mít zbraň a taky ji neměl. Ale nikdo se neobtěžoval prohlížet otroka. Když se Dean začal opožďovat, museli i jeho nohsledi. Pobízeli ho, aby jel rychleji, ale on odmítl:

- Možná je to naposledy, co jsem v lese. Chci si to užít. Ale jestli chcete, jeďte. Jistě je lepší účastnit se lovu než hlídat vězně. -

Ale to muži nemohli. A tak se aspoň otáčeli za zvuky, které se sem lesem nesly. Hlídali Deana už tak dlouho a nikdy se ani nepokusil o útěk. Jejich ostražitost už dávno vzala zasvé. Když se na ně Dean s Tyrem vrhli, byli tak překvapení, že se ani moc nebránili.

- Nezabiju vás, protože jediná vaše vina je ta, že jste se narodili v této zemi a jste poslušni svého pána. Ale za to byste mi malou službičku prokázat mohli. Začněte volat, až budu dost daleko. -

Obrátili koně a hnali je zdánlivě do lesa. Ale sotva byli z dohledu, obrátili se a opatrně, téměř krokem se vraceli ke staré zřícenině. Tam zamaskována travou a keříky se vinula po skále už téměř neznatelná cestička. Tyr si jí všiml jen náhodou. Kdo ví, kdo a proč ji tam kdysi do skály vysekal. Možná to byla úniková cesta, možná nebezpečná, ale rychlá zkratka. Lano, visící ze skály bylo zamaskováno stejně dovedně, možná ještě líp. Tyr po něm vyjel nahoru jako veverka a Dean se vyškrábal za ním. Koně nechali jít. Pokud půjdou lovci po jejich stopách, tak zde, na kamenité půdě nepoznají, že koně již dál šli bez jezdců. Lano vytáhli nahoru a vzali s sebou.

Teď seděli tiší jako dvě sovy a naslouchali novému honu. Ten hon byl na ně. Mladý král nepříčetně zuřil a jeho rozkaz byl jasný. Raději mrtvého, než živého. Našli koně, našli stopy, ale nenašli místo, kde muži seskočili a šli dál pěšky.

Možná měli pomocníky, napadlo Agara. Dokonce někoho z mých lidí. Dean tu žil tolik let, mohl si tu najít někoho, kdo mu pomohl. Nevšiml si sice nikdy, že by se Dean s kýmkoliv více stýkal, ale na druhé straně byla pravda, že se o něj nikdy nijak nezajímal. Znovu a znovu vyslýchal stráže, ale slyšel vždy to samé. Dean s Tyrem se na ně vrhli s noži v rukách a oni byli natolik překvapení, že než se vzpamatovali, byli už svázaní.

- To jste chlapi? Necháte se přemoct od někoho, kdo není ani natolik chlap, aby se dokázal vyspat se ženskou, a od otroka. Vždyť je to ještě kluk, ani vousy mu pořádně nerostou. Fuj. Patříte do kuchyně, mísit těsto na placky. -

Agar zuřil a řval na všechny, že jsou neschopní. Muži hledali především proto, aby už byl klid, možná by jim to bylo milejší než slíbená odměna. Ostatně jak Agara znali, zůstane jen u slibů.

Samo sebou, že prohlédli i starou zříceninu. Ale jen tak, aby se neřeklo. Do temných spletitých chodeb, které se mohly kdykoliv zavalit, se nikomu nechtělo.

Dean s mladíkem ani nedýchali, ale nikdo je nenašel. Slyšeli, jak muži odchází a proklínají nového krále. 

- To bude špatné, ještě ani nemá korunu na hlavě a už ho lidé nemají rádi. Pokud takový muž povede armádu, nedopadne to moc dobře. Myslím, že si to představuje jako dobrodružství. A jako malý kluk si myslí, že vyhraje, protože je silnější a má na to právo. Jenomže není a své muže vede do zkázy. -

V katakombách byla smrtelná nuda. Neodvážili se vyjít ven, a tak jen spolu tiše mluvili. Tyr vyprávěl o svém dětství, jak ho zajali a čím si jako otrok prošel.

- Chceš se vrátit domů? Modré hory jsou velmi daleko. Cesta tam by trvala několik desetidenní. -
- Ne, můj pane. Zůstanu s tebou, dokud o to budeš stát. -

Milovali se bez ohledu na to, že jeden z nich je královské krve a druhý pouhý vesničan, či dokonce ještě míň. V katakombách bylo chladno, a tak se uchýlili ke staré moudrosti, že jeden pod peřinou zmrzne spíš, než dva pod tenkou dekou. Jen pozdě v noci si udělali malý oheň a upekli si placky na horkých kamenech a ze sušeného masa si uvařili polévku. Když ale mluvili o tom, kdy bude nejvhodnější čas vydat se na cestu, Tyr nejistě namítl:

- Jenomže každý, kdo mne uvidí, tak nás pozná. Nebo si nás zapamatuje. Budu pro tebe přítěž a nebezpečí zároveň. -

Ale i s tím Dean počítal. Obstaral si jemný prášek, který se vyráběl drcením listů a mladých kořínků jakési rostliny. Z prášku se vyráběla barva na vlasy a on si všiml, jak ulpívá i na rukách otrokyň. Kůži měly hnědou ještě několik dní. Proč by s tím nenatřel i Tyra?

Netušil ovšem, v čem se prášek rozmělňuje, a tak použil olej. Natíral potom řídkou kaší rovnoměrně celé mladíkovo tělo. Tyr před ním stál nahý ve svitu malého ohníčku a Deanovy ruce bloudily po jeho těle. Netrvalo dlouho a obou se zmocnila touha po tom druhém. Jenomže to by si zničil své dílo…

- Poklekni. -

Tyr okamžitě poslechl. Obrátil se a dal se na všechny čtyři. Dean ho jemně stlačil vepředu na lokte. 

- Ale pane, nesluší se, aby… -

- Nemáš to jedno? Rád se podívám i na tvou druhou tvář. -

Poklekl za Tyra a vstoupil do milencova těla. Hluboký Tyrův povzdech při pronikání a to, jak se na něj plnou silou natlačil, to mu bylo jasným znamením, že chlapec to nedělá jen z poslušnosti, ale že si milování opravdu užívá. Sáhl mu pod břicho, vzal do ruky jeho mužství, aby mu milování ještě vylepšil. Užíval si to víc, když cítil, jak se milenec pod ním stahuje a tělo se mu drobně chvěje v přívalech slasti. Brzy ucítil, jak tvrdý úd v jeho dlani pravidelně pulsuje a ucítil vůni, která mu rozechvěla chřípí jak říjnému hřebci. Sevřel rukama pevně Tyrovy boky a nepřestal ho pronikat, dokud se jeho divoká touha nevybila a neodplavila s jeho vlastním vyvrcholením. Celí zpocení, ale uspokojení klesli do pokrývek. Dean obrátil Tyra k sobě.

- Omluvám se, ale dnes to jinak nešlo. Nechtěl jsem si tě brát jako otroka. -
- Vím. Ale byl bys jinak celý špinavý. -
- Líbilo se ti to? -
- Moc. -
- Jak moc? - 

Skoro se v šeru neviděli, ale v Deanově hlasu a v jeho tónu byl smích. 

- Utrhne mi to srdce, můj pane, až se oženíš. -
- Ani o tom nemluv. Doufám, že to princezně nějak vymluvím. -
- A nebo jí seženeme taky šikovného otroka. -
- No vidíš, to je nápad. Už ji vidím, jak s tím souhlasí. -
- Stejně, když může mít král celý houf milenek, proč je to královnám zapovězeno? -
- To nevím. Můj otec měl tolik žen, že snad ani nemohl všem učinit za dost. Ale přesto přísně hlídal, aby se neohlížely po jiných. -
- Když jsem pracoval na statku, říkalo se, že náš pán je tak šetrný, že si vyrábí své vlastní otroky, aby je nemusel kupovat. -
- Ano, je to vůči královnám nespravedlivé. Asi budu velmi chápavý manžel. -

Konečně Dean usoudil, že nastal čas. V podvečer se vyplížili ze svého úkrytu, museli si chvíli zvykat na záři zapadajího slunce. Ale brzy bylo už zataženo a oni zmizeli v lese. Dean vedl Tyra k ohradám. Koně zůstávali venku i přes noc, zde žádné šelmy nežily a mimo to, bylo zde několik psů. Ti sice zavrčeli, ale brzy poznali člověka, který sem často chodil a vždy pro ně něco měl. Byla už hluboká noc, když se Dean připlazil k ohradě a tichounce zavolal. Mohutný černý hřebec zdvihl hlavu. Zavolal znovu. Zvíře popošlo k ohradě. Dean si toto místo nevybral náhodou. Už dřív si celou ohradu pečlivě prohlédl a všiml si, že zde je nejslabší místo. Koně zde ohradu kdysi povalili a někdo ji opravil velmi nedbale. Kůly zabodl zpět do země a dřeva jen svázal. Teď bylo otázkou okamžiku provazy přeříznout. Pomalu kus ohrady položil. Hřebec vyšel za pánem. Něžně ho očichával a bral si z jeho ruky ovoce. Otíral si o něj hlavu a tiše zafrkal. Dean vzal hřebce okolo krku a natáhl mu improvizovanou ohlávku. Zatím to musí stačit. Jeden kůň pro dva lidi, to není moc rychlé. A budou nápadní. Krást se nemá, ovšem… Vybral si pro Tyra mladého ryzáčka s tmavým pálením. Koník poslušně vyšel s nimi z ohrady k lesu. Ohradu nechal Dean povalenou. Koně tu všechno rozšlapou, a tím ztíží hledání stop.

Jeli dlouho, ale nikdo se jich ani jednou na nic nezeptal. Pro jistotu však spávali raději venku. Jeden nikdy neví, jestli ho nepředběhla nějaká hláška. A mimo to, potřebovali soukromí, a to by v hostinci neměli. Tyrovo maskování bylo třeba občas oživit, a to nemohli před zraky všech. A i jinak byli raději sami. Dean během let zajetí odvykl lidskému hemžení a Tyrovi stačilo ke spokojenosti to, že byl se svým pánem. Snažili se vyhýbat hustě obydleným místům, ale vždy to nešlo. Vídali občas lidi a otroky pracující na polích. Jeli okolo nich klidně a samozřejmě jako někdo, kdo poklidně jede za svým cílem, ne jako utečenci, kteří se ohlíží po každých pár krocích.

- Tyre, proč tolik lidí pracuje na kolenou? Není to namáhavější než u práce stát? -
- To jsou otroci, kteří utekli. -
- No a? To za trest klečí? To mi neříkej, to by nikdo nevydržel. -
- Ty nerozumíš, pane… Když otrok uteče a chytí ho, potrestají ho. Obvykle bitím. Ale když utíká pořád, tak ho přiváží k lavici a přetnou mu tady u paty šlachy. Pak už nechodí, jenom leze po kolenou… -
- To myslíš vážně? To jsem nikdy neslyšel. -
- Proč bys měl? Nedovedeš si ani představit, jak těžký je život otroka. -
- To máš pravdu. Já byl vězeň, ale když se to tak vzalo, tak hodně privilegovaný vězeň. -

Přestože za léta v zajetí Dean odvykl rodině, ucítil, jak ho v očích pálí slzy, když se setkal s matkou. Překvapilo ho, jak zestárla. V jeho vzpomínkách to byla žena ještě stále krásná. Teď už na ní byly vidět její roky. Přivedl jí Tyra a řekl:

- Matko, nebýt mého přítele, nikdy bych se nevrátil. Buď k němu, prosím, aspoň ty milá. Jinak se tu asi moc dobře cítit nebude. -
- Neboj se, budu ho mít jako vlastního, slibuju. -

Dean věděl, o čem mluví. Vypálené značky na Tyrově paži všem jasně řekly, že je to otrok, i když možná jen bývalý. Dean mu dal glejt, potvrzující jeho propuštění na svobodu, nosil šaty, jako každý jiný, ne jen pruh látky okolo boků jako jiní otroci. Ale přesto ho tu nikdo jako svobodného člověka nebral. Nanejvýš jako lepšího sluhu. Navíc neznal řeč a teprve se učil mluvit zdejším jazykem. Po cestě se od Deana mnohé naučil, zde mnoho pochytil, ale mluvit plynule, to ještě nedokázal. Také služebné neopomněly roznést, že Tyr spí s Deanem v jednom loži. Netrvalo dlouho a doneslo se to i ke králi.

- Je to pravda? - zeptal se bez okolků syna.
- Ano, pane. -
- Zdá se, že ti Agar odpíral mimo svobody i děvčata, - nadhodil.

Možná si vzal otroka do postele jen proto, že nic jiného nebylo. Ostatně zase tak by mu to nevadilo. Mnozí velmožové měli ve zvyku si držet u dvora hezké mladíky. Ať už pro svou potěchu nebo jako vítané rozptýlení pro návštěvy. Ostatně on sám to zkusil. Čistě ze zvědavosti, nic mu to neříkalo, ale zkusil to. Jenomže on potřeboval, aby se syn přiblížil princezně Dorianě. A té by se jeho souložník věru asi nezamlouval.

- Pošli toho kluka pryč nebo ho někomu dej. Pozítří přijede poselstvo z Jezerní země. Doufám, že víš, co se od tebe očekává. -
- Ano, pane. Ale myslíš si otče, že princezna opravdu bude stát o to, abych se jejím mužem stal právě já? Proč ne některý z mých mladších bratrů? -
- To nevím. Možná proto, že nechce být manželkou krále, ale královnou. Neboj se, že jsem jí to nenabízel. Včetně své ruky. Ale trvá na svém rozhodnutí. A proto ten otrok musí pryč. Nebo aspoň ho nechej tady a neber si ho sebou tam.-
- Otče, on není otrok, zachránil mi život, je to můj přítel. -
- Ale koupil sis ho, předpokládám. Je snad jasné, že pak udělal, co jsi po něm chtěl. Plnil jen svoji povinnost. Řeči o oddanosti si nech. Znám takové lidí. Zradí při první příležitosti. I pes je věrnější než otroci. Věř mi, něco o tom vím. -

Dean mlčel. Nechtěl se s otcem hádat, nemělo by to cenu. Věděl, že Tyr takový není, věřil tomu, že ho má doopravdy rád.

Diplomatická návštěva a následná hostina na jejich počest se protáhla do pozdního odpoledne. Dean se vrátil unavený a přejezený. Tyr vyskočil a šel mu posloužit při svlékání.

- Jsi hodně unavený, pane? Chceš si jít lehnout? Nebo můžeme jít do zahrady, v tuto dobu tam skoro nikdo nebývá. -
- No, asi se projdu, jsem z toho sezení celý dřevěný. Ale to počká, pojď sem a namasíruj mi záda. -

Pevné, šikovné ruce obratně masírovaly Deanovy natažené svaly. Včera zajížděl nového koně, dnes celý den seděl a vyměňoval si zdvořilosti s diplomaty Jezerní země.

- Děje se něco, pane? Jindy tak zamlklý nebýváš. -
- Pořád mi vrtá hlavou, proč si Doriana chce vzít zrovna mne. Ona k tomu má nějaký důvod, nemůžu si pomoct. Nejsem ani nijak krásný, mimo to mne neviděla už několik let. Nechala si poslat můj obraz a trvala na tom, že musí být co nejvěrnější. -
- Možná se podobáš jejímu milenci. Oholí a učeše ho jako tebe, a až tam přijedeš, tak tě zavře do věže a milence bude vydávat za tebe. -
- Jen se směj… Víš, že už mě to taky napadlo? -

Tyr nic neříkal a soustředil se na masáž. Po chvilce cítil, jak se tělo pod jeho rukama krásně uvolňuje. Zmírnil tlak a už jen udržoval ten příjemný pocit jemným kroužením prstů.

- Kvůli tomuhle bych zajížděl koně i denně, - obrátil se na něj Dean.
- Myslíš, že mi princezna dovolí, abych tě každý den masíroval? -
- No to netuším. Vůbec je to nějaké divné. Vím, že se Agar postaral, aby se dozvěděla, že chodím za muži. A ona přesto… No nechme toho, pojď do té zahrady. -

Obvykle tam v tuto dobu opravdu nikdo nebyl. Ale teď se zdálo, že si záda potřebují protáhnout i ostatní. Nebylo by ovšem vhodné a slušné se zase vrátit, a tak šli dál a Dean zdravil velvyslance a urozené stařešiny. Tyr se bleskově zorientoval a šel dva kroky za ním, aby zbytečně nedráždili krále. A taky netrvalo dlouho a potkali ho v doprovodu jakéhosi staršího muže. Dean pozdravil oba dva úklonou a mínil se po několika zdvořilostních frázích vzdálit. Muž si prohlížel Tyra a v očích mu jaksi podivně zasvítilo. Obrátil se na Deana:

- To je tvůj nevolník? Líbí se mi, nechceš mi ho prodat? -

Dean zaťal zuby, až ho zabolelo v čelistech. Otec si nedá pokoj ani tady… Ani na okamžik nepochyboval, že velvyslanec se ptá z otcova návodu.

- Odpusť, Ctihodný, ale to není otrok. Je to můj přítel a přátelé se neprodávají. -
- Škoda. No, ale v tom případě, nechceš jít ke mně pracovat sám? Neměl by ses špatně a byl bys ozdobou mého domu. -

Muž ukázal očima ke skupince sluhů postávajících opodál. Mezi nimi stál mladík s tmavě hnědou pletí, dlouhými černými vlasy a podivně zkosenýma očima. Působil křehkým, skoro dívčím dojmem. Když si všiml, že se po něm muž podíval, objevil se na tváři úsměv. A Dean i Tyr si uvědomili, že ten mladík je mimořádně hezký.

- Slušelo by vám to spolu, - řekl muž a usmál se.

Dean mrkl po otci. Ten stál jak kamenný a tvářil se, jako by kousl do kyselého jablka. Dean měl co dělat, aby se nezačal smát. Tak to poněkud nevyšlo… Po výměně vzájemných zdvořilostí se rozešli a Dean se pomalu vracel domů. Otec bude zuřit, o tom nepochyboval. No a co? Celé ty roky ho nechal trčet jako rukojmí a naprosto ho nezajímalo, co s ním bude. Když se vrátil, ani nevypadal, že by z toho měl nějakou zvláštní radost. Přivítal ho, jako by se vrátil z ryb a ne z několik let trvajícího zajetí. Jediné, co ho teď zajímá, je Deanův sňatek s Dorianou. Mlčky se položil na postel a Tyr si lehl k němu. Neviděl v tom nic neobvyklého, vždy si tak k němu lehával. Když Dean nic neříkal, opřel se o loket a podíval se na něj. Vypadal smutně jako už několik dní.

- Co se děje, můj pane? -
- Tyre, otec chce, abych tě nechal tady, až… -
- NE… Ne, pane, to… Nemůžu bez tebe žít. Umřel bych, kdyby… -
- Řekl jsem snad, že to udělám? Ale musím vymyslet způsob, jak tě vzít s sebou, aniž by mi v tom otec mohl zabránit. -
- Ty na něco přijdeš, dokázal jsi utéct Agarovi, dokážeš si poradit i s tímhle. -
- Kéž bys měl pravdu, můj milý. -

Tyr se sklonil nad Deana a políbil ho na rty. A pomalu mu vsunul jazyk mezi pootevřené rty. Dean zapomněl na chmurné myšlenky a nechal se utěšovat tím nejpříjemnějším možným způsobem. Poddal se Tyrovu laskání, a když rty došly až ke klínu, už nedokázal zadržet hlasité sténání plné rozkoše. Tyr ho vzal do pusy a jemně sevřel zuby. Ale dost pevně, aby to Dean cítil. Dean zabořil mladíkovi prsty do hustých vlasů a sám si určoval, jak rychle a jak hluboko…

Když Tyr viděl, že Dean se blíží k vrcholu, osvobodil se z jeho sevření, zapřel se rukama o pokrčená kolena a vstoupil opatrně do míst, kam směl jen on. Dean ho na sebe stáhl a oddali se vzájemně jeden druhému. Náhle se rozletěly dveře a v nich stál Deanův otec.

Vzteky bez sebe přiskočil k těm dvěma a srazil Tyra ranou do tváře na zem.

- Otče, co to… -
- Co? Já ti řeknu co. Máš se dvořit princezně Dorianě a co děláš? Obcuješ s otrokem. A ještě k tomu jak?! Tak kdo z vás je tu otrok? Ty, nebo on?! Kdo to kdy viděl, nechat se… fuj… od otroka. Tímto to končí, jednou pro vždy. Zítra odjedeš! -
- Co jí budu platný? Nedokážu spát s ženskou! -
- Ale dokážeš, neboj se. Dokážou to všichni, povede se to i tobě. Trochu půstu a uvidíš. To je Agarova vina, že tě naučil tuhle… tenhle… způsob. -
- Ne. Já jsem takový. Agarova vina… a co ty? Nechal bys mne tam hnít ve věži a bylo by ti to jedno. Co ti slíbila Doriana, když mne tam k ní pošleš? Prodáváš mne, to není sňatek. -
- No a co? Nejsi snad z levého boku? Mohl bys být rád, že dostaneš takovou nevěstu. Dříve bývalo zvykem parchanty topit, tak mlč a chystej se na cestu. -
- Ale Tyra si vezmu s sebou. A není to otrok. -
- Právě se jím zase stal. -

Přivolání strážci popadli kopajícího Tyra a odvlekli ho pryč. Deana nechal otec hlídat, aby nemohl ani na krok.

Tyr byl doslova ochromený strachem. Co to řekl? Že je zase otrok? No klidně, ale u svého pána. Jenomže ho odvlekli do jakési malé kobky, kde mimo pavučin a špinavé udupané podlahy nebylo vůbec nic. Třásl se strachy i bolestí. Pouta se mu zařezávala do zápěstí, a jak s ním hodili o zem, bolel ho celý bok, z rozbité pusy mu tekla krev. Sotva se objevily první sluneční paprsky, vytáhli ho ven, tak jak byl, ho hodili přes koně a hnali se pryč. Byl zde již dost dlouho, aby poznal kudy ho vezou. Po kamennými deskami dlážděné cestě se dalo dojet k moři. Co tam? Prodají ho snad na nějakou loď? To by znamenalo, že už Deana neuvidí. Z otroctví se vždy dalo utéct nebo se o to mohl člověk aspoň pokusit. Ale na lodi byli muži přikováni k lavici, na které seděli, a málokterý přežil víc než několik měsíců. Věděl, že někteří nepřežili ani první desetidenní…

Do Deana nechal otec násilím vpravit jakousi hořkou tekutinu, po které omámený spal dva dny. Už toho měl dost. Ještě by snad vzal, že syn spí s otrokem. Nelíbilo se mu to, ale nebyl první a jistě ani poslední s takovými sklony. Ale nechat se pronikat od otroka? To bylo něco neslýchaného. Jeho syn a leží pod otrokem a přijímá ho jako žena. To už bylo moc i na něj. No, však ono ho to přejde, až se ožení. Určitě ho to přejde. Taková hezká holka. Ta si jistě bude vědět rady.

Nijak nemyslel na to, že seznámení s drogou by mohlo stát jeho syna i život. Viděl jen možnost spojení s Dorianou a tím i spojenectví obou říší, o které tak stál.

Otrokář si spokojeně prohlížel nové zboží. No tak ten se prodá sám, pomyslel si. Bylo zvykem prodávat mužské otroky aspoň částečně zahalené, ale tady by to bylo jedině na škodu, říkal si, když si Tyra prohlédl ze všech stran. Možná by ve svých úvahách dál setrval, ale kdosi mu poklepal na rameno. Otočil se. Za ním stál muž s podivně zachmuřeným výrazem. 

- Odpusť pane, ještě se nezačalo. Ale hned jak začne trh, budu ti k službám. -
- Na tvé řeči nemám čas. Za chvíli mi jede loď. Potřebuji toho bílého. -
- Ale pane, není dovoleno prodávat před započetím trhu. -
- Jenomže já ho potřebuju. Možná mi zachrání hlavu na krku. Kolik? -

Otrokář se zarazil. Poručili mu prodat Tyra prvnímu, kdo ho bude chtít, a bez smlouvání. Rychle přemýšlel, kolik si má říct. Otroci se prodávali za dva až čtyři zlaté slitky. Podle dospělosti nebo ženy podle krásy. Ale než se nadechl k odpovědi, muž mu vtiskl do dlaně čtyři slitky a popadl Tyra za ruku. Hodil mu okolo krku smyčku a táhl ho za sebou. Na loď přišli na poslední chvíli. Břeh se pomalu vzdaloval. V okamžiku, kdy se Tyr chtěl pohnout k zábradlí, muž mu pevně sevřel rameno.

- Na to ani nemysli. Já tě potřebuji živého. -

Dean, ještě poloomámený drogou se opatrně posadil na posteli. Hlava se mu točila a chtělo se mu zvracet. 

Tyr… můj Tyr…

Vrávoravě vstal a šel ke dveřím. Sluha vyskočil a podepřel ho.

- Kde je Tyr? Slyšíš, kde je? -
- To nevím, pane. -
- Tak mne zaveď za otcem. -
- Myslím, že teď po obědě spí. Jistě by se… -
- HNED! -
- Ano, pane. -

Dean vrávoral, ale s každým krokem byla jeho chůze jistější.

- Otče, co jsi udělal s Tyrem? Kde je? To, co se stalo, to přece nebyla vůbec jeho vina. To já jsem to tak chtěl. Sám jsem ho to naučil… -

Dean si ani neuvědomil, že pod vlivem drogy mluví o něčem, co by jinak držel v tajnosti.

- Kde by byl? Tam kde patří. Dal jsem ho prodat. -
- Prodat? Byl svobodný. Copak tu mé slovo nemá žádnou váhu? -
- Ne. A teď pryč, chci spát. -

Když se Dean dostal do přístavu, obešel všechny, kteří prodávali lidské zboží. Našel i muže, který prodal Tyra.

- Nevím, Vznešený. Řekl, že potřebuje stihnout loď. -
- Neřekl, kam? -
- To ne, ale časně ráno moc lodí neodplouvá, zkus se poptat v přístavu. -

Dean se proplétal mezi lidmi, kteří se hrnuli nahoru i dolů k molům. Konečně našel někoho, kdo mu mohl říct aspoň něco.

- Bílého otroka si přivedl nějaký šlechtic na loď plující do Jezerní země. -
- A jak víš, že to byl šlechtic? -
- Byl hezky oblečený. Draze. A měl na všech svých věcech erb svého rodu. -

Jaký znak to byl, to se ale nedozvěděl. Tak šlechtic z Jezerní země. Aspoň tedy má naději, že Tyra najde. Otázka kdy a v jakém stavu. A co když to bude trvat dlouho? Co mu milý řekne?

Tyr seděl na lavici a díval se na spícího muže. Kdyby teď vstal a odešel, asi by se neprobudil. Ale kam by šel, na lodi? Neuměl plavat, utopil by se. Jako kluk se pochopitelně koupal v potoce, ale co ho chytili, neměl možnost si zaplavat, už by to asi nedokázal. Muž mu sice dal kalhoty, ale jinak na sobě nic neměl a značky byly na paži dobře viditelné. Zase otrokem… Co asi teď dělá Dean? Tyr se musel vší silou ovládnout, aby nezačal plakat. Možná se mu podaří nového pána přesvědčit, aby ho Deanovi vrátil. Sám ale věděl, že je to hloupost. Nejspíš ho ještě dnes večer pošlou na pole. A svého nového pána neuvidí. A i kdyby? Těžko se bude bavit s otrokem.

Loď se houpala a Tyrovi, nezvyklému na takové cestování, brzy začalo být špatně. U zábradlí zjistil, že není sám.

Když vystoupili na břeh, byl tak vysílený, že na útěk neměl ani pomyšlení. Bezděky musel svého pána obdivovat, vypadal spokojeně a odpočinutě. U mola čekal kočár a muž se do něj vyhoupl. Tyr zauvažoval, jestli dokáže kočáru stačit. Nohy se mu třásly a motal se i na pevné zemi. Když ho muž zavolal, ať si sedne, pocítil k němu hlubokou vděčnost. Možná nebude tak zlý. Vlastně byl docela hezký a rozhodně nevypadal tak zachmuřeně jako to ráno, kdy ho koupil. V domě je přivítala žena, doslova oslnivě krásná. Dokonce i Tyra její krása upoutala. Nechali ho sedět a šli do vedlejších pokojů. Slyšel vzrušený mužův hlas, ale co říká, tomu nerozuměl. Oči se mu zavíraly únavou. Usnul.

Dean jednal jako bez vlády. S otcem nepromluvil už téměř ani slovo s výjimkou toho, co musel. Teď stál na lodi a toužebně hleděl k přibližujícímu se břehu. Jestli tady Tyr je, najde ho. Jistě se mu podaří zjistit, kteří šlechtici byli vysláni jako poselstvo, a nejde mezi nimi toho, který má Tyra. Raději si nepřipouštěl, že to mohl být jen náhodný obchodník nebo cestovatel za vlastními zájmy. Proč by jinak odjel o tolik dřív než ostatní?

Před palácem ho vítal špalír sloužících, klanících se až k zemi. Poděkoval za pozdrav a bezděky se podivil, že ho nevítá i nevěsta.

- Asi je z té svatby stejně nenadšená jako já, - napadlo ho.

Možná doufala, že ji odmítne, když ho ženy nelákají, nebo doufá, že si splní manželskou povinnost a tím to pro něj skončí. Nějaký důvod k tomu podivnému trvání na sňatku mít musela.

Ze schodů scházely dvě ženy. I když Dorianu neviděl několik let, poznal ji. Byla chlapecky štíhlá a vlasy měla upravené tak, že působily dojmem pážecího účesu. Sklonil se k její ruce a políbil ji. V její tváři se nepohnul ani sval. Po chvíli se ale přece jen usmála. Mladý muž, stojící pod schody, se Deanovi hluboce uklonil a jménem všech lidí ho vítal. Dean si toho muže matně vzpomínal. Byl to Dorianin bratranec a viděl ho i v poselstvu. Jen spolu neměli vlastně ani možnost promluvit. No, možná že mu pomůže najít toho velmože, který si odvezl Tyra. Byl tak zaujatý vlastními myšlenkami, že si málem neuvědomil, že ceremoniář už nemluví a proslov se naopak očekává od něj. Odříkal naučené věty a docela ho potěšilo, když Doriana řekla:

- Vím, že tvá mužská hrdost nepřipustí, že jsi unavený. Ale já vím, že i muž může cítit únavu. Proto myslím, že dnešní večeře bude stačit jen malá a v soukromí. Také se musíme zase poznat. I když Agar mi pravidelně a velmi podrobně referoval o tom, jak trávíš svůj volný čas. -

Toto bylo víc než jasně řečeno.

- Ano. A jistě z toho měl velkou radost. -
- Myslím, že ano. Přeješ si, aby u večeře byl někdo z tvého doprovodu? -
- Ne, stačí, když budeme spolu. 
- Souhlasím. -

Dean se položil na postel a tiše si povzdechl. Co by asi princezna řekla, kdyby s ním byl Tyr? Srdce se mu sevřelo a do očí se začaly tlačit slzy. Ozvalo se zaklepání. Rychle si přejel rukou přes tvář a vyzval ke vstupu. Překvapeně hleděl na Dorianu, vstupující v doprovodu své společnice do pokoje.

- Pokud nejsi moc unavený, mohl bys mi věnovat chvilku? -
- Jistě. Posaď se. Copak máš na srdci? Vím, že tě něco trápí, a asi tuším co. -
- Co tedy? -
- Nechceš si mne vzít a já to… -

Doriana se ušklíbla.

- Ale právě naopak, já si tě vzít chci, ale myslím, že nebudeš chtít ty. Podívej, nemám ráda dlouhé řeči o ničem. Chvíli seď a poslouchej. A hlavně mi neskač do řeči. Když se tvůj vznešený otec neměl k tomu, aby ti pomohl ze zajetí, napadlo mého bratrance, že to udělá on. Náhodou potkal mladého rybáře, který se ti velmi podobal. Přivezl ho sem a začal ho učit jeho roli. Chtěl ho potom vzít s sebou k Agarovi a měli jste se nenápadně vyměnit. Poté by předstíral na pár dní nemoc a vy byste zatím zmizeli. Jenomže, když už bylo všechno připraveno, udělal jsi nám čáru přes rozpočet. Tvůj společník by poznal, že jste se vyměnili. Museli jsme vymyslet něco jiného. Ale mezi tím ses dokázal zachránit sám. -
- Děkuji tobě i tvému bratranci. Nevím, jestli by se to povedlo, ale určitě bych to tehdy zkusil. -
- Když bratranec toho rybáře přivedl, byl to sice velmi milý mládenec, ale přece jen pouhý rybář. Bylo zapotřebí se mu trochu věnovat, naučit ho psát, mluvit, vyjadřovat se, tančit… A nikdo o něm nesměl vědět, tedy skoro nikdo. Trávili jsme spolu dost času. Tedy ve vší počestnosti… No a… když to nevyšlo, nemohli jsme ho jen tak poslat zas chytat ryby. Bylo by to nezodpovědné… -

Dean se začal usmívat. Ale ale… To vypadá, že Doriana s tím rybářem trávila víc času než zdrávo. Ve vší počestnosti, samozřejmě.

- Tak proto se mi tvůj bratranec vyhýbá? -
- No… ano. Myslí si, že mu to budeš dávat za vinu.-
- A je co dávat za vinu? -
- To záleží na úhlu pohledu. -
- Ty mi dáváš za vinu, že mne přitahují muži? - rozhodl se Dean mluvit na rovinu.
- Ne. Každý se přece může zamilovat do někoho mimo své postavení a rod. - Doriana se mu zpříma zahleděla do očí. Její rozpaky zmizely.
- To ano. To máš pravdu, - povzdechl si Dean.
- Můj bratranec se bál, že mu necháš setnout hlavu, až se to dozvíš. Ale myslím, že má pro tebe něco, co tě usmíří. -
- To není potřeba. Já tě chápu. Jsi mladá a plná života. Doriano, asi budu velmi špatný manžel. Udělám pro to všechno, ale myslím, že budeš jako žena velmi zklamaná. Nakonec by tě to stejně vehnalo do náruče někoho, kdo ti dá to, čeho já nejsem schopen. -
- A co ty? - Dean jen zavrtěl hlavou. Nechtěl a nemohl teď o tom, co se stalo, mluvit. Hrdlo měl sevřené žalem.
- Bratránek si své hlavy velmi cení, a tak se postaral o to, aby mu ještě chvíli na krku zůstala. Doufá, že mu odpustíš. A já doufám, že tě potěším a rozjasním tvou mysl, i když asi jinak, než je zvykem. -

Společnice vstala, šla ke dveřím. Dean zůstal zírat s otevřenou pusou. Jednak na muže, který by klidně mohl být jeho dvojče, ale hlavně na toho, kdo stál za ním.

- Tyre… Tyre… - Vyskočil a chtěl jít k němu. Ale to už mladík klečel u jeho nohou a líbal mu ruku.
- Viděl jsem zbrojnoše, jak vlečou Tyra z tvé ložnice a jak ho hodili do hladomorny. Za pár stříbrných slitků mi pak jeden z nich všechno vybreptal. I to, že ho mají brzy ráno odvést na trh a nechat prodat. Tak jsem si říkal, že nebude na škodu, zajistit si přízeň svého panovníka. -

Kdyby Dean v té chvíli trochu rozumně mohl myslet, asi by mu došlo, že tohle všechno je důkladně načasováno. Princeznino přiznání, ujištění, že každý, tedy i Dean, se může zamilovat tak nějak mimo běžnou normu. A pak mu přivedou Tyra. A on už nemyslí na nic, jen na to, že svět je zase krásný.

Dean se konečně podíval na svého dvojníka. Byli si tak podobní, že si je na první pohled mohl člověk splést. A on nepochyboval, že princezna se už párkrát spletla. No ale neřekl kdysi sám, že bude velmi tolerantní manžel?

- Vidím, že máš dobrý vkus, to se musí nechat. -
- Jsem poctěna. - Dean se naklonil k princezně a tak tiše, že to málem neslyšela ani ona, zašeptal:
- Slibuji, že naše děti budu milovat jako své vlastní. -
- Šašku. -

Dean se ohlédl po Tyrovi. Modré oči mu zářily vstříc, plné lásky. Svět byl zase v pořádku.