Pohádka: 3. Jablko

Tyr ani nemohl uvěřit svému štěstí. Bylo mu nad slunce jasnější, že dál zůstává otrokem. Ale možná si opravdu bude moct svou svobodu odpracovat tak jako nevolníci, kteří se otroky stali jen proto, že nebyli sto splácet své dluhy, ať už vznikly díky neúrodě, špatné investici či hráčské vášni. Na statku se potkal s mužem, který v kostkách a kartách prohrál ženu, tři děti a nakonec i sebe… Od své vášně, třebaže ho přivedla do neštěstí, neupustil ani jako otrok. A hrál s každým, kdo o to stál. O kousek něčeho k jídlu, o košili, o hrst ovoce. O cokoliv, co se dalo použít či vyměnit.

Král Agar hleděl zachmuřeně z okna. Kde se ten Dean zase fláká? S chutí by mu tyhle odporné výlety zarhl. Jenomže to nemohl. Ať už to bylo jakkoliv, byl Dean královský syn a "náš milý host", takže ho nemohl dost dobře zavřít do věže, i kdyby na to měl stokrát chuť. Navíc měl vztek. Několikrát už se snažil své vojevůdce pohnout k útoku na Zemi jezer. A slýchal stále stejnou odpověď – jsou silnější, lépe vyzbrojeni, když něco, Deanův otec se k nim přidá. Jsou bohatší, mohou si najmout žoldáky. A to byla ta hlavní věc, která mu ležela v žaludku. Tak bohatá zem. Získat ji, bude rázem nejmocnější na světě. Ale je to i zem bláznů, protože kdo jiný by si na trůn posadil ženskou? Co ženskou, mladou holku!

Zvenku se ozvala kopyta koní a podle toho, že jejich rytmus byl poklidný, usoudil, že je vše v pořádku. Tedy v pořádku… Deanovi se nepovedlo utéct, potud to v pořádku bylo. Ale jinak… Ráno mu přišel oficiální dopis od princezny Doriany, aby Deana propustil se zajetí. Míní si ho vzít za muže, protože "tak to chtějí hvězdy". Král se ušklíbl. Jistě, vše se dalo vyčíst z hvězd. A zvláště dobře se z nich četlo, když hvězdopravec věděl, co chce jeho pán slyšet. On sám s tím měl přebohaté zkušenosti. Mimo hloupostí jako kdy se má začít sít, kdy jet na lov, kdy to a ono, dal jasně najevo, co konkrétně má být z hvězd vyčteno. A světe div se – vždy to tak bylo… Až… až na válku proti Jezernímu království… Do haly vstoupil Dean, aby krále pozdravil. Ten na něj rovnou vyjel:

- Kde jsi byl tak dlouho?! Tedy… bál jsem se o tebe, jestli se ti nic nestalo. -
- Tím by se mnohé vyřešilo, já vím, králi. Ale pokud tě mohu upozornit, nikdo tě nenutí k tomu, abys mne tu držel. -
- Mohl by sis aspoň najít ušlechtilejší zábavu, než… -
- Jenomže mi chybí něha a láska. Jsem muž, potřebuju si občas dopřát trochu povyražení. -
- Kdyby ses oženil s mou dcerou, jistě by ses nenudil. A ona by měla určitě pochopení pro některé tvé zvláštnosti. -
- Tvá dcera by měla i svého psa raději než mne, to mi věř. -

Agar chtěl něco odseknout, když si všiml Tyra, dosud zastíněného doprovodem.

- Co to má být? - zeptal se .
- Koupil jsem si ho. Líbil se mi. - 

V Deanově hlase zněl jasný posměch. Až dosud měl sluhy jen z Agarova domu. Takže král věděl o každém jeho kroku, o každém jeho slově. To se teď mělo změnit. Dean viděl, jak Agarovi doslova šrotují v hlavě myšlenky na to, jak se albína zbavit. Nenápadně, zajisté, že nenápadně. A tak dřív, než Agar stihl Tyra poslat do čeledníku, řekl klidným hlasem:

- Pojď, Tyre, ukážu ti, kde jsou mé pokoje a co bude tvá práce. Zdravím, králi, a díky za tvou péči. -

A Dean odešel, v skrytu duše s dobrým pocitem, jak zase krále namíchl. Neměl v žádném případě myšlenky na to zůstat zde celoživotním vězněm. Jenomže jak se odsud dostat? Hlídali ho na každém kroku. Měl jenom dvě možnosti. Buďto se mu stane "nehoda na lovu" a král Agar jeho otci oznámí, že je mu líto, ale… A nebo musí vymyslet takový plán útěku, aby se minimálně dostal mimo královské město. Pak už se snad provlékne i zbytkem země a dostane se domů. Co se týkalo plánu na útěk, ten měl promyšlený do detailu. Potíž byla v tom, že potřeboval pomoc. A neměl tu nikoho, komu by mohl věřit. Možná, že jeho pocit osamělosti byl tím pravým důvodem, proč Tyra vykoupil.

Dean se slastně ponořil do horké vody v lázni a otrokyním poručil, aby daly do pořádku Tyra. Ten si pod jejich rukama, když ho tak drhly, připadal jako začerněný kotlík z kuchyně. Cídily ho skoro stejně důkladně. Když se jeho nový pán postavil, neodolal Tyr, aby nepohlédl do jeho klína. To, co uviděl, ho naplnilo trochu strachem, ale proti své vůli i trochu pocítil vzrušení. Sám si už dřív všiml, že se otočí spíš za mužem než za dívkou. Ale otroci bez svolení majitele nesměli děvčata vyhledávat, tak o tom moc nepřemýšlel. Pak si ale uvědomil, co ho čeká a proč je tady. Bezděky se přikrčil jako před ranou. V uších mu ještě zněl zoufalý křik, který slyšel dnes ráno. Kdo ví, co dnešní noc přinese jemu?

Ale nezdálo se, že by se jeho pán na něj hned mínil vrhnout. Když vešli do místnosti, kde Dean trávil většinu času, nechal Tyra, ať si sedne na lavici, a sám si sedl ke stolu, kde ležela kupka papírů. Začetl se do nich a dál si mladíka nevšímal. Ten fascinovaně hleděl na misku plnou ovoce. Ale bez dovolení si nic vzít neodvážil. I když k němu Dean seděl zády, přece jenom se bál vztáhnout ruku a něco si vzít. Copak ten člověk nejí? I když s velkou pravděpodobností snídal, tak od té doby už mu přece vyhládlo, ne? Možná, že když poprosím, něco mi dá? Ale když teď pracuje, raději budu ticho. Tyr si dobře vzpomínal, jak statkář vysedával nad účty. V tu dobu musel být v domě naprostý klid a ticho. Bezděčně si vzpomněl na dlouhou cestu ze statku sem, do královského města. Jeli víc než desetidenní, už ani náhodou netušil, kde jsou Modré hory, jeho domov. Už by ani nenašel cestu domů, možná by ho po tolika letech ani nepoznali. Ale ne, matka by ho poznala, pokud ještě žije. Tyr si smutně povzdechl a Dean se obrátil. Zachytil pohled uslzených očí a podivně ho to dojalo. Nebyl zvyklý nikoho utěšovat, ani netušil jak. 

- Nemáš hlad? Nechceš jablko? - zeptal se, aby zamluvil své rozpaky. Vzal jedno z misky a Tyrovi ho hodil. S úsměvem se díval, jak chlapec jí. Hodil mu ještě jedno. 
- Když vidím, jak ti chutná, taky jsem dostal hlad. -

Ostře pískl a do dveří vešel sluha. Zamračeně vyslechl, co má přinést. Už tak to byla otrava stát tu za dveřmi, a ještě aby lítal do kuchyně a nosil mu jídlo. Je snad otrok?

- Nesmím odejít od tvých dveří, pane. Aby… -
- Tak si najdi někoho, kdo to přinese místo tebe, nebo sem postav koště, zastane tě stejně dobře, - zavrčel podrážděně Dean. To věčné špiclování mu šlo neskutečně na nervy. Samo sebou, že mu Agar tvrdil, že je to kvůli jeho bezpečnosti. Znamená to snad, že nevěří lidem ve svém vlastním domě?

Dny běžely jeden za druhým. Tyr se lehce naučil své nové práci, která v podstatě spočívala v tom, že dělal Deanovi společnost. Po pár dnech se ho přestal bát a polekaně uhýbat, když se ho dotkl. Dean nikdy nekřičel, nikdy ho nebil. Když hned nepochopil, co se po něm chce, klidnými slovy mu to vysvětlil. Brával ho s sebou všude, kam šel, i na divoké projížďky na koni. Hnával své zvíře tryskem, až od kopyt odlétaly drny a kameny. Černý hřebec jako by sám stál o to být vždy první. A potom, rozjařený divokou jízdou, pokrytý prachem a smáčený potem, skákal z útesu do vody. Jeho strážci chtěj nechtěj museli s ním. Král mu domlouval, že dostane křeč a utopí se, ale nezdálo se, že Deana by zrovna tohle odradilo. Mnohem víc ho těšil strach mužů, kteří měli za úkol jeho špiclování.

Doma se potom nechával vykoupat od Tyra a ten si pomalu zvykal pohledu na pánovo nahé tělo. Ostatně se na ně díval rád. Dean byl krásný, tak krásný, že se za ním otočila nejedna žena, i když se tu všeobecně vědělo, že dává přednost mladíkům. Občas k sobě Tyra přitáhl a jeho ruce bloudily po tom perleťově bílém těle. Husté bílé chloupky u kořene penisu připadaly Deanovi jako pěna z našlehaných bílků. Jemná a hustá zároveň. Když ještě žil u otce a byl čas jahod, šlehala kuchařova dcera právě takovou bílkovou pěnu a osladila ji. Když byla dost hustá, vmíchala do ní rozetřené jahody. Děti tomu říkaly jahodová pěna a každý rok se jí nemohly dočkat. I on se už nemohl dočkat, až se mladík přestane bát a vyjde mu vstříc. Proti jeho vůli si ho brát nechtěl, tak ho aspoň pomalu zvykal na své ruce a na své tělo.

Agar si všiml, že od té doby, co u sebe má albína, nejezdí už Dean do vykřičené čtvrti. Na jednu stranu se mu tím ulevilo, na druhou ho to zlobilo. Co má ten bílý nepodařenec a jeho dcera ne? Není to pravda žádná krasavice, ale je to královská dcera. Každý jiný by byl štěstím bez sebe, kdyby se o ni mohl ucházet. Pravda ovšem byla taková, že se o jeho dceru neucházel nikdy nikdo, tak byla její špatná povaha vyhlášená. Kdyby byla jediná dědička trůnu, potom možná. Ale být jen královým zetěm a poté, až zemře a nastoupí jeho syn, zase jen královým švagrem, o to nikdo nestál.

Tichá chatka uprostřed lesa voněla hlínou, mechem a sušenými bylinami. Stará žena se skláněla nad kotlíkem a vařila. Nikoliv ovšem nějaký čarovný lektvar, ale polévku k obědu. Když se ozvalo poklepání na dveře, zavolala:

- Jen dál, Vznešené, jen dál. Vítám vás, vítám vás, - a klaněla se málem až k zemi.
- Jak jsi o nás věděla? - zeptala se překvapeně starší z žen.
- Les a ptáci mi řekli. Posaďte se. Čím posloužím? -
- Což to neuhodneš, když jsi tak chytrá, jak se říká? A nebo je to jen pověst? -

Stařena se obrátila k poličce a vzala z ní baňku. Ta byla do poloviny plná jasně růžové tekutiny, husté jako sirup.

- Dej to do vody a ponoř tam ovoce, nejlépe jablko. Kdo ho sní, bude ti oddán na život i na smrt. Budě tě milovat a vzhlížet k tobě do konce života. Nerozdělí vás nic, ani zloba, ani zrada, ani zlí lidé, ani kouzla a čáry. Jen pamatuj, musí to být tvá ruka, která se jablka dotkne jako poslední, neposílej ho tedy po služebné či otrokyni. A vůbec nejlepší by bylo, abyste podali každý tomu druhému jednu polovinu, aby láska byla vzájemná. -

Alaris i její matka na starou ženu hleděly s otevřenou pusou. O této ženě se povídalo ledacos a ony věřily sotva polovině z toho. Věřily tomu, že dokázala vlastními ústy vdechnout život utonulému děcku. Ale nevěřily tomu, že by se měnila v ptáka a létala nad lesem. Věřily tomu, že dokáže ochočit lesní zvěř. Ale už nevěřily tomu, že by s ní uměla mluvit. Teď ovšem byly přece jen zaskočeny tím, že tak bez okolků uhádla, proč přišly, a dokonce měla žádané již po ruce. Je to opravdu vědma? Ví víc než obyčejný člověk? Netušily, že vše, co se na zámku děje, se pochopitelně díky služkám vynese ven. A bába, celý den šmejdící po lese, po okolních loukách, po besedách a postávající na trhu s nabídkou svých bylinek se dozví skoro všechno a i mnohé, co si služebné jen domyslely. A tak se od chichotavých holek doslechla i o Deanovi, který si místo princezny hledí raději mladíka s mléčnou kůží. Nechá se od něj obsluhovat, koupat, "ukládat i budit"… A nezpochybnitelné gesto a nový smích bábě řekly víc než sáhodlouhý popis. Když před chvílí uviděla, že nad cestičkou k její chatce krouží ptáci, poznala, že někdo jde nahoru. Hbitě vyběhla na střechu a pečlivě udržovaným průzorem mezi keři si prohlédla příchozí. A byla doma. Když jí Alaris podala několik zlatých slitků, zavrtěla však hlavou.

- Ne. Ber to jako dar, Vznešená. A taky počkej, až jak to bude účinkovat. Je to tajemství mé rodiny, poklad předávaný jen z matky na dceru. Už přes padesát let jsem ho nevařila. -
- Proč ne? -
- A proč ano? Pravá láska nepotřebuje kouzel. A ty pamatuj, nikdo jiný se jablka nesmí dotknout. A každý snězte půl. -

Alaris se ušklíbla – no tak to už jistě… Ona potřebuje, aby se ten nafoukaný hejsek plazil u jejích nohou, aby k ní vzhlížel, aby po ní toužil. Ale sama sebe chce mít v moci. Určitě nemá v úmyslu hodit se mu okolo krku. Naopak, vychutná si, že teď bude přezírat ona jeho. Vložila drahocennou baňku do váčku u pasu a i s matkou odešly. Stará vědma za nimi dlouho hleděla. Ještě nikdy nepochybovala o moci svých lektvarů, ani o tomto. Docela ji proto zajímalo, jestli bude působit na Deana, který je vůči dámám zjevně imunní…

Dean překvapeně zvedl hlavu, když mu misku s ovocem přinesla sama princezna. Jakkoliv ji neměl rád, poděkoval a skloněním hlavy aspoň naznačil úklonu. Asi to také nemá lehké, krásy moc nepobrala, vlastně žádnou, otec ji nutí, aby k němu byla milá, on ji ignoruje…

- Sněz první to jablko, je výjimečně dobré, sama jsem je na trhu vybírala. -
- Děkuji ti. Hned, jak dopíšu ty papíry, měl bych od něj ulepené prsty. -

Sotva za Alaris zapadly dveře a on se ujistil, že odšustěly její šaty, vzal jablko do ruky a pečlivě si ho prohlédl. Proč jí tak záleží na tom, aby ho snědl? Není nakonec otrávené? Raději ho dal bokem, rozhodnutý je později nenápadně vyhodit. Stejně teď musel psát list a nemohl jíst. Tyr si všiml, že Dean vzal jablko a dal je kus bokem. Asi se mu na něm něco nelíbilo. Sáhl po něm, a když nic, co by mu bránilo v tom jablko sníst, neviděl, zakousl se do něj. Pán ho zjevně nechce, když ho dal pryč z misky, tak co. Skoro se lekl, když se Dean náhle otočil a upřeně se na něj zadíval. Ještě nikdy se necítil pod jeho pohledem tak podivně nesvůj. Srdce se mu rozbušilo a on nevěděl proč.

- Jaké je to jablko, Tyre? -
- Moc dobré, můj pane. Takové jsem tu ještě nejedl. Omlouvám se, myslel jsem, že ho nechceš, že jsi ho chtěl dát pryč. -
- Zdálo se mi divné. Není ti nic? Je dobré? Jsi v pořádku? -

Dean přistoupil k mladíkovi a podíval se mu do očí. Ale nezdálo se, že by se mu oči kalily nebo že by se začal potit. Jen se náhle začal třást. Že by opravdu bylo otrávené? Uškrtí tu zmiji vlastníma rukama, jestli… Náhle ucítil, jak ho Tyr objal oběma rukama okolo pasu.

- Tyre, Tyre, co je ti? -
- Ne, nic. Proč by mi něco mělo být? Jen… já nevím… jsem tak šťastný, že patřím právě tobě, můj pane. -

Dean se zachvěl. Takhle k němu Tyr nikdy nemluvil. Věděl, že ho má rád, ale tohle?

- Myslím, že bys to jablko už neměl jíst, - řekl jemně a chtěl mu ho vzít. Už téměř nepochyboval, že je otrávené.
- To je pravda. Je tak dobré, že by se o ně měl člověk rozdělit. - 

Tyr mu podal jablko k ústům. Usmíval se takovým zvláštním způsobem jako nikdy dřív. Deana napadlo, že by ho možná měl opravdu sníst. Krásně vonělo. Kousl si. Vždyť je to jedno, aspoň bude mít klid a otec volnou ruku. Možná jeho smrt nebude brána za tak závažnou, aby si kvůli tomu vyhlašovaly obě země válku a skončí to jen dalším ochlazením už tak ledových vztahů. Chroupal jablko a pomalu se dostal až k Tyrovým prstům. Vzal je do pusy a olízl z nich sladkou šťávu. Hm… opravdu bylo dobré… Tyr se usmíval, oči mu doslova zářily. Náhle vstal z lavice, kde seděl, a pohladil Deana po dlouhých vlnitých vlasech.

- Copak bys chtěl? - zeptal se podivně zadrhnutým hlasem Dean.
- Potěšit tě, můj pane. -
- Jsi si jistý? -

Místo odpovědi ho mladík políbil na rty. Dean ho vzal beze slova do náručí a položil na postel. Trhnutím uvolnil popruh, kterým se svazovala látka obepínající Tyrovy boky. Rozechvěle hladil a laskal nahé tělo. Tyr ležel s rukama u hlavy a velké modré oči hleděly na Deana trochu se strachem, trochu toužebně.

- Nevím, co mám dělat, abych tě potěšil, můj pane. -
- Neboj se, můj milý. Naučím tě to, - usmál se Dean a rovnou se do toho dal.

Alaris cítila, jak se jí pomalu zmocňuje doslova zuřivost. Co si ten bastard myslí? Ne snad, že by čekala, že přiběhne okamžitě, ale předpokládala, že rychle. A nic. Dokonce ani na společný oběd nepřišel. Má to snad znamenat, že kouzlo neúčinkovalo? Nebo ten darebák to jablko ani nesnědl?

Po jídle vstala a vyšla na chodbu. Nezamířila do svých pokojů, ale k Deanovým.

- Zmizni! - vyštěkla na strážce u dveří.
- Myslím, že teď bys tam chodit neměla, Vznešená…, - ozval se voják rozpačitě.

Alaris se zaposlouchala. Zvuky, které přes dveře slyšela byly nezaměnitelné. Opatrně pootevřela. To, co viděla, jí doslova vyrazilo dech. Sevřela rty, protože jinak by se snad neovládla. Beze slova se otočila a šla pryč. Ten darebák, ten bezectný zmetek… Tak ona se tak snaží a on? Válí se s tím bílým nepodařencem. Malovala si, jak to bude krásné, až se bude Dean kořit u jejích nohou, spalovaný touhou. A ona ho odkopne jako psa. Bude k ní muset přijít znovu, kouzlo jablka ho k tomu donutí. A ona si ho vychutná. Nechá ho škemrat a prosit, než mu milostivě povolí. Věděla, že to účinkuje právě takhle. Nebyla hloupá a pochopitelně si to nejdřív vyzkoušela na otrocích. Kouzlo působilo dokonce i na kleštěnce. Otroci… jenže, co když Dean řekl svému poskokovi, aby mu to jablko podal? Potom by ovšem tím posledním, kdo se jablka dotknul, byl ten bílý…

No nevadí, přinese si od baby další dávku. A tentokrát to jablko sní před ní, i kdyby mu ho měla nacpat sama do pusy.

Dean byl změnou, která se odehrála s Tyrem, velmi překvapený. Přesto nemínil propást ten okamžik, kdy mu mohl ukázat, že se není třeba bát. Je přece i jiná možnost, než se zmocnit toho druhého, jako by byl jen tělo poskytující tělesnou slast a nikoliv další z dvojice. Položil se vedle něj a jemně hladil jeho perleťově bílé tělo. Tyr se na něj díval a neříkal nic. Vypadal postrašeně i toužebně zároveň. Sám netušil, co se to s ním děje. Měl svého nového pána velmi rád, líbil se mu, ale přesto se bál té bolesti, která nepochybně provázela případné spojení. Ale teď mu to náhle nevadilo. Toužil po tom, co zatím jen tušil.

Dean ho objal okolo ramenou a přetočil ho k sobě. Dotkl se svými rty jeho. Cítil, jak se Tyrovy rty malinko pootevřely, když se do nich pokusil vniknout jazykem. Levou rukou si Tyra přidržoval a pravou mu sáhl mezi stehna, jako by se to rozumělo samo sebou. Chlapec nohy okamžitě sevřel, ale Dean byl rychlejší a už pevně držel v dlani Tyrovo mužství. Strach převládl a Tyrovo mužství se v Deanově dlani skoro ztrácelo. Dean si vzpomněl na první štěňata své fenky, ještě když byl doma. Jedno se narodilo mrtvé a on ho šel zakopat. Leželo mu v dlani zrovna tak. Ještě teplé z matčina těla, ale ochablé a bez života. Zde však byla reálná šance na vzkříšení. Aniž by Tyra přestal líbat, pohrával si s jeho údem, jako by to bylo malé zvířátko, které předstírá smrt, a on ho musel svou vlídností přesvědčit, že je v bezpečí.

Kdysi dokázal ochočit snad každé zvíře. Dokonce i velkého, zdivočelého psa. Podařilo se mu ho vystopovat, ale hlavně chytit živého. Přes protesty všech si ho ponechal, dal ho do velké klece a celé dny sedal u něj a tichým, mírným hlasem na zvíře mluvil. A čas od času mu hodil kus masa. V prvních dnech se pes vrhal na mříže jak šílený. Pak už jen vrčel. Nakonec ho ignoroval. Ale vlídný hlas, jídlo a misky s vodou ho nakonec pomalu přilákaly ke mříži. Za chvíli se nechal i pohladit. Po půl roce by nikdo neřekl, že by se, až na svou velikost, nějak liší od jiných psů. A svůj melodický hlas použil i na Tyra. Tiše k němu mluvil a ujišťoval ho, že všechno, co dělá, dělá jenom proto, aby mu ukázal, jak krásné a příjemné milování může být. Ať už to bylo díky tomu, co říkal, nebo vlivem stařenina kouzla, nebo spíš tím, že Tyr by tak jako tak upřednostňoval muže, začal mu opatrně vycházet vstříc. Ostatně, bylo to víc než jen příjemné… Tyr pomalu, ale jistě shledával, že samozřejmost, s jakou ho jeho pán připravuje pro milování, se mu líbí čí dál víc. Nebyl jako kuplíř, který jej sem přivedl. Ještě mu z paměti nevymizela vzpomínka, jak před jejich očima zneužil jiného chlapce, aby jim ukázal, co se od nich očekává. Dean takový není, vždyť kdyby chtěl, mohl ho hodit na postel už ten den, kdy si ho sem přivedl.

Pohled na nahého Tyra Deana vzrušil tak, že měl co dělat, aby se ovládl. Klekl si a zvedl si jeho zadek na kolena. Přiměl ho rozevřít doširoka stehna a opět ho hladil a laskal. Líbilo se to i jemu. Pohled na podlouhlý, hebký váček a na dvojčata v něm ho rozpaloval touhou. Pokrčil Tyrovi nohy a pobídl ho, aby si je pod koleny v této poloze podržel. Natáhl se k malé skříňce a podal si z ní nádobu s vonným olejem, kterým mu Tyr po koupeli masíroval nohy. Nalil si ho do dlaně a potřel Tyrovo tělo a vnitřní stranu stehen. Cítil, jak se mladík uvolňuje. Namočil do hustého oleje prst a levou rukou pootevřel půlky Tyrovy zadnice. Dřív, než se chlapec stáhl, zatlačil prstem do drobné růžice svěrače, překonal rychlé sevření a vnikl dovnitř. Nahé tělo sebou vylekaně zaškubalo, ale bránit se nezačal. Dean znovu a znovu vtíral do povolujícího vstupu nové dávky oleje. Nakonec vsunul dovnitř oba prostřední prsty a jemně, ale nesmlouvavě si začal připravovat cestu k proniknutí. Krouživým tlakem stále víc a víc rozevíral a uvolňoval svěrač. A zároveň nepřestával na Tyra mluvit. Konejšil ho tichým broukáním, téměř beze slov. Zvedl levou rukou varlata, aby mu nebránila ve vstupu, a vtlačil na místo svých prstů špičku svého mužství. Zatlačil ještě víc a celý žalud zmizel. Ozvalo se tiché vzlyknutí. Dean se sklonil nad Tyra. Ten se mu zapřel rukama o stehna, jako by ho chtěl od sebe odtlačit pryč. 

- Nesmíš se tak svírat, pak to bolí. Uvolni se a věř mi, ano? Podívej se na mne, dívej se mi do očí! -

Mladík poslechl. A najednou nebylo nic, jen Deanova tvář a bezbřehá touha, patřit právě tomuto muži. Dean vzal Tyrův úd do ruky a začal jí rychle pohybovat nahoru a dolů. Kůžička kryjící žalud se rozevřela a lehce klouzala. Růžová sliznice se vynořovala a mizela. Dean si vzpomněl na jakési mořské potvůrky, které se občas podávaly při hostině. Perleťová lastura se rozevřela a objevilo se růžové "cosi", co některým lidem velmi chutnalo. On osobně zatím ani neochutnal, jak se mu to ošklivilo. Ale teď, i když to vypadalo podobně, se mu ten pohled naopak velmi líbil. Až tak, že zatoužil vidět i perlu, kterou ty lasturky občas ukrývaly. Zrychlil své pohyby a růžový žalud se zrosil kapkami touhy. Tyr si ani neuvědomoval, že Dean do něj pronikl už celý, že svůj úd vtiskl, kam jen to šlo. A v malém otvoru na vrcholu se zatřpytila mléčně bílá slza. Sténající chlapec bezděky zadržel Deanovy ruce. Muž popadl odhozenou suknici a utrhl z ní vázací popruh. Protáhl ho Tyrovi pod rameny a udělal na koncích smyčky, do kterých přichytil zápěstí. Opatrně, ale pevně. Teď měl volné pole působnosti.

Levičkou podebral štíhlého mladíka v pase a trochu ho nadzvedl a silněji ho na sebe natlačil. Pravičkou dál udržoval Tyra v plné erekci. Napadlo ho, že Tyr je nejužší a nejsevřenější ze všech mužů, které takto poznal. Uvědomoval si, že je to tím, že předtím si užíval s otroky, kteří už něco měli za sebou, kdežto jeho mladý milenec je panic. No, vlastně už není. Vnikl do jeho těla, byli teď spojeni a jenom na něm bylo, jestli si Tyr odnese na dnešní den děsuplnou vzpomínku jako chlapec, kterého slyšeli křičet, nebo naopak na to bude vzpomínat i po letech jako na krásné, první milování. Pohled na nahé tělo začínající se probouzet díky jeho dotekům, naprostá odevzdanost, byť dobrovolná, pevné sevření okolo Deanova mužství, to vše ho nesmírně vzrušilo a nabuzovalo. Malinko, jen na zkoušku se několikrát odtáhl a zase zasunul do vlahých, dosud nepoznaných zákoutí. Tyr tiše zakňoural, ale nijak se nebránil. Náhle se slabým hlasem zeptal:

- Co mi to děláš, můj pane? -

Dean nevěděl, jestli se ptá na pronikání, nebo na pohrávání si s jeho údem, ale usoudil, že spíš to druhé.

- Oplácím ti to, co teď děláš ty pro mne. I když ne rukou. -

A zrychlil… Nahaté tělo sebou bezděčně škublo. 

Dean ucítil, jak vnitřní sevření sílí a reaguje na to, co dělá. Ucítil i první vnitřní stah. A další a další. Jsou věci, které se člověk nepotřebuje učit. Tyr se podřídil povědomě prostému pudu a jeho tělo se začalo pohybovat tak, aby slast byla co největší. Pánev narážela do Deanova klína bez ohledu na to, že se tak nabodává na jeho ocelově tvrdé mužství. Bolest přinášela i záchvěvy rozkoše. Konečně Dean ucítil poslední, doslova křečovité sevření okolo svého mužství, nahý Tyr se prohnul do oblouku a Dean v dlani, stále masírující mladíkův penis, ucítil pravidelné pulsování. Bílý gejzírek vytryskl a skropil Tyrovo rychle se zvedající břicho. Vyčerpaný mladík, oddechující jako po dlouhém běhu, klesl na postel.

Dean ho otřel zbytkem suknice a zvedl ho do sedu. Hoch se vlastní vahou natlačil na jeho úd, dosud zasunutý v jeho těle. Zvláštní tlak, který Tyr ucítil, sice nijak nebolel, ale byl nepříjemný. Hodně. Zavrtěl se. Bylo to ještě horší. Nevěděl, co má dělat, byl zmatený z toho, čím si právě prošel. Potřeboval někoho, o koho by se mohl opřít. A jediný, kdo tu byl, byl Dean. Nechal se od něj vzít do náručí a líbat. Ruce měl spuštěné dolů a za zády pořád spoutané. Nemohl se o ně opřít a ulevit tomu podivnému tlaku. Musel se držet jen silou stehen a spolehnout se na objetí pánových paží. Pokusil se proti Deanovi zatlačit a pak se stáhl, aby ho ze sebe dostal ven. Cítil, jak se rty, líbající ty jeho, pootevřely úsměvem.

- Ještě ne, ještě počkej. -

Po chvilce ho Dean položil a vystoupil z něj. Ale jen proto, aby se znovu polil olejem. Pak do Tyra znovu sáhl a oběma palci mu rozevřel vstup. Jedním táhl nahoru, druhým dolů. Přestal, až když Tyr vyjekl. Vzal do špiček prstů jemnou kůžičku kryjící varlata a vytáhl ji vzhůru k břichu. Zatáhl víc a tím si mezi oběma dvojčaty vytvořil jemnou prohlubeň, jakousi rýhu. A použil ji jako kanálek. Hustý olej po ní stékal dolů a on ho palcem druhé ruky vmasíroval do stále povolnějšího otvoru. Pak opět vklouzl dovnitř a řekl:

- Chtěl si mne potěšit, vzpomínáš? Ještě chceš? -
- Ano, můj pane. -
- Trochu bolet to bude, ale nedělám to proto, že bych ti chtěl ubližovat. Nejsem jak ten muž, který ublížil tvému kamarádovi. -
- Já vím. -

Ale po předchozí přípravě to už tak zlé nebylo, ostatně Tyr to teď už sám chtěl. A když přece jen začal naříkat, Deanovy líbající rty se přitiskly silněji a jazyk začal plnit úlohu roubíku. Líbal ho stejně vášnivě, jako ho miloval. Bylo to už tak dlouho, co nikoho neměl… Už se nedokázal ovládat… Dean si všiml pootevření dveří, ale teď zrovna by nepřestal, ani kdyby ho návštěvou poctil sám král. Natož protivná princezna…

Tyr ležel v mužově objetí a tiskl se k němu. Ano, způsobil mu bolest, ale dal mu za to svou přízeň. Tyr jaksi podvědomě vycítil, že Dean si ho nebral bez jakéhokoliv citu, jako otroka. Hleděl do jeho krásné tváře a poprve za všechny ty roky se vzdal myšlenky na útěk. Domů už tak jako tak netrefí, navíc má na paži několik značek, které mu postupně vypalovali, jak měnil pány. Každý, kdo by ho chytil, by si ho mohl ponechat nebo zase prodat. Dean, jako by tušil, na co mladík myslí, se zeptal:

- Vzpomínáš, když jsme se viděli poprvé, tak jsi mi řekl, že si svou svobodu odpracuješ. -
- Ano. -
- Nechtěl bys raději u mne zůstat? Tedy, ne jako otrok, ale zůstat se mnou, jako přítel. Chceš? -

Místo odpovědi se k němu Tyr přitiskl. Ale i to se dalo brát jako odpověď. Dean vstal a šel k misce s ovocem. Když po jednom kousku natahoval ruku, zarazil se. Na slupce uviděl lesklé růžové kapky, teď už pomalu se srážející v jakýsi sirup. Co to je? Seškrábl kapku nehtem a přivoněl. Ta vůně mu připomněla jablko, které společně snědli. A vlastně hned potom… Hned potom se ho Tyr přestal bát a v podstatě mu vlezl do postele. Vzpomněl si, že v moři Beran se vyskytují jacísi živočichové, kteří údajně podporují mužnou sílu, pokud se tedy připraví tím správným způsobem. Slyšel, že muži platí za výtažek z těch zvířátek celými hrstmi zlatých a stříbrných slitků. Možná, že princezna si opatřila něco podobného a namočila v tom jablko. Jenomže u něj to nezabralo tak, jak čekala. Neběžel jako pejsek k ní, ale pomiloval se s Tyrem. Který díky jablku byl víc než svolný. V duchu se ušklíbl: díky, Vznešená, za to jablko. Moc mi pomohlo…

Od toho dne Dean očividně začal zanedbávat svou roli velvyslance. Nehnul se od Tyra ani na krok. Moc dobře věděl, že král využije první možnosti a pokusí se otroka odstranit. Nechal ohlásit, že se necítí dobře a pár dní si potřebuje odpočinout. Celé dny nevyšel z pokoje a věnoval se věcem mnohem příjemnějším než předstírání práce diplomata. A konečně měl někoho, kdo mu pomůže s útěkem. Tyrovi bude jedno, kde je, jenom, když to bude s Deanem. A jistě mu s ním bude líp na útěku než zde, kde hrozí, že ho král nechá nějak odstranit. A doma mu dá svobodu, bude z něj svobodný člověk. Zde to mohl samosebou udělat taky, ale mělo by to jen formální cenu. Jeho prohlášení zde vlastně žádnou cenu ani nemělo. Byl rukojmí, nikoliv opravdový vyslanec. A tak jedné jasné měsíční noci předestřel Tyrovi svůj plán k útěku. Všechno měl už dávno promyšlené, potřeboval jen někoho, komu bude moci bezvýhradně věřit. A takového člověka teď měl po svém boku.

- Odejdeme do mé země, zde by to stejně nevzalo dobrý konec, cítím to, - řekl Dean.
- A opravdu si tě princezna Jezerní země vezme za muže, pane? -
- Myslím, že ne. Co by se mnou dělala? Myslím, že jen chtěla "udělat radost" zdejšímu králi, - zasmál se Dean.
- Ale pokud ano, co ti řekne, když si přivedeš mne? Asi se jí to líbit nebude? -

Pravda, na to Dean dosud ani nepomyslel. Rozpačitě si prohrábl vlasy. Pak ale mávl rukou. Nemá cenu to řešit dřív, než bude stát krásné Dorianě tváří v tvář. A kdy to bude, to je zatím ve hvězdách…

Vysoko v lese stála stará zřícenina a ta už dávno padla Deanovi do oka. Vlastně tehdy, když do ní zaběhla liška a on ji chtěl se psem vyhnat z jakési katakomby, kam vběhla. Lovčí ale řekl:

- Ani se nezdržuj, Vznešený. Byla by to škoda tvého času. Ty chodby jsou dlouhé a zrádné. Říká se, že vedou až za les, možná i dál. Liška bude nejspíš už dávno v prachu. Navíc je tu několik slepých chodeb, aby zmátly pronásledovatele. Není radno tam vstupovat. -

Celou cestu domů se Dean na starý hrad vyptával. A právě tehdy ho napadlo, že by se mohl chodbami dostat nepozorovaně pryč. Kdyby utekl, budou ho hledat a taky nejspíš i najdou. Musí se dostat rychle na velkou vzdálenost. A to se mu asi jen tak nepovede. Ale co kdyby se schoval někde tak blízko, že by nikoho nenapadlo tam hledat? A pak by odešel, až by ho hledat přestali?

Zase začal jezdit denně na divoké vyjížďky. Hnal koně plným tryskem a jeho strážci museli s ním. Kdo by se staral o otroka? Zvlášť když vždy poslušně čekal na témže místě a pak se přidal zase ke svému pánovi? Nikoho ani ve snu nenapadlo, že Tyr, sotva se muži vzdálí, vystupuje rychlým, jistým krokem horala ke staré zřícenině. A tam v temné chodbě ukrývá nové a nové zásoby jídla i provazů. Čas od času koupil na trhu balíček pro lovce. V pergamenu zabalené sušené, prosolené maso a jakési koláčky za směsi sušeného ovoce a zkaramelizovaného medu. Byly tvrdé, ale člověk je mohl nasekat a pocucávat. A mouku, ze které se po smísení s vodou daly péct nekvašené placky. Tohle všechno teď tvořilo jejich zásobu. Ještě potřebovali nějaké deky a teplé oblečení. A samo sebou příležitost a šťastnou náhodu.

Dean odvedl svého černého hřebce nahoru na pastviny, aby si prý odpočinul na jarních loukách a nabral tam nové síly. I to mělo svůj účel.

- Král je mrtev… Ať žije král!!! -

V zámku panoval doslova chaos. Všichni běhali sem a tam, jeden vrážel do druhého, nikdo nevěděl, co má dělat. Zdálo by se, že toto je ona kýžená chvíle, kdy by mohl Dean utéct. Ale před jeho dveřmi stála nová, zesílená stráž a v rukou drželi muži kopí a meč. K ránu si nechal nový král Deana přivézt. Ten se mlčky uklonil, aby mu vzdal čest.

- Tak se nezdraví král. Můj otec byl příliš mírný k tobě i tvým výstřelkům. Mezi námi je jasno, že? Ty nejsi host, ale zajatec. Nestojím o to, aby ses oženil s mou sestrou, mám pro ni jiného ženicha. A jen na tobě záleží, jestli budeš žít tak jako doposud, nebo zavřený ve věži. -

Pokud ovšem mladík očekával, že se Dean před ním hodí na kolena, velmi se mýlil. I zajatec může mít svou hrdost. Když se mu nedostalo odpovědí, pokračoval:

- Jsem jako můj otec. Nejsem pověrčivý a nevěřím hvězdám. Ale ani rádcům. Já dobudu Zemi jezer a Dorianu rychle přivedu k rozumu. A ty bys měl svého otce pohnout k tomu, aby se přidal na mou stranu. Pak bych možná uvažoval o tvém propuštění. Jinak zde zůstaneš do konce života. -
- Dovol, králi, abych ti řekl to, co už nesčetněkrát tvému otci. Nemáš šanci. Ten boj prohraješ. Oni jsou větší a silnější. Což ti nezáleží na vlastním životě? -
- Neměj péči, uvidíme, kdo je lepší bojovník. -

Dean se stal skutečným zajatcem. Už nemohl jezdit denně na koni, seděl doma a přemýšlel. Věděl, že jestli neuteče teď, může se se svobodou rozloučit. Nebo bude muset počkat, jak dopadne válka. 

- Jestli chceš, můžeš se zúčastnit velkého lovu. Samo sebou, že beze zbraně, - nabídl mu milostivě nový král. V podstatě čekal, že Dean odmítne, ale ten přikývl.

- Díky, králi. Jízda na koni je to jediné, co mi chybí. -

Mladý Agar se ušklíbl. Tak o tom nepochyboval. Nechával se denně informovat o tom, co Dean dělá, a hlášení bývalo zoufale nudné. Stále totéž. Rád by mu otroka vzal, ale to nemohl. Ovšem mohl zařídit, aby se ztratil během doby, kdy bude Dean na lovu.

- Toho bílého nechej doma, nerad bych, aby mi plašil zvěř. -

Dean neřekl nic. Ale druhý den ráno stál vedle jeho koně i kůň, na kterém seděl Tyr.

- Řekl jsem ti, že máš toho kluka nechat tady! - vyjel na Deana Agar.
- Neřekl jsem, že poslechnu. Ale jestli si to přeješ, můžu zůstat tady. -

Mladý král se nechtěl pouštět do sporu před sezvanými šlechtici. Však si to večer vyříkají. To bylo naposled, co ten zmetek neposlechl. Však on ho naučí. Ale jediné, co se večer uvidělo, bylo to, že Dean během honu zmizel i s Tyrem.