• Shani
Stylromantika
Datum publikace3. 1. 2016
Počet zobrazení2340×
Hodnocení3.56
Počet komentářů1

Berwald seděl u vánočně prostřeného stolu – několik smrkových větviček, svíčky, oheň plápolající v krbu. V rohu místnosti stál skromně nazdobený stromeček. Proč se vlastně s výzdobou každoročně vůbec snažil? Rok co rok to bylo stejné. Každé Vánoce trávil sám ostatně tak jako i všechny jiné dny v roce. Čas od času ho navštívila Mathilde  jediný člověk, který byl ochoten s ním jednou za měsíc posedět a prohodit pár slov, ačkoli toho tento mladík původem ze Švédska moc nenamluvil. Nebylo o čem mluvit. A tak vždy jen poslouchal svou společnici s ledovým pohledem v očích a pak se s ní se stejně mrazivým výrazem rozloučil. Netušil, jak moc to jeho dánskou přítelkyni mrzí.

Věděl ale, že ona si vánoční klid užívá se svým přítelem, a nečekal tedy, že by se v tuto zimní dobu u něho doma kdokoli objevil. Stráví svátky klidu a míru sám. Je to přece již něco jako tradice. Pohlédl na hodiny na stěně  deset večer. Za okny tma, téměř všechny svíčky až na jednu pomalu dohasínaly. Seděl tu již dlouhou dobu a sám nevěděl proč. Vždy měl Vánoce rád a vždy mu bylo velmi líto, že je tráví tímto způsobem. Chtěl je alespoň jednou prožít po něčím boku. Po boku někoho, kdo by mu ukázal, proč jsou tyto svátky u lidí tak oblíbené.

Vstal a sfoukl poslední svíci. Přihodil do krbu několik polínek, pak se chvíli zaraženě díval, jak je tančící plameny objímají. Po několika minutách se odebral do ložnice. Nebylo na co čekat. Bude lepší to celé zaspat. Den co den se cítil osaměle. Na Vánoce se však tento pocit ještě znásoboval. Vyšel několik schodů. Dřevěná podlaha pod ním ve večerním tichu několikrát zaskřípala. Rozvázal svou kravatu a na košili rozepnul několik knoflíčků u krku. Posadil se tiše na postel. Už se chystal sundat brýle a zabořit hlavu do modrožlutého polštáře, když uslyšel divný zvuk jakoby vrznutí dveří. Nesmysl, asi jen vítr, pomyslel si. Ztišil svůj dech a pozorně se zaposlouchal. V obývacím pokoji určitě kdosi chodil.

Berwald vstal a potichu došel ke schodům. Pomalými kroky zdolal několik z nich a nahlédl za roh. U stromečku stála drobná postavička se santovskou čepkou na hlavě. Zpod ní zářily kratší blonďaté vlasy. Postava nenadělala mnoho hluku, pohybovala se po pokoji v chlupatých červených ponožkách, ovšem bystrému Berwaldovu sluchu ani tento zvuk neunikl. Jak rád by tomu stvoření pohlédl do obličeje. Viděl jen, jak se osoba sklání pod stromeček. Po chvíli docupitala ke krbu a do vyhasínajícího ohně přihodila několik polínek. Švéd se zadíval pod stromeček.

„Tak já dostal dárek? Ale proč?“ zeptal se bez emocí. Uvnitř sebe sama byl překvapen, ovšem nebyl zvyklý mluvit s lidmi a neuměl své pocity projevovat. Finský návštěvník na něho pohlédl.

„Každý si zaslouží na Vánoce něco dostat,“ zašeptal a otočil se ke vchodovým dveřím.

„Kam to jdeš?“ zeptal se Berwald a zarazil jeho ruku na klice, jako by pro něho bylo naprosto přirozené povídat si se Santou.

„Mám toho ještě dnes moc na práci,“ odpověděl.

„No tak, Santo, nezůstal bys se mnou? Alespoň na chvíli?“ zeptal se Berwald. Sám nevěděl, proč to řekl. Sám nedokázal popsat způsob, jakým to řekl. Ale řekl to s takovým prosebným tónem, že překvapil nejen sebe, ale hlavně jeho o hlavu menšího společníka. Nejistě se k němu otočil.

„Ty tu žiješ sám, viď?“ zeptal se tiše. Jen kývl.

„Jsem Tino,“ usmál se na něho ten tajemný tvor. Jeho tvář jakoby domovu dodala mnohem více vánoční atmosféry, než byl schopen Berwald svou výzdobou přivolat. Netušil proč, ale díval se do Santových upřímných očí a poprvé v životě ucítil, jak se koutky jeho úst tvarují do úsměvu. Stáli tam a usmívali se na sebe.

„Vždycky jsem si přál být na Vánoce s někým, jako jsi ty,“ řekl tiše Švéd. Stále se vyjadřoval trochu kostrbatě, avšak jeho slova již pocítila náznak emocí.

„Jak to myslíš, jako jsem já?“ zeptal se Santa a nechápavě se na něho podíval. Berwald se k němu otočil zády a zadíval se do krbu.

„Nevím. S někým, z koho budu mít přesně takový pocit, jako mám teď, když tu jsi se mnou. Je tohle to, co lidé milují na Vánocích?“

„Být s lidmi, na kterých jim záleží? Ano. Rodina, přátelé, blízcí… Nikdo nechce být na Vánoce sám. Je to příležitost potkat ty, které milujeme. Ty, kterým na nás záleží.“

„Já nikoho takového nemám,“ odpověděl tiše Berwald a posadil se do křesla u krbu.

„A co Mathilde?“ zeptal se Tino a pomalu k němu došel. Blonďák se zamyslel. Nepřekvapovalo ho, že návštěvník o Dánce ví. Je to přece Santa, Santové vědí všechno. Mathilde ho měla ráda. Proč by za ním jinak chodila? Aby ho mohla provokovat a dělat si z něho legraci? Když se spolu seznámili, chvíli mu to tak připadalo. Vždy se nad ním povyšovala, kritizovala jeho chování…, ale měla vlastně pravdu. Jeho život nestál za nic. Byl sám a jedinou ženu, která se k němu chovala hezky, odmítal.

„Mathilde je jediná,“ řekl nakonec, „nikdo jiný za mnou nepřijde, jak je rok dlouhý.“

„Já přišel,“ odpověděl Tino.

„Protože jsi Santa,“ řekl Švéd prudce bez rozmyšlení. Nastalo ticho. Klid byl rušen pouze praskáním smrkového dřeva v krbu. Celý dům voněl jehličím. Až teď Berwaldovi došlo, že Tino po svém příchodu do domu opět rozsvítil většinu svící.

„Ano, protože jsem Santa,“ téměř zašeptal o hlavu menší muž. Otočil se a zamířil opět ke dveřím.

„Počkej neodcházej,“ zastoupil mu cestu Švéd.

„Ale ano, už půjdu,“ odpověděl. Berwald udělal něco, co sám nečekal. Chytil Tina za bradu a sklonil k němu svou blonďatou hlavu. Svými rty se letmo dotkl těch jeho. Nikdy nic podobného nezažil. Nevěděl nic o podobných věcech. Zkrátka jen tušil, že to musí udělat.

„Nepůjdeš,“ oponoval šeptem. Chvíli se dívali jeden druhému do očí. Švéd odvrátil po několika vteřinách svůj zrak.

„Co jsem to provedl?“ ptal se v duchu sám sebe. Nedokázal se teď na Santu podívat. Bál se. Konečně ho někdo poctil návštěvou a on to tak pokazil.

„Na Vánoce by měla být splněna všechna přání,“ ozvalo se za ním. Berwald ucítil jemnou ruku na svém rameni. Pomalu pootočil hlavu. Santa se na něho usmíval stejně jako předtím. Švéda pohltila atmosféra Vánoc a pocit zamilovanosti. Nevěděl, co je to za emoce, které ho ovládají, avšak nechal se jimi unášet. Sklonil opět svou hlavu a políbil Tina znovu. Tentokrát trval polibek déle. Stáli uprostřed místnosti provoněné skořicí. Jejich rty se od sebe nemohly odtrhnout. Švéd byl ovládán láskou. Objímal svého společníka a přejížděl dlaněmi po celém jeho těle. Roztomilý Santa se během několika minut změnil na vášní vedeného muže.

Po několika minutách líbání spolu skončili na měkkém gauči před krbem. Svíce dávno dohořely. Posledních několik jiskřiček svítilo v krbu, zatímco Tinova blonďatá hlava ležela na hrudi spícího Švéda. Tino však nespal. Čekal jen na vhodnou chvíli. Jakmile si byl stoprocentně jistý, že se jeho společník skutečně oddává spánku, tiše se zvedl. Oblékl se. Pohlédl smutně na Berwalda. Pohladil ho po vlasech a dal mu pusu na čelo. Pomalu otevřel dveře, dal si záležet, aby potlačil jejich zavrzání. Několik minut se ještě na spícího blonďáka díval. Věděl, že ho spatří opět až za rok. Do očí se mu nahrnuly slzy, ale musel odejít. Musí ho opět nechat napospas samotě alespoň do příštích Vánoc. Vyšel ze dveří a tiše je za sebou zavřel. Ve tmě svítilo několik oken v domech, kde děti netrpělivě čekaly na Santu. Tino se vydal k těm, kde již všichni dávno spali. Věděl dobře, že jeho povinností je nebýt nikým spatřen. Nohy se mu bořily do sněhu. Instinktivně si sáhl na hlavu. Jak tušil, svou čepici nechal u Švéda. Vytáhl z kapsy kabátu jinou. Vrátit se již nesmí…

Když se Berwald probudil, chvíli přemýšlel, zda se mu to vše pouze nezdálo. Posadil se a rozhlédl se po místnosti. Vánoční výzdoba za denního světla ztratila většinu své krásy. Na stole se válelo několik ohořelých svíček a jehličí ze smrkových větviček, v krbu pouze šedý popel. Ne, nemohlo se mu to pouze zdát. Proč by usínal v obývacím pokoji? Potom si všiml červené čepice vedle sebe na gauči. Srdce se mu rozbušilo. Popadl ji a rozběhl se ke vchodovým dveřím.

„Tino,“ křikl téměř zoufale a vyběhl ven jen tak v trenýrkách a rozepnuté košili. Nebral na vědomí závěje sněhu. Spatřil v nich několik již téměř zavátých stop. „Tino!!!“ zakřičel znovu a brodil se sněhem dál. Po několika metrech stopy zmizely. Sníh je společně s větrem zahladil. Švéd by plakal, kdyby věděl jak. Neznal pocit zoufalství. Srdce ho pálilo, ale nedokázal to projevit navenek. Po několika dalších marných krocích padl do sněhu. Dopolední slunce se lesklo na sněhové přikrývce. Nad jeho hlavou se pod tíhou sněhu pohupovaly smrkové větve. Věděl, že bude-li tu dál ležet, nedopadne to s ním dobře. Bylo mu to jedno. Včera poprvé za svůj život pocítil štěstí. A to štěstí se vytratilo s příchodem rána. Byl smířen s tím, že zde skončí svůj život s alespoň jednou krásnou vzpomínkou. Probral se o několik hodin později. Ucítil vůni skořice a ovocného čaje. Ucítil teplo. Pootevřel oči a otočil hlavu. Viděl rozmazaně, ale poznával, že je ve svém domě. Zaregistroval pohyb.

„Tino?“ zašeptal tiše.

„Blázne,“ dostalo se mu odpovědi. Nebyl to hlas, po kterém toužil. Posadil se a pokusil se zaostřit. Nasadil si brýle a po chvíli se mu to podařilo. Spatřil před sebou ženskou osobu s dlouhými blond vlasy.

„Mathilde… Měla si mě tam nechat,“ řekl tiše.

„Zbláznil ses?“ odpověděla mu. Nechtěla na něho křičet, ale měla co dělat, aby udržela emoce na uzdě. „Kdybych tě tam nechala, neměl bys šanci na přežití.“

„Nikdo by si ani nevšiml,“ začal se sebelítostí Berwald. Dánka ho chytila za rameno a zaklepala s ním.

„Nikdo? Nedochází ti, že pro mě znamenáš dost na tolik, abych tě nenechala umrznout?“ Švéd neodpověděl. Jen otočil hlavu na druhou stranu. Posadila se vedle něho na gauč.

„Tohle by ti mělo pomoci,“ řekla a postavila vedle něho na stolek šálek čaje.

„Nepotřebuji tvou pomoc,“ zabručel nevrle Švéd. Mathilde se na něho smutně zadívala. On jí pohled neopětoval. Vstala tedy a beze slova odešla ke dveřím. Zarazila se a pootevřela ústa, jako by chtěla něco říci. Pak si to rozmyslela a vyšla ven. Tiše za sebou zavřela a odebrala se ke svému domovu.

Berwald ještě několik dalších dní vyhlížel z okna, dokonce obcházel svůj příbytek a doufal, že se Santa ještě objeví. Po týdnu se veškerých nadějí vzdal. Jeho život se vrátil do normálu. Žil sám. Celé dny jen ležel. S tím rozdílem, že se naučil pít. Den co den zvyšoval dávky panáků. Postupem času se stal líným i pro zapalování ohně v krbu. Dokonce vůbec nevycházel ze své ložnice. Zůstával pod dekou a tiše se díval do zdi či do stropu. Několikrát se stalo, že u jeho dveří stála ženská postava a klepáním ho přemlouvala, aby jí vyšel otevřít. Házela sněhové koule do jeho okna, aby ho donutila ke komunikaci. Přestože se jí nikdy neozval, věděla, že je doma. Po měsíci každodenních pokusů své snahy zanechala.

Zima přešla v jaro. Jaro v léto a léto v podzim. Berwald celé dny proležel a tuto činnost prokládal pouze popíjením finské vodky. Uběhl rok od toho dne. Švéd řádně posilněn alkoholem sešel do obývacího pokoje. Otevřel šuplík u jedné ze skříní a vytáhl z něho červenou čepici. Posadil se za prázdný stůl. Žádná výzdoba, žádné svíčky ani vonící jehličí. Zapálil by možná i oheň v krbu, nebylo ovšem čím přikládat. A tak jen seděl a díval se do prázdna.

„Dnes je ten den, co si se tu poprvé objevil,“ posteskl si nahlas. „Co všechno bych dal za to, kdybys přišel znovu.“ Ozvalo se zaklepání na dveře. „Tino,“ vydechl okamžitě a vrhl se ke dveřím. Zakopl a povalil židli. Zvedl se ze země a doklopýtal ke dveřím. S námahou je otevřel. „Tino---“

„Ne, to jsem jen já,“ ve dveřích stála Mathilde.

„Aha,“ řekl zklamaně Berwald, ale nebránil ji, když se sama pozvala dál.

„Máš to tu… moc hezky vyzdobené,“ pronesla ironicky a rozhlédla se po místnosti.

„Přišla jsi mě kritizovat?“ zeptal se nevrle Švéd.

„Možná,“ odpověděla.

Berwald se jen ušklíbl: „Tak to jsi mohla zůstat doma.“ Vzal ze stolu poloprázdnou láhev a napil se.

„Neměl bys tolik pít,“ promluvila k němu Dánka.

„A ty bys tady vůbec neměla být,“ odsekl Švéd a posadil se na židli.

„Já jsem jen nechtěla, abys tu byl sám,“ přešla k němu a položila mu ruku na rameno. Švéd se prudce zvedl, a tak povalil i další židli.

„Nesahej na mě,“ procedil mezi zuby.

„Co se s tebou děje? Vždycky ses choval hrozně, ale až takhle?“ zvýšila hlas Mathilde a do očí se jí téměř nahrnuly slzy. Berwald k ní stál nyní zády. Neodpověděl. Díval se do dávno vyhaslého krbu. Chvíli bylo ticho. Rušil ho jen tikot hodin na stěně. Blížila se jedenáctá hodina večerní.

„Dobře,“ špitla za jeho zády po chvíli blondýnka. Švéd znejistěl a otočil se jejím směrem. Spatřil ji odcházet ke dveřím.

„Počkej, neodcházej,“ řekl tiše a posadil se – spíše padl – na gauč. Mathilde se nejistě otočila. Vypadal hrozně. Matné oči za nepříliš čistými sklíčky brýlí. Zmačkaná košile napovídala tomu, že v ní již několik dní spí. Už méně ale spánku nasvědčovaly kruhy pod očima a jeho celkově unavená tvář. Mathilde jeho stav nepřisuzovala až tak alkoholu, jako spíše jeho celkovému životnímu stylu. Vždy byl samotář, ale dříve míval doma uklizeno. Obvykle se jí líbil, staral se o sebe, přestože k tomu vlastně neměl důvod. Když tenkrát přijel a zabydloval se, jako cizinec ji přitahoval. Vždy si myslela, že švédští muži jsou lepší než ti dánští. Alespoň než ten jeden, se kterým žila jen proto, aby nebyla sama, přestože se k ní nechoval hezky. Ten, co ji hlídal na každém kroku, co ji považoval za svůj majetek a také s ní tak zacházel. Tvrdil jí, že ji miluje, ale nedokazoval to činy. Berwald byl jiný. Ale poslední rok… Choval se snad dokonce hůř než její přítel. Co se změnilo?

„Je mi zle,“ řekl tiše, aniž by zvedl pohled od země. Mathilde si pomyslela, že se tomu ani nediví, ale nechtěla být zlá. Donesla z kuchyně sklenici vody a podala mu ji. Beze slov ji přijal. Dánka se posadila vedle něho na gauč. Nevěděla, co by řekla, tak mu jen položila ruku na rameno. Vděčně na ni pohlédl a odložil vodu na stolek.

„Ať se stalo cokoli, všechno bude zase jednou v pořádku,“ řekla Mathilde a objala ho. Poté si mírně poodsedla a zadívala se mu do očí.

„Nejsi sám. Já jsem tu pro tebe vždy. I když vím, že ne vždy to oceníš,“ řekla opět tiše a natáhla svou ruku, aby ho pohladila po vlasech. V tu chvíli opilý Švéd ztratil kontrolu nad svými pocity i tělem. Netušil, proč to udělal, ale povalil svou společnici na záda na gauč a přitiskl své rty na její. Dánka byla zpočátku tak překvapena, že nedokázala reagovat a jen ho nechala celou situaci vést. Po několika vteřinách ho od sebe odstrčila.

„Jsi opilý!“ zadívala se mu přímo do očí.

„Ano, jsem,“ neprotestoval Švéd, „ale není tohle snad to, co jsi vždycky chtěla?“

„Ne,“ odpověděla mu, „tedy rozhodně ne takhle.“

Berwald se k ní opět přitiskl: „Tak jak?“ Neodpověděla. Znovu ji políbil, tentokrát již něžněji.

„Takhle?“ zeptal se. Trvalo několik vteřin, než se opět ponořili do polibků. Po chvíli se již oba nechali ovládat – Mathilde vášní a dlouholetou láskou, Berwald především alkoholem.

Tino se brodil sněhem k poslednímu domu. Věděl, proč si ho nechává nakonec. Nebude muset pospíchat. Bude moci Berwaldovi opět zpříjemnit Vánoce. Pohlédnout do jeho očí. Obejmout ho. Políbit ho. Tiše otevřel dveře a vešel dovnitř. Ve tmě narazil na jednu z převrácených židlí. Překvapilo ho, že v domě necítí typickou vánoční atmosféru. Také ho trochu vyděsil neklid, který z místa čišel. Nahmatal na stěně vypínač, poté si to ovšem rozmyslel a pokusil se po tmě zapálit několik svící. Když se mu to podařilo, začal se rozhlížet v šeru. Žádná výzdoba? Žádný stromeček ani cukroví? Je skutečně ve stejném domě jako před rokem? Na stole spatřil svou čepici. Ano, určitě je v tom domě. Několika kroky se přesunul ke krbu. Zaraženě se zadíval na dvě osoby spící v objetí. Jeho tvář se zkřivila v ten nejsmutnější výraz zamilovaného Santy, který celý rok myslel na svou lásku jenom proto, aby ji nakonec našel v náručí někoho jiného. Chvíli se na spící pár díval a z očí mu pomalu stékaly slzy.

„Ano, mohl jsem to vědět. Udělal jsem tě šťastného. Ukázal jsem ti, že láska je tím, co potřebuješ. Snad jsi šťastný. Moje návštěvy tu již zřejmě nebudou potřebné,“ zašeptal a pohladil Švéda po vlasech. S pocitem, že udělal dobrý skutek, ale zároveň s pocitem obrovského smutku a závisti se zahleděl na Mathilde. „Buďte spolu šťastní,“ řekl tiše. Pak vykročil ke dveřím. Těsně před nimi se otočil a vrátil se ke stolu. Vzal do ruky svou starou čepici a chvíli si ji prohlížel. Potom ji položil zpět, sňal z hlavy i tu současnou a položil ji hned vedle. Tiše vyšel ven do tmy. Odešel. Již navždy. Ve sněhu po něm zůstávaly hluboké stopy nohou a mělké stopy po slzách, jež stékaly z jeho tváře.

Když se Berwald probudil, bolela ho hlava. Netušil, co se stalo, předešlý večer si pamatoval jen matně. Vedle něho spící osoba mu ovšem objasnila, že ty střípky událostí, na které si vzpomíná, jsou pravdou. Vstal a dopotácel se ke stolu. Posadil se a zvedl k ústům poloprázdnou sklenici vody, jež mu o pár hodin dříve Mathilde natočila. Když se jeho rty dotkly okraje skla, zarazil se jeho pohled na dvou úplně stejných čepicích. Položil sklenici a obešel stůl. Nevěřícně se na oba rudé předměty zadíval. Jeho oči zvlhly. Vzal obě čepice do rukou a přitiskl je k sobě. Věděl, že je na cokoli pozdě.

„Miluji tě, Santo,“ zašeptal a nechal svůj smutek volně stékat po tvářích. Mathilde, předstírající spánek, konečně pochopila. V tu chvíli se i do jejích překrásných očí nahrnuly slzy, když jí došlo, že modrooký Švéd ji nikdy nebude milovat tak jako ona jeho.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk21

Studuji Akademii žurnalistiky v Praze.

Jsem navenek přehnaný optimista a tak cpu pesimismus někdy do povídek.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

-5 #1 25%svatý otec 2016-01-04 08:39
Další slohová práce žáka 8.třídy ZŠ a lá Alois Jirásek, která nemá nic společného s aktuálními trendy v psané tvorbě. K příběhu se raději nevyjadřuji vůbec. Body dávám za švédské téma a znalost švédské mentality.
Citovat