Střety: Pilot

Tolik knížek, tak málo času.

Čelo měl celé mokré od potu. Mezi všemi těmi lidmi se cítil příšerně. Zamumlal omluvu a kvapně vrhl pohledem na matku, která mu nevěnovala pozornost a dál zaníceně debatovala s paní starostovou.
Debatovala je možná silné slovo.
Vstal a už si myslel, že zmizí bez povšimnutí, když jeho pohyby zaregistroval jeho jedenáctiletý bratr.
Mami! Brácha jde pryč!
Sakra! Jak moc ho nenáviděl.
Kampak?
Jenom na vzduch. Ty krevety mi nedělají dobře.
Já to celou dobu říkala, že jsou ty krevety podezřelý! Ireno, to je strašná ostuda! Mělo by se s tím něco udělat!
To zní přesně jako jedno z hesel těch politických pitomců, jak říká otec těm, kteří získávají body údernými prohlášeními bez sebemenšího nápadu, jak problémy skutečně řešit.
Mělo by se s tím něco udělat! Ale co? To nikdo nikdy nedodá. Jde o nikdy nedokončenou tezi.
Zdá se, že nový krevetový podnět všechny zaměstnal natolik, že si tentokrát už nikdo nevšiml faktu, že je u stolu o jednoho hosta méně.
Když byl konečně venku, náhlá volnost ho zcela přemohla. Vlhký noční vzduch se otíral o jeho tělo a pumpoval do něj nevídanou energii. Začal mít nepředstavitelnou chuť utéct a nikdy se nevrátit zpět. Nohy jeho rozum poslouchaly jen chviličku. A pak se rozeběhly.
Cestou si všiml slané chuti v puse. Plakal. Míjel klášterní zahradu, muzeum, protlačil se skrz vchodovou branku a ohlédl se. Viděl muzeum, viděl zahradu a viděl důvěrně známé klášterní okno. V něm se mihl obrys mužské postavy. Bylo to příliš rychlé a vzdálené na to, aby se dalo poznat, co se tam vlastně mihlo, natož aby se dalo určit pohlaví. On to ale věděl.
Běžel přes silnici až k lesíku. Vůbec nezaváhal a po hliněné cestě postupoval do kopce. Cesta se postupně vytrácela, až ji vystřídaly malé vyšlapané cestičky, a když už nějakou dobu běžel v místech, které nenesly známky po nedávné lidské přítomnosti, konečně dorazil na místo.
Stoupl si doprostřed kolejí, napřáhl ruce a představoval si, jak by se mu ulevilo, kdyby tak všechny jeho problémy během okamžiku zmizely.
Bylo to jejich místo. Tady mohli být vždycky sami. Teprve teď si uvědomil, jak špatný to byl nápad – přijít sem. Být sám totiž pro něj znamenalo být s ním. Žádné problémy vnějšího světa se jich netýkaly, spolu jim bylo dobře a mohli si dělat, co chtěli. To on mu ukázal tohle místo. Poprvé po dlouhé době, když mohl utéct někam, kde by mohl být skutečně sám, vybral si místo protkané vzpomínkami na něj.
A navíc tu nebyl sám. Cítil, že se k němu někdo blíží.
Ahoj.
Petrův hlas poznal hned. Zvedl se a otřel si slzy.
Ahoj.
Dívali se na sebe několik minut a v hlavě mu přitom naskakovaly vzpomínky z předchozích dnů. Od sledování fotek v jeho pokoji, přes první polibek, až k oné katastrofě. Vzpomněl si na obrys v okně.
Někdo je u tebe v pokoji.
Co? Kdo?
Koulel očima. Vypadal vyděšeně.
Myslel jsem, žes to byl ty.
Ani nestačil vydechnout a Petr utíkal jako o život zpátky ke klášteru. Jestli mu předtím Petr chyběl, až teď, po tom, co se krátce setkali, na něj dolehla plná tíha Petrovy nepřítomnosti v jeho životě. Už tam nemohl zůstat. Když ho nohy dovedly zpět, večeře stále pokračovala.
Jéé, podívejte, kdo se nám vrátil!
Podívej se na sebe! Kde ses tak ušpinil?
Kvůli špatným krevetám se tvůj syn nemusel válet po zemi.
Třeba jenom upadl na něco špinavého. Že jsi upadl?
Já ty krevety měla taky a nic mi není.
Třeba jsi na takové krevety zvyklá.
Aspoň jsem mého syna nenaučila skákat do popelnic, když má mít večeři.
No hlavně, že tvůj syn dneska přišel, viď, Ireno.
Péťa pomáhá s projektem renovace městského parku.
To ták.
Mami?
Co je?
Přestaňte se hádat.
Ale my se nehádáme, viď, Iri.
Ne, vůbec, jak tě to mohlo napadnout? Nechceš se jít podívat na Péťu? Celý den ve svém pokoji dumá nad otcovými papíry.
Ne…
To je skvělý nápad! Běž, třeba mu s tím trochu pomůžeš.
Mami, mně je nějak špatně.
Zase?
To určitě nebudou ty krevety.
Drž hubu, Ireno.
Cože?!
Říkám, drž hubu, Ireno!
Co si to jako dovoluješ!
Co tady pořád meleš s těma krevetama!
Co já? To ty mě tady pořád obviňuješ, že jsem otrávila všeeaAUUU! Kdo to byl?
Koukám, že máš pořádek mezi svými hosty. Au! Tak tos přehnal! Tu máš!
Zatraceně!
Chá!
Pomoc!
Ty krávo jedna!
Chcípni!
Ty ženské se neměly rády. Eufemisticky řečeno. Ale ta hádka a následné vzdušné výměny ovoce, zeleniny, chlebíčků a řízečků mezi hosty mu poskytly alespoň trochu rozptýlení, které potřeboval. Vzal do ruky rajče, vyhlédl si cíl v podobě tlustého chlápka v očividně drahém obleku a jal se vyrábět kečup. Vůbec ho nenapadlo, že o patro výš, jen pár místností odtud, se odehrával zcela jiný příběh.