Střety: Nazí, vyčerpaní, zaplavení rozkoší, šťastní, zamilovaní a mladí

Když rozbíjíte rozbité, někdy dostanete výsledek, který jste nečekali. Přičiněním pravidel chaosu, nepředvídatelnosti osudu nebo slabé chvíle kosmických sil můžete někdy dosáhnout opaku.

Konečně napadl sníh. Bylo mu líto, že není v Americe, nemusel by totiž do školy. Nevěděl, jestli je pravda, že mají američtí školáci volno první den, co napadne sníh (přišlo mu to debilní), ale těšila ho myšlenka, že aspoň někde se můžou studenti radovat ze sněhu.

Pro něj sníh představoval špínavé boty, modřiny z uklouznutí, velice vtipné házení koulí po slušných lidech, kteří se jenom snaží dostat do školy, a hlavně přezouvání. Věčně chodil pozdě, a zatímco v létě to bylo horkem, v zimě si našel jinou perfektní výmluvu: chodil pozdě, protože se musel přezouvat!

Dnes ale přišel včas. Když míjel odpočívárnu u schodiště, srdce mu poskočilo. Vynadal si. Byl na to připravený. Věděl, že tu na něj nebude čekat. Přesto stále doufal. Doufal, že to všechno byl jenom zlý sen a vánoční magie se postará o zbytek. Ale přesto ho to dostalo.

Zarazil se. Byl perfektně připravený! Ale jestli selhal už tady, jaké to bude, když poprvé vstoupí do třídy? Až ho uvidí?

Čáááu! Jak je? Co tady tak stojíš?

Asi nebyl tak nenápadný, jak si myslel. Respektive, on úplně nemyslel. Jinak by ho napadlo, že stát pod schody a tvářit se jako hromádka neštěstí je stejné, jako kdyby si vzal megafon a začal do něj křičet: Hej, koukejte na mě! Jsem děvka a miluju pozornosti!

Jéé, ahoj! Jdu do třídy.

Nešlo tomu uniknout. Byl odhalen, a i když by to rád alespoň o pár minut oddálil, nemohl nic dělat. Trochu se mu ale ulevilo, že mohl jít s Anetou, svojí nejlepší kamarádkou.

Ve třídě ale Petr nebyl. Nepřišel ani později během dne, a když ho neviděl ani další den, ani dva dny poté, trochu znervózněl. Snažil se přesvědčit sám sebe, že nemá právo na něj pořád myslet – vždyť se rozešli! To, že nechodí do školy, by měl brát jako výhodu. Sejde z očí, sejde z mysli. Tak nějak se to říká ne? Tak proč na něj pořád myslí? Tolik se bál, že ho uvidí a nebude vědět, jak se má chovat, ale když ho nakonec opravdu nepotkal, cítil se také špatně. Ve čtvrtek měli třídnickou hodinu a konečně se dozvěděl, proč Petr dosud nepřišel. Změnil školu.

Myslel si, že on byl tím, co hůř nesl rozchod. Ale ne. Petr změnil školu! Bylo to kvůli němu? Nechtěl věřit tomu, že by změnil školu kvůli němu, ale jiné vysvětlení neexistovalo. Nakonec to musel ocenit, vyhli se tak mnoha trapným situacím, které by nastaly, pokud by zůstali spolu ve třídě. Ale zároveň mu to přišlo zbabělé. Utekl místo toho, aby tomu všemu čelil. To mu nepřišlo Petrovi podobné, ale občas lidé dokáží překvapit.

Když dorazil domů, zamkl se v pokoji a otevřel notebook. Hluboko v adresáři našel složku, zadal heslo a počkal na dešifrování. Cítil, jak se mu krev postupně přesouvá z mozku směrem dolů. Vyjely mu fotky Péťova těla. Cítil se provinile, když ty fotky nevymazal, ale teď to bylo jiné. Petr se přestěhoval někam do Prahy a už se nejspíš nikdy neuvidí. Má v počítači fotky neznámé, cizí osoby. Jak se to liší od porna?

Absolutně spokojen s iluzí, kterou si právě vyvořil, začal zkoumat Petrův six-pack. Přejížděl rukou po displeji, jako kdyby se jich mohl takhle dotknout. Levou rukou si začal hladit stehno. Rozepl si zip u kalhot a sundal si je. Penis se mu už dral ven z boxerek a dával intenzivně najevo, že mu Petr chybí.

Přepl na další obrázek, kde ležel Petr na břiše. Byl od hlavy k patě dokonalý, vypracovaný, ale jeho zadek byl pravým výstavním dílem. Ruce, které teď hladily a zpracovávaly jeho nedočkavý penis, se přesunuly k bradavkám. Dech se mu začal zrychlovat. Zavřel oči a představoval si, že to jsou Petrovy ruce, které se ho teď dotýkají.

Petrovy ruce mu sundaly tričko. Zhluboka se nadechl, aby nasál Petrovu vůni. Petrova masivní pravačka mu začala přes látku boxerek masírovat penis a levačkou dráždil a připravoval jeho díru. Byl v sedmém nebi. Naklonil se k Petrovi a začal ho vášnivě líbat. Měl božské rty. Dotýkal se všech částí Petrova těla, nechtěl vynechat ani milimetr.

Cítil Petrovo pevné stehno, velký zadek, hladká záda, vyrýsovaná prsa a namakané bicepsy, citlivý krk, kde nikdy nezapomněl zasténat, dotkl-li se ho někdo, a nadýchané zlaté vlasy. Povalil tu dokonalost na záda, sedl si mu na břicho a s roztaženýma nohama mu vypilovaným pohybem pánví nasedl na penis. Radostí se rozzářil, když viděl, jak ruce jeho přítele křečovitě svírají matraci za doprovodu hlasitého zasténání. Dělal to dobře. Přitáhl si ho k sobě a pevně ho objal. Pomalými pohyby nahoru a dolů přiváděl jak sebe, tak Petra k šílenství. Petr se snažil z té pozice vytřískat, co mohl, pomáhal s přírazy a zrychloval tempo. Petrovo břicho zároveň těmi pohyby třelo jeho penis.

Když se blížili k vrcholu, oba vřískali tak, že to muselo slyšet celé město. Nezáleželo jim na tom. Pro ně to bylo teď a tady. První se udělal Petr. Vystříkal se mu přímo dovnitř. Na nic nečekal, popadl jeho penis a šest rychlých pohybů stačilo k tomu, aby bílá tekutina pokropila vše v blízkém okolí. Jeho břicho a stehna, Petrova ústa, tvář i vlasy. Po tom, co Petr pečlivě olízal břicho a stehna, vrátil se přes koule k penisu, ze kterého stále ještě teklo.

Znovu si ho k sobě přitáhl a začal ho líbat. Petr se nezapomněl podělit, cítil v jeho puse chuť vlastní šťávy.

Leželi zachumlaní k sobě a cítili, že jim patří svět. I měsíc a hvězdy na obloze se na ně usmívaly. Nebylo nic, co by je mohlo rozdělit. I když na sebe nepromluvili, věděli, jak se ten druhý cítí. Jejich touha zbořila hranice, jejich láska byla telepatická.

Po chvilce usnuli tak, jak byli: nazí, vyčerpaní, zaplavení rozkoší, šťastní, zamilovaní a mladí.

Ráno ho probudily praskající zvuky z kuchyně. Lahodná vůně vajec a slaniny by snad zvedla z hrobu i mrtvého, jenom aby mohl kousek ochutnat a pak se znovu vrátit do jiné říše. Tak skvěle uměl Petr udělat vajíčka. Cestou z koupelny se nad svým hodnocením pousmál, protože vajíčka byla asi jedinou věcí, kterou Petr uměl uvařit. A vzhledem k tomu, co včera zažili, asi není úplně nejobjektivnějším porotcem.

Tohle bych mohl jíst každý den.

Ty nemůžeš jíst ani chleba dvakrát za sebou, jak jseš rozmazlenej.

Ale tohle ano.

Pocem.

Říkal jsem ti někdy, jak skvěle líbáš?

Asi jenom milionkrát, ale klidně to řekni znovu.

Líbáš jako bůh!

Nesvlíkej se.

Slyšel jsem dobře?

Rodiče se za chvilku vrátí.

Tohle mě štve. Kdybychom to našim i vašim řekli, nic tak hrozného by se nestalo a nemuseli bychom se takhle schovávat.

Neznáš naše.

Znám je. Vždyť jsem s nima furt.

Jsou hodní, protože nic neví.

Nebo jsou hodní, protože to jsou prostě dobrý lidi a máš skvělý rodiče.

To fakt ne. Hele, já jim to říkat nebudu.

Tak dobře. Promiň.

Taky promiň. Pojď sem ještě na chvilku.

Asi bych měl jít. Vaši za chvilku přijedou.

Nezlobíš se?

Ne. Miluju tě, Péťo.

Miluju tě.