Jenga (Tom I)

Je sobota ráno. Automaticky zapínám mobil a koukám, co je nového na Facebooku a Instagramu. Online není skoro nikdo – všichni asi ještě spí, po včerejšku. Páteční večery bývají náročné… Rozespale pročítám zprávy.

Od kámošky dostávám asi deset fotek z after jednoho gymplu, kam jsem nemohl jít. Ne snad proto, že bych byl nemocný nebo že bych musel dohánět školu. Učení zvládám celkem s přehledem a zdravý jsem jako řípa – dokonce bych řekl víc než to. Několikrát do týdne chodím běhat, a když zrovna neběhám, chodím do posilovny, na kolo, nebo veslovat na trenažeru.

Každý den něco. Bez výjimek a výmluv tvrdě trénuju. Ne pro namakané tělo a sixpack, i když je pravda, že zrovna tohle se mezi buznami hodně cení. Závodně běhám a příští měsíc mě čeká důležitý závod. Běhání je pro mě něco jako droga…

Tomáš poslal(a) fotku, vidím v oznámeních a moje srdce zrychluje. Možná bych mohl vysvětlit, proč. A začnu pěkně od začátku…

Toma jsem poznal na letním orienťáku v Jizerkách. Byly to skvělé závody. Účastnilo se několik týmů z různých měst. Večer jsme si sedli ve společenské místnosti nebo u táboráku a bez ohledu na příslušnost k týmu jsme kecali, hráli hry nebo popíjeli, navzdory vstávání v sedm a náročnému programu někdy i do pozdních hodin.

U našeho stolu jsme zrovna hráli jengu a začínalo jít do tuhého. Kamarád vytahoval další kvádr, věž se zakymácela, celý stůl zakřičel vzrušením a já jsem to ucítil. Ne, vy čuňata, nebylo to nic v mých kraťasech.

Znáte ten pocit, kdy tušíte, že na vás někdo kouká, ale nejste si jistí? Měl jsem to ten večer už poněkolikáté. Tentokrát jsem ho přistihl při činu. Seděl na parapetě naproti, popíjel pivo a jeho kumpáni hráli kulečník. Vypadal, že čeká, až ho jeden z nich bude chtít vystřídat.

Přiznám se, že jsem ho i já předtím několikrát sjel pohledem. Půlku lehce svraštěného čela zakrývala blonďatá čupřina, pod jeho velkýma světlýma očima, které na mě zkoumavě koukaly, bylo několik pih – jako by mu je někdo pod víčka přimaloval štětcem, umělecky, aby jich bylo tak akorát. Obličej byl podobně jako zbytek těla štíhlý. Jakmile si všimnul, že jsem ho zaregistroval, odvrátil pohled.

„Seš na řadě, Luky!“ šťouchnula mě do ramene Lucka.

„Jo, sorry.“

Asi je vám jasné, že následovala rána, ostatní zakleli nebo propukli v smích a já prohrál. Musel jsem podlézt stůl podle pravidel, co jsme si určili. Už jsem byl bez ponožky (první prohra) a po čtyřech jsem rychle a za hlasitého řehotání kamarádů podlezl.

Naštěstí jsem se nemusel plazit – i tak jsem byl nervózní, že na mě určitě ten blonďák zase kouká. Už nesmím prohrát! Celý rudý jsem vylezl zpod stolu a vzhlédnul nahoru, což neuniklo skenu pihatých očí, ve kterých se zračilo pobavení.

Nebudu vám popisovat každý moment, kdy jsem ho nachytal, že na mě kouká. S postupujícím večerem se staly pohledy delší a řekl bych i odvážnější.

Bohužel nejsem ten typ, co se lehce odhodlá k prvnímu kroku, a on zjevně taky nebyl. Nebo je taky možné, že není gay a jenom si myslí, že mě zná. Nebo že by to bylo prostě tím, že sedí naproti mně? Nebo mě dokonce vážně zná z nějakého soustředění, závodů a já si ho nepamatuji? (vysoce nepravděpodobné, ale taky možnost)

Při odchodu se na mě lehce usmál. Nebylo to sice od ucha k uchu, jenom ty oči (zelené nebo snad šedé?) zazářily a na ústech byl lehký, skoro neutrální a opatrný úsměv.

Nebyl jsem schopný ho opětovat, i když jsem vážně chtěl…