Závod (Tom II)

Další den jsme měli hlavní závod a já si užíval příjemný, vlhký vzduch ještě rozespalého dopoledního lesa, ve kterém se mísilo aroma různých jehličnanů a jiných rostlin.

Pak jsem ho potkal. Zase jsme si jeden druhého přeměřili pohledem. Běželi jsme spolu celkem dlouho. Záměrně jsem si držel odstup asi kroku dvou, abych cítil vůni jeho deodorantu smíšenou s trochou potu a fascinovaně jsem pozoroval, jak mu od hlavy odlétávají kapky.

Pohled, kdy se při dopadu nohou střídavě zatínala levá a pravá půlka jeho zadku, se mi začínal až nebezpečně líbit… Poblíž tratě byla mýtina s mechem a moje představivost začala pracovat. Té přidalo i jeho zrychlené dýchání; bylo by stejně rychlé, kdybychom se vykašlali na závod a všechno stopli? Ležíme na mechu, já ho povalím na záda a… a málem jsem se poroučel k zemi, protože jsem klopýtnul o kořen (těch bylo na lesní cestě požehnaně).

Raději jsem přidal a při předbíhání na něj vrhnul triumfální pohled. Blížil se kopec a to byla moje parketa. Nechtěl to vzdát, za zády jsem slyšel ještě intenzivnější běh a dýchá mi při tom do ucha, prosí, ať nepřestávám, pihaté oči se pomalu přivírají slastí, honí si ho čím dál rychleji, z tmavě růžovo-fialového žaludu vytékají kapky touhy, přestává o sobě pomalu vědět a přiráží zároveň se mnou jako smyslů zbavený. Jednou rukou se mi zarývá do zad a druhou tlačí zadek k co nejhlubšímu zásunu v křeči nadrženosti… jenže pomalu a jistě jsem se vzdaloval a po několika kontrolních stanovištích jsem ho definitivně ztratil z dohledu.

Vydýchával jsem se po náročném cílovém úseku a zanedlouho doběhl i on. Po nějaké době se nám srovnal trochu tep a on se na mě podíval – ne tak „kradmo a nenápadně“ jako večer, ale zpříma – a k mojí hrůze a radosti na mě začal mluvit. Co kdyby poznal, na co jsem myslel, když jsme spolu běželi?

„Dobrej výkon!“ pochválil mě.

„Um… Díky! Tys taky neběžel špatně,“ vypadlo ze mě.

„Tom a ty?“ nabídl mi trochu staromódně ruku.

„Luky, těší mě. Pardubice, jo?“ zeptal jsem se blbě po přečtení názvu klubu na tílku. Na jeho bílém, propoceném tílku, kde byly jasně vidět vyrýsované prsní svaly, bradavky… A kraťasy, které byly trochu níž, než by mohly, neskrývaly jasné známky toho, že Tomův Tom není žádný zakrnělý chudáček.

„Jasný, jak jsi na to přišel?“ ušklíbnul se Tom. Kdybych to tak z něj jenom mohl nějak strhnout! Ne, neměl bych si to představovat, jinak by mohlo hrozit…

„Student výběrovýho gymplu, víš jak.“ Haha. Chlapec má taky rád sarkasmus.

„A asi pražskýho, co?“ Chvíli se mi zdálo, že mi kouká mezi nohy. Nestyda!

„Jo, jak jsi na tohle přišel?“

„Ten tvůj přízvuk, promiň, ale nejde přehlídnout.“ A zase ten úšklebek. Zrudnul jsem. Nikdy jsem si nemyslel, že bych měl nějaký příšerný přízvuk a nelíbilo se mi, že by můj nový idol měl nějaké výhrady vůči Pražákům.

Zavolal si ho trenér a já se znovu pokochal kradmým pohledem na jeho zadek. Obě půlky byly dobře vidět a zpod kraťas následovaly stehenní svaly, ještě pořád polité potem. Ten určitě hodně dřepuje. Potom mi zase zmizel.

Nevyhráli jsme, ani se neumístili na předních pozicích. Nejlépe jsem doběhnul já, na dvanáctém místě. S tím jsem rozhodně nemohl být spokojený. Při vyhlašování výsledků mě upoutal svalovec z TJ Sparťan Pardubice, který skončil třetí. Na improvizovaném pódiu byl cílem pozornosti většiny holek a nejméně dvou kluků. Viděl jsem Toma, jak na něj zasněně kouká a trochu mě polila žárlivost.

Proč jsem nemohl být v týmu s ním já? Možná by teď podobně koukal na mě a třeba bychom spolu byli na pokoji, bohužel by na nás vyšel jeden z těch s manželskou postelí (jako na holky od nás), v noci by mu byla zima nebo by se mu zdálo něco ošklivého a přilepil by se na mě…

Po vyhlášení jsme se s ostatními z týmu vydali zkratkou zpátky na ubytování na pozdní oběd. Zahlédnul jsem tam Tomáše, ale ten si mě zase pro změnu „nevšímal“. Měli jsme až do večeře volno. Nevoněl jsem zrovna po fialkách, ten den bylo i na horách skoro 30, ale závodníků běželo hodně, tak jsem se do sprch moc nehrnul.