Hrátky s Honzou: Nedobytná pevnost

Dneska se měl zase stavit Honzík. Ale pěkně popořádku…

Chodím už nějaký čas s partou stejně teplých kamarádů a kamarádek do jedné nejmenované čajovny. Týden co týden, každé úterý. Dáme čaj, zasmějem se, poklábosíme o věcech všedních i nevšedních. Nebudu lhát – na pár kluků jsem si tam myslel. Jeden je takový blonďatý zajda, celkem vtipný a mírně zženštilý, ale tak, že se to dá snést. Od pár lidí jsem o něm ovšem slyšel, že je drbna, řekne pomalu i to, co neví, a rád se klukům mstí, ale protože jsem člověk, který se o všem rád přesvědčuje vlastní zkušeností, nepřikládal jsem tomu zas takovou pozornost. Chtěl jsem ho pozvat na cheesecake do jedné kavárny, která je dle kamarádky jimi proslulá, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal. I když zátiší tvořené mnou, jím, cappuccinem a dobrým cheesecakem tvoří v mých představách skvělou symbiózu. Nu, co už… Další dva kluci, na které jsem si myslel, se zrovna jakousi ironií karmy dali dohromady.

Pak přišel jeden… no, jak to napsat slušně… kluk-magor. Profesionální šachista, geniální matematik, ovšem Asperger. Odněkud ze sibiřské zemljanky. To, co jsem s ním prožil, sem rozhodně vcelku psát nebudu, byť ho neznám dlouho (a už ho nejspíš dlouho znát ani nebudu), ale ten kluk je postrach. Je docela pěknej, ale jak rád říkám, hardware není vše. Jeho chování by se dalo stručně popsat zhruba tak, že má chvíle, kdy se chová mile, a pak chvíle, kdy na nevinnou srandu reaguje nepochopitelnými výbuchy hněvu. Když zrovna neměl co říct, často jen tak stál, úplně stranou od lidí, a nepřítomně civěl do blba. Nechci se nijak dotknout lidí s Aspergerovým syndromem a určitě si nemyslím, že by mi chyběl soucit – spíš ho mám někdy až moc a někteří jedinci mají tendenci toho zneužívat…

Tento – budeme mu říkat V. – však ještě navíc pil. Neříkám, že jedna sklenka něčeho slabšího zaškodí, ale dát si v průměru dvanáct piv, když jdete na pokec s lidmi do čajovny, to už je dost velká síla asi i na Newtona… V. neuměl pochopit, že pravda fakticky neleží na dně sklenky, že jeho konspirační teorie nikoho nezajímají a že v demokratické společnosti je normální, že mají lidé více názorů. Ano, hádáte správně – chlapec si mě bloknul na Facebooku kvůli blbé politice, ačkoliv jsem člověk mnohých známostí a mám mezi kamarády příslušníky všech možných světonázorů – od konzervativců přes anarchisty až po liberály – a jsem schopen se bavit s každým, pokud je schopen věcné, klidné argumentace.

V. mě rozesmál, když s úsměvem prohlásil, že po setkání s jedním Krišňákem se definitivně rozhodl, že přestane pít. Jenže hned následně dodal, že se takto definitivně rozhodl už asi dvacetkrát – a ani člověk s mým soucitem mu jen tak neuvěří, že zrovna po jednadvacáté to vyjde. I když bych mu to jako – tehdy ještě – kamarád jistě přál. Na našem posledním setkání, když jsme se s V. ještě normálně bavili, jsem si už stejně myslel na jiného kluka, co na srazy taky chodí, tentokrát byl však zřejmě zaneprázdněn. Nějaký Maty. Má pěknou postavu, hnědé vlasy trochu do čela, pihatou tvář a moc milý úsměv. Přesně můj typ.

Ve čtvrtek jsme spolu byli na jedné nejmenované kulturní akci, kde studenti přednášeli na různá témata. Už od začátku jsme si náramně rozuměli. Stejné záliby, smysl pro humor. Hlavně se na mě neustále hezky usmíval a neměl tendenci vybuchnout vztekem kvůli kdejaké kravině. Rovněž dobré znamení. S alkoholem seknul, dokonce držel štíhlou linii. Nicméně mohl si dát aspoň jeden z těch výborných muffinů, které byly součástí občerstvení. Přede mnou si sladké nikdy není jisté, před Matym už nějakou dobu zřejmě je a bude. Po studentské akci jsme šli na promítání filmu o Mongolsku do jednoho super alternativního studentského kina. Film byl celkem nezáživný. Partička mladých Mongolů chlastala ve stepi, jezdila na motorkách sem a tam, mluvila nějakou šílenou hatmatilkou, což zřejmě byla mongolština, a hrála si s pingpongovým míčkem.

„Kámošce se pokazil notebook, tak musím letět,“ oznámil mi za pár minut. Nedokoukaného veledíla jsem rozhodně nelitoval, tak jsme zašli pěkně „na slušno“ na Kofolu a dál pokračovali v našem průběžném přátelském hovoru o všem možném. Ptal se mě, jestli si na někoho myslím. Neurčitě jsem odpověděl, že jo.

„Tak to je fajn,“ usmál se. Že to je on, na koho si tak trochu myslím, jsem už ovšem nedopověděl. Navíc, byl tu můj nedořešený vztah-nevztah s Honzíkem. V duchu jsem si řekl, že do nových vod neskočím, dokud ho nevyřeším.

Honzíkovi jsem tedy napsal a těšil se na další pěkný zážitek s ním. Chtěl jsem mu odpanit ten jeho sexy zadeček. Jak jsem na něj celej den myslel, musel jsem si pořád jenom honit. S čím jsem ovšem nepočítal, bylo, že přišel o hodinu dřív. Ležel jsem v posteli po koupeli a, slyše zvonek, téměř jsem nadskočil. Zbaštil jsem poslední zbytky kreker a, jsa po koupeli, jen v trenkách šel otevřít, přičemž jsem byl v myšlenkách napůl u něj a napůl u svého studentského filmu, ke kterému mám produkční poslat informace, neboť se bude promítat na květnovém festivalu.

S Honzíkem jsme se pozdravili a hned si to štrádoval ke mně do pokoje. Sundlal jsem si trenky. On si, celkem provokativně pomalu, stáhl džíny a přišel ke mně. Sedl jsem si na postel a začal jsem ho, nejdřív přes boxerky, hladit a cucat. Už byl pěkně tvrdej. Stáhl jsem mu boxerky a děsně mě rajcovalo, že už mu taky napůl stojí. Začal jsem ho kouřit. Tak, jak to mám rád – nejdřív pusa na žalud, pak vcucnout, pak zase ven, pak pocucat koule a olíznout ptáka po celé délce.

Po chvilce chtěl zásun. „Máš ty šprcky?“ ptá se.

„Jojo!“ Sáhnu po černém obalu – a ono mýdlo. Tak vytáhnu ze skříňky papírovou krabičku – tentokrát jsem se strefil.

„Chceš pomoct?“ na to on. S jeho pomocí trhám obal a vytahuju šprcku. Myslel jsem, že bude větší. Skoro to nenatáhnu a když už, tak mi to furt sklouzává z péra. Sakra práce. Občas mi trochu pohoní, ale s nasazenou šprckou, takže to dost drhne a žádný extra rajc to není. Naslinil jsem si ruku, promazal mu dírku a zkusil se tam dostat. Nic.

„Ještě tam nejseš!“ povídá se smíchem.

„Ne?“ ptám se udiveně.

„Ne, to bys poznal!“ smějeme se oba.

„V péčku to vypadá snažší!“ nemůžu smíchem.

Sakra, takovej pěknej kluk a mně se s ním ze samejch nervů ani pořádně nepostaví. Tohle je tak komický, že by o tom Troška mohl natočit čtvrtej díl Babovřesek. Jo, v péčku to vypadá snadně, ale ony všechny věci asi jednodušeji vypadají, než se dělají. Ne a ne se do něj dostat. Jako by byl klučičí zadek nějaký Fort Knox, mon Dieu.

Po chvilce snažení, přerušovaného smíchu a pokusu ho tam zaparkovat jsem to vzdal. Sedl jsem si na pohovku a střídavě jsem ho zase honil a kouřil.
Občas pusa na pupík. Chtěl jsem ho i políbit, ale ucukl rty.

„M– m,“ naznačil nesouhlas. Holt, když není nálada, tak není. Znovu jsem ho pokouřil. Pořád si nemůžu zvyknout na tu chuť. Ani na to, jak je žalud, potvora, pružný orgán, a když ho máte v puse, máte pocit, že se zvětšil tak na dvojnásobek. Skoro se z toho zakuckáte.

Po chvilce marného snažení Honzu udělat mi povídá: „Nedáme si radši čaj jako minule?“

Taky že dali. A probrali jsme všechno možné jako s Matym den předtím. I když, u Honzíka jsem zas tak otevřený nebyl. Je rozdíl se bavit s klukem, kterého vidíte přibližně jednou, dvakrát za rok, a klukem, kterého vidíte minimálně jednou do měsíce, že ano.

Maty o Honzíkovi ví. On sám se mi svěřil, že má takové „benefit friends“. I kamarádky. Maty je, stejně, jako Honza, podobojí. Napsal jsem mu též, jak to dopadlo s V. Odpověděl něco ve smyslu, že takový je život. Ať si nedělám těžkou hlavu. A má pravdu.

Tak končí jeden týden, který byl v mých vztazích přelomový. A myslím, že jsem se zamiloval. Do kluka, který mě vždy dokáže rozesmát. Do kluka, který se dívá svou sečtělostí a rozumem, tam, kam já hledím srdcem. Do kluka, který mě doplňuje jako podtácek hrníček. A hlavně do kluka, který když mi zašeptá do ucha nebo mě poplácá po rameni, zamává to se mnou víc, než kdyby mi ho zároveň vykouřilo deset Honzíků.