Hrátky s Honzou: Moje poprvé

(Povídka je podle skutečné události, některá jména jsou změněna)

Stalo se to letos v lednu. Bylo mi tehdy ještě 21 let a zatím jsem neměl žádnou sexuální zkušenost s klukem (pokud nepočítám líbání). Všichni moji vrstevníci v mém okolí už nějakou holku nebo kluka měli, a já pořád nic. Už jsem si z toho hledání začínal připadat jak Google…

Odjakživa, už od té doby, co jsem zaregistroval, že se mi kluci líbí, se mi v hlavě dohadovali andílek s ďáblíkem a já si nebyl jistý, co nebo koho vlastně chci. Jestli chci kluka na vážný vztah, nebo prostě jen kamaráda s výhodami, se kterýmnbych si občas užil a který by se nechtěl vázat. Nakonec zvítězila ta druhá možnost. Řekl jsem si, že se zatím vázat nechci, jen mi zkrátka přijde blbý být ve 21 letech stále panic, když všichni okolo už někoho měli, a že by bylo fajn si najít nějakého chlapce, se kterým bych mohl postupně objevovat klučičí radovánky.

Už někdy v listopadu, brouzdaje po profilech na netboys, jsem tam natrefil na zajímavého klučinu jménem Honza. Psal, že je bisexuál a že by rád zkusil, jaké to je s klukem. A jako hodně kluků na seznamkách patřil k těm, co se dělají starší, než jsou. Na profilu měl uvedeno, že je mu 27, ale pak se mi, rošťák jeden, přiznal, že mu je teprve 18. „Aha, takže zajda!“ řekl jsem si pro sebe a už jsem se začínal těšit na naše první osobní setkání. Nějakou dobu jsme si psali a párkrát se už schylovalo ke schůzce, ale vždy z toho sešlo. Buď mu bylo špatně, nebo musel hlídat synovce, nebo se naskytla nějaká jiná okolnost, která mezi nás postavila bariéru.

Naše netové konverzace byly občas neskutečně vtipné. Jednoho dne mi od něj přišla zpráva: Jak poznám, jestli je klu panic? *kluk

Tak mu píšu: no tak se ho zeptej, jinak na to asi nepřijdeš, našel sis kluka?

A odpověď: Ne jsem by mám holku

Řekl jsem si, ok, nebudu ho štvát upozorňováním na to, že existuje něco jako interpunkce, a až po pár minutách mi došlo, že slovem „by“ nebyl myšlen kondicionál. Alespoň jsem měl ten večer o srandu postaráno.

Na Honzíka jsem musel myslet celý advent, Vánoce i Silvestra. Podle fotek to byl ostatně moc pěkný, štíhlý, hnědovlasý kluk a měl docela velké… ehm… charisma. Na Vánoce jsem mu napsal: „Veselé Vánoce!“ A on mi odpověděl, že mi přeje všechno nejlepší do nového roku a prý mi přeje krásného, hodného kluka. Řekl jsem si, aha, chlapec se chce ujistit, že on sám je jenom kamarád s výhodami.

Souběžně mi na jiné seznamce napsal jinej kluk, řekněme nějaký Petr K. A to byl moment, kdy jsem si uvědomil, že fotky lžou. Petrovi K. bylo 26 a na fotkách vypadal jako velký sympaťák. Tak jsme si po pár dnech psaní dali rande, to bylo den před Silvestrem.

Pozval mě na kafe do kavárny v Moravské Zemské knihovně a já jsem si říkal, že se třeba dáme dohromady a když už ne, tak se o něm aspoň něco zajímavého dozvím. Jak jindy bývám ukecanej až hrůza, tak když jsme se sešli, byl jsem samou nervozitou zamlklej jak nikdy. Ne, neklaplo to. Dozvěděl jsem se tři věci. Zaprvé, že se mi nelíbí, zadruhé, že já se nelíbím jemu, a zatřetí, že kavárna má zavřeno. Už se mu začala dělat pleška, a navíc měl úplně jiné zájmy než já (což vám fotka rozhodně neřekne). Asi to taky neměl v životě lehké, poněvadž se se mnou loučil větou: „Víš, kolik já už jsem měl schůzek s kluky a nevyšlo to…“

No jo, takový je život. Tato zkušenost mě nakopla k tomu, že do toho mám s Honzíkem praštit a prozatím se neohlížet nikde jinde bez ohledu na to, jak se náš vztah v budoucnosti třeba vyvine.

Napsal mi jednoho dne v lednu, pamatuju si přesně, že to bylo úterý a bylo pošmourné počasí, asi jako na začátku prvního dílu Harryho Pottera. Zrovna jsem se udělal, protože jsem na něj myslel, a vtom mi od něj přišla zpráva: Volnej house!

Nejdřív jsem si myslel, že někde schrastil dva volňásky na house párty, až pak mi došlo, že mě zve k sobě domů a chce to stejně jako ještě před chvílí já. Tak mu píšu, že asi nic nebude, že měl napsat dřív. A on, že rodiče nebudou doma až dlouho do noci… Řekl jsem si, že takovou příležitost nemůžu promarnit. Tak mu píšu, že teda souhlasím, že si dáme sraz na konečné devítky.

Na zastávce Franty Vopršálka! přijde mi kvapem odpověď. A bylo hotovo. Už jsem se v duchu oblizoval při pomyšlení na krásné tělo toho mladého kolouška a představoval si, co všechno s ním budu dělat. Domluvili jsme se, že si je navzájem vykouříme. Vždycky se mi to v pornu líbilo nejvíc a zajímalo mě, jaký to bude v reálu. Vlastně mě to vzrušuje ještě víc, než představa kluka píchat.

Dojel jsem na zastávku – a on už tam byl. Měl na sobě, jak říkal, modrobílou zimní bundu.

„Ahoj, já jsem Mirek!“ představil jsem se.

„Honza. Jaká byla cesta?“ zeptal se mě a já jen nesměle odvětil, že dobrá. Chlapec se zasmál. Jeho hnědé oči byly fakt kouzelné, na druhou stranu nepůsobil vůbec tak zženštile jako na fotkách (další důkaz, že fotky jsou zlo).

Párkrát jsme zabočili a už jsme se ocitli u něj doma (dodnes lituju, že jsem si nezapamatoval číslo baráku a ulici). Žije v menším bytě s rodiči, kteří teď byli v trapu. Přinesl mi malinovku a dal mi ochutnat napečené vánoční perníky… jak roztomilé. Kdyby tak maminka věděla, že to peče pro gaye. Chvíli jsme jen tak seděli na pohovce a povídali si. Nejdřív jsem se trochu styděl. Je to zvláštní. Člověk se jako mladej dívá v pornu na strašný prasárny, stejně tak si v bujné fantazii představuje kdoví co, ale když má vedle sebe v reálu toho kluka a má k tomu dojít, navíc poprvé… tak se v něm něco jakoby zasekne.

Ale Honzík mi pomohl. Začal mě hladit po noze, tak já jeho taky. Navzájem jsme si sundali trička. Pak mě začal líbat. Líbal kouzelně, mimoděk jsem si vzpomněl na Lukáška, který mě políbil úplně poprvé…, ale teď tu byl Honzík a líbal snad ještě líp, než už kdysi dávno Lukáš…

Honzík mi stáhnul zbývající oblečení a já jsem se položil na pohovku. Sundal mi trenky. Stál mi jak kolík a on si ho vzal do pusy. Bylo to super. Kouřil perfektně a rukou si hrál s koulema. Pak jsme se prohodili a já si lehl na něj. Nejdřív jsem ho líbal všude po těle odshora dolů. Byl opravdu hezký a pěkně štíhlý (občas jsem si říkal, jestli ne až moc – podle svých slov měl 55 kilo, cítil jsem, jak mu vystupují žebra, a napadaly mne myšlenky typu, pozvi ho na nějaký pořádný dort). Když jsem mu dal pusu na pupík, zasmál se, asi byl na něj citlivý. Čurák mu stál jak stožár a já už jsem to nevydržel a políbil ho na žaluda.

Přidržel si mou hlavu a já ho začal kouřit. I když takový macek to zase nebyl, celého jsem si ho do úst nedal, bál jsem se, že bych ho kousnul. Překvapila mě ta chuť penisu. Myslel jsem si, že bude slaný, ale nebyl. Spíš mi připadalo, jako bych měl v puse nějaké houby, nebo snad něco gumového. Občas jsem mu i olíznul koule, které pro změnu chutnaly překvapivě kysele. Myšlenku na to, že je Honzík zkrátka bisexuál a třeba to měl včera v holce, jsem radši rychle zahnal. Mnohem víc, než ta chuť samotná, mě vzrušovala představa, že dělám klukovi dobře, a navíc takovému frajerovi. Párkrát jsme si to ještě vyměnili a on zase kouřil mě, nebo jsme se líbali. Nakonec si mě zase položil na záda a navzájem jsme se honili. Teda on nade mnou klečel a na střídačku mi honil a kouřil. Občas se na mě podíval těma svýma rošťáckýma hnědýma očima, polechtal mě nebo se zasmál. Lechtivý jsem fakt hodně, a snad všude na těle, což toho uličníka opravdu bavilo. Na závěr mě rukou přivedl k vrcholu a donesl kapesníky. Polykat to zatím nejspíš nechtěl.

Když jsme se začali oblíkat, ptám se ho: „Tak co? Dobrý, ne?“

„Mhm“, odpověděl smyslně. Pak mně Honzík dal ještě napít a vyprovodil mě zpět k zastávce. Za ruce jsme se nedrželi. Já bych s tím problém neměl, ale Honzík svoji orientaci před okolím skrývá, neboť jeho rodiče jsou…, jak to říct slušně…, poněkud stará škola. No a co se nestane, na zastávce potkám kamaráda, který se jmenuje rovněž Honza, jak jde odněkud z hospody. Tak je představím.

„Já jsem Honza, já taky…“ He he, taková vtipná situace, kdyby tak věděl…

„Tak co, hoši, do hospody?“

„Ale, spíš tak po městě…,“ odpovídám a jsem rudý jako rak. Pak se všichni rozloučíme a jdeme si po svých. Vidím Honzíkovu modrobílou bundu mizet v dáli a říkám si, co spolu třeba ještě všechno prožijeme… a kdoví, třeba i víc, než jen náhodné experimenty…