Hrátky s Honzou: Výčitka svědomí

Od doby, co jsem se s Honzíkem vyspal, uplynul už zhruba rok a měsíc. Jakmile jsem spatřil na Facebooku jeho sexy nový účes, opět jsem ho nemohl vypudit z hlavy. Tak jsem se rozhodl, že mu napíšu.

„Fajn sestřih ;),“ píšu tedy.

„Dík, ty vlasy jsou neupraveny…,“ odpovídá.

Stříhala ho nějaká kamarádka, nebo snad ta jeho holka. Ano, Honzík má znovu holku a sám mi to napsal. Nicméně to mi nevadilo. Myslel jsem si totiž, že se označuje za bisexuála a chodí s holkama jen proto, že si nedokáže přiznat, že je zkrátka teplej. I tak jsem ale uvažoval nad tím, zda není skutečnost jiná, a tak trochu jsem počítal s tím, že o kluka, který je, jak se říká, pod obojí, budu s těma holkama vždycky tak nějak bojovat.

Radši se vraťme ke druhé kapitole tohoto příběhu, který píše sám život. Moji rodiče měli odjet na oslavy sedmdesátin nějakého svého kamaráda, nad čímž se rozplývali celé dopoledne. Dlouho jsem se na svého chlapce těšil, až konečně nadešla sobota, půl čtvrté a on měl přijet. Měl jsem zájem posunout naše kamarádství s výhodami dál. Kouření jsme si před tím dlouhým rokem čekání užili až až, tak jsem mu napsal, jestli by si nechtěl nechat projet ten svůj sexy zadeček. Že by zasloužil…

Zanedlouho poté, co jsem dorazil k zastávce, jsem už viděl Honzíkovy šibalské hnědé oči, jak se ke mně blíží.

„Ahoj Honzíku!“ pozdravil jsem.

„Ahoj Mirku,“ zaznělo mi v odpověď.

Nevím, jak je to možné – asi intuice – ale už v tu chvíli mi na Honzově chování přišlo něco divného. Přišlo mi, že mi uhýbá pohledem, že se mi ostýchá pohledět do očí. Oč to byl rozdíl oproti tomu Honzíkovi z minulého ledna, který na mě šibalsky pomrkával, když mi ho kouřil. Tohle byl Honzík zamlklý, Honzík tajemný jako hrad v Karpatech, Honzík, který jakoby měl nějakou třináctou komnatu, kterou se bojí otevřít.

Byl jsem trochu nervózní, i když ne tolik, co předtím – přece jen, když člověk přijde o panictví, je to zážitek zcela unikátní a neopakovatelný… Ať už jste se v dospívání dívali v pornu na sebevětší čuňačinky, když před sebou máte živého chlapce z masa a kostí, jste nervózní, jako byste měli skočit bungee.

Tohle bylo něco jiného. Teď už to mělo být podruhé. Ano, druhé setkání… a čím dál víc mi připadalo, že Honzík vyrostl do krásy. Mladý, štíhlý, devatenáctiletý klučina s něžným pohledem, vytáhl se za ten rok do výšky jako topol…, a i když byl stále hubený, nebyl už tak zoufale vyzáblý jako minule, kdy mu kůže málem visela na žebrech a dost možná by vydala tón, pokud byste na ni zabrnkali.

„Tak tady bydlím, u té směnárny…,“ ukazuji na náš dům a jsem čím dál tím víc vzrušený. Když jedeme výtahem, mrknu na něj. Hlavou mi bleskne myšlenka, přiraž ho ke stěně a líbej ho jak o život! Jenže k tomu neseberu odvahu. Život zkrátka není hollywoodský film, ten můj spíš často připomíná švédské psychologické drama – a i to včerejší počasí by tomu odpovídalo.

Sedli jsme si ke stolu a já postavil na čaj. Honzík sladit nechtěl a já se ani nedivím, ovocný čaj je nejlepší jen tak bez ničeho – lépe vynikne ta chuť. Probrali jsme všechno možné, gayi na Honzíkově škole počínaje, přes čínské znaky, skateboardem konče. Měl jsem na Honzíka čím dál větší chuť.

„Nemáš zmrzlý ruce?“ povídám mu a pokládám svou ruku na jeho. Je příjemně teplá.

Honzíkovi očividně zima není. „Je mi vedro…,“ dokládá to posléze vlastními slovy.

„Neboj, já jsem taky nervózní,“ usmívám se na něj, „ale ne tak jako minule. To víš, to bylo poprvé…“

„To chápu,“ oplácí mi úsměv a znovu hledí někam do pryč. Pak z něho vypadne: „Já nemůžu…“ Zarazil jsem se, ale nejprve mě napadlo, že má na mysli čaj, tak jsem se chtěl nabídnout, že ho klidně dopiju sám… Po nějaké době uvolněné konverzace se ale stalo to, čeho jsem se obával. „Chtěl jsem říct, že jí to nemůžu udělat.“ Vtípek typu „tak to udělej mně“, který se mi v tu chvíli dral na jazyk jako první, asi nebyl na místě, tak jsem ho radši spolkl.

„Počkej, minule jsi měl taky holku a nevadilo to?“

„No jo, to byla trochu jiná holka…“

V čem byla jiná, to už se mi z něj dostat nepodařilo. Já ho jen hrozně chtěl a štvalo mě, že mě nechal celou dobu se na něj těšit, a když konečně přijel, tak se najednou vykrucuje. Snažil jsem se ho přesvědčovat, ale marně.

„Já bych měl výčitky svědomí…“ Tak tím mě dorazil. Jaképak výčitky? Ano, jsme jen kamarádi s výhodami, žádné extra hluboké city. Aspoň doteď. Ale mě zná mnohem dýl, než tu holku. „Je mi vedro,“ pokračoval jakoby nic, když jsme byli v pokoji.

„A nechceš si sundat tričko?“ Mrknu na něj. Poslední zoufalý pokus.

„Ne, dneska fakt nic nebude.“ Klopím zrak a hladím ho po rameni.

„Můžu ti dát aspoň pusu na tvář?“ Dělám na něj psí oči.

„Jo, to jo…“ Nastavil tvář. Mlask. Dal jsem do toho polibku vše, co jsem cítil. Měl jsem ho rád. Usmál se. „Rád jsem tě viděl.“ A byl pryč.

Ale není všem dnům konec, konejšil jsem sám sebe. Přeju mu to. Aspoň si to pořád říkám. Vypsal jsem se mu ze svých pocitů a byl moc rád. Tak co, dáme si pauzu. Budeme už holt jen kamarádi, alespoň po ten čas, co bude… s ní. Až bude čas, tak někam naprosto nezávazně zajdem, třeba na kafe… a ono se to časem nějak vytříbí. Jo, kéž by. Snažím se mu přát štěstí s tou holkou, ale abych byl upřímnej, tak ukrutně žárlím. Zjistil jsem, že ho miluju. Miluju ho tak, jako snad ještě nikoho v minulosti. Nechci, aby mi ho brala nějaká holka, kterou navíc ani neznám. Jenže co nadělám? Život zkrátka není vždycky fér. Já kdybych měl kluka, tak taky budu chtít být jenom s ním. Vlastně se rozhodl morálně a správně… jenže… já chci, aby mým klukem byl on… Čím dál víc mám dojem, že jsou pro něj kluci opravdu jen experiment. Chodil zatím jenom s holkama. Sakra, Mirku, měls to předpokládat, říkám si. Jenže srdce neumlčíš. Kamarádka otevírá kavárnu, tak snad se jí ze všeho vypovídám. Potřebuju to ze sebe dostat, pokud to vůbec jde. Jde se odmilovat? Anebo musí láska zkrátka jen časem sama od sebe vyšumět, jak šampaňské v pokojové teplotě? Těžko říct.

„Honzíku, půjdeš dnes na to otevření kavárny?“

„Dneska nedojdu.“ Vysvětlení žádné, musím to z něj tahat jak z chlupaté deky.

Tohle je jak z nějakýho béčkovýho filmu z Mezipater. Zamiloval jsem se do úletu, který mě připravil o nevinnost. Snad ho ještě někdy, aspoň jednou, uvidím…