Život v Podolí II: První bolestivá zkušenost

Nemělo smysl odporovat. A vlastně k tomu nebyl ani důvod. Erotické mučení mě svým způsobem vždycky vzrušovalo, Jirka mě přitahoval a soudě dle jeho tvrdnoucího ocasu se i on těšil na následující chvíle. Lehl jsem si na postel a čekal, co se bude dít.

„No to si snad děláš prdel. Oblečenej? Jako vážně?“ řekl Jirka výsměšně a úderně, až to skoro zabolelo. „Svlíknout do naha!“

No jasně, co jsem si myslel. Pomalu jsem vstal, sundal si kalhoty, tričko i ponožky, ale když přišla řada na trenky, trochu jsem se začal stydět. Nechápu proč. Vždyť mě přece Jirka viděl před chvílí, jak si přímo před ním honím péro, jako by se nechumelilo. Drobné zaváhání mě stálo kopanec přímo do koulí.

„Takhle, nebo ještě mnohem hůř, tě potrestám pokaždý, když se mi nebude líbit, jak plníš moje příkazy, zmrdečku!“

Z koulí se šířila tupá bolest do celého podbřišku, hlavou se mi začaly honit obavy, že to asi nebude taková sranda, jak jsem si myslel, ale i přesto se mi začínal pták nalívat krví a já rychlým tahem stáhnul trenky ke kotníkům, načež jsem trencle odhodil asi metr před sebe.

„No vidíš, že to jde. A jak tak na to koukám, tobě se to fakt líbí. No, uvidíme, kolik toho vydržíš.“

„Co se mnou chceš dělat?“ zeptal jsem se bez váhání, za což jsem obdržel další kopanec do varlat. Tentokrát byla bolest ještě silnější a já se musel chtě nechtě předklonit, abych ji nějak ustál.

„Tak zaprvé, mluvit budeš jen, když tě k tomu vyzvu. A zadruhé, do toho, co s tebou chci dělat, ti vůbec nic není. Od teď jsi, až do konce téhle hry, můj a je jen a jen na mně, jak s tebou a tvým tělem naložím. Slibuju ti, že ti nezpůsobím žádná zranění a že dnešní noc nezanechá na tvém těle trvalejší následky. Všechno, na co se chystám, mám vyzkoušené sám na sobě a vím, že se to dá vydržet…“

„… i když občas to dá fakt zabrat,“ dodal Jirka jen tak mimochodem.

To mě dost vyděsilo, ale na druhou stranu jsem se uklidnil. Když to všechno vydržel Jirka, vydržím to taky, pomyslel jsem si a lehce přikývl. Můj pohled sjel po Jirkově těle na péro, které začínalo nabývat solidních rozměrů.

„Nečum mi na ptáka a lehni si.“

Poslech jsem, lehl jsem si na záda na postel a čekal, co se bude dít.

„Zatím tě nechám jen tak, ale kdyby ses moc cukal, tak tě k tý posteli přivážu, jasný?“

Pokýval jsem hlavou, načež se Jirka otočil a z nočního stolku sebral ty velké černé svorky, co měl ještě před chvílí na vlastních bradavkách. Párkrát mi s nimi zacvakal před očima a škodolibě se zaculil.

„Líbilo se ti, když mi tohle drtilo bradavky, viď?“

Kývl jsem.

„I když jsi viděl, že mě to bolí, co, hajzlíku?“

Opět jsem přikývl a na sucho polkl.

„Tak uvidíme, jak se ti to bude líbit teď.“

Než jsem se stihl pořádně psychicky připravit, už mi na levé bradavce jedna svorka visela. Bolelo to fakt hodně. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to může bolet tak moc. Sykl jsem a zkřivil tvář. Na pravé bradavce to bylo snad ještě horší. Tam ji Jirka nasazoval extrémně pomalu.

„No, jak tak koukám na ten tvůj ksichtík, tak už to taková sranda není, co? Ale zjevně se ti to líbí, ptáka máš jak stožár. Uvidíme za chvíli.“

Nechápal jsem to. Na jednu stranu jsem se potýkal s dost silnou bolestí a na druhou stranu jsem byl strašně vzrušenej. Takhle mě nechal Jirka trpět snad celou věčnost. Bolest neustále sílila a po několika minutách byla už tak silná, že jsem, ač nerad, musel na svorky sáhnout a povolit je.

„Tak to ne, chlapče. Okamžitě si ty svorky nasaď zpátky, nebo se fakt naseru.“

Zkusil jsem to, ale nešlo to. Nedokázal jsem povolit sevření svorky tak, aby mi secvakla celou bradavku. Šíleně to bolelo.

„Promiň, nejde to,“ zašeptal jsem a hned si uvědomil svou chybu. Jirka vzal moje koule do pravé ruky a stiskl je tak silně, že jsem vykřikl. Jak já nesnáším mačkání koulí! A ten bastard to určitě ví. Mačkal je snad půl minuty. Křeč v břiše začala přebíjet doznívající bolest na bradavkách.

„Ani se nehni!“ zahlásil Jirka po tom, co mi pustil koule, a poodešel od postele. Přinesl velkou tašku, ze které vytáhl několik provazů a začal mě přivazovat k rohům postele. Ležel jsem na zádech a moje končetiny po přivázání tvořily písmeno X. Měl tak perfektně dostupné všechny citlivé partie.

„A aby sis pro příště pamatoval, že konec mučení určuju já, ty svorky na bradavkách si dáš ještě jednou.“

Při té představě se mi chtělo brečet, což Jirka zaznamenal a jen se pousmál. Hajzlík.

A už je to tady – levá bradavka „Aaaaaaaaaaaaú.“

A pravá. „Kurva, jaaaau.“

„Ale, ale Štepánku, nesmíš křičet tak nahlas, nebo ti budu muset dát roubík.“

Při vzpomínce na Jirku, jak měl v puse vlastní boxerky, se mi udělalo trochu nevolno a rozhodl jsem se, že se pokusím výkřiky ztlumit.

Svorky poctivě drtily mé bradavky, moje péro i přes vzrušení ochablo a mně začalo být z té bolesti skoro na zvracení. Zmítal jsem se v provazech a doufal, že už Jirka to utrpení ukončí.

„Tak to by snad pro začátek stačilo,“ podotkl Jirka a začal velmi pomalu sundávat pravou svorku. Těšil jsem se na úlevu, ale bolest, která při sundávání nastala, mě tak šokovala, že jsem zařval bolestí snad na celé Podolí.

„Ale čemupak jsi nerozuměl?“ procedil Jirka mezi zuby, a než jsem se nadál, už mi do pusy putovaly trenky. Ne však moje, jak jsem předpokládal, ale Jirkovy. Potom mi pusu zalepil lepící páskou, kterou vyndal z tašky.

Nikdy bych to nečekal, ale chuť Jirkových trenek mě tak vzrušila, že i přes stále působící svorku na levé bradavce se mi začal zase stavět ocas.

„No vida, už je zase při vědomí, co?“ rýpnul si Jirka při pohledu na můj rozkrok. „Tak jdeme na levou, co ty na to? Ale zkus tak nekřičet, jo? I když… teď už je to vlastně jedno.“

Tohle si Jirka extra užil. Při sundávání svorku schválně na bradavce ještě několikrát secvakl, změnil její polohu, a moji bradavku tak vystavoval dalšímu trápení. Skučel jsem do trenek a prohýbal se jako luk. Když byla svorka konečně dole, myslel jsem, že mě snad nic horšího už nečeká. Ach, já pošetilec.

Jirka se trochu pootočil, zahrabal v tašce a vytáhl několik různě velkých gumových kroužků.

„Bradavky necháme chvilku odpočinout a pověnujeme se trochu malýmu Štěpánkovi, co ty na to?“

Na odpověď samozřejmě nečekal a u kořene už mé péro objímaly dva kroužky. Můj ocas začal pořádně tvrdnout, tmavnout a kůže byla napnutá k prasknutí. Trochu mě to děsilo, ale zároveň se mi to dost líbilo. Další, o poznání větší, kroužky přiškrtily moje koule.

To by šlo, pomyslel jsem si. Vteřinu na to zalovil zase Jirka v tašce a vytáhl lahvičku s průhlednou tekutinou.

„Víš, co to je?“

Zakroutil jsem hlavou.

„Speciální olejíček. Vyrábí se z jedné úžasné rostliny s červenými plody, které se taky dost často používají v kuchyni. Napadá tě, co by to mohlo být?“

Jahody to asi nebudou, pomyslel jsem si a opět zakroutil hlavou.

„Určitě máš moc rád mexickou kuchyni, viď?“

Proboha, chilli, napadlo mě okamžitě. Snažil jsem se to říct, ale trenky v puse mi to tak úplně neumožňovaly. Nicméně podle mého výrazu v obličeji musel Jirka pochopit, že už jsem se domákl tajné přísady zázračného olejíčku.

„Chytrej kluk. A o tom, kam tenhle olejíček přijde, asi taky moc mluvit nemusím, co?“ uchechtl se.

Ty vole, tak to snad ne. Vzpomněl jsem si, jak jsem si jednou po krájení chilli papriček neumyl ruce a šel na záchod, a jen při té vzpomínce se mi do očí začaly skoro hrnout slzy.

Jirka si trochu olejíčku nalil na ruce a začal mi pomalu masírovat péro. Dával si záležet, hlavně na žaludu. Ze začátku to spíš hřálo a lehce štípalo. Po chvilce intenzivní masáže to ale přestala být sranda.

„Teď mě omluv, jdu si umýt ruce. Totiž, když se tohle rychle nesmyje, tak to pak příšerně pálí ještě dost dlouho,“ pronesl Jirka skoro vědecky a se vztyčeným ocasem odcházel do koupelny. Po cestě ještě prohodil: „A asi si ještě skočím na balkon zakouřit, tak mě chvilku nečekej.“

To začínal být fakt průser. Péro mě neuvěřitelně pálilo, měl jsem pocit, že mi snad shoří, jeho tmavá barva byla ještě intenzivnější a neskutečně v něm cukalo. Křičel jsem do roubíku, ale nebylo to nic platné.

Jirka se vrátil těsně před tím, než jsem se téměř rozbrečel. V ruce držel lahvičku, ze které vymáčkl nějaký bílý krém a začal mi s ním natírat celýho ptáka. Nejdřív jsem myslel, že mi chce ještě naložit a začal jsem přemýšelet o tom, jak mu dát najevo, že tahle hra už není hra a že ji chci okamžitě skončit. Po chvilce se ale oheň na mém ptákovi začal zmírňovat, až se po pár minutách masáže krémem změnil jen v lehce nepříjemné štípání.

„Tak co, zmrde, jak se ti to líbí?“ zeptal se Jirka šibalsky.

Bezmyšlenkovitě jsem přikývl a očekával další zkoušku mého prahu bolesti.

„To jsem rád. Pro dnešek tě čeká poslední věc, která ale nejlíp ukáže, jakej jsi chlap. Následovat bude výprask. Ne ale přes zadek, jako tě mydlil táta, ale samozřejmě přes pinďoura.“

Při té představě mi začal pták trochu vadnout, i když to kroužky u jeho kořene moc nedovolovaly.

„Je jen na tobě, kolik ran tvůj pinďour obdrží. Pamatuj ale na to, že tolik ran, kolik si vybereš, skutečně dostaneš. Nebudu brát žádný ohled na to, jak moc budeš řvát. Zároveň ale mysli na to, že pokud zvolíš moc málo ran, bude následovat trest tvrdší než samotný výprask. Od teď máš třicet vteřin povoleno mluvit,“ načež mi odlepil lepící pásku a já vyplivl trenky.

„Já to nechápu. Jak mám vědět, kolik je tak akorát?“

„To vím jen já. Ty můžeš jen hádat. Aby to bylo spravedlivé, napíšu to támhle na papír, abys mě pak neobvinil, že jsem číslo změnil potom, cos řekl ty své. Ještě ti dám nápovědu – toto číslo znázorňuje počet ran, které jsem na svém pinďourovi snesl já sám.

„Já nevím. Fakt!“

„Musíš se rozhodnout. Nebo to číslo na papíře zdvojnásobím. Zbývá ti deset vteřin na rozhodnutí.

Rychlým výpočtem a ohodnocením Jirkových zkušeností jsem dospěl k závěru, tedy 50 ran, což jsem Jirkovi taky řekl. Až potom jsem si uvědomil, že ať už jsem se trefil nebo ne, odsoudil jsem právě svého malého generála k 50 ranám, a to jsem ještě ani nevěděl čím.

Jirka propukl v huronský smích. „Tak tomu říkám dobrej odhad, Štěpánku.“

„Tak proč se tomu tak směješ?“ odpověděl jsem nechápavě další otázkou.

„Protože, i přes skvělej odhad, jsi nehoráznej smolař,“ řekl a ukázal mi papír s jednapadesátkou napsanou přes půl archu.

No, super, hůř to fakt nešlo. 50 ran přes ptáka a ještě trest. Kurva.

„No, co se dá dělat. Jdeme na to. Doufám, že se neurazíš, když ti nasadím zpátky roubík. Přece jenom, nemůžeme rušit noční klid. Ještě než začneme, musíme provést drobnou změnu polohy.“

Načež mi Jirka odvázal ruce a přikázal mi, ať se postavím před postel, takže po trochu krkolomném přesunu zůstaly moje nohy přivázané k předním nohám lůžka. Pravou ruku mi pak Jirka přivázal k žebřinám na zdi a levou ruku ke skobě, na které visel lustr. Při vázání ke stropu si musel Jirka vylézt na židli, a já tak viděl jeho trčící péro přímo před obličejem. Pták mi okamžitě ztuhnul bez ohledu na strach, který jsem z následujících minut měl. Pak se otočil, odešel do předsíně, kde odněkud vytáhl slabý proutek.

Tak to si dělá prdel, ne? To nevydržím ani deset ran, natož padesát. Začal jsem sebou škubat v provazech a fakt si přál, aby si to Jirka celý rozmyslel a pustil mě.

„Pššššt, Štěpánku. Vím, že se bojíš, ale sám moc dobře víš, že to musí být,“ pošeptal mi Jirka. Sám nechápu proč, ale trochu mě to uklidnilo. Pak se pořádně napřáhl a první svižná rána dopadla na můj obnažený žalud.

„Aaaaaaaaaaaaaaa!“ zařval jsem z plných plic do trenek, škubl sebou jako býk na rodeu a měl pocit, že můj žalud byl právě přeseknut vejpůl. Do očí se mi nahrnuly slzy.

„Auuuuuuuuu!“ zakřičel jsem vzápětí, když na žalud dopadl proutek podruhé a zase sebou škubl. Bolest byla nepopsatelná.

Aaaaaaa, kurva, neeeee, doooooost, aaaaaauuuu, typičo, už neeeeee. Po asi desáté ráně jsem byl na dně sil. Péro mi jen bezvládně viselo, ačkoliv mělo stále obdivuhodné rozměry, já měl úplně vyřvané hlasivky, obličej úplně mokrý od slz a můj žalud byl fialový, oteklý a pruhovaný. Jirka evidentně poznal, že melu z posledního, a dal na chvíli pauzu.

„Bolí tě to moc, Štěpánku?“

Přikývl jsem.

„Omlouvám se. Ale ještě tě čeká 40 ran, které prostě musíš vydržet. Když to zvládneš, můžeš říct, že jsi skoro stejný chlap jako já. A to přece chceš, ne?“

Opět jsem přikývl. Nechápu, kde se ve mně ta odvaha a síla vzaly, ale udělal jsem to.

„No vidíš, nějak to spolu zvládneme.“

Potom si přede mě Jirka klekl a začal mi zmučeného ptáka kouřit. I přes stále silnou bolest jsem cítil neuvěřitelnou slast.

„Nemysli si, že se mi líbí tě kouřit, ale potřebuju, aby stál. S touhle leklou rybou se špatně pracuje,“ nezapomněl to Jirka vtipně okomentovat.

Svůj účel kuřba splnila a mně už zase stál v pozoru.

Než jsem stihl příjemné pocity zpracovat, už na mé péro dopadala jedna rána za druhou. Tentokrát kromě žaludu i na tělo péra, což bylo v některých případech méně a v jiných zase více bolestivé. Tak jako tak to bolelo jak sviňa a já řval z posledních sil. Když v tom to přislo – konec. Neuvěřitelně jsem si oddechl. Zvládnul jsem to. Nebo jsem si to aspoň myslel.

„Tak Štěpánku, posledních 10 ran před námi.“

Tahle věta snad bolela víc než všechny předchozí rány. To už prostě nedám. Rozbrečel jsem se.

„Řekni mi, Štepánku, myslíš si, že bych ti měl těch posledních 10 ran odpustit?

Zuřivě jsem kýval hlavou a tušil jistou naději.

„A opravdu si to zasloužíš?“

Zuřivěji jsem už snad kývat nemohl.

„Za to, jak jsi mě očumoval při polívání mého ubohého ptáka voskem? A za to, jak sis u toho postříkal i bradu? A za to, jak sis užíval moje utrpení? Za to ti mám něco odpouštět?

Nevěděl jsem, co dělat. Přesto jsem trochu přikývl.

„Opravdu? A teď si přestav, že ti je opravdu odpustím. A ty budeš navždy vědět, že jsi nedokončil trest za svůj prohřešek. Budeš vědět, že jsi nedodržel slovo, kterým ses uvolil k 50 bolestivým ranám pro svého pinďoura. Budeš vědět, že nejsi zdaleka takový chlap jako nabíječ tvojí kámošky, a hlavně budeš vědět, že jsem ti mohl ještě jednou v životě pokouřit péro, aby se ti zase postavil. Opravdu ti mám těch 10 posledních ran odpustit?“

Do očí mi zase vyhrkly slzy a já chtě nechtě musel zakroutit hlavou.

„Hodnej zmrdík. Ty to víš, Štěpánku, že si tu bolest zasloužíš. Zasloužíš si i ty poslední rány. A užiješ si je dosytosti.“

Pak opět poklekl a začal svou pusou zpracovávat můj naprosto zmučený nástroj. Dalo mu to tentokrát víc práce, ale o to důkladněji si počínal. Přivedl mě skoro k výstřiku.

„Tak pojďme na to.“

Do posledních ran dal všechnu svou sílu a snad všechen svůj hněv vůči okolnímu světu. Bolest byla tak silná, že jsem chvílemi i ztrácel vědomí. Zmítal jsem se v provazech, vřískal do roubíku, třásl se a modlil se, aby už přišel konec.

Na poslední ránu asi nikdy nezapomenu, Jirka se napřáhl, podíval se mi do očí a v tom pohledu jakoby se omlouval za všechnu bolest, kterou mi tu noc způsobil. V tomtéž pohledu jsem mu ji do posledního zbytku odpustil. Na okraj mého žaludu dopadla nejsilnější rána celého výprasku okamžitě následovaná ještě jednou ranou na stejné místo. Při ní se proutek zlomil a já zůstal bezvládně viset v provazech.

---Pokračování příště---