• Saavik
Stylromantika
Datum publikace19. 11. 2017
Počet zobrazení1408×
Hodnocení4.68
Počet komentářů8

ANDREJ

Velká vila uprostřed krásné, upravené zahrady se probouzela. Služky zatápěly, kuchař chystal snídani, v pokojích se narychlo uklízelo to, co se snad včera po nenadálé večerní návštěvě ještě nestihlo, či opomnělo.

V pokoji v prvním patře byl jen nejnutnější nábytek a postel. Byl zařízený stroze, ale účelně. Přesto bylo vidět, že ten, kdo zařizoval, nemusel šetřit penězi. I přes tu strohost byl poznat jistý vkus. A všechno bylo kvalitní, dobré dřevo. V posteli spal mladík. Jemné kadeře kaštanově hnědých vlasů rámovaly krásně modelovaný obličej. Kdyby měl tu možnost, mohl by se klidně živit jako model. Několik nabídek už dostal. Ale to by jeho otec nesměl být jeho otec…

V přízemí domu bouchla vrata. Protože tři muži nezazvonili, byli zřejmě očekáváni pánem domu, který jim sám otevřel. Obrátil se poté k manželce, a jak bylo jeho zvykem, spíš po ní štěkl, než že by k ní promluvil.

- Běž nahoru a vzbuď ho. Není třeba, aby o tom věděl celý dům. -

- Co se stalo? Co to má proboha znamenat? Kdo jsou ti muži? Kam ho povezou? -

- To není tvoje starost, udělej, co jsem řekl, nebo za ním půjdu já. -

- Až mi řekneš, co… -

Muž ji hrubě odstrčil a vyšel do patra. Bez zaklepání vstoupil do synova pokoje.

- Vstávej. -

- Dobrý den. Stalo se něco? -

- Co by se mělo stát? Prostě vstaň, dej se do pořádku a pojď dolů. Co nejrychleji. Potřebuji s tebou něco projednat. -

Mladý muž vstal, opláchl se, oblékl si domácí oděv a rychle sestoupil ze schodů. Dobře věděl, že když otec nasadí tento tón, je lepší se na nic neptat. Ostatně, tak jako tak se, pokud možno, debatám s ním raději vyhýbal. V hale stáli tři muži, jeho zamračený otec a plačící matka. Když ho uviděla, beze slova k němu vztáhla ruce. Uchopil je do svých a políbil. Ta žena nebyla jeho rodná matka. Otec se s ní oženil, když jeho matka zemřela. Byl tak malý, že si ji ani nepamatoval. Ale tato "macecha" ho milovala tak, jako by byl její vlastní. Snad i proto, že ona děti neměla. Což jí otec nikdy nepřestal vyčítat. Přesto, že se s ní oženil čistě kvůli jejímu věnu, které čítalo několik milionů, a menší, ale velmi výnosný, statek. Místo vděku se však ke své ženě choval přezíravě a dával jí neomaleně najevo, že ho zklamala tím, že mu nedala další děti.

Ale i k vlastnímu synovi se choval vždy chladně a přezíravě. Jediné, co ho zajímalo, byly školní výsledky a pro ránu, nekonečné výčitky a nějaký ponižující trest nikdy nešel daleko. To ovšem nebylo nic proti uragánu, který se rozpoutal, když otce kdosi iniciativní informoval, že Andreje viděl v jistém podniku, zaměřeném převážně na čistě pánskou klientelu… Tehdy myslel, že ho otec snad zabije… A tehdy po prve se matka otci postavila. Dokud týral a ponižoval jenom ji, nechala si to líbit. Teď stála, bledá, ale odhodlaná a ve chvějící se ruce držela malý revolver.

- Jestli ho nenecháš, klidně tě zastřelím. S mými penězi mám jistotu, že nepůjdu do vězení, ale do sanatoria pro nervově choré. Říkám to naposled, ruce pryč od mého syna! -

- Není to tvůj syn. -

- Určitě víc než tvůj. Hlas srdce je někdy víc, než hlas krve. -

Dva týdny tehdy nemohl z domu. A i když modřiny v obličeji zmizely, stejně skoro nikam nechodil. Otec promptně najal pro něj sekretáře. V podstatě špicla, který se za ním táhl jako stín. Ani se tím netajil, klidně šel tři kroky za ním, kamkoliv se Andrej hnul. To stačilo, aby ho to odradilo, byť jen od myšlenky, navštívit jistý podnik v předměstí, nebo se nechat vidět ve společnosti jistých lidí…

A pak, když se zdálo, že se otec už trochu uklidnil, potkali na rodinné povinné procházce v lesoparku dva muže. Kdyby se jen pozdravili očima, nic by se nestalo. Ale Andrej náhle k nim vykročil a podal jim ruku. Krátce se pozdravili. Nic víc, nic míň. Přesto se otec rozzuřil do běla. Jeden z těch mužů byl totiž velmi známý výtvarník. O jeho slabosti pro mladé muže vědělo celé město. Jen to, že lesopark byl plný lidí, zabránilo tomu, aby udělal scénu. Vynahradil si to ovšem doma.

- Posloucháš mě vůbec?! Posloucháš vůbec, co ti říkám? -

- Nedá se to neslyšet. -

- A vnímáš mě? -

- Ne. A ani nechci. -

Andrej vlastně očekával, že ho otec zase uhodí, ale on to neudělal. Místo toho se obořil na matku:

- To je tvoje vina! To ty jsi tím vším vinna! Kdyby bylo po mé vůli, byl by z něho voják a chlap. Ale to ty ne… Je slabý, křehký, nemá na to povahu. Žádný pořádný vychovatel, sama se o něj postaráš. A jak to dopadlo… Je z něj baba. Tam vedla tvá láska. No však ještě není pozdě, já to ještě dám do pořádku! -

Otec práskl dveřmi a odešel. Nechal předjet vůz a sám, bez šoféra někam odjel. Vrátil se za tři hodiny, podivně spokojený. Andrejovi bylo jedno, co dělal. Ale matka měla podivnou a zlou předtuchu. A ta se naplnila, když jí oznámil, že ti muži přijeli proto, aby syna odvezli. Kam, to jí nechtěl říct. Matčin strach a zlá předtucha se přenesly i na Andreje. Přesto se přinutil klidným hlasem říct:

- Neplačte maminko, já se vám ozvu. -

- Vždyť ani nemá žádné věci… Něco si přece s sebou musí vzít, - namítla matka.

- Není třeba, všechno je zařízené, - odbyl ji otec.

- Vždyť jsi ho ani nenechal najíst. Copak nemáš kousek citu? Co jsi to za člověka?! -

Muži rozpačitě přešlápli. Ale matka ho vzala za ruku a odvedla do kuchyně. Zatímco jedl, tiše odběhla a vrátila se se všemi penězi, které zrovna měla k dispozici. Vložila je do malého koženého váčku, ve kterém její otec míval tabák. Dosud jím voněl.

- To je všechno, co mám. A mimo to, pytlíček se líp schovává než tobolka. -

- Maminko, nic se přece neděje… -

- Obávám se, že děje, chlapče. Proč jinak by se tu objevili v tuto ranní hodinu? Je tam telefon na mou přítelkyni, paní Elmerovou. Sem raději nevolej, nebude-li to oficiální. -

Rychlé polibky, chladná úklona otci a Andrej seděl v autě. Jeden muž řídil, dva seděli vzadu s ním. Žaludek mu sevřel podivný strach…

Auto zahnulo po cestičce vysypané kamínky do velké aleje. A dojelo do dvora. Těžká, železná brána zavřela svá křídla. Ale nebyla to ani zdaleka křídla ochranná. Za bránou se nacházelo velmi speciální sanatorium. Jedna jeho část totiž sloužila jako ústav pro narušené mladé muže…

NIKDO

Andrej seděl v ne příliš pohodlné židli a za stolem naproti němu seděl ředitel ústavu. Vše podstatné již bylo vyřčeno. Andrej se podíval lékaři do očí.

- A pokud s tou tak zvanou léčbou nesouhlasím? Pokud se rozhodnu odejít? -

- To nelze. Váš pan otec vás nechal po nezbytně nutnou dobu zbavit svéprávnosti. -

- No… Ale to snad… Na něco takového přece nemá právo. -

- V případě vážné duševní choroby… -

- Doktore, vy dobře víte, že žádnou duševní chorobou netrpím! -

- No duševní chorobou možná zrovna ne, ale jistě uznáte, že vaše obscénní chování… -

- Moje chování vás nemusí zatěžovat. A když už jsme u toho, nikdy k ničemu nedošlo, - vyhrkl zrudlý Andrej.

- Každopádně, teď jste chovancem našeho ústavu. A budete se podle toho chovat. -

Doktor zazvonil a vešel jeden z těch tří mužů, kteří sem Andreje přivezli.

- Toto je pan Škoda. Budete ho ve všem poslouchat. Můžete jít. -

Andrej se na muže podíval. Nebyl ošklivý, ale v jeho obličeji, jako by se mísila zákeřnost a zároveň hloupost. Uvědomil si, že to může být velmi nebezpečná kombinace. Mlčky vstal a šel za ním. Netušil, že když tu otec byl, nevědomky mu z tohoto člověka učinil nepřítele…

Jak bylo zvykem, zřízenec Andrejova otce zavedl k primáři. Úslužně mu podržel dveře, dovedl ho až do pracovny a zase ho stejně úslužně dovedl k autu. A očekával obvyklé spropitné. Když viděl, že nic nebude, tak se připomněl. Andrejův otec ho ale odbyl jedinou větou, plnou pohrdání.

- Neobtěžujte, člověče! -

A teď synáčka taky poslal s holýma rukama. No však on už se postará, aby mladý pán napsal domů, že by přece jen něco poslat měli…

Odvedl Andreje do koupelny a ukázal mu na kupku šatů.

- Převlíkni se. -

- No dovolte… -

- Tak hele, chlapečku. Tady nejsi nikdo, pamatuj, nikdo. Tady budeš dělat to, co ti řeknu já. Takže nemudruj, všechno svlíkni a obleč si ústavní prádlo. -

Správně by ho měl i vysprchovat, ale to se mu nechtělo.

- Tak snad půjdete na tu chvíli ven, ne? -

- Já mám dojem, že jsem ti řekl, že máš něco udělat. A myslím, že zrovna tobě nevadí, když tě někdo vidí. -

Zřízenec popošel k Andrejovi. V ruce se mu objevil kus gumové hadice. Snad chtěl působit výhružně, ale působil spíš zbaběle. Ale to je možná ještě horší… Andrej ho celým tělem přirazil ke zdi.

- Jen to zkus a zlámu ti vaz! Myslím, že tady i beztrestně. A teď ven! -

Vystrčil vyjeveného muže na chodbu a bleskově se převlekl. Ale co s váčkem s penězi? Smotal ho a vložil do podpažní jamky. To zatím musí stačit. Později najde nějakou skrýš.

Teď šel za nasupeným Škodou po dlouhé chodbě. Nepochyboval, že v tom muži má už jednou pro vždy nepřítele. A nemýlil se. Tohle nemělo obdoby, to se ještě nikdy nestalo. Chlapci, které sem jejich rodiny přivezly, bývali obvykle příliš vystrašení a ponížení na to, aby se zmohli na jakýkoliv odpor. A především mladší.

Pokoj, který Andrejovi přidělili, byl malý a tmavý. I jejich služka měla lepší komůrku. Jedna postel byla prázdná, na druhé seděl podivný chlapík a chroupal jablko. U postele jich stál plný košík.

- Á, paní matinka mi posílá jablíčka. Tak to je hodná. -

Zřízenec popošel k tomu člověku a dělal, že mu bere koš. Ozval se vzteklý jekot.

- Budeš ticho, neřáde! - okřikl ho, a koš posunul zpátky. Ovšem až poté, co si z něj vzal dvě nejhezčí jablka.

- Tak si to tady s Jeníčkem hezky užijte, mladý pane. -

Těžké dveře bez kliky zapadly…

Andrej se na svého spolubydlícího zadíval pozorněji. Nedokázal poznat, kolik je mu let. Byl malý, ale rysy, byť podivné, vypadaly dospěle. Jeníček sebral koš a dal si ho do postele.

- Neboj se, já ti nic nesním. Já jsem hodný, - promluvil tiše Andrej. Zároveň uvažoval, jestli mu ten chudáček vůbec rozumí.

- Hodný? - ozvalo se náhle. Byl to zvláštní hlas. Trochu moc vysoko posazený.

- Ano, já jsem hodný. -

Jeníček ukázal ke dveřím.

- On není hodný. -

- Ne. Není hodný, - souhlasil Andrej.

- Všechno bere. Pryč. Ale ukážu. Pojď. -

Jeníček slezl neohrabaně z postele a podal Andrejovi ruku. Měl ji celou zapatlanou od jablečné šťávy. Přesto ji Andrej bez zaváhání přijal a potřásl s ní. Jeníček se zachichotal.

- Taky ahoj. Ale jdeme. Ukážu. -

Odtáhl Andreje k oknu a obratně uvolnil jednu lištu u země. Za ní byla poměrně velká díra.

- Jablko ne. Ale něco jo. Nedívám. -

Jeníček se otočil zády. Andrej ucítil, jak mu hrkly slzy do očí. Ten člověk tady je blázen. A přece je v něm víc lidskosti, než v některých duševně zdravých… Vylovil drahocenný váček a vložil ho do Jeníčkovy skrýše. Netušil, nakolik je bezpečná, ale nic jiného stejně nebylo k dispozici. Jeníček pak kopnutím zarazil lištu na její původní místo. Jistá známka toho, že to nedělá po prve…

To, co následovalo další dny, bylo jako zhmotněný zlý sen… Ráno v šest budíček. Všech deset mladíků, kteří se podrobovali léčbě, nahnali do koupelny. Tam se museli svléct a zřízenci je osprchovali ledovou vodou. Pak dostali spodky a byl nástup na rozcvičku. Běhali a cvičili venku, za jakéhokoliv počasí. Kdo tělesně nestačil, dostal menší snídani.

Pak práce na ústavní zahradě. Neustále pod dozorem zřízenců. Nemluvit! Přidat! Rychleji!

Oběd, který obyčejně nestál za moc a po obědě zase práce.

Po lehké večeři se sešli ve společenské místnosti a některý ze zřízenců, nebo mladších lékařů, jim předčítal. Pokud to byly životopisy svatých, byla to nuda, ale dalo se to přežít a často i poslouchat. Ale častěji četli Bibli, a poté přečtené rozebírali. Andrej občas uvažoval, jestli si opravdu tohle zaslouží.

Večer museli spát při světle s rukama na dece. Jeden ze zřízenců je chodil celou noc kontrolovat.

A ráno vše nanovo. Nenáviděl ledovou sprchu, která jako by náhodou často dopadala právě do nejcitlivějších míst. Když se ozval, že si bude stěžovat, jeden ze zřízenců se ušklíbl.

- Zkus to. Myslíš, že to někoho bude zajímat? Pamatuj, ty jsi NIC, NIKDO. A my jsme NĚKDO. -

Pokud už se potkali s někým z ostatních pacientů, nebo klientů sanatoria, nedaly se přehlédnout pohrdavé pohledy. A nedaly se neslyšet poznámky, někdy hodně kruté…

Jediný, kdo byl z tohoto kasárenského režimu vyjmut, byl Jeníček. Pravidelně ho navštěvovaly matka a sestra a braly ho do parku na procházky. A nosily mu jídlo. V Andrejově hlavě pomalu zrál plán.

Jeníček se občas přišel přitulit. Andrejovi to se začátku dost vadilo. Ale potom si zvykl, vždyť i takový chudáček potřebuje lidské teplo a trochu lásky. A takový možná víc než zdravý. Pomalu si na něj zvykal. A jednou se tiše zeptal:

- Jeníčku, udělal bys pro mě něco? -

- Jo jo, udělal. -

- Až přijde tvoje sestra, dáš jí ode mne papírek. Ale tak, aby to nikdo neviděl. -

- Jo jo. A co mi dáš? -

- Vždyť víš, že nic nemám. Co ti mám dát? Můžu tě nosit na zádech. To se ti líbí. -

- Nechci. To mám pořád. Umíš pohádku? -

- Umím. -

- Tak chci pohádku. Ale jinou. -

- Jinou? -

- Jinou. Ne pořád stejný. -

- Jo, jasně. Takovou, co neznáš. -

Tak poslouchej:

"Za devatero horami, devatero řekami, devatero pouštěmi a devatero moři žil, byl jednou jeden král a královna a ti měli tuze protivnou a neposlušnou dcerušku. Když byla malá, všichni ji rozmazlovali, co jí na očích viděli, to jí dali a ona si na to tak zvykla, že to chtěla pořád a stále víc a víc. Když nebylo po jejím, vztekala se a válela se po krásných kobercích a trhala své drahé šaty a ječela – no, jako malá rozmazlená holka. Jenomže takovou upištěnou, rozmazlenou princeznu nikdo nechtěl za ženu. Každý ženich, kterého jí sehnali, po pár dnech rychle nasedl na koně a už byl za horama. A tak si princezna dala do novin inzerát, že ji vězní zlý drak a ona hledá prince, který by ji vysvobodil. A hned se taky k tomu drakovi nastěhovala. Drak se bál odmítnout, byla to přece princezna. Ale brzy se chytal za všechny tři hlavy. Princezna totiž pořád někam telefonovala a obnovovala inzeráty v novinách a drak musel vyrovnávat velký účet za telefon. Tak šel do města a pro princeznu najal učitele slušného chování. A ten ji tak změnil, že z ní bylo hodné děvče a učitel se s ní oženil a drak byl zachráněn. Se slzami v očích děkoval svému zachránci, velice si oddechl a letěl si odpočinout k moři. Na ocase měl zvonec a pohádky je konec. "

Andrej netušil, nakolik jeho spolubydlící pochopil, o čem pohádka byla, ale on se smál a tleskal krátkýma rukama. Zdálo se, že je spokojený.

Když se Jeníček dost nasmál, vzal si papírek s telefonem a krátkým vzkazem. Andrej si říkal, že je možná větší blázen než on, když se mu vydává do rukou, ale byla to jediná cesta, jak dát matce vědět, kde je.

Celá léčba spočívala v ponižování a neustálém špiclování. S ostatními spolu nesměli skoro ani promluvit. Pořád jim některý z dozorců stál za zády. Ale pro všechny byly nejhorším ponížením pravidelné "kontrolní prohlídky". Primář, nebo ještě častěji některý ze zřízenců, si vybrali jednoho z mladíků a ten se musel podrobit nanejvýš ponižující proceduře. Před očima ostatních musel kleknout na vyšetřovací stůl a primář, nebo zřízenci ho "vyšetřili", jestli neměl nějaký kontakt s jiným z chlapců. Bylo to celé nesmysl, takto se pochopitelně nic zjistit nedá. Ale to ponížení bylo skoro nesnesitelné. Zvlášť Andrej to nenáviděl. Protože jeho si pravidelně vybíral Škoda. A dal si záležet, aby ho zkontroloval opravdu důkladně. Někdy měl co dělat, aby nevykřikl bolestí.

A jenom to, že nechtěl tomu člověku udělat radost, mu pomohlo se ovládnout.

BEZNADĚJ

Každodenní ubíjející stereotyp. Suroví, nevzdělaní zřízenci. Primář, který si z chlapců z lepších rodin udělal jakousi soukromou dojnou krávu.

Přesto, že spolu nesměli mluvit, sem tam si mladíci pár slov vyměnili. A tak se Andrej dozvěděl příběhy jednotlivých chlapců.

Jeden se zamiloval do svého učitele hudby. Oběma bylo jasné, že neexistuje, aby se k sobě přiblížili nad rámec běžného vztahu. A tak si museli vystačit s pouhou přítomností toho druhého a s tajnými schůzkami, které maskovali návštěvou koncertů. Chlapcův otčím ale začal mít podezření, a když jednoho dne zahlédl, jak mladý učitel hladí chlapcovu ruku a chlapcův šťastný úsměv, stačilo mu to. Mladý učitel byl rázem bez práce a chlapec se ocitl v tomto ústavu na převýchovu. A přece na tom byl líp než ostatní. Každý den v podvečer stával mladý učitel u plotu ústavního parku a hrál na housle.

Jiný z chlapců se zamiloval do spolužáka. Doufal, že našel spřízněnou duši, a netušil, že to starší hoši na něj jen nastražili past, když si všimli, že kradmo, ale se špatně skrývaným zájmem sleduje jiné spolužáky. Brzy se rozkřiklo po celé škole, kam směřují jeho zájmy, a vedení školy o všem hned informovalo i jeho otce. Otec, bohatý továrník, svolával na synovu hlavu boží hněv a zatracení lidské i to věčné a nechybělo moc a poslal by ho do vojenské přípravky. Jen matčiny slzy a synovo zapřísahání, že se to už nikdy nebude opakovat, ho přiměly k tomu, že svou hrozbu odvolal. Přesto si synův slib ještě pojistil pobytem zde. Pro jistotu, jaksi.

Dalšího od dětství zneužíval poručník. Když se na to přišlo, chlapec putoval sem. "Strýčkovi" se nestalo nic…

A ostatní na tom byli dost podobně. Bez výjimky zde byli za trest. Dokonce i Jeníček. Příliš se zajímal o své tělo, i když u něj bylo jakékoliv "léčení" ještě pochybnější než u ostatních. On se nedokázal vědomě opanovat, hrál si se svým penisem stejně samozřejmě, jako se jiní poškrábali na ruce, nebo ve vlasech. Bylo to příjemné a on neviděl důvod, proč to nedělat.

Jeníčkova sestra nosila tajně Andrejovi dopisy od matky a sem tam něco na přilepšenou. Ale stesk a samota ubíjely jeho mladou mysl snad ještě víc, než zbytečná léčba – neléčba, kterou byl nucen podstupovat. Například pobyt na samotce jako trest za sebemenší maličkost, často jen tak, bez příčiny. Byli ošetřovatelům vydáni doslova na milost a nemilost. Ostatní personál byl v lepším případě lhostejný.

Andrej měl pocit, že bezmoc a beznaděj se okolo něj ovíjí jako neviditelná, ale o to pevnější síť. Udělal by cokoliv, aby se dostal pryč. Dokonce by snad i otce odprosil, ale nikdo za ním nechodil, a když se zeptal, jestli smí otci napsat, bylo mu stroze sděleno, že otec si to nepřeje.

Když s ním jedné noci někdo zatřásl, myslel v první chvíli, že je to Jeníček. Snad se mu něco zdálo. Ale hned si uvědomil, že ten by s ním netřásl tak neurvale. Otevřel oči. Nad ním stál ošetřovatel Škoda.

- Vstávat a jdeme. -

- Kam? Co se děje? -

- Řekl jsem, že máš vstát. -

Poslechl a mechanicky šel za zřízencem. Ten ho více méně dostrkal do svého kumbálu a zavřel dveře. V té chvíli se Andrej dokonale probudil. Hlavou mu bleskla myšlenka, tak podivná, že ji rychle zapudil. Ale to už si všiml, že muž je opilý. Vzápětí ho shodil do hlubokého křesla a přistoupil těsně k němu. Pravou rukou mu sevřel vlasy, levou si otevřel kalhoty…

- Ne! Nechte mě! -

- Buď ticho a dělej. Tohle se ti přece dřív jistě líbilo. -

Andrej se začal zoufale bránit, ale muž, posilněný alkoholem byl silnější. A mimo to, nedělal to dnes po prve. Vždycky, když přišel do služby opilý, jeho zábrany padly a potlačovaný pud se projevil v plné síle. Vždy si vybral některého z mladších chlapců a popustil uzdu své skryté vášni. Věděl, že jim strach a stud nedovolí, aby to hlásili. Někteří se prostě podvolili, aby to měli za sebou a mohli jít. Ale on měl raději ty, kteří se bránili. A Andrej se bránit bude, o tom nepochyboval. Jen nepočítal s tím, že tak vehementně, že shodí křeslo a převrhne stolek a z plných plic bude volat o pomoc. To žádný z hochů, které si zvykl zneužívat, ještě nikdy neudělal. Rachot zápasu a volání o pomoc vzbudil i nového lékaře, podřimujícího v lékařském pokoji. Teď stál ve dveřích a nevěřícně zíral. Jediným pohledem se zorientoval a vzápětí jeho pěst dopadla na ošetřovatelovu bradu.

Andrej klesl na zem, skryl obličej do dlaní a začal plakat. Po prve za tu dobu, co byl tady, ale o to zoufaleji.

Lékař všechny zvědavce, přilákané hlukem zápasu, zahnal na jejich místa, vzal Andreje za ruku a odvedl ho k sobě. Rychle ho prohlédl, ale zdálo se, že po tělesné stránce je v pořádku. Nechal přinést teplý čaj, dal mu pár kapek tišícího prostředku a přiměl ho, aby ho důkladně zapil. Zabalil Andreje do teplé deky, posadil ho do křesla a počkal, až se přestal třást. Pak se zeptal:

- Ublížil vám ten muž? -

- Ne… To ne… -

- To se tady děje běžně? -

Žádná odpověď. Jen tiché přikývnutí. Andrej nevěřil, že by se tímto odhalením cokoliv změnilo.

Ale s novým doktorem přišlo i nové povětří. Nedovoloval zřízencům chlapce týrat a většinu rodin se mu povedlo přesvědčit, aby si hochy vzali domů. Tam kde to nešlo, oslovil i širší rodinu. Dokonce i Jeníček mohl domů. Lékař dal jeho matce adresu na ošetřovatelku, která "ví co a jak a pro chlapce bude mít pochopení."

Andrej, jako jeden z mála, v sanatoriu zůstal. Otec řekl, že trvá na plném vyléčení, když už ty peníze za to dal. Přesto se život stal aspoň snesitelnějším, z nemalé části i díky novému lékaři. Brával chlapce na procházky do zahrady, která byla u sanatoria, povídal si s nimi, nosil jim knihy a noviny.

ČEST

Adrejův otec si prohlížel navštívenku, kterou mu sluha podával. Neměl právě náladu na nějaké nezvané hosty. Ale když viděl, že ten muž je lékař, napadlo ho, že je to možná kvůli synovi. Konec konců, vyhodit ho může vždycky.

- Přejete si? - zeptal se chladným, formálním tónem.

- Dobrý den. Jmenuji se Martin Bílý. Jsem ošetřujícím lékařem vašeho pana syna a… -

- K věci! - vyštěkl Andrejův otec.

- Chtěl bych apelovat na váš rozum a v neposlední řadě i na otcovskou lásku a… -

- Co si vlastně přejete? -

- Chtěl bych vám říct, že váš syn se zbytečně trápí a pomalu ale jistě se u něj začíná projevovat deprese. -

- Mám pocit, že kdykoliv si vy, v bílých pláštích, nevíte rady, řeknete deprese. Být to na mém uvážení, vzal bych na takového jako on bič. -

- Ale naštěstí žijeme v jiné době, že? Takováto prušácká výchova už jaksi není v módě. Chtěl bych vám navrhnout, abyste syna povolal zase domů. Ujišťuji vás, že na některé věci je i ta nejmodernější věda krátká. -

- Co tím chcete sakra říct?! -

- Tím chci říct, že tak, jako si někdo přinese na svět hudební sluch a nadání k hudbě a jiný ne, tak jako si někdo přinese na svět umění zachytit kresbou prakticky cokoliv, tak váš syn si přine… -

- Ne a ne. Dokud nebude takový jako jiní, nechám ho tam, kde je. Bude-li to potřeba, nechám ho zbavit svéprávnosti. Poroučím se. -

Martin vyšel před dům a smutně si povzdychl. Bylo mu Andreje líto. Jako jediný neměl nikdy návštěvu, nedostával poštu. Vídal ho stávat u okna, dívat se do parku a vídal slzy v jeho očích.

Když vešel do tohoto domu, otevřel mu starý sluha, vzdálený bratranec Andrejovy matky. Dřív, než pro něj přišel sekretář, vtiskl starému muži do dlaně papír s několika mincemi.

- Pro milostivou paní, - zašeptal tiše. Věděl, že Andrejův i jeho dopis předá, aniž by o tom informoval pána domu.

Od toho dne začala Andrejova matka téměř denně navštěvovat svou nejlepší přítelkyni, aby jí dělala společnost, protože jí před časem zemřel manžel. Skutečnost, ale byla taková, že navštěvovala syna v sanatoriu.

Andrejův otec si s nedůvěrou prohlédl zlatě rámovanou navštívenku. O muži toho jména nikdy neslyšel. Zdá se, že s nezvanými hosty se poslední dobou roztrhl pytel. Přesto ho přijal. Teď stáli proti sobě a vyměňovali si společenské fráze.

- Co vás ke mně přivádí, pane doktore? - zeptal se konečně starší z mužů.

- Jsem právník pana Dostála. Snad jste o něm slyšel, je to vynikající interní lékař. -

- Ne, neslyšel, - řekl náhle chladně muž.

Ale právník pokračoval, jako by másla ukrajoval:

- Můj klient má mladou krásnou neteř. A byl by velmi potěšen, kdyby se o ni ucházel váš pan syn. -

- Můj syn cestuje. Ani nevím, kdy se vrátí. -

- Zde, prosím, je seznam věna slečny nevěsty. -

Muž překvapeně hleděl na cifry a seznam zařízení, nábytku a porcelánu do domácnosti.

- Ale já se teď nemohu spojit se svým synem, protože…-

- Mému klientovi je známo místo pobytu vašeho syna i jeho důvod, - řekl notář a v očích se mu potměšile zablýsklo.

- Pak tedy nechápu, proč… -

- Slečna má za sebou jistý hříšek… Rozumíme si, že. A vašemu synovi by patrně nemuselo dělat potíže ho zakrýt, že? -

V první chvíli měl chuť s tím slizkým chlápkem vyrazit dveře. Ale pak si uvědomil, že má pravdu. A ty peníze…

- Dobrá, pozítří k vám můj syn přijde a požádá milostivou slečnu o ruku. -

Chlapík se uklonil a odporoučel se. Odplivl si až před domem.

Když Andrejovi řekli, že ho otec povolal domů, v první chvíli ho zalila vlna štěstí. Ale vzápětí pocítil i obavy. Věděl, že to není jen tak. Přesto nezaváhal ani minutu.

Sotva se přivítal s matkou a pozdravil s otcem, vycítil podivné napětí. Po večeři otec řekl:

- Pojď do mé pracovny, chci s tebou mluvit. -

Andrej mlčky vstal od stolu a vyslal letmý pohled k matce. Ta jen pokrčila rameny.

- Včera tu byl právní zástupce jistého doktora Dostála. Předpokládám, že jsi o něm slyšel? -

- Ano. -

- Znáš i jeho neteř? -

- Neznám ani jeho. Jen jsem slyšel to jméno. -

- Zítra ho navštívíš a požádáš slečnu o ruku. -

- Jak prosím? -

- Slyšel jsi. Zítra. Pokud to neuděláš, vrátíš se do sanatoria. Můžeš jít. -

Andrej se z otcovy pracovny spíš vypotácel, než vyšel. Tak to tedy byl ten důvod. Hřebečka vedou ke klisničce. Přesto věděl, že to udělá, jen aby se dostal ven. Jen to bude teď hodně těžké. Protože měl plnou hlavu a srdce… mladého doktora…

Druhý den.

Vešli do jedné z největších a nejkrásnějších vil ve staré části města. Dům byl zařízený doslova jako zámek, jen stropy nebyly tak vysoké. Po rozpačitém vzájemném představení usedli muži do křesel ke koňaku a bez obalu začali probírat obchody a případné známé obchodní partnery. Andrej měl pocit, jako by ho otec dražil, jako balík vzácného hedvábí.

Matka si povídala s guvernantkou mladé dámy a jeho nechali, aby se věnoval slečně. Hezké. Až na to, že neměl tušení, jak zabavit bledou dívku, která ze všeho nejvíc vypadala, že si potřebuje jít lehnout.

- Ráda bych vám a vašim rodičům zahrála na křídlo. Pomůžete mi v hudebním salonu vybrat noty? - oslovila ho náhle sama Marie Anna. Andrej vstal, nabídl jí rámě a odvedl ji. V salonu si Marie Anna s povzdechem sedla do lenošky u otevřeného okna a nadechla se večerního vzduchu.

- Těší mne, milostivá slečno…, - pokusil se Andrej o společenskou konverzaci, ale ona mávla rukou, jako by odháněla mouchu.

- Ale jděte… Já vím, jak se cítíte. Přinutili vás, stejně jako mne. -

- Přesto bych si pokládal za čest, kdybyste mne vyslyšela. -

- Jenomže je to čest spíš pro mne. Jsem vám vděčná, že to chcete udělat. I když nechápu, jak vás k tomu přinutili. Vaše firma je v krachu a potřebuje peníze? -

- Ne. Můj otec je myslím dostatečně solventní. A moje matka je mírně řečeno, velmi bohatá dáma. -

- Tak proč? -

- Zahlazení jistého hříchu z mládí. -

- Tak to jsme na tom stejně. -

- Prosím, milostivá slečno? -

- Chcete říct, že vás neinformovali? Tak to tedy udělám já. Budu mít dítě. A můj strýček takovou ostudu nemůže přenést přes srdce. Ale, pane, čemu se smějete? -

- To nic milostivá slečno. Zdá se, že si tu čest budeme zachraňovat navzájem… -

- V tom případě, vaši nabídku přijímám. Líbat mě nemusíte. -

Andrej se přesto sklonil a políbil jí ruku. Vyšli společně na chodbu a šli do velké jídelny, kde čekali Andrejovi rodiče a dívčin strýc. Blahopřání a polibky. Ujišťování o pomoci mladé domácnosti. Otázka bydlení. To vše šlo Andrejovi jen tak okolo uší. Jediné, co vnímal, byl štíhlý mladý muž, sedící v pohodlném sofa. Starší bratr Marie Anny a také "jeho" lékař ze sanatoria… Zachytil Andrejův pohled a na oduševnělé, krásné tváři se mihl malý úsměv. Trochu škodolibý, trochu uličnický. Nicméně se zdálo, že se výborně baví.

Andrej neodolal a podíval se na otce. Byl strnulý a jen s námahou potlačoval zlost.

ŠVAGR

Když Andrej usedal do křesla v doktorově pracovně, cítil doslova srdce až v krku. Tento muž byl ten poslední, koho by tu čekal. A navíc bratr jeho "nevěsty". Seděl se sklopenýma očima a nevěděl co s rukama. Jak se má člověk chovat k někomu, kdo o něm ví i ty nejintimnější věci? Jak se má chovat k někomu, kdo byl svědkem ponižujících "prohlídek", v nichž si tak liboval primář a někteří ošetřovatelé? Jak se má chovat k někomu, kdo se málem stal svědkem jeho zneužití opilým zřízencem?

- Tak vás vítám v našem domě. -

Doktor měl zvláštní, hluboko posazený hlas. Andrej měl pocit, že ten hlas doslova hladí. Snad si to navykl při rozhovorech s pacienty sanatoria.

- Děkuju, pane doktore. -

- Pane doktore? Ale no tak, vždyť budeme švagři. A už nemáme, pánbůh zaplať monarchii. Takže si můžeme tykat, ne? Já jsem Martin. -

Andrej sevřel podávanou dlaň se zvláštním pocitem. Byl si vědom, že jako ženatý muž, bude muset navždy potlačit své vnitřní pocity a touhy. Ale nedokázal si představit, jak to zvládne. Aniž by pustil jeho ruku, Martin se zeptal:

- Jsi v pořádku? Nic tě netrápí? Na ženicha totiž moc vesele nevypadáš. -

- Ano, všechno je v pořádku. Opravdu, - vyhrkl Andrej.

- Takže léčba byla nakonec úspěšná? -

Zaslechl v doktorových slovech cosi jako výsměch? Snad. Místo odpovědi jen sklopil hlavu a díval se na jejich dosud spojené ruce. Proč ho tak drží? Čeká, že při tak blízkém kontaktu s jiným mužem se nějak projeví? Ostatně, jestli ho rychle nepustí, tak by k tomu mohlo docela dobře dojít. Pokusil se proto vytáhnout svou ruku jemně z jeho dlaně, ale stisk zesílil, a tak byl nucen ji ponechat tam, kde byla.

- Ani nevím, jak se ti u nás líbilo. -

Mlčky zavrtěl hlavou. Co má sakra tohle znamenat?

- Proč ne? Takové vyhlášené sanatorium? -

- Pro mě byl pobyt tam spíš utrpení. Apokalypsa. -

- Apokalypsa znamená katastrofu, nebo zničení. Myslím, že zničeno nebylo nic… -

Martin se spokojeně díval, jak Andrejovo tělo, dosud pravděpodobně procházející půstem, začíná reagovat na jeho dotek a blízkost. Pustil Andrejovu ruku a naléhavě se zeptal:

- Pokud se neovládneš teď se mnou, co bude, až potkáš někoho, kdo smýšlí jako ty? -

- Není moc pravděpodobné, že někoho takového potkám. A i kdyby… Když budu ženatý, tak… -

- Tak? Myslíš, že se ovládneš? -

- Ano. -

- Myslím, že ne. Nebo ne na dlouho. -

- Proč si to myslíte? -

- Z vlastní zkušenosti, příteli… Z vlastní zkušenosti. -

Andrej prudce zvedl hlavu a podíval se Martinovi do očí. Nebyl v nich výsměch. Jen zářily Andrejovi vstříc. Sklonil se k němu a políbil ho. Opatrně, jen jako letmý dotyk. Ale pak už nechali svou touhu propuknout naplno.

- Když se mé sestře povedlo přijít do jiného stavu s mužem, kterého si nemůže vzít, můj strýček skoro dostal infarkt. Slíbil jsem, že do týdne seženu ženicha. A první, kdo mě napadl, jsi byl ty. -

- A kdybych odmítl? -

- Mohl bych tě pozvat na zdravotní prohlídku. Na tu bych tě stejně rád pozval. Když nepracuju v sanatoriu, mám soukromou ordinaci… Ale mít tě za švagra, to bude lepší. -

- A Marie Anna – ona to ví? -

- No tak, naznačil jsem jí, že možná tak ohnivý, jako její přítel asi nebudeš… O mně to samozřejmě ví. Je to přece moje sestra. -

Upravili si pošramocená saka a vázanky a vrátili se do společnosti. Matka se šťastně usmívala. Otec seděl podivně prkenně a strýc vypadal, že se mu ulevilo. Andrej uvažoval, jak dlouho vydrží tuhle komedii hrát…

Svatba byla velkolepá, aby bylo vidět, že na to obě rodiny mají. V podvečer se ženich s nevěstou vzdálili, tak jak to bylo obvyklé. Na "svatební cestu" vzhledem ke stavu nevěsty jeli do nedalekých lázní.

Večer se na sebe rozpačitě podívali. Vlastně spolu zatím nikdy pořádně nemluvili, a tak jediné, co teď cítili, byly rozpaky. Konečně promluvila Marie Anna:

- Vím, že je to tvé nezadatelné právo, jsi můj muž, ale… -

- Ale jestli se cítím unavený, nebudeš se zlobit? -

- Jsi hodný… Děkuju. -

- Podívej, můžeme se přece domluvit rozumně. Děťátku by to mohlo uškodit, a já, když jsem se obešel doposud, tak můžu ještě počkat… -

Podívali se na sebe a začali se smát.

- Ale je tu jenom jedna postel. Když požádáme o divan, bude to nápadné. -

- Ale no tak, nejsme přece děti. Jedna postel nám snad stačí. -

- A nebude to někomu vadit? - zeptal se s úšklebkem Andrej.

- Nebude. Slíbila jsem, že budu celou dobu předstírat žaludeční nevolnost. -

Podivné líbánky je sblížily a domů se vrátili jako dobří kamarádi. Když se Marii Anně zakulatilo bříško a Andrej si pro sebe zřídil oddělenou ložnici nikoho v domě to nepřekvapilo.

A pozdě v noci do jeho ložnice vstupoval lékař. Nejen jeho tělo, ale i duše. Velké teplé dlaně se něžně dotýkaly jeho nahého těla. V prvních dnech cítil ostych, ale Martin se jen smál.

- Já jsem doktor, to všechno, co je na lidském těle, znám. A nahého už jsem tě viděl tolikrát, vzpomínáš? -

A pak se milovali, nebo si jen leželi v náručí a povídali si. Ale přes to všechno, jak šťastný se cítil, míval Andrej občas pocit, že se chystá cosi hodně špatného.

Ozval se hlasitý dětský křik. Andrej si oddechl. Přece jen se o ženu bál. Měl ji velmi rád. Když ho zavolali, sklonil se nad miminem a bůh ví proč mu zvlhly oči. Vzal ho do náručí a políbil na čelo.

- Ani se nezeptáš, co se vám narodilo? - zeptal se Martin.

- Určitě holčička, krásná po mamince. -

- Vidím sestřičko, že ses uměla vdát. -

Marie Anna se jen unaveně usmála. Dívala se na Andreje, chovajícího děcko. Vytušila už dávno, jak se věci mají, ale nevadilo jí to. Právě naopak.

KDO UTEČE, VYHRAJE

Stále častěji usedali Martin s Andrejem k podivným debatám a poslouchali rádio a četli noviny. Lehká bezstarostnost je opustila. Stále častěji oba vyslovovali slovo válka. A pak se jako stovky dalších odhodlaně vydali bránit svou vlast, aby se za pár dní vrátili se slzami v očích. A bylo hůř. Podivné zákony, dělící lidi na kategorie a rasy, jako psy. Hledání v rodokmenech, jestli náhodou babička prababičky nebyla Židovka. Vždyť jméno Ernestýna, to už samo o sobě zní zvláštně…

Andrej přísně zakázal chodit Marii Anně samotné ven. Když viděl hrubé vojáky a slyšel co se beztrestně děje, bylo mu zle. Stále častěji on i Martin uvažovali o tom, že bude nutné opustit vlast. Jenomže tenhle nápad měla spousta lidí, a tak nakonec sehnali aspoň pas a lístek pro Marii Annu a holčičku.

Bylo to podivné loučení.

- Raději bych počkala na vás dva. A ty víš, že se o vás bojím pořád víc. -

- Ale tvé bezpečí je důležitější. Až dáme všechno do pořádku, přijedeme, slibuju. -

- Ale stejně…-

- Neboj se. Brzy se všechno urovná. Za pár dní přijedeme za vámi. -

Deset dní poté, co ta slova řekl, stál Andrej před vyšetřujícím policistou a chvějícím hlasem ho ujišťoval, že s jistým Fešarem nemá společného nic víc než to, že jim dotyčný pokládal parkety v salonu.

- Ten člověk je zatčen pro nevhodné styky s muži. A v jeho notýsku bylo i vaše jméno. –

- Pracoval pro mne. Prostě si zapsal jméno zákazníka. -

- Na to měl jiný notes. To jsme si ověřili. Takže…? -

- Nic. Já s tím člověkem ani nemluvil. Práci mu zadala moje paní a… -

- Když jsme u vaší ženy, kde je? -

- Odcestovala k tetě do Kanady. Naše dcerka je nemocná. -

Policista se jen ušklíbl. Nevěřil Andrejovi ani slovo.

A tři dny poté se tísnil Andrej s desítkami dalších v zatuchlém dobytčáku. Vlak supěl temnou nocí do své cílové stanice. Do Buchenwaldu…

Jednou částí této továrny na smrt byl i tábor pro homosexuály. Spíš vyhlazovací, než pracovní…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 51 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #8 Odp.: Apokalypsa 1Saavik 2017-11-21 22:42
Díky za komentáře.

Zmetek,
neboj, slibuju, že to dopadne dobře.
Když jsem to dal na under, jeden kluk mi napsal - Když ho nenecháš umřít, tak se s tebou vyspím. :lol: Sice netuším, jak to chtěl technicky provést, ale byl to suprový komentář.

A jinak, jo, pár smutných povídek mám, ale to byly většinou ty, kde mi kluci popsali svá trápení a já z toho tu povídku udělal.
Citovat
+2 #7 Odp.: Apokalypsa 1Bibiche 2017-11-21 22:39
Cituji maf:
Tenhle příběh mi evokuje podobnou story na jiných povídkových stránkách, myslím, že od tebe...(?)

Ano, už to kdysi vyšlo, ale to vůbec nevadí. Je to dokonalé.
Citovat
0 #6 Odp.: Apokalypsa 1zmetek 2017-11-20 22:02
Všechno od Saavika se čte dobře, jen v některých příbězích nepříjemně mrazí. Tady jsem to zatím dostal do držky přímo. No, život není šlehačkový dort, ale já sem chodím dobíjet baterky...Asi je budu muset dobít jinde a sem nakouknout, jak to dopadlo...Stejně děkuju.

Cituji ell1:
Tedy pánové, už mám poslední dobou skoro strach sem chodit, buď je to moc drsné nebo teď depresivní.
Ovšem najít poutavého autora, který se čte jedna báseň není jednoduché, takže čtu a děsím se kam a jak se povídky budou ubírat.
Také jsem si říkala, že už jsem takovouto povídku někde četla.
Citovat
0 #5 Odp.: Apokalypsa 1ell1 2017-11-20 19:54
Tedy pánové, už mám poslední dobou skoro strach sem chodit, buď je to moc drsné nebo teď depresivní.
Ovšem najít poutavého autora, který se čte jedna báseň není jednoduché, takže čtu a děsím se kam a jak se povídky budou ubírat.
Také jsem si říkala, že už jsem takovouto povídku někde četla.
Citovat
0 #4 Odp.: Apokalypsa 1zmetek 2017-11-20 08:17
začátek vypadal jako romantika, ale klube se realistická depka...ale moc pěkně napsaná.
Citovat
0 #3 Odp.: Apokalypsa 1Saavik 2017-11-19 20:48
Ahoj.
Máš pravdu, ta povídka už byla na under. A díky za komenty i za to , že si ty staré povídky pamatuješ.
Citovat
0 #2 Že by: Apokalypsa 1maf 2017-11-19 19:28
Tenhle příběh mi evokuje podobnou story na jiných povídkových stránkách, myslím, že od tebe...(?)
Citovat
0 #1 Odp.: Apokalypsa 1maf 2017-11-19 19:12
Čtu, slzy v očích a mráz běhá po zádech... Je to silný, fakt. Dokážeš psát tak reálně.
Citovat