Apokalypsa 2

RŮŽOVÝ TROJÚHELNÍK

Andrej stál v řadě vězňů. Ruka ho bolela od primitivního tetování a celé tělo svědilo, protože táborový holič ho spíš oškubal, než oholil… Srdce mu bušilo, jako by běžel. Cítil, jak se celý chvěje strachy. Ještě se nevzpamatoval z toho, co se s ním stalo.

Jeden muž po druhém předstupoval nahý před lékaře, který si je lhostejně prohlížel. Už za sebou měli dvě selekce, takže tady byli už jen práce schopní. Každého se zeptal, co umí, a podle toho ho ještě jednou vytřídil. Větší část byla těch, kteří byli určeni k táborové práci. Převážně do kamenolomu. Konečně přišel Andrej na řadu.

- Umíš něco? - zeptal se muž lhostejně.

V té jediné vteřině bleskla Andrejovou hlavou vzpomínka na sanatorium. Jeden zřízenec vyprávěl, jak se vyhnul za minulé války první linii tím, že pracoval jako zdravotník.

- Ano. Já jsem vyškolený ošetřovatel, - vyhrkl proto.

Doktor, byl-li to vůbec doktor, překvapeně zdvihl hlavu a potom mu položil pár otázek. Ale díky tomu, že Martin si rád zval domů kolegy a diskutoval s nimi o pacientech, příznacích jejich chorob a způsobu léčení a ošetřování, měl Andrej celkem slušnou úroveň teoretických znalostí. Rád je poslouchal, doopravdy ho to velmi zajímalo.

Mimo to, občas přivezli do soukromé Martinovy ordinace nějaký lehčí úraz a on rád pomohl. Teď se mu to hodilo. Když muž viděl, že znalosti má, ukázal mu, že se má postavit bokem. Andrej se postavil a čekal. Byl k smrti unavený, protože od té doby, co tu přišli, nedostali pořádně najíst. Starší vězni, kteří v tom uměli chodit, nováčky pochopitelně předběhli u výdeje bídného jídla, a tak si zajistili alespoň plný příděl. Navíc mu byla zoufalá zima. Ráno pršelo a dozorce je vyhnal na tzv. apelplac, a tam stáli dvě hodiny v dešti. Prý, aby vychladli. Stáli nazí a z té zimy mu cvakaly zuby a třásl se. Zděšeně pozoroval hubená těla svých spoluvězňů. Někteří vypadali ještě jako lidé. Hubení, ale lidé. Ale mnozí byli už jen kost a kůže. Nechápal, jak mohli stát v pozoru, natož tak pracovat… Třebaže tato část tábora byla pracovní, ne vyhlazovací, dřeli vězně do úmoru. Kdo nestíhal, nebo padl, bohužel… Potřeboval si ulevit, ale odejít nepřicházelo v úvahu. Nevydržel to a svěrač povolil. Horká moč mu stékala po noze a na zemi utvořila loužičku. Opatrně přešlápl, aby si v ní ohřál nohy… Uvědomil si, že pobyt v převýchovném zařízení byl proti tomuhle hotová selanka. Pochopil, že apokalypsa teprve začíná…

Když prohlídka skončila, každý dostal zpátky své oblečení. Pruhované hadry v různém stupni zchátralosti a s růžovým trojúhelníkem na prsou. Aby každého již z daleka varoval, že oni jsou "tamti"… Dokonce i ostatní vězni jimi pohrdali. A když je potkaly táborové prostitutky, jedna z nich prohodila:

- Hele, konkurence. -

Přes den chodil do kamenolomu s ostatními, ale nemusel dělat ty nejtěžší práce. V poledne pomáhal ještě se dvěma mladíky doktorovi. To, co vzletně nazývali ošetřovnou a nemocnicí, to byla spíš pokusná laboratoř. Lékaři se různými pseudovědeckými pokusy a zákroky snažili vyléčit jejich "úchylku".

Kastrace probíhala často jen v lokálním, nedokonalém umrtvení. Přístroj na ozařování byl neseřízený a dávky byly příliš velké. Už samo ozáření bylo bolestivé a vězni při něm křičeli. A do večera se jim udělaly velké puchýře a do rána spáleniny. Jediné, čím směli tišit jejich bolest, byly studené obklady. Lhostejnost, s jakou doktoři přehlíželi šílenou úmrtnost, Andreje děsila. Uvědomil si, že pro ty muže ani nejsou lidmi. Jen pokusná morčata. Náhodou trochu větší.

KOSTKA CUKRU

Po třech měsících byl Andrej sice vyhublý, ale aspoň na živu. Přišel nový doktor a díky jeho pracovnímu zápalu bylo plno lidí, o které bylo třeba se starat. Na jednu stranu byl Andrej rád, že se vyhne vysilující dřině v lomu. Na druhé straně ho jímal doslova děs, když si ho doktor přibíral k asistenci. Protože to, co s vězni dělal, to s medicínou nic společného nemělo…

- Běž ke mně uklidit! A pořádně! -

- Ano, pane doktore. -

Ještě před časem by všelijaké vypreparované exponáty možná Andrejovi připadaly děsivé. Teď z nich lhostejně utíral prach. Jediné, na co myslel, byl Martin, Marie Anna a malá Sofi. Časem ke své manželce získal spíše bratrský než kamarádský vztah. Když byl přes den ve stresu a pořád v napětí, neměl čas myslet na nic jiného, než jak neudělat chybu a nedat v sázku vlastní život. Ale teď, ve chvíli relativního klidu, se vzpomínky na minulost vynořily a dolehly plnou silou…

Musel zatnout zuby, aby se nerozplakal nahlas. Šeptal si jméno milovaného přítele a velké slzy mu začaly stékat po tvářích. Ani se nerozloučili. Prostě k němu vtrhli a odvedli ho. Kdoví, co je s Martinem? Sice doufal, že jeho primář by se za něj postavil, ale v téhle době se nedalo spolehnout na nic a na nikoho.

Protřel si oči a pokračoval v úklidu. Na psacím stole stál hrníček bez ucha a v něm pár kostek cukru. Andrejovi se sevřel žaludek. Bože, jak rád by si jednu vzal… Nikdy dřív ho nenapadlo, že bude tak toužit po jediné kostce cukru… Kdyby jich bylo víc, nikdo by nic nepoznal. Ale bylo jich jenom pět. To by si doktor všiml, že jedna chybí. Nemohl od hrnku odtrhnout oči. Aspoň jeden sladký drobeček… Aspoň jeden… Dveře na chodbu byly otevřené, doktor se mohl kdykoliv vrátit, nebo sem nahlédnout… To nemohl riskovat.

Přinutil se otočit. Snažil se myslet zase na Martina, ale místo toho cítil jen hlad, a chuť cukru si vybavil se vzpomínkou na cukřenku, kterou doma používala matka. Snažil se utírat prach, ale ani nevěděl, co pořádně dělá. Náhle ho něco napadlo. Otočil se ke stolu a podíval se do hrnečku. Na dně byly drobečky a cukrový prach… To přece nikomu vadit nebude… Dá kostky bokem, a to co ulpělo na dně hrnečku si nasype do dlaně. Nikdo si ničeho nevšimne… Nikdo se nic…

- Co to sakra děláš?! -

Andrej se lekl tak, že hrneček málem rozbil. Honem ho postavil zpátky.

- Tak ty kradeš cukr? -

Andrej stál se sklopenou hlavou a mlčky čekal na trest. Doktor zavřel dveře a šel k němu. V ruce měl bambusovou hůl. Vůbec ji nepotřeboval, ale nosil ji. A s oblibou s ní mlátil vězně. Teď s ní vší silou švihl Andreje zezadu pod kolena. Ten s výkřikem padl na všechny čtyři. Doktor se postavil za něj, chytil ho za kabát a hodil ho břichem na sedačku. Zahnutým koncem špacírky mu stáhl kalhoty se zadku a vzápětí se ho zmocnil brutálně jako primitiv. Andrej jen leknutím vykulil oči. Tohle nečekal. A pak už jen s nadlidskou silou zadržoval sténání. Ale slzy stékající po obličeji potlačit nedokázal.

- Vezmi si ten cukr a vypadni! -

- Děkuju, pane doktore. -

Ta věta byl čistý pud sebezáchovy… A to, že si vzal cukr, to taky… Seděl potom zalezlý v jakémsi tmavém koutě, vzlykal jako malé dítě a pomalu drobeček po drobečku si vychutnával sladkou a zároveň trpkou chuť malých bílých kostek…

Od toho dne začalo Andrejovi peklo. Doktor ho zneužíval s krutou pravidelností. V táboře byl sice pro dozorce a zaměstnance nevěstinec, ale on tam chodil jen proto, aby nikdo nepoznal, že jeho zájmy směřují jinam. Andrej byl i přes svou vyhublost pořád hezký a doktor neviděl důvod, proč nevyužít příležitosti, která se mu nabízela.

PRODANÝ

- Zítra sem přijede můj kolega. Tak ať je všechno v pořádku, rozuměli jste?! - štěkl doktor na personál. Andreje napadlo, jestli se v tomhle pekle dá vůbec něco dát do pořádku. A ten doktor, co tu asi tak uvidí? Možná si ani nevšimne utrpení, ale budou ho zajímat jen případy…

Když ale druhý den uviděl, kdo přijel, nevěřil svým očím… Toho muže znal. Byl to Martinův kolega Bruno. Němec, ale podle Andreje velmi slušný člověk. Teď tu chodil kolem sténajících a naříkajících lidí, jako by to byly kusy dřeva. Andrej musel některým odhrnout deky a odstranit provizorní obvaz a on si fotil jejich mokvající rány. A pak se hodinu bavil s táborovým doktorem o "nejlepším řešení".

- Chtěl bych vyzkoušet jednu novou metodu. Jde o podvázání. Za dva dny je v pořádku a může do práce. Jenomže mi chybí materiál. Můžeš mi dát nějakého vězně? -

- Jistě. Koho chceš. Večer ho odepíšu. Rád se podívám, chceš to zkusit hned? -

- Musí být komplet. A pokud možno mladý. Nedal bys mi tamhle toho? - a ukázal na Andreje.

- Proč právě toho? -

- Mám důvod. -

- Jaký prosím tě? -

- Má moc hezkou ženu. -

- Uznávám, že to je VELMI pádný důvod, - zasmál se doktor, - ale vyber si někoho jiného. Já ho potřebuju. -

Bruno sáhl do kapsy a položil na stůl malý kožený váček. Jak ho pokládal, ozvalo se měkké cinknutí. Doktor uvolnil provázek a nahlédl dovnitř. Uviděl čtyři snubní prsteny z masivního zlata. Tázavě zvedl obočí.

- Proč ho doopravdy chceš? -

- Tak dobře. Jeho švagr bude operovat mého syna. Myslím, že když se bude koukat na pistoli u jeho hlavy, půjde mu to mnohem líp. -

- Tak to zcela jistě. No dobře, vem si ho. Já už to zařídím. -

Doktor ztopil pytlíček s prstýnky a poručil Andrejovi, aby šel s Brunem. V podstatě ho už nepotřeboval. Andrej se ztrácel doslova před očima a on měl už pár dní jinou hračku. Mladého hocha, kterého si vyhlédl v jednom z transportů. Když Andrej po prve slyšel jeho křik, plakal jako děcko, ale pomoci mu nemohl… Jediné, co mohl, bylo litovat ho a opatrně ošetřit jeho zranění. Andrej nevěděl, o čem lékaři mluvili, ale do auta sedal se stísněným pocitem. V hlavě mu doslova hučelo. Netušil, na čem se ti dva domluvili. Poslušně se navlékl do civilního kabátu, ale stejně nevěřil, že je nechají přes bránu projet bez povšimnutí. Ale doktor věděl, co dělá. I když se to nesmělo, občas bylo možno nějakého vězně tzv. vykoupit. Cena byla ovšem neslýchaná, protože i riziko bylo značné. Ale pokušení bývalo silnější než disciplína. Na jedné straně byl rád, že se odtud dostane. Na druhé straně nevěděl, co ho čeká. Když si vzpomněl na to, co dělali s vězni, sevřel se mu žaludek strachy. Auto vyjelo z tábora boční bránou pro personál. Muž na hlídce ani nemrkl. Věděl, že dostane svůj podíl.

K večeru přijeli k Martinově nemocnici. Bruno zavedl Andreje k sobě na lékařský pokoj a dal mu civilní oblečení.

- Počkejte tady, přinesu vám něco k jídlu. - A byl pryč.

Andrej byl tím vykáním úplně vyvedený z míry. Seděl a třásl se jako v horečce. Co se to proboha děje?

Konečně se otevřely dveře a objevila se postava v bílém plášti. Andrej rychle vyskočil z pohovky a postavil se do pozoru. Vtom se zarazil. Ten muž, to je přece…

- Martine… Martine…-

Padli si okolo krku a beze slova sevřeli jeden druhého do náruče. Martin s hrůzou hleděl na vyhublého Andreje. Ale rychle se opanoval. Celou tu dobu se bál, že je mrtvý. Neměl možnost zjistit, co se s ním po zatčení stalo. A příliš na sebe upozorňovat, taky nebylo dobré. Jediné, co se dozvěděl, bylo, že Andreje zatkli za zakázané vztahy s muži a poslali do převýchovného tábora.

A pak za ním jednoho dne přišel Bruno. Jeho tchán pracoval na gestapu a po okupaci jejich vztahy poněkud ochladly, přestože dřív byli dobří přátelé. Ale teď před sebou viděl jen přítele, který prosil, aby operoval jeho malého syna.

- Dobře, udělám to. Ale ty mi zjisti, kde je Andrej. -

- Pokusím se. Ale co když… -

- Udělám pro tvého syna v každém případě, co budu moci. Slibuju. Přísahám. -

Martin moc nevěřil, že Bruno cokoliv zjistí. Ale on to přesto dokázal. A slíbil, že ho dostane ven. Ovšem zadarmo to nebude. Martin bez zaváhání obětoval poslední zlato, které mu zůstalo po rodičích. A teď, když držel Andreje v náručí, pocítil k tomu muži hlubokou vděčnost.

- Pojď, půjdeme domů, - řekl Martin tiše.

Andrej nedokázal potlačit slzy. Věděl, že ještě není všemu konec, ale všechno bylo lepší než tábor smrti…

Vykoupaný, s plným žaludkem ležel Andrej Martinovi v náručí.

- Martine, co je s Marií Annou a se Sofi? -

- Jsou v pořádku. Ze Švýcarska se dostaly do Kanady. -

- To je dobře. Tolik jsem se o vás o všechny bál. -

- Zítra ti všechno řeknu. Teď spi. -

Andrej přikývl, ale oči nezavřel. Nemohl.

- Proč nespíš? -

- Bojím se usnout. -

- Proč? Co tě to napadlo? -

- Bojím se, že se probudím a budu tam zpátky. Budu stát hodiny na apel placu, budu poslouchat křik, budu muset… -

- Co to povídáš? Jistě, že usneš a probudíš se vedle mě. Nedovedu si představit, co se tam dělo, ale chápu, že to muselo být hrozné. Tak víš co? Ty spi a já tě budu hlídat. -

- To nejde. Zítra musíš do práce. -

- Neboj se, mám praxi. Spi, moc prosím. -

Ale Andrej nespal.

- Martine, já ti něco musím říct… něco, co se stalo tam… -

- Ne, nemusíš mluvit o ničem, co se stalo. Nic mi nevadí, vím, že to tam musela být jedna velká hrůza. -

- Ale já ti to potřebuju říct. -

- V tom případě poslouchám. -

- Já jsem… on mně… nechtěl jsem… neumíš si představit život tam… jsi míň než věc… nikdo se neptá… -

Martin sevřel plačícího Andreje do náručí. I z těch nesouvislých zajíkavých vět pochopil, co se mu stalo.

- Miluju tě. Opravdu tě miluju. Nic ostatní není důležité. -

- Ale ano. Jak se ti mám dívat do očí? Jak můžu chtít, abys mně zase miloval, když jsem dělal věci, o kterých jsem ani nevěděl, že by někoho mohly napadnout? Jak mám vědět, že se ti nebudu ošklivit? Jak mám vědět, že to z tvé strany nebude jen soucit? -

Adrejovo hubené tělo se třáslo jako v zimnici.

- Copak jsi neslyšel? Miluju tě. Nikdy jsi neslyšel, že láska hory přenáší? -

- Taky jsem slyšel… Ale jenom bych chtěl, abys věděl, že pochopím, když … -

- Myslíš, že to, že ses podvolil ti zachránilo život? -

- Ano. To určitě. Ale… -

- Pak není co řešit. Co by bylo platné, že by ses vzepřel, kdyby tě za to zastřelil? Víš, nedovedu si ani představit, jak to muselo být pro tebe těžké. Ale ujišťuju tě, že já tě mám raději vedle sebe živého, než na tebe vzpomínat a ani nevědět, co se s tebou stalo… -

Jako by čekal právě na ta slova, zavřel Andrej oči a usnul. Martin ležel vedle něj a tiše k němu mluvil. Doufal, že jeho klidný známý hlas Andreje upokojí. Sám usnul, až když si byl jistý, že Andrej opravdu klidně spí.

Zdá se, že vyléčit duši bude těžší, než vyléčit tělo…

Ale pomalu se to dařilo. Andrej se zase usmíval, psal dopisy Marii Anně a holčičce poslal obrázek. Jen když večer spolu leželi, nestalo se nic. Martin měl pocit, že kdyby chtěl, Andrej by se s ním pomiloval. Ale spíš by se mu jen dal. Bez touhy a bez toho, že by z milování něco měl. Chápal ovšem, že ho to, že byl celou tu dobu hrubě zneužíván, bez možnosti jakékoliv obrany muselo poznamenat. A věděl, že dokud budou tady, s možností, že se může něco podobného kdykoliv zopakovat, Andrej se neuzdraví. Ale on chtěl, aby se zase k němu přitiskl, aby se s ním líbal a aby se mohli milovat, tak jako předtím. Jen z touhy jednoho po druhém.

ÚTĚK

Bylo už dávno po půl noci, když sluha zaklepal na dveře Martinovy ložnice.

- Pane doktore, je tu doktor… -

Bez zaklepání vstoupil jeho kolega.

- Martine, vstávej, to jsem já, Bruno. -

- Co se děje? Něco s malým, vždyť… -

- Ne. Ale někdo tě udal. Zítra sem přijde gestapo. Musíte pryč. Rychle, rychle, vem si, co má cenu, a pryč, pryč. -

- Jak to víš? -

- Od tchána. Dělej. Jestli se to dozví, tak mě zastřelí jako psa. -

Ukázalo se, že Martin s něčím takovým zjevně počítal. Všechno měl nachystané. Jenom pár minut a byl připravený. Podíval se na Andreje. Ten byl bledý jako stěna, ale klidný. Sešli k Brunovu autu a on je odvezl. Začínalo svítat, tak nebyli tak nápadní jako v noci. Vešli do tichého uklizeného bytu. Stará žena jim mlčky ukázala na židle. Andrej si pomyslel, že je dobře, že se toho matka nedožila… V poledne se vrátil Bruno s pasy. Martin vstal.

- Nevím, co mám říct… Prostě, děkuju, nestačí… -

- Tchán zuří, neptej se jak… Poslyš, každý Němec nemusí být fašista. Možná, že někdy to bude zase k dobru mně. -

- Kolik lidí už jsi takhle dostal pryč? -

- Někdy je lépe nevědět. Prostě na mě vzpomínej jako na slušného člověka, to stačí. A tyhle fotky dej někomu, kdo se ti přihlásí mým jménem. Udělal jsem je v tom táboře, kde byl Andrej. -

- Díky, příteli. Za všechno. -

Měsíc poté vstoupili na palubu lodi směřující do Kanady. Stáli u zábradlí a dívali se na vzdalující se břeh. Nebyla to jejich vlast, ale byla to alespoň Evropa.

A pak, tu první noc cesty ke svobodě se v těsné kabině po prve po dlouhé době pomilovali. Líbali se, dokud je nezačaly bolet rty. Usnuli, aniž by se od sebe odpoutali…