Střípky jednoho bezcenného života (3) - Výcvik

„Budíčééééééék!“

Jakoby v dálce slyším hlas, který hřmí jako prásknutí bičem. Sotva stihnu otevřít zalepené oči, tak mi přímo do hlavy udeří proud vody. Ledové vody. Studí! Strašně to studí! Co se děje? Kde to jsem? Vůbec se nemůžu zorientovat, natož se bránit. Ten chlad mě téměř paralyzuje. Snažím se vyskočit, ale akorát se praštím hlavou o strop boudy. Už vím přesně, kde jsem… Chci se dostat ven, ale proti silnému proudu to není dvakrát jednoduché. Když se mi to podaří, tak vidím strůjce svého utrpení. Nero stojí asi dva metry přede mnou, šíleně se směje a nepřestává mířit na všechna moje citlivá místa.

Vodu mám úplně všude. V očích, nose, puse, uších… Po nekonečně dlouhém mučení, kdy mi krátký řetěz nedovoluje se ani na chvíli dostat z dosahu toho sadistického parchanta, se voda najednou zastavuje. Skoro nic nevidím a klepu se zimou i očekáváním dalších příšerností. Sám se divím, že mi ještě nespadl ten pitomý pás cudnosti, protože můj penis se zmenšil na velikost zlomeného párátka. Nero najednou stojí nade mnou, slyším cvaknutí a řetěz dopadá na zem.

„Pořádně se oklepej a běhej po zahradě, dokud úplně neuschneš. Až budeš suchý, tak se můžeš najíst, ale dřív ne! Já si to potom zkontroluju. Až Pán odjede, tak začneme s výcvikem.“

Bez dalších řečí se otáčí a odchází do domu. Trochu jsem si oklepal oči, tak si ho můžu prohlédnout. Dnes není nahý, má na sobě jockstrapy, ale stále má i obojek a ze zadku mu čouhá ocásek. No, možná spíš ocas, delší, než mám já. Jestli je i vevnitř větší, to nedokážu odhadnout, ale asi v tom má praxi. Koukám do misky vedle boudy, je tam něco nasypané, asi granule. Začíná mi příšerně kručet v břiše a přehlušuje to i chlad z vody, která ze mě kape. Začínám se pomalu šourat po dvoře, hlavně pryč od té obrovské kaluže, kterou mám všude kolem boudy i vevnitř. Nohy i ruce mám pořád ztuhlé, i když ten chlad a snaha o úhybné manévry je přece jen trochu rozhýbala. Slunce teprve vychází a celá zahrádka se zatím topí ve stínu.

Protahuji se, už dokážu celkem normálně chodit po čtyřech, ale tráva je plná rosy, takže místo abych osychal, tak si připadám ještě mokřejší. Nekonečný boj s vodou svádím za současného ukrutného kručení v žaludku, jehož svírání mi začíná zmítat i trupem a následně končetinami. Co mám dělat? Slunce se strašně pomalu přehupuje přes stromy a vysokou zeď a první paprsky dopadají na dřevěnou terasu. Že bych se tam rozvalil? Na to moc nemám odvahu. Chvílemi zahlédnu v některém z oken obličej Pána nebo Nera. Evidentně se dobře baví mojí bezradností.

Sluníčko zase poskočilo o pár metrů a já mám konečně prostor nechat se hladit jeho paprsky. Hlad už je nesnesitelný. Jsem suchý? Snad ano, vodu nikde necítím. Jenže… Jak bych ji taky mohl cítit, když mám furt packy? Zkouším přejíždět po těle a vždycky se podívám, jestli je packa vlhká. Nic nevidím. Snad je to OK a já konečně utiším svůj trýznivý hlad. Přesunuju se k misce, skláním hlavu, nabírám první granuli a…

„Nexo, k noze!“

Leknutím vyplivnu jediný kousek jídla, který jsem stihl vzít. Otočím hlavu, na terase stojí Pán. V pravé ruce drží rákosku, levou si lehce poklepává po stehně. Nepříliš radostně se otáčím a běžím k němu, stavím se k jeho levé noze a čekám, co bude dál.

„Podíváme se, jestli se můžeš najíst. Když se budu na něco ptát, budeš odpovídat štěkáním. Jedno štěknutí znamená ano, dvě štěknutí ne. Jsi úplně suchý?“

V odpověď na otázku jednou štěknu nejlépe, jak si myslím, že to dovedu. Levou rukou mi projíždí po hlavě, pak po zádech a po zadku. Zatím nic nenasvědčuje problémům.

„Panáčkuj!“

Zvedám se na kolena a přední tlapky zvedám do výše prsou. Jeho ruka teď přejíždí po hrudníku, trochu se předklání a zatřepe tou příšerností na mém ocasu a já cítím, jak mi po vnitřní straně stehen začíná stékat voda. Kde se tam ke všem čertům vzala?

„A tohle má být co, sakra? Ty zasranej čokle si myslíš, že nebudeš poslouchat?“

Levou rukou mě prudce sráží na všechny čtyři a pevně chytne za obojek.

„Teď ti ukážu, jak se zachází se psy, kteří neumějí poslouchat!“

Ještě, než dozní zlověstná ozvěna jeho slov, tak na můj zadek začínají dopadat rány jedna za druhou. Prvních pár ještě dokážu vydržet, ale jakmile se přehoupne desítka, tak se začínám chvět a kňučím bolestí. Asi to není předpisové kňučení psa, ale líp to neumím a je mi to v tuhle chvíli úplně jedno. Snažím se vysmeknout z obojku, ale jak mě drží, tak se jenom přiškrcuji. Nicméně i to je evidentně špatný nápad.

„Zkurvenej zmrde! Drž!“

Jeho ruka pouští můj obojek a sahá do kapsy, slyším cinknutí klíčů a najednou mi padá z krku. Proboha… Co bude teď? Znovu sahá do kapsy a během chvilky mám na krku obojek s ostny, které se mi hned zarážejí do krku. Tentokrát už nekňučím, ale přímo kvičím.

„Přestaň vydávat tyhle prasečí pazvuky! Kňuč jako pes, nebo to budeš mít horší!“

S tímhle mučidlem na krku nemůžu už vůbec nic, výprask rákoskou pokračuje. Zadek mám v jednom ohni a kňučím, nebo spíš zoufale vyju na celé kolo. Přestávám počítat někde u čtyřicáté rány, protože bolestí už nejsem schopen vnímat. Skoro bych řekl, že musím každou chvíli omdlít, ale rány pojednou ustávají. Pánova ruka pustila můj obojek a já se okamžitě sypu k zemi. Oči mám plné slz a zadek prakticky necítím.

„Nero, k noze!“

Škvírkami v očích vidím, nebo spíš mžourám, když Nero přibíhá a staví se na své místo.

„Odjíždím, odnes to žrádlo, dneska si žádnou snídani nezaslouží, jestli dostane oběd, nechávám na tobě.“

Otáčí se a odchází do domu. V okamžiku, kdy i Nero vchází do domu s miskou jídla, na které jsem se tak těšil, slyším nastartování motoru, pár prasknutí kamínků mezi pneumatikami a po chvilce je zase děsivé ticho, které narušuje jen můj nekončící nářek. Na jídlo sice nemám ani pomyšlení, ale hlad ještě zintenzivňuje obrovskou bolest, kterou prožívám. Nero se vrací. Beze slova mi sundává ocelový obojek a tím se znovu zintenzivňuje moje bolest.

„Vstaň!“

Zvedám se na všechny čtyři, ale strašně se klepu, takže se trochu rozkročím, abych dokázal získat aspoň nějakou stabilitu.

„Zvedni hlavu!“

Pomalu a opatrně se zakláním, až se naše pohledy střetnou. Ten můj, plný slz, bolesti, ponížení a asi i prosby. Ten jeho plný odhodlání, tvrdosti a krutosti. Zvedá ze země můj obojek a zamyká mi ho. Chytne mě za něj a kousek potáhne, abych byl zadkem směrem k domu. Slyším, jak si přisunuje židli, a za chvíli cítím, jak mi něco chladivého vtírá do horké, pálící kůže. Bolest lehce ustupuje a já se pomalu uklidňuji. Přestávám se chvět, i když mě pořád všechno ukrutně bolí.

„Lehni si tady na slunci a odpočiň si. Donesu ti vodu, a až si dodělám svoji práci, tak začneme.“

Bere ze stolku řetěz a přivazuje mě za obojek k ocelovému oku, které je přišroubované k podlaze terasy. Na chvíli odběhne, donese misku s vodou a odchází. Nemám na pití ani pomyšlení, i když bych asi měl, protože cítím, jak mám rozpraskané rty. Hroutím se na zem, zavírám oči a upadám do spánku.

„Vzbuď se, začínáme!“

Otvírám oči, Nero stojí vedle mě na všech čtyřech. Tedy, pokud je to Nero. Má nasazený čumáček, ale jiný, než měl včera, takový hodně zlověstný. Do všech stran z něj čnějí ostny a celkově vypadá spíš jako postava z hororu, než jako přítulný pejsek.

„Víš, proč jsem tě ošetřil a donesl ti vodu?“

Vrtím hlavou. Jaúúúúúúú. Bolestivě mě zatáhne za obojek, až leknutím vyheknu.

„Jak máš odpovídat na otázky? Štěkáním! Tak proč kurva vrtíš hlavou? Tak znovu: Víš, proč jsem tě ošetřil a donesl ti vodu?“

Tentokrát jako odpověď dvakrát sípavě štěknu.

„Nemysli si, že bych s tebou měl soucit, nebo mi na tobě dokonce záleželo. Jde mi jen o to, abys zvládl další výcvik. Takže jestli se nebudeš snažit, tak ti nasázím ještě jednou tolik a tentokrát ti nikdo nepomůže a ty se klidně odeber do mdlob, nebo rovnou do pekla. A teď se postav a pojď za mnou na trávník.“

Snažím se, seč mi síly stačí, a následuji Nera na trávu. Můj výcvik začíná. Mám vůbec šanci to zvládnout? Můžu vůbec zvládnout to, co mladý, silný pes, který celou noc prospal v teple domu, ráno se dobře nasnídal a koupe se v teplé vodě? Bude mi sebevětší snaha co platná, když sotva pletu tlapkami? Vážně jsem smýšlel o svých nohách a rukách jako o tlapkách? Z hladu a bolesti se mi začíná zatmívat mozek. Vážně už začínám uvažovat jako pes? Bude mi to k dobru, nebo jenom začínám bláznit a brzy zešílím úplně?

Na trávníku mi Nero ukazuje reakci na základní povely, jako je „Sedni!“, „Lehni!“, „Dej pac!“ a podobně. Každý z nich důkladně okomentuje a ukáže předpisový postoj. Zase si ho prohlížím. Je opravdu krásný. Sice nevidím jeho ptáka, ale podle boule v jocksech je jasné, že tohle se mu líbí. Mění polohy tak rychle, že sotva stíhám jeho tempo, ale na druhou stranu každý povel a polohu zopakuje několikrát, takže se všemi smysly snažím, abych si to narval do hlavy.

„Dobře, teď ty!“

Zvedá se na nohy, na chvilku odběhne a v ruce drží důtky. S nimi v ruce, ostnatou hlavou a těžkých botách z něj jde opravdu skoro až posvátná hrůza. Jeden povel střídá druhý a já se snažím, seč můžu. Občas přiletí rána důtkami a příkaz k opakování, ale rány nejsou nijak silné a vzhledem k trvající bolesti zadku si jich skoro nevšímám, naopak jsem vděčný za to, že přistávají na zádech. I lehký dotek konečků kůže důtek o něco níž totiž cítím velmi intenzivně. Už jsem celý zpocený a staccato povelů nepřestává. Je mi jasné, oč mu jde. Chce, aby se mi každé to slovo vrylo tak hluboko pod kůži, že na něj budu reagovat třeba i ze spaní, ale já už opravdu nemůžu. Brzo padnu vyčerpáním. A to je asi další věc, o kterou mu jde. Ještě pár dalších povelů, které zvládám, a pak najednou na povel „Panáčkuj!“ padám jak podťatá hruška k jeho nohám. Rána důtkami, ale jenom nadskočím a nejsem schopen se zvednout. Ani škubání vodítkem se mnou nehne. Pak přichází šok. Plná rána na můj zmučený zadek. Zakňučím bolestí a jsem hned na všech čtyřech, snažím se uhnout, zdrhnout, ale ruka svírající vodítko je mnohem silnější než já, který jsem na pokraji sil. Během chvilky to vzdávám a snažím se hodit ten nejsmutnější psí výraz, jakého jsem schopen, i když v efekt moc nevěřím. Reakce se skutečně dostavuje, i když značně odlišná od toho, v co jsem doufal.

„Tohle na mě neplatí! Makej, nebo to bude ještě horší!“

Zvedám se ze země a kolotoč se znovu rozjíždí. Těžce dýchám, rychlost povelů se zvyšuje. Než stihnu splnit jeden, už přiletí druhý. Najednou se rozhostí ticho. Popadám dech a koukám na Nera tázavým pohledem.

„Deset minut přestávka, běž se napít!“

Letím k misce jako smyslů zbavený, ani netuším, kde se ve mně vzalo tolik energie. Během pár desítek sekund je všechno vypité a vylízané do poslední kapky té úžasné tekutiny. Lehám si vedle prázdné misky, tlapky dávám pod hlavu a dívám se upřeně na Nera, který mě ale zcela ignoruje, takže další pití nedostanu. Rozvaluje se na sluníčku, trošku si urovnává ocásek i řemeny na čumáčku, protahuje se, zkrátka dělá, jako by měl za sebou těžkou šichtu. Deset minut uběhlo během okamžiku, sice jsem trochu popadl dech, ale rozhodně se necítím na další pokračování.

„Teď se budeš učit chodit u nohy. Vždycky podle toho, ve které ruce má Pán vodítko, tam budeš. Musíš dávat pozor, když si vodítko přehazuje do druhé ruky, jestli to dělá před tělem, nebo za zády a podle toho přeběhneš na druhou stranu buď před ním, nebo po něm. Musíš chodit stejně rychle, jako chodí on. Nikdo se ti nebude přizpůsobovat. Jdeme na to.“

Karabina cvaká na mém obojku a už chodíme po dvoře. Pomalu, rychle. Snažím se, jak jen můžu. Tohle je méně fyzicky náročné než předchozí část, ale i tak ze mě tečou potoky potu. Chodíme a běháme hodně dlouho, slunce už se dávno přehouplo na západní stranu. Nera už to taky evidentně nijak extra nebaví a má už mnohem tišší hlas. Dokonce si myslím, že je spokojený.

„Dost, pro dnešek s výcvikem stačí.“

Odepíná mi vodítko a odvádí mě doprostřed zahrádky, kde je v zemi zabetonovaný masivní ocelový kroužek, stáhne mě za obojek až k zemi, takže hlavu zvednu maximálně tak, abych nosem byl deset centimetrů nad zemí. Zacvakne zámek a jsem v téhle poloze zamčený. Zadek mám vystrčený do prostoru, nohy kousek od sebe. Začínám mít strach, co bude dál. Nero odchází a já vůbec nevidím, co se děje a dít bude.

Po pár minutách mi přímo pod nosem přistává miska s jídlem. Zázrak! Moje nevyslovené, ale tisíckrát myšlené prosby, byly vyslyšeny. Aniž bych čekal na svolení, tak se do toho hned pouštím. Je to nějaká masová konzerva promíchaná s kolečky rohlíků. Těžko říct, jak je to běžně dobré, ale mně to připadá jako nejlepší jídlo, které jsem kdy jedl. Hltavě polykám, snad ani pořádně nekoušu. Zabrán do jídla pochopitelně vůbec neregistruji, že se Nero postavil za mě. Uprostřed blaženého pocitu plnění žaludku mi projede tělem ostrá bolest. Nero mi vytáhl ocásek. Hodně prudce, ani náznak nějaké šetrnosti. Já už skoro zapomněl i na to, že ho vůbec mám. Na chvíli se zarazím, ale opravdu jen na chvíli a pouštím se do dalšího jídla, jen ten nahoře asi ví, kdy se zase dostanu k něčemu tak dobrému. Dojídám do posledního sousta, vylížu misku a najednou se cítím docela spokojeně. Jak málo někdy stačí.

„A teď budeš pěkně držet, ať si taky užiju. Kromě jiných svých povinností budeš i hračka pro moje uspokojení.“

Jen co dořekl, tak mi skáče na záda a do mojí dírky zajíždí něco velkého a tvrdého. Pravidelně přiráží, ale chvílemi se jakoby zastavuje, vždycky v ten okamžik, kdy je ve mně až po kořen, to se jakoby zavrtí, asi aby mi trochu rozjezdil dírku. Nemůžu říct, že by mi to bylo nepříjemné. Polohu sice nemám právě pohodlnou, ale celkově je to asi po jídle nejpříjemnější zážitek, který prožívám. Dokonce cítím, jak i můj ptáček začíná reagovat, ale brzy naráží na stěnu pásu cudnosti, tak se zase stáhne, ale s tím, jak Nero přiráží pořád dál a dál, tak se zase osměluje a za chvíli už vyplňuje celý prostor. Nero si to pěkně užívá, zrychluje se mu dech, snažím se mu udělat radost a vlastně i trochu ulevit sobě, a tak se začínám něžně vrnět a při přírazech lehce kňučet, což ho, jak se zdá, rajcuje ještě víc. Najednou, naprosto bez varování, strašně zavyje, že ozvěna zní ještě několik sekund, a současně cítím, jak mu péro ve mně pulzuje. Po chvilce ho vytahuje. Já bohužel nic…

Nero odchází do domu. Já si pokládám hlavu na zem. Chtěl bych si lehnout, ale mám strach. Nechci si to pokazit. Myslím si, že při výcviku jsem se hodně snažil a že mi to šlo. Nechal jsem se opíchat, a ještě jsem se snažil, aby se mu to líbilo. Víc už udělat nemůžu, aby se mnou byl spokojený a třeba se mnou líp zacházel. Nesmím teď udělat žádnou chybu. Nesmím.

Slyším kroky a už ho i vidím. Dřepne si přede mě. Zvednu hlavu a vykouzlím lehký úsměv. Ve své snaze zapomenu i na to, že nemám zastrčený ocas, takže sice vrtím zadkem, ale těžko to má bez něj ten efekt. Zvedá mi bradu a dívá se mi přímo do očí, je pár centimetrů daleko, čumáček si už sundal a taky nemá ocas.

„Dneska to nebylo vůbec špatné. Snažil ses a celkem rychle se učíš. I na tu šukačku dobře držíš. Což jsou přesně ty věci, který nemůžu potřebovat. Pánovi řeknu, že ses flákal, žádná snaha, odmlouvání, bla bla bla. Prostě budeš potrestán. A zkus něco ceknout. Stejně ti neuvěří.“

Při těch posledních slovech se mi začala klepat kolena. Když domluvil, tak následuje jeho obligátní ďábelský smích, se kterým odchází do domu. Naprosto zděšený se hroutím k zemi. Třesu se po celém těle. Ne strachem, ale tou obrovskou nespravedlností. Nebojím se trestu, ale cloumá se mnou vztek a beznaděj. Pár minut bezmocně ležím a všechno si to znovu přehrávám v hlavě. Nic lepšího mě nenapadá, takže zase otevřu stavidlo slz, které se vyvalí jako vodopád nespravedlnosti.

V tomto stavu mě zastihuje Pán, který se již vrátil domů. Ani jsem nezaregistroval jeho příjezd, kvůli pláči mám zalehlé uši. Narovnávám se a zkouším se trochu uklidnit. Slunce už se přehouplo za střechu a zahrada je zalita šerem, nicméně vidím jeho oči, které svítí.

„Takže ty si asi myslíš, že jsem tu pro srandu králíkům. Nero mi řekl, že ses flákal a že nemáš ani trochu snahy. Víš, co je tohle?“

V ruce drží anální kolík. Cca 15 centimetrů délky tolik strachu nenahání, ale ta tloušťka – ta je přímo děsivá. Jednou štěknu, ale asi to znělo spíš jako kvíknutí.

„Takže tohle dostaneš na dnešní noc. Na boudu zapomeň, zůstaneš tady. Dneska jsi přišel o privilegium střechy nad hlavou. Zítra to bude mnohem horší.“

Bez dalšího zdržování mi vráží kolík do díry. Zakňučím a trochu se napnu, ale nic víc mi moje poloha nedovoluje. Pán ještě překontroluje moje připoutání k zemi a pak odchází. Dveře zaklapnou, v domě jsou zatažené závěsy a zahrada se pomalu propadá do tmy. Lehám si na trávu. Tohle bude dlouhá a bezesná noc.