Střípky jednoho bezcenného života (5) - Návštěva

Hele, jsem vzhůru, venku teprve svítá. Divný, když se takhle jeden probudí sám. O čem se mi to vlastně zdálo? Tělíčko mám v jednom ohni. A jo vlastně, měl bych se rozhodnout. Co bys mi poradil? Možná že mám přece jenom šanci, když mě bude trénovat přímo Pán a já se tak dostanu aspoň trochu z Nerova dosahu. Dneska vlastně přijede ta návštěva. Co za lidi může jezdit do takovýho šílenýho baráku? Tak bych se na to mohl aspoň napít. Skoro se nemůžu pohnout, jak jsem celý ztuhlý a každý, i sebemenší, pohyb, mě příšerně bolí. Ještě pár centimetrů a jsem u misky, abych se nachlemtal vody. Není snadné být pes, ale třeba je to skutečně můj osud. Včera mě mohl Nero zabít a měl bych klid, určitě bych šel rovnou do nebe, protože těžko může být očistec horší než to, čím procházím v těch posledních dnech. Osud rozhodl jinak.

Jak si tak přemítám, tak najednou slyším otvírání dveří u domu a nějaké kroky. Hlavně ať to není Nero. Těžko říct, co by na mě zase vymyslel. Odklápí se střecha, zvedám lehce hlavu a hlavně oči. Stojí tam Pán, díky bohu.

„Seš vzhůru, to je dobře. Počítám, že návštěva dorazí tak za hodinu. Tak vylez ven, ať tě trochu upravím.“

Těžce se plazím dírou. Nemám absolutně šanci se postavit na čtyři, takže se velmi pomalu sunu ven. Už jsem před boudou.

„Nexo, zůstaň! Hodíme tě na stůl.“

Pán odchází do domu a za chvilku se vrací i s Nerem a nesou jídelní stůl, který staví doprostřed dvora nad ten odporný ocelový kroužek, u kterého jsem strávil příšernou noc. Teď jdou ke mně a společně mě zvedají a přenášejí na něj. Ani neumím rozeznat, jestli to dělají ohleduplně nebo drsně, protože kňučím tak jako tak. Každá sebemenší změna polohy mě dost bolí. Pokládají mě na holou desku stolu a Nero zase odchází pryč. Když ho nemám ve své blízkosti, tak se cítím mnohem líp.

„Teď ti sundám ty obvazy, takže ne že budeš vyřvávat. Můžeš si za to sám, že je vůbec máš.“

Zatínám zuby, jak to jenom jde. Na některých místech se gáza docela solidně přilepila ke kůži, takže to není nijak příjemné, ale protože mám chlupy tak maximálně týden po posledním holení, tak se to dá vydržet.

„Postav se na všechny čtyři!“

Hážu neuvěřitelně smutný a bolestný pohled.

„Dělej, nemáme na to celej den. Nebo ti snad mám pomoct?!“

Výhružně zvedá ruku a naprázdno máchne do prostoru. Tak fajn, aspoň to zkusím, aby viděl, že se snažím. O co se vlastně snažím? Přežít, nebo se stát psem? Nějak se mi dneska v hlavě všechno plete. Jako, už mě párkrát v životě zdrogovali, ale dneska je to nějaké divné. Napřed se otáčím na břicho, teď si posunuju kolena dopředu, snažím se trošku zvednout na ruce. Nejde to, celý se strašně klepu. Tak ještě jednou. Svíjím se jako žížala. Dobře tak deset minut se rozhýbávám, než se konečně jakž takž zvednu. Pán si přitahuje zahradní hadici a začíná mě ze shora oplachovat. Hele, voda je příjemně teplá. Teď mu Nero přinesl houbu a kyblík mýdlové vody. Jé, to je tak super pocit, sice mě furt bolí úplně všechno, ale houbu a mydlinky na těle jsem už strašně dlouho necítil.

„Sakra ten je zřízenej. Doprdele, Nero, tohle až uvidí Ctirad, tak ho klepne pepka. Tos ho musel tak zrasovat?“

Voda odhaluje, jak strašně jsem zničený. Modřina vedle modřiny, odřeniny, sotva se hojící rány. A to těžko říct, jak vypadá můj zadek a záda. Nero furt něco přináší a odnáší. Teď bude asi na řadě holení. Skutečně za chvíli cítím pěnu na zadku a kolem díry. Teď začíná přejíždět žiletka. Kvůli bolavým končetinám se furt chvěju, ale Pán jezdí pomalu, tak nemám pocit, že by mě řízl.

„Lehni na záda! Roztáhni zadní packy!“

Podle hlasu moc spokojený není, tak sebou rychle fláknu dolů, a jak to jenom jde, se otáčím. Nohy spouštím ze stolu a ruce taky, ostatně, stejně jimi nijak dvakrát nevládnu. Zavírám oči, protože pohled přímo nahoru mi nedělá zrovna dobře. Teď už cítím holení kolem ptáka a každou chvíli posunování cbčka. Pán několikrát zakleje, že tam pořádně nevidí.

„Nero, dones mi klíče, takhle by to bylo na hovno a Ctirad stejně bude chtít vidět všechno.“

No né. Že by se můj pták zase jednou vysvobodil? Vždyť už ani pořádně nevím, jaké to je, když je venku. Skutečně cvakne zámek a Pán mi pomalu sundává ten mučící nástroj, ve kterém jsem zavřený už strašně dlouho. Snad nejmíň dva měsíce. Čekal jsem tedy příjemnější pocit. Jak na něm najednou cítím lehký vánek, tak mi naskakuje husí kůže. Když mi stahuje předkožku, tak to vysloveně štípe, bolí, studí… prostě všechno dohromady. Ještě mi ho taky oplachuje vodou, která sice mezitím trochu vystydla, ale snad je to dobře. Prostě, není to příjemné. Skoro bych byl radši, kdyby se zase vrátil do toho plastového obalu. Pomalu a důkladně vyholuje každý záhyb kolem koulí i ptáka, dává si záležet. Vzpomínám si, že když nás holili v obchodě, tak jsem kolikrát byl pořezaný tak, že jsem vypadal jako krvavá tlačenka.

„Tak, lepší už to nebude, lehni si do klubíčka, za chvilku jsou tady a nikam se ani nehni!“

Ta poslední připomínka byla vcelku zbytečná, protože jsem tak vyčerpaný, že i to klubíčko mi dělá docela problém, natož abych měl sílu se přesunout někam jinam. Takže zavírám oči a skoro už cítím, jak usínám, když po nedlouhé době slyším zvuk motoru, bouchání dveří a najednou na zahrádku vstupují další postavy. Pán a vedle něj další, solidně oblečený, asi třicátník. Má snad dva metry, vlasy na ježka, svaly se mu snaží roztrhnout košili a ruce jako lopaty. Kdyby se naštval, tak mě hravě přerazí na dvě půlky. V jedné ruce má velkou doktorskou brašnu a ve druhé dvě vodítka. Na jejich konci hopsají dva nazí, asi stejně staří kluci. No, hopsají. Hopsá jenom jeden a napíná u toho vodítko. Koukám, ptáka má zamčenýho v pásu a stejně radostně vrtí ocasem. Ten druhý jde pomalu u jeho nohy a rozhlíží se okolo. Když si mě všimne, tak už kouká jen mým směrem. Pánové jsou v družném hovoru, zatímco Nero, který není na vodítku, očichává příchozí pejsky. Tak to bude asi ten Ctirad, o kterém můj Pán mluvil. Vida, už je odepnul a všichni tři pejsci se v jedné smečce rozbíhají na zahrádku a začínají dovádět. V tu chvíli se Ctirad podívá mým směrem.

„No bezva, ten vypadá, jako by ho přejel parní válec a pak ještě podupalo stádo slonů. To ho mám vyšetřit, nebo rovnou píchnout injekci?“

Pánové odcházejí kousek dál a můj majitel Ctiradovi něco tiše povídá. Ten se na mě pořád dívá a jen chvílemi přikývne hlavou. Tváří se dost zachmuřeně.

„Dobře, udělám, co budu moct, ale pokud chceš tohle všechno, tak budeš muset trochu zvolnit a držet ho dál od Nera, jinak mu už nepomůže nic.“

Přichází ke mně a začíná mě prohmatávat, můj Pán mu asistuje a občas mě trochu přizvedne, nastaví, případně roztáhne. Vcelku nenuceně si u toho povídají. Podle toho, v jaké jsem poloze, tak pozoruju, že zbývající osazenstvo zahrádky si zatím začalo hrát. Nero se prohání s tím hravým pejskem, přetahují se chvilku o míček, chvilku o gumovou kost, a když už jsou totálně uřícení, tak skáčou do zahradního bazénku, kde dovádějí dál. Ten druhý nový zatím líně leží ve stínu a upřeně mě pozoruje. Pravidelně si packou jezdí po ptákovi a kulkách. Zdá se, že ho zajímám víc než ostatní psí radovánky.

„Jak to, že jsi dneska přivezl jenom Berna a Doníka? Kde je Pája? Jak sis na něj posledně stěžoval, tak zůstal za trest doma?“

„Ale kdepak, už to s ním nešlo vydržet. Nějak mu v té jeho palici totálně přeskočilo. Napřed začal útočit na Doníka a porafal ho. To jsem ještě chápal. On Donald dokáže pořádně lízt na nervy. Je to věčně nadržená čubka a furt by se akorát nechal ojíždět nebo kdekoho olizoval. Myslel jsem, že ho to časem přejde, ale je to snad čím dál tím horší. Každopádně, když ho porafal, tak jsem je akorát spolu nenechával o samotě. Jenže on si pak myslel, že vyštípe Berna z pozice alfy a začal se s ním rvát o žrádlo. Bern si to sice nenechal líbit a pokousali se navzájem, nicméně jsem stejně došel k závěru, že nejlepší bude Páju prodat, ať si s ním užívá někdo jinej. Radši prodat dřív, než by ho Bern zakousl.“

Aha, takže už vím, kdo je kdo. Ten blonďatej, usměvavej a evidentně pořádně nadrženej kudrnáč je Donald. Napadlo mě, že s těma vlasama a s tím hopsáním vypadá jako pudl. No a ten druhej, kterej ze mě nespouští oči, to bude Bern. Taky v těch očích má cosi tak arogantního jako Nero, ale současně tam nevidím žádnou agresivitu. To už mezitím Nero i Doník změnili místo svého pobytu a přesunuli se rovněž do stínu za Bernem. Nero mu začíná olizovat ouška a Doník se mu vrhá rovnou na koule. Bern si pohodlněji sedá a roztahuje nohy, ale pořád se na mě dívá. Nera to lízání dlouho nebaví, takže hbitě využívá správné polohy, skáče zezadu na Doníka a za chvíli už v pravidelném rytmu přiráží, zatímco ten nepřestává pusou dělat dobře Bernovi.

„Ono se nic tak zlýho nestane. Stejně, když máš velkou smečku, tak to jsou akorát starosti navíc. Podívej se na mě. Dva psi a nevím, kam dřív skočit. Ještě abych řešil třetího.“

„Hele Honzo, tenhle má sice možná tuhej kořínek, ale nemysli si, že vydrží všechno. Jak ho tak prohmatávám, jak se dívám na ty podlitiny a vůbec celkově ten stav a apatii, tak abys brzo zase neměl jenom jednoho. Já mu ty rány ošetřím, jak to půjde, ale nejlepší by bylo to zašít. Jenže šití jsem si nebral. Když jsme telefonovali, tak jsi mi neřekl, že už je jednou packou pod zemí, ne-li víc.“

„To jsem to ještě nevěděl, Nero ho takhle pokousal včera, když jsem nebyl doma. Ne že by si to nezasloužil.“

„Jo? Co provedl? Chtěl zdrhnout?“

„Jak se to vezme. Napřed to vypadalo, že chce skutečně zdrhnout, ale pak se ukázalo, že to byl pokus o útek do království nebeského. Víš přece, jak mám po celým baráku kamery? On odešel ke dveřím a tam čekal, jenže vůbec netušil, že já i Nero celou dobu na mobilech sledujeme, co udělá. Kdyby ty dveře fakt zkusil otevřít, tak by to měl spočítaný, jenže on si před nima sednul a tak už zůstal. Takže když už to trvalo skoro dvě hodiny, tak jsem Nerovi zavolal, aby mu dal pořádně do těla, ale jenom tak, aby to přežil.“

To snad není možný. Ti parchanti na mě udělali tohle divadlo. Takže oni celou dobu věděli, že jsem v baráku a že to není pokus o útěk. Nero to sehrál dokonale. Napřed dělal, že spí, ale přitom jak jsem se ztratil vevnitř, tak začal civět do toho zasranýho mobilu, co měl u sebe. Já si myslel, bůhvíjak nejednal impulzivně a on si to odehrál jako repliku ve Zlaté kapličce. Začínám se chvět po celém těle. Teď ne bolestí, ale tím, jakej jsem blbec, že jsem jim tu komedii včera zbaštil i s navijákem. Pán se ke mně naklání a dívá se mi do očí.

„Překvapenej co? Teď si tě vezmu do parády já, hned jak toho budeš schopnej a já ti zbytky té lidské podstaty z té palice vytluču, to si piš!“

„No, kamaráde, počítej s tím, že to pár dní potrvá. Jenom než bude schopen se postavit pořádně na packy. Jo, sice dostal, co si zasloužil, ale výcvik o chvilku odlož. Tady máš nějaký léky, ty mu dávej do vody, jednak aby nedostal infekci a jednak aby se trochu vzpamatoval. Pořádně ho krm a kdyby nechtěl žrát, tak to do něj narvi klidně násilím, ale jíst musí za každou cenu, jinak bude stejně po něm. Já mu všechny ty rány vyčistím a obvážu, ale budeš mu to muset každej den mazat a převazovat a to aspoň týden. Pak už to zavazovat nemusíš, ale maž ho tím dál. Až přijedu za 14 dnů, tak kouknu, jestli bude třeba ještě pokračovat. Teda pokud se toho dožije. No a vzhledem k jeho povaze, nasaď mu límec, aby si ty obvazy náhodou zubama nestrhal.“

„Jo není problém, pohlídám si ho sám.“

Pan doktor Ctirad mi začal čistit jednotlivá pokousaná místa a postupně mi je obvazoval. Pracoval velmi jemně a můj Pán mezitím odběhl do domu.

„No neboj, bude to dobrý. Tohle všechno se ti zahojí, ale nesmíš blbnout. Buď hodnej pejsek a budeš šťastný.“

Takhle podobně na mě mluví pořád, zatímco mě ošetřuje. Má krásný a velmi uklidňující hlas. Slastně zavírám oči. Proč si mě nekoupil on? Vždyť u něho bych byl dobrým psem. Najednou mě bere do náruče a přesouvá ze stolu na trávník. Tráva už je příjemně vyhřátá sluníčkem a ošetření taky pomohlo, cítím se výrazně lépe a i bolest už není nijak intenzivní. Pan doktor mě ještě hladí po zádech a můj Pán přináší dvě misky. V jedné je voda a ve druhé nějaké na kousky natrhané maso. Pán odchází do domu a pan doktor si ke mně dřepá a do misky s vodou kape něco z lahviček.

„Všechno to sněz a pak se napij. Musíš sníst a vypít všechno.“

Zvedá se, odchází k zahradnímu stolku a sedá si. Už tam sedí i můj Pán a společně začínají pít kafe a dál pokračují v družném hovoru, nicméně stále mě pozorují. Vlastně mám docela hlad. Jak dlouho jsem to nejedl? Už ani sám nevím. Každopádně se do toho pouštím, i když teda vleže, jenom se lokty trochu vzepřu, abych se čumákem dostal do misky. I zuby mám nějaké ztuhlé, ale maso je měkké a padá mi to do žaludku celkem rychle. Hned jak dojím, tak se pouštím do vody a vypiju všechno do poslední kapky. Oba Pánové se spokojeně usmívají. Pan doktor se zvedá od stolu a jde ke mně.

„Hodnej, Nexo, jen tak dál.“

Přichází i můj Pán.

„Ty Honzo, vzhledem k tomu stavu, v jakém je, nebylo by možné, aby byl pár dní v baráku? Bude se mu to rychleji hojit, když bude v klidu, teple a suchu.“

„Ne, to nepřipadá v úvahu. Nero by žárlil ještě víc. V boudě mu to musí stačit.“

„No jak myslíš, jdu si dopít kafe.“

Pán se ke mně naklání a začíná mi promazávat díru. Jak ležím skoro na břiše, tak s tím nemá velké problémy. Vidím, jak v ruce drží můj ocásek. Takže už zase budu psem s ocasem. Aspoň nějaká dobrá zpráva. Ježiš… už zase začínám uvažovat jako pes. To se tomu vážně mám poddat? Každou chvíli čekám, že mi ho tam zastrčí, když najednou Bern hlasitě štěkne. Já i Pán se na něj podíváme. Už drahnou chvíli ho asi nebaví, jak ho Doník kouří, a teď ho dost nevybíravě odstrkuje stranou, až bolestně zakňučí a jde směrem k nám.

„Copak Berníku? Chtěl by sis zadovádět na nové čubičce?“

Pán se otáčí směrem k panu doktorovi a pohledem mu posílá otázku. Ten jemně přikyvuje a pak zavolá směrem k Bernovi:

„Berne, můžeš, ale opatrně, ať mu nepotrháš obvazy a nedivoč u toho.“

Pán se zvedá a odchází. Já pozoruju blížícího se Berna, který vypadá stále větší a větší, a hlavně vidím to jeho obrovské péro, které trčí přímo proti mně. Když ke mně dojde, tak mě předníma packama otáčí na břicho. Vyzvedává mě trochu nahoru. Už zase mě rozbolí kolena i zbytek těla z téhle polohy, ale snažím se být poslušný a vyhovět. Během chvilky už je vevnitř a začíná rytmicky přirážet. Nevím, čím to je, ale péče posledních hodin způsobuje, že můj pták, který byl doteď kleslý, se začíná zvedat. A navíc, já nejsem zamčený, takže se může zvednout na maximum. Je to k nevíře, ale mně se to snad dokonce líbí. Bern přiráží sice naplno, ale přitom opatrně, nezajíždí moc rychle, takže je to opravdu příjemné. Na chvilku se ohlédnu okolo. Donald leží ve stínu, přední packy před čumákem, má dost naštvaný výraz a řekl bych, že vrčí. Nero nás taky pozoruje, je opřený o zeď, má roztažené nohy, a i když se před nedlouhou dobou udělal do Doníka, což jsem poznal podle jeho typického zavytí, tak mu stojí jako stožár. Teď na ně kašlu a užívám si slastných pocitů, kterých se mi dostává. Zavírám oči a ze všech sil se snažím taky přirážet na Berníkovu kládu, aby byl spokojený a já pokud možno s ním. Najednou mi začíná v tom mém chudáčkovi brnět a chvilku na to z něj vyrazí výtrysk semene, který mi přiletí až na obličej. Jen nedlouho potom sebou začíná cukat i jeho tělo a společně s několika štěknutími dává najevo, že i on se do mě udělal. Vyjíždí ze mě, pohladí packou můj zadek a odchází se slastným výrazem k noze svého Pána. Já si zase lehám na bok a cítím se najednou tak nějak krásně. Ještě vidím, jak Berna pan doktor poplácává po zádech a dává mu nějaký pamlsek a ten si následně lehá na zem vedle něho. Mezitím přichází ke mně můj Pán.

„No vidíš, Nexo, já jsem tušil, že se ti to bude líbit. Tumáš, za odměnu, že jsi tak hezky držel.“

Dává mi piškot a já ho s děkovným a současně slastným výrazem beru do tlamy a začínám kousat. Strká mi do díry ocásek, a aniž by cokoliv říkal, tak já hned, jak tam zajede, zavrtím, aby viděl, že drží. Poplácává mě po zádech a já se najednou cítím velmi šťastně. Přichází z druhé strany, roztahuje mi nohy a nasazuje cbčko. Nijak neprotestuji, od začátku mi bylo jasné, že ta volnost pro mého ptáka je jenom na velmi omezenou dobu, ale i za tu krátkou chvíli jsem mu velmi vděčný, protože jsem dostal příležitost zažít slastný pocit orgasmu. Ano, je to hodný Pán. Můj Pán.

„Běž si lehnout do stínu k Nerovi a ostatním! Už ležíš na slunci moc dlouho a máš tam i vodu, kdybys měl žízeň.“

Tak se teda pomalu zvedám, už jsem trochu rozhýbaný, tak to jde líp než ráno. Sice se mi poněkud točí hlava, ale na druhou stranu už necítím tak palčivou bolest. Ty léky asi opravdu zabírají. Ne moc rychle se šourám ke zdi. Donald zvedá hlavu a cení zuby. Asi žárlí, že si Bern vybral mě a na něho se vybodnul. Taky to bude pěkná potvora. Jo, kamaráde, koho by furt bavilo píchat jenom jednu čubku. Přibíhá i Berník, když vidí, že trošku padám na pravou stranu, která mě bolí víc než levá. Natlačí se na mě z boku a dodává mi tak stabilitu, než dojdu na místo vedle Nera. Tam si lehám, hlavou směrem k němu a koukám se na něj. Dívá se pořád hodně přísně, ale podle toho, jak mu furt stojí, tak má určitě za lubem i něco jiného. Pánové se zatím za mými zády hlasitě baví o věcech, kterým absolutně nerozumím, ale najednou ten družný rozhovor přeruší zvolání Pana Ctirada.

„Berníku, Doníku, za půl hodiny odjíždíme.“

Oba štěknou na znamení, že rozuměli, a Pánové se vrací k rozebírání fotbalu, války v jižní Evropě, okupace Ukrajiny a Pobaltí Ruskem a dalším věcem, které teď asi hýbou světem. Nero se naklání směrem ke mně a jeho penis se přibližuje k mojí tlamě. Otvírám, jak jenom to jde. Nechci další problémy. Za chvíli už mi tam zajel až po mandle, ale nepřiráží. Tak ho začínám lízat a sát. Přišel i Bern a spolu s Nerem si začali olizovat čumáky a za chvíli už se regulérně líbají a hladí packami. Jen na jednu chvíli přestanou. Bern se podívá někam za mě a nahlas zavrčí. Pánové přerušují hovor a za chvíli Pan Ctirad zakřičí:

„Donalde! K noze! Ještě jednou se o tohle pokusíš a seřežu tě tak, že budeš vypadat jako Nexo!“

Aha, ten žárlivej zmetek mi chtěl asi něco udělat. No nic, vracím se k soustředění na Nerův penis, ale už to trvá jen chviličku a moji tlamu zaplní jeho horké semeno. Vytahuje ho a zase se příjemně opírá, zatímco se stále olizuje s Bernem. Cítím se vcelku unaveně, ale přitom někde hluboko v sobě cítím, že se zapálil plamínek naděje a spokojenosti. Bern se zvedá a odchází. Otáčím se a vidím, že i oba Pánové odcházejí. Pan Ctirad zamává směrem ke mně a Nerovi a Nero hned třikrát štěkne. Stavím se tedy na všechny čtyři a taky třikrát štěknu a ještě vrtím ocasem tak dlouho, dokud nezmizí v útrobách domu. Pak si zase unaveně lehám a dívám se na Nera. Z ničehonic promluví:

„Možná z tebe přece jenom něco bude.“

Zvedá se na nohy, zubama si sundává packy, pobere všechny misky a odchází do domu. Najednou přemýšlím, co bych měl v takovou chvíli udělat… No, kde by měl být pes, když je sám na zahradě a nedostal žádné rozkazy? Takže se zvedám a odcházím směrem k boudě. Lehám si před ni a čekám, co bude dál. Oči mi docela padají únavou. Slunce už se zase překlopilo směrem k západu. Sice není nijak pozdě, ale vyčerpání z dnešních výkonů v kombinaci s bůhvíjakými léky dělá přece jenom svoje. Z domu vychází Pán a nese dvě misky. Jde až ke mně a staví obě přede mě.

„Večeře a další dávka léků, napřed se najez, pak to vypij, nejspíš pak rychle usneš. Zítra je taky den.“

Sice teda nemám zrovna pocit hladu a spal bych i bez toho, ale tak nějak cítím, že to se mnou myslí dobře, takže ho poslechnu. Pouštím se do jídla. Tentokrát to není maso, ale rýže s nějakou zeleninou. Během chvilky to spořádám a pak se rád pouštím do pití. Pán nade mnou stojí a usmívá se. Všechno snězené, všechno vypité. Zvedám hlavu a vykouzlím i lehký úsměv, vrtím ocáskem a snažím se, aby pochopil, že jsem vděčný za druhou šanci. Přitahuje rukou řetěz, přicvakává ho k obojku a ještě jednou mě poplácá po zádech a dokonce pohladí po hlavě. Štěknu. Teď mi nasazuje plastový límec kolem krku, tak jak předepsal pan doktor. Sice teda nemám chuť si obvazy vytrhávat, ale tak nějak vnitřně to chápu, že mi nevěří.

„Zalez do boudy a spi!“

Zalézám dovnitř, lehám si na bok a chci si trochu utřídit myšlenky, ale nejde to. V té vodě asi těch léků byla koňská dávka. Poslední, na co myslím, než se propadnu do tmy, je, že je to vlastně moc fajn mít zastrčený ocásek a moci s ním vrtět.