Hlavní nákupčí

„Ty bláho! To byl trapas, co?“ ozývá se mi za zády Danův hlas.
Neskonale se mi ulevuje. Ten pacholek Richard totiž opět zopakoval otřepaný fór, který použil už na farmě, a prostě mě po statusovém rituálu nechal přivázaného k mříži uprostřed jeviště a určitě by se pak nechal bavit vyprávěním, jak mě tady takhle našli kulisáci, kteří přišli postavit scénu na večerní představení.
Danovy ruce si při rozvazování kožených popruhů nedokážou odpustit, aby několikrát nepohladily nejrůznější části mého nahého těla na několika místech potřísněného spermatem, ne vždy mým vlastním.
„Jestli myslíš ten můj? Tak byl kolosální!“ odpovídám mu do toho vysvobozování.
„Ne, já mluvil o sobě!“
„Pak netuším, co považuješ za trapas. Bylo to roztomilé!“
„Ty jsi roztomilý!“ Staví se přímo přede mě a kouká mi zblízka do očí. Začíná mě hladit po bradavkách a vášnivě líbat.
Oplácím mu to, ale byl bych radši, kdyby mě už kompletně odvázal.
On se ale pravou rukou přesouvá k mému vzdouvajícímu se ohonu, protože boule na jeho džínách prozrazuje, že ani on se ještě našeho sexování nenabažil.
Proto se mu zahryzávám do rtu.
„Auuu! Co blbneš?!“
„A jak jsem to měl jinak utnout?! Laskavě si uvědom, že tu takhle visím už několik hodin a trochu toho stříkání jsem si před chvíli taky užil víc než dost.“
„Promiň! Já s tebou…,“ blekotá a rychle pokračuje v uvolňování mých pout.

„Hmm, a co teď?! Takhle ven nemůžu!“ jsou moje první slova na svobodě a to s pohledem na Dana bez jediného kousku náhradního oblečení.
Vtipálek Richard se samozřejmě to moje neobtěžoval vzít z kanclu, kde jsem ho ze sebe shodil.
„Počkáš tady! Já jsem za chvíli zpátky,“ nestíhá můj zachránce skoro ani doříct a mizí v lítačkách do foajé.
„No, to je fajn!“ Rozkoukávám se po jevišti, kam nejlépe na tu Danovu chvilku zalézt. Pochopitelně vítězí jeden z portálů, za který se schovávám, protože komise ani Richard divadlo za sebou očividně nezamkli a kdokoliv se tu může znenadání objevit.

„Stůj! Ani hnout! Jestli máš zbraň, odhoď ji!“ ozývá se ale najednou odkudsi ze zadních řad.
„A kde bych jí asi tak měl strčenou?!“ vyskakuji zpátky na pódium, abych některému z Richardových nóbl kamarádíčků, kteří tuze rádi vyzobávají dozvuky jeho legrácek, ukázal, že tahle se jim povedla a já tady jako trubka čekám na hadry.
Jenže v tom mě někdo zezadu bere za temeno, nějakým spešl chvatem posílá k zemi, zaklekává přes lopatky a na dozadu stočená zápěstí nasazuje želízka. Hubu a levé ucho tisknu na zaprášená prkna a tím pravým slyším:
„Šéfe, máme ho! Je neozbrojenej. Asi nějakej úchyl. Vezeme ho k nám.“

***

„Podívej se, mladej, našli jsem tě uprostřed tyátru nahýho, bez hodinek a s báchorkou o tom, že tam proběhl nějakej rituál, při kterým si byl pasovanej na sedmičku,“ otráveně mi rekapituluje uplynulou hodinu kapitán místních strážců zákona, které do divadla přivolal jeho správce, protože jemu se nikdo neobtěžoval říct, že mě tam nechali, „to přece nemůžeš myslet vážně.“
Krásný chlap, má status osm, jako každá taková šarže, ale trochu neochotný se alespoň pokusit moji verzi ověřit. Možná si mě tu chce nechat přes noc na pozorování, aby si na vlastní péro ověřil, že mám opravdu parametry a především dovednosti sedmičky.
„Tak kde máš čip?!“ pokračuje a přistrkuje mi bagetu se sklenicí vody.
„Ale já to opravdu myslím vážně. Šéf mi sebral hodinky, aby do nich dali jiný s novým statusem. On je vtipálek a tohle je u něj normální,“ hrnu ze sebe a do sebe co největší sousto.
„Jestli nejsi vtipálek spíš ty! Na firmu jsem už volal. Pan Richard je prej na služební cestě a ty máš od včerejška osobní volno.“
„Jasně,“ nedokážu si odpustit ironické pousmání.
„Tak tobě to připadá legrační?! No tak to já ti ještě přidám!“ A pravou svalnatou prackou dává pokyn.
„Ne, ne! Já to tak nemyslel!“ křičím a marně se vzpínám dvěma namakancům, co mě chytili zezadu za podpaží a táhnou pryč od jeho stolu, od něhož na mě ječí:
„Buď rád, že za tohle tě nemůžu deportovat, ty zmetku!“

„Prej sedmička!“ kření se na mě jeden z těch neotesanců, kteří mě dovlekli až do jedné ze zadržovacích cel, jen co se za námi dovřely její dveře.
„Takovýho jsem už jednou měl,“ chvástá se druhý.
„Kecáš, vole! Takovej by si o tebe ani neopřel kolo.“
„Nekecám! Vyhrál jsem to! Loni, v tý televizní souteži.“
„Prdlajs! To se ti jenom zdálo, vole! Měls poluce, takovýhohle sis u toho představoval, vole, a stříknul si z něho do gatí!“

I když jsou to blbci na entou, pohled na ně je osvěžující. Člověk si představí, jak ho mrdají, aniž by u toho měli nějaké zábrany nebo moc přemýšleli, protože nemají čím. A ty uniformy jim neskutečně padnou, protože zvýrazňují přesně to, co je na chlapovi nejkrásnější.

„Hele, on se mu postavil!“ huláká mým směrem ten výherce.
„Ty vole, asi ho rajcujeme.“
„Ne! Chlapi, neblbněte! Já si jenom na něco vzpomněl,“ snažím se zachránit situaci, ale asi to bude marná snaha, protože oni se oba začínají dost natěšeně svlékat.

Uniformy nelhaly. Přede mnou se objevují dva nádherní, dobře rostlí i správně vybavení samci a hladina testosteronu v jejich mohutných tělech je očividně nad ryskou normálna.
Žilnaté, tlusté a perfektně tvarované barometry chlapské vzrušivosti jim trčí do celkem slušné vzdálenosti od varlat a na jejich špičkách se už lesknou první kapky touhy.

„Tak já první, vole. Jo?“
„Počkej! Tak… Snad… Nejdřív nás rozkouří a pak ho aspoň trochu připravíme, ne?!“
„Proč?“
„No tak snad jsou nějaký pravidla, ne?! A jestli je to fakt sedma, mohl by z toho bejt průser.“
„Vždycky jsi byl vůl a volem zůstaneš! Teď žádnej čip nemá, takže pro mě je to obyčejnej narušitel Ostrovních pořádků a zdejší pravidla se na něho prostě nevztahujou a jako takovej nazaslouší slitování.“
„Ale vás dva by člověk musel politovat, hovada! Koukejte se oblíknout a poklusem do terénu!“ drnčí hlas velitele z reproduktoru monitorovacího zařízení, visícího v rohu u stropu.

Bože, to je úleva! Já už viděl všechny svaté i s veškerým příbuzenstvem. Sedám si na lehátko víc dozadu, abych se mohl opřít zády o stěnu, kolena přitahuji k bradě a schovávám tak své nadržené nářadí mezi ně a břicho.
„To ne, chlapečku! Ty mi teď předvedeš něco, co ti zajistí, že to nebude tak bolet, až si na tebe udělám chvilku já!“ rozbíjí mi mojí rádoby bezpečnou polohu chraplák z amplionu.
No co? Stejně jsem z těch dvou vyrajcovaný a odpor by se mi určitě nevyplatil.
Spouštím proto nohy zpátky na podlahu, mírně od sebe, a odhaluji tak nadrbané péro a varlata přitažená k tělu, připravená dávkovat.
„Hezký! Mohl bys opravdu bejt sedmička. Pokračuj!“
Do pravé dlaně nabírám trochu slin a krouživě si je roztírám po žaludu, levou si u toho lehce masíruji koule a vyzývavě si olizuji pokožku na bicáku.
„Dobrý! To je dobrý!“ hecuje mě šerif na dálku.
Stahuji si kůžičku na mackovi, co to jen jde, aby se jeho špička hodně vypínala, štěrbinka rozevírala na maximum a první výrony předmrdky byly pořádně zřetelné. Palcem si dráždím uzdičku a zakusuji se do svalu na ruce.
„Wow!“ oceňuje to policejní důstojník a přidává k tomu slastné zasténání.
Pusou navlhčuji levý ukazovák a prostředník, které oba pomalu zasouvám tam, kde bych chtěl mít i kus toho chlapa, co mě šmíruje.
Působí mi to rozkoš a dráždí prostatu, což z klacku tlačí další mazadlo, které už trochu rychleji vmasírovávám do citlivého žaludu, a roztahuji si anál, aby šerif ukápnul ještě dřív, než na sebe sáhne. Jdu do finále. Zakláním hlavu, zavírám oči, levou ruku přesouvám k bradavkám a štípavě se věnuji jim. Pravou nepřestávám kmitat po ohonu a ten se začíná šponovat, ještě víc tvrdnout a rozpalovat. Koulemi se otírám o umělý povrch pod sebou a v trubici cítím, že už to z nich jde všechno ven… Mně na břicho, prsa, krk, bradu a zbytky semene mi stékají po tříslech na stehna.
„Fajn! To by šlo. Teď si chvíli odpočiň, za pár minut jsem u tebe!“ dostávám rozkaz, který ani nebyl potřeba.

V zámku šramotí klíče a dveře se rozlítávají. V ostrém světle z chodby se rýsují obrysy obrovského chlapa, ale za ním postává ještě další.
„Vztyk! Máš tu odvoz, sedmičko!“ burácí na mě okamžitě náčelník, ustupuje vzad a pouští ke mně do cely…
„No ne!“ hulákám ironicky na celou místnost, abych zdůraznil své naštvání, „sám velký šéf! Že se vůbec obtěžuješ?!“
Na Richardovi je poznat, že pochopil míru svého přestřelku.
„Promiň!“ povídá provinile a podává mi oblečení i se zbrusu novými hodinkami.
„To budeš muset, hochu, trochu přitlačit!“
„Já vím. A taky přitlačím. Ale už pojď odsud vypadnout!“

Celou cestu služební limuzínou na mě jen tak mlčky zírá z vedlejšího místa na zadní sedačce a to mě vytáčí ještě víc:
„Co je?!“
„Nic! Co by bylo?“
„Máš černé svědomí, viď?“
„Mám. A nejenom svědomí.“
Je mi naprosto jasné, na co ten nádherný černý hřebec myslí, ale to mu teď nemůžu dopřát, i kdybych sebevíc chtěl:
„Na to zapomeň! S tím máš teď na chvíli útrum, pravidla nepravidla!“
„To je mi jasné. Já jen chtěl, abys věděl, že mě to mrzí a jsem připravený ti to vynahradit.“
„Jak?“
„Uvidíš na firmě.“

To už se auto zastavuje, vystupujeme a já výtah automaticky posílám do posledního patra k Richardovu kanclu, před kterým mám svůj stůl.
„Ne, ne! Nejdřív do předposledního.“ Mačká šéf příslušný knoflík na panelu a kabina se zastavuje podle pokynu nejprve v poschodí pod jeho pracovnou.
Asi chce něco neodkladného řešit v obchodním oddělení, které celé tohle patro okupuje, a tak ho poslušně následuji do kanceláře hlavního nákupčího Barnyho. Ta je úplně na konci s výhledem na moře a všichni, ale opravdu všichni mu ji závidíme.
Barny v ní ale není. Richard zavírá dveře, bere mě u nich kolem ramen a vycházkovou chůzí táhne k výloze, ze které je vidět na záliv:
„Tak, zlatíčko! Tohle je moje omluva, ale hlavně poděkování za ony dva roky tvé věrné služby a také krásné chvíle, které si mi věnoval. Tato kancelář je odedneška tvoje, stejně jako pozice, která s ní souvisí. Barny utekl k cirkusu.“
„Co?!“ vyštěkávám jeho směrem.
„No jo no! Asi tam lépe vaří, nebo má radši zvířátka. Dobytek jeden!“ šklebí se Richard.
„Ale nééé Barny…! Cirkus…! Já… Já… To jsem jako odteď hlavní nákupčí?“
„Nebo chceš být radši prvorozená princezna?“
„Nešaškuj!“
„No jasně! Nyní jsi ty hlavním nákupčím pro moji firmu! A mimochodem, Barny nešel k cirkusu, ale na marketing.“
„To mi bylo jasné. Já jen hned nezpracoval to povýšení.“
„Tak v klidu zpracovávej. Ale ne moc dlouho, protože v přijímacím salónku na tebe už čeká první dodavatel, který bude pod tvojí taktovkou,“ povídá už ze dveří na chodbu, na které mizí.

Já se přesouvám k boční stěně, uprostřed níž je vlez do vedlejší místnosti pro hosty. Otevírám a nejdřív mám pocit, že se mi tohle všechno opravdu musí jenom zdát a že se za chvilku probudím. Možná jsem zase na jevišti v Labyrintu a v čoudu bude jak Richardovo omlouvání, tak povýšení, ale i ten, na koho teď nevěřícně zírám a nedokážu se ani nadechnout.
On ale ano:
„Ahoj, zlato! Jak je? Chyběl jsem ti?“ Okamžitě se zvedá z křesla, bere do svých nádherných, svalnatých rukou a dopřává mi sladké objetí, „krásně voníš.“
Zmáhám se jen na to, abych tiše zašeptal jeho jméno…