Až donedávna bylo možné si Ostrov snadno splést s jakýmkoli jiným ostrovním systémem v (sub)tropickém pásmu. Jeho historie tedy odráží běžný vývoj, na jaký jsme zvyklí u malých ostrovních států.
Rané období: svět eugeniky
Původní domorodé osídlení díky své velké izolovanosti od ostatních velkých pevnin a kontinentů vytvořilo za staletí originální a svébytnou kulturu. Ačkoli hlavní ostrov systému je poměrně velký, rozlohou lze připodobnit Středočeskému kraji, nikdy nepatřil mezi hustě osídlené území. Důvodem nebyly přírodní nebo klimatické podmínky, které by bujarý rozmach ostrovní civilizace spíš předjímaly, ale pravděpodobně nezvyklé náboženské tradice. Ty podle dochovaných pramenů neumožňovaly početí dítěte v rodině, která nesplňovala tehdejší společensko-estetické požadavky. Po staletí tohoto primitivního, ale překvapivě efektivního genetického inženýrství se na Ostrově udržovala jen malá společnost čítající malé desetitisíce obyvatel. Ti byli roztroušeni po Ostrově v několika městských státech v pobřežních oblastech a jednom, pravděpodobně centrálním městě "říše" ve střední vrchovině. To je dnes jediných stavebním pozůstatkem těchto dob, jelikož celé město bylo vybudováno vytesáním do skal.
Původní společnost je opředena mnoha otazníky a k dispozici jsou spíše hypotézy založené na úlomcích archeologických nálezů než věrohodné historické názory. Nejvíce znepokojující jsou důkazy o permanentní kontrole počtu obyvatel, který byl upravován pro každou další generaci podle teologického učení kněží. Hustota zalidnění tedy sledovala periodické funkce s minimálními hodnotami v pouhých tisících obyvatel, zatímco maximální nepřesáhly nikdy dvacet tisíc. Obdobně neobvyklý je mimořádně pomalý vývoj společnosti, která zůstává v mnoha pohledech velmi nerozvinutou (například neexistující systém měny a obchodu, umění a literatura, nerozvinutá forma písma, stejně jako zbraně a oblast obrany a válečných technik), ačkoli určité prvky musíme, chtě nechtě, považovat za velice moderní. Patří sem například právní systém, teologie nebo již zmíněná eugenika. Jediné ale poměrně přesvědčivé důkazy k tomuto - monolity pokryté vytesanými traktáty, lze dodnes nalézt roztroušené v pralesích centrálních oblastí. Až do prvního příchodu cizince, mořeplavce Jamese Cooka roku 1782 se společnost vyvíjí zcela izolovaně.
Pod koloniální nadvládou a váhou nezávislosti
Během éry britské kolonizace, koncem 18. století, nelze mluvit o asimilaci této kultury. Ostrovní systém byl téměř bez obyvatel, jejichž počet se v tomto období nalézal na lokálním minimu přibližně jeden a půl tisíce osob. Ostrov ale nebyl pro svou velkou vzdálenost od větší pevniny příliš přitažlivý a byl zcela zastíněn britským zájmem o Nový Zéland. Za sto let koloniální nadvlády zde vzniklo jen minimální množství měst, většinou na zbytcích původních, již dlouho neobydlených fragmentů vesnic. Klasická koloniální architektura byla dochována jen v hlavním městě, kde také sídlil guvernér této oblasti Polynésie. Počet obyvatel vzrostl a díky kvalitní zemině a obratnosti koloniální državy vznikly první obchodní cesty vyvážející pepř vysoké kvality a kokosové ořechy. Přestože drtivá většina výnosů z těchto směn zůstávala v paláci guvernéra, pomalu ale jistě se na Ostrově etablovalo jednoduché hospodářství. Éru ekonomických počátků země lze popsat příklonem ke klasickému hospodářskému modelu ostatních ostrovních států: tj. vývoz (sub)tropických plodin, ovoce, koření a kokosové kapry.
Nezávislost Nového Zélandu v roce 1907 silně ovlivnila i politickou situaci na nepříliš strategickém ostrově, který spolu s ním získal formální nezávislost na Velké Británii jakožto součást jeho území. Především kvůli jeho velké odlehlosti získával stále větší a větší nezávislost na zélandských úřadech, což vyvrcholilo na konci první světové války, kdy Ostrov vyhlašuje samostatnost a vystupuje z Commonwealthu. I přes tento krok je jeho politický status na dlouhou dobu poměrně neobvyklý - patří mezi tzv. samostatné státy volně přidružené k Novému Zélandu, podobně jako Cookovy ostrovy. Dnes byste jej ale mezi těmito uskupeními nenalezli, jelikož se po ničivé katastrofě připojí k separatistickým tendencím v Polynésii a podobně jako Samoa či Šalamounovy ostrovy vyhlašuje roku 1963 republiku a úplnou samostatnost. Tento okamžik bývá označován za začátek moderní éry Ostrova.
Éra Hippies a Arthur Alexander junior
Ale nepředbíhejme. Ještě před nástupem modernity Ostrova přichází šedesátá léta a s nimi v USA hnutí hippies jako epicentrum jedné z největších emancipačních revolucí poválečné éry. Revoluce sexuální nezůstávala pozadu a jak většinové, tak i minoritní sexuální chování se dostává do veřejného prostoru. Hnutím hippies byl stržen také mladý Arthur Alexander junior, příslušník jedné ze společensky nejvyšších rodin bankéřů a průmyslových magnátů. Přestože ho více než Síla květin nebo Mír a láska fascinovala láska volná, považoval se za zarytého stoupence hippies. Tedy tajného stoupence. Ve společenské třídě, do níž patřil, bylo cokoli vybočující z extrémního puritánství absolutně nemyslitelné - vše, čím byl, čím se odlišoval a po čem toužil bylo sešněrováno do očekávané a předepsané linie na desetiletí dopředu. Stejně jako ostatní byl nadšený tím objevem.
Ostrov objevila první generace svobodomyslných gayů v úplném začátku šedesátých let a brzy se stal příhodnou, odlehlou a téměř liduprázdnou výspou a rájem. Ten se ještě více vylidnil v tragickém roce 1963, kdy zemi zasáhlo v této oblasti ojedinělé tsunami, které zničilo všechnu infrastrukturu na východě ostrova. Stálí usedlíci opouští napůl zdevastovaný ostrov a ti, co zůstávají jsou mimořádně znepokojení apatičností Nového Zélandu k řešení následků. Vyhlašují proto v referendu samostatnou republiku, schválenou společně se Samoa rezolucí OSN. Tento krok se ukázal jako předčasný a unáhlený, protože prostředky na obnovu infrastruktury nejen že nepřišly pozdě, ale nepřišly nikdy. Nově založený stát si neumí se zpustošeným zázemím poradit, ekonomika stojí a Ostrov se postupně více a více izoluje od okolního světa. Celé dění se odehrává tak trochu mimo záběr hippies žijících na severu a v centrálních hornatých oblastech - možná až na Arthura, který zde právě v tuto dobu tajně pobýval a užíval si za zády své rodiny ovládající finanční impéria. Dostal nápad. Nápad na vykoupení se. Nápad, díky němuž zde dnes můžeme být.
Obroda, či druhá kolonizace?
Začátkem sedmdesátých let přichází celkem tři věci: nejprve je to Richard Nixon a utichání revolučních nálad, následně jsou to vlny nyní už nikoli jen návštěvníků, ale spíše emigrantů na Ostrov hledající zde útočiště před duchem nové doby v USA, a do třetice je to Arthur Alexander, který přichází na ostrov namísto ve volné pytlovině v saku a kravatě. Řečeno obrazně, samozřejmě. V té době totiž mladý aristokrat spoluovládá významnou investiční odnož dodnes existující nadnárodní bankovní korporace - "malého rodinného" podnikání jeho klanu. Prostřednictvím svých emisarů nabízí ostrovnímu státu solidární pomoc ve formě znovuvybudování celé moderní infrastruktury zahrnující novou železniční a silniční síť, letiště a přístavy, nové městské čtvrtě či dokonce celá města. Vláda samozřejmě pomoc vřele přijímá, a tak Arthur přímo pod zraky široké rodiny přesměrovává rafinovaně prostřednictvím dalších rodinných firem obrovské investiční prostředky na Ostrov.
Vše se jevilo jako velká záchrana. Během osmi dalších let je Ostrov přebudováván od základů v moderní rozvinutý stát s důrazem na ekologii a vysokou úroveň života. Mnozí, většinou ti, které Ostrov začal tímto lákat, si postupně uvědomovali, že nic není tak idylické, jak se zdálo být. Ostrov de facto okupovala jedna obří korporace, která zajišťovala vše od přepravy autobusem, přes pitnou vodu až po časopisy v knihovnách a opravy horských klášterů. A také veškerou zaměstnanost. Tyto firmy se, zdá se, řídily příkazy, které jasně segregovaly nové zaměstnance tak, aby se na Ostrov dostávali především gayové. I přes tyto výhrady a nesnadnost se na Ostrov dostat, místní ekonomika vzkvétala - a to především významným podílem finančního průmyslu. Banky zde sídlící se staly vyhledávanými zdroji prostředků pro mnohé projekty na Novém Zélandu, Austrálii a Oceánii. Vláda si byla více a více jistá v kramflecích, hrubý domácí produkt rostl a dával jí naději, že se zanedlouho bez mocných investičních firem zcela obejde. Pak přišel rok 1979.
Revoluce a počátek postmoderní éry Ostrova
Na Štědrý den, v prosinci 1979 vtrhávají sovětská vojska do Afghánistánu a startují tak deset let trvající válku, podporovanou z druhé strany USA. Celý svět sledoval nebezpečný střet dvou impérií v atomovém věku, proto bylo snadné přehlédnout dění na Ostrově. V poledních hodinách 25. prosince došlo ke katastrofálnímu bankrotu všech ostrovních bank, proti nimž byla na světových burzách vytvořena spekulace. Jejich zhroucení provázelo okamžitou destrukci ostrovní měny, na níž reagoval strmý pád státní ekonomiky. Teprve nyní bylo možné pochopit míru závazků, které si toto finanční centrum za roky nadělalo - absolutně nesplatitelné měnou nulové hodnoty. Jelikož investiční firmy operující na Ostrově ztratily víru v tento obří projekt a začaly vyžadovat "záruky" ve formě zpoplatnění služeb své infrastruktury, doslala se vláda do slepé uličky. Vyhlášení státního bankrotu dne 31. prosince 1979 se zapsalo do dějin jako nejrychlejší úpadek státní moci po finanční katastrofě. Tento učebnicový příklad, který na počátku 21. století následovaly další evropské státy, si vysloužil dnes notoricky známé sarkastické pojmenování "Rutherfordův-Ramův zázrak" podle ekonomů, kteří proces podrobně analyzovali.
Až nyní se po dlouhých letech objevuje na půdě ostrovního státu Arthur Alexander, nositel této geniální myšlenky, a promlouvá k lidu, jenž se právem cítil být zneužit ze strany korporací. Alexander slibuje vyhnání těchto firem za hranice, znárodnění celé infrastruktury a novou spravedlivější společnost. Když vtrhává se svými kolegy do budovy parlamentu, stojí před otevřenými dveřmi budovy tisíce revoltujících občanů a obyvatel. Prohlášení o nelegitimitě zkorumpované vlády se dostalo na magnetofonové pásky a stalo se, tak trochu ironicky, symbolem vzpoury proti globalizaci.
Arthur je okamžitě vyděděn ze strany své rodiny a ta mu slibuje mstu. V té době už má mladý magnát vyvedené dostatečné prostředky pro vyhlášení a počáteční financování nového státu, do jehož čela usedá jako Arthur Alexander I. Vykupitel. Začíná éra postmodernity.
Státní zřízení se v průběhu několika let transformuje do současné podoby, tedy do jistého druhu technokracie - státu řízeného jednotlivými vybíranými elitami z řad oblíbenců a expertů. Jeho ekonomika spočívá na finančním průmyslu a speciální formě sexuálního turismu a produktů spojených s mimořádnou společností Ostrova. Ostrov se díky popsané historii řadí mezi nejnezvyklejší a nejoriginálnější společenství na světě a i přes veškeré poklesky a kritiky moralistů je bezesporu světovým kulturním dědictvím. A můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat.