Slať

Všechno to vypadalo slibně a fajn. Maturita složená, přijímačky na medinu dopadly dobře – docela vysoko nad čarou, takže to biflování se docela vyplatilo. Všechno vypadalo růžově a natěšeně. A do toho přišla esemeska od Míly: „Končím, rozejdeme se.“

Co? To snad… Proč? Vytočil jsem jeho mobil. Vymáčkl mi to. Zkusil jsem to znova, znova mi to vymáčkl. Chvilku jsem počkal a zkusil mu zavolat z pevné linky, tu nemá v mobilu.

„Prosím?“

„Ahoj, co to má znamenat, ta esemeska? Jak tomu mám rozumět?!“

„Přesně tak, jak to je. Rozejdeme se.“

„Ale proč? Proč?“

„Prostě se mi to omrzelo.“ A cvak. Skončil hovor. Zkusil jsem to znova. Vymáčkl to už rovnou.

Omrzelo se mu to. Jsem nudnej, k ničemu, na prd. Omrzel jsem se. Proč? Hystericky jsem se rozbrečel, štkal jsem, až jsem nemohl popadnout dech. Otevřel jsem lékárničku, máma tam má něco na nervy, co si bere, když je v tenzi (ona je v ní snad pořád). Jo, tady je Neurol, sem s ním, snad se zklidním a přestanu brečet. Nefunguje, asi potřebuju víc, taky jsem větší než máma. Tak další. Ani jsem nevěděl jak, měl jsem z plata vylupanou hrst, kterou jsem spolkl a zapil.

Probudil jsem se v nemocnici. Močová cévka pěkně nepříjemně tlačila. Kapala mi nějaká infuze do žíly a měl jsem hnusnej pocit plnýho nosu – měl jsem v něm sondu.

„Tak už jsi vzhůru?“ zašklebila se na mě doktorka, docela příjemně vypadající ženská okolo čtyřicítky. „Tak ti už vytáhneme sondu.“

„Tu cévku taky, prosím,“ zaskřehotal jsem.

„Cévka zatím zůstane. Odpoledne si tě vyšetří psychiatr a rozhodne, co s tebou dál. Ty ses chtěl zabít?“

„Nechtěl. Fakt ne. Chtěl jsem se uklidnit, ale nějak jsem to zvoral.“

„Jo, to máš pravdu.“

Robustní, nakrátko ostříhaná psychiatrička si přinesla od zdi židli, posadila se, představila se, podala mi ruku, usmála se a začala se vyptávat. A ze mě se všechno vysypalo jak z protrženýho pytlíku se strouhankou. Bylo to… očišťující? Při tom povídání jsem si nějak začal přeskupovat hodnoty, zklidnil jsem se. Usoudila, že nemusím k hospitalizaci na psychiatrii a můžu domů.

Takže zprávu našim, ať mi přinesou něco na sebe a vyzvednou si mě.

Přišel táta se ségrou. Ségra je o dva roky starší, studuje chemii a vždycky jsme se hodně špičkovali. Má dost nezvyklej způsob humoru.

Jak jsem jí viděl se křenit, tak mi bylo jasný, že něco ukula.

„Tady máš oblečení, sralbotko,“ ušklíbla se na mě a podala mi igelitku.

„Ségra, neser…“

„No tak, v klidu oba,“ klidnil nás nervózně otec.

Teda, když jsem vytáhl oblečení z tašky, tak mi došlo, proč se ségra uchechtávala. Ta si snad něco někde musela i půjčit, abych vypadal jako úplnej idiot, ona je toho schopná.

„Hele, to snad půjdu radši nahej! To nemyslíš vážně!“ soptil jsem na sestru, která se smála čím dál víc.

No, navlíkl jsem to na sebe. Šílenej papoušek by musel vypadat normálnějc. Zdravotní sestře, která mi dávala propouštěcí zprávu, to cukalo koutkama. Ještě že jsme domů jeli autem, sockou bych to asi nezvládl.

Doma po večeři nastoupil táta: „Hele, měli bychom si promluvit o tom, co dál.“

Takže bylo jasný, že on to už má vymyšlený a já můžu jen přikyvovat, protože i kdybych vrtěl hlavou ze strany na stranu, jakože nenene, tak by to bylo houby platný.

Nebylo to tak strašný. Prostě ho napadlo, že mě na zbytek prázdnin uklidí k dědovi na Šumavu.

„Vyčistíš si hlavu, odpočineš si, přijdeš na jiné myšlenky…“

„Tak jo. Už jsi to s ním probral, viď?“

„Samozřejmě. Co kdyby nesouhlasil?“ odtušil otec.

Pobavila mě představa, že by děda nesouhlasil. Byl vždycky rád, když jsme u něj byli.

Asi bych měl ještě něco vysvětlit. On to vlastně není můj děda. On je vlastně můj prastrýc. Je to brácha mýho dědy. My to máme trochu složitý. Já jsem o dědu a babičku přišel, když mi bylo asi pět let. Tirák, kterej při cestě z kopce chtěl přeřadit, nezabrzdil si pořádně a ten kvalt už tam nenarval, smetl tenkrát celou kolonu aut a prarodiče byli mezi mrtvejma. No a prastrýc nás tak nějak adoptoval, takže mu říkám dědo.

On sám byl ženatej. Jediná dcerka mu umřela ve třech letech na zápal mozkových blan. Na co umřela jeho žena, to nevím. Naši tvrdí, že se utrápila steskem po dítěti. Děda už zůstal sám.

„Ségra jede taky?“

„Ne, Lída jede někam na Slovensko pod stan.“

Aha, já zapomněl, že má domluvený nějaký výlet se svojí spermabankou. Aspoň budu mít klid.

Takže jsem si sbalil věci a druhý den mě otec vezl na Šumavu.

Děda bydlí tak trochu na polosamotě. Chalupa, kde s bráchou vyrostli a která nějakým zázrakem nespadla do pásma, ale i tak byla celá léta vlastně téměř na čáře. Další stavení sice na dohled, ale do vesnice pár kiláků. Děda celej život pracoval jako tesař. Už je dávno v důchodu, ale pořád je aktivní, a když někdo potřebuje, tak pomůže.

Zastavili jsme u chalupy, já z kufru vytáhl svou tašku s věcmi. Děda vyšel na zápraží.

„Ahoj, dědo!“

„Ahoj, Jonáši.“

Naproti se mi vyřítil nadšený pes a radostně kňučel a vítal mě. „Ahoj, Vráťo podvráťo!“ Děda měl vždycky nějakého obyčejného vořecha a každému říkal Vráťa. Podrbal jsem psa, který se blaženě překulil na záda.

Odnesl jsem si tašku do pokojíku, kde jsme se ségrou vždycky bývali. Dvě postele, vždycky pečlivě ustlané (nevím, jak to děda dělá, já doma vždycky ráno nacpu peřinu do šuplíku pod postelí a večer vytáhnu, ale on umí ustlat líp než pokojská) a přes ně látkový přehoz. Malý stolek a stará, částečně prosklená skříň. U nohou mé postele bývala vždycky stará truhla. Kdysi zřejmě bývala malovaná, zbytky barev jsou na ní pořád patrné. Do ní jsem si vždycky dával své věci. Tak šup tam s nimi.

„Navečeříš se s náma?“ ptal se děda otce.

„Seš hodnej, ale já si dám cestou něco na pumpě, nechci se vrátit hodně pozdě. Tak, Jone, hlavu vzhůru, nedej se, chlape!“

Bože, ať už jede…

Udělali jsme si s dědou večeři. Osmažili jsme topinky, pořádně potřeli česnekem a na ně dali míchaná vajíčka.

„Půjdeš se mnou zítra na pařezy?“ zeptal se děda.

„Určitě!“

V pokojíku jsem stáhl přehoz z postele, otevřel okno, aby ke mně mohl čerstvý vzduch, a natáhl se v trenkách na spaní na peřinu. Bylo přece jen teplo. Párkrát jsem se převalil a už jsem chrněl.

Ráno jsem se vzbudil zakutaný v pelíšku pod peřinou. V noci se přece jen trochu ochladilo. Dopotácel jsem se do koupelny – na záchod, umýt se, vyčistit si zuby. Natáhl jsem triko a šortky.

„Ahoj, dědo.“

„Ahoj, Jonáši.“ Děda už musel být dávno vzhůru (on prý byl vždycky skřivánek), protože stačil umíchat budapešťskou pomazánku na chleba. Ví, že jí mám rád. Je strašně hodnej.

Po snídani jsme vyrazili do lesa s drátěným dvoukolákem, ve kterém bylo železné páčidlo. Děda chodí na trouchnivějící pařezy na topení. Vždycky pozná, který je vhodný. Těžkou okovanou botou do něj kopne, pařez se trochu nahne, založí pod něj páčidlo a už je venku a šup s ním na dvoukolák. Já si vždycky vyberu blbej pařez a můžu si o něj ukopnout nohu.

Dvoukolák byl za chvilku plný. Vraceli jsme se trochu jinou cestou, abychom nemuseli s vozíkem pořád nahoru a dolů.

Stromy prořídly, šli jsme okolo slatě.

Se sestrou jsme vždycky měli zakázáno se k rašeliništi i jen přibližovat, takže nás samozřejmě lákalo. Ta oka vody, ostrovy rašeliníku, sem tam zakrslá břízka. A nejhezčí to bylo, když se nad slatí lehce převalovala mlha. Bylo to jak romantická pohádka.

Zastavil jsem se a koukal na slať. Ve sluníčku vypadala klidně a nevinně. Vzal jsem větší kámen a hodil jsem ho na kus, co vypadal jako cestička. Dopadl s mlasknutím a hned se začal potápět. Zavřelo se za ním bahno se zvukem, který zněl jako zoufalý povzdech.

Zezadu přiletěl pohlavek, až mi o sebe cvakly zuby.

„Jdeme!“

Děda mne nikdy v životě neuhodil! Ani ségru! Proč teď?

Oběd jsem dostal beze slova. Odpoledne jsme s dědou mlčky štípali pařezy a rovnali dříví.

K večeři jsme měli knedlíky s vajíčkem a okurku.

Děda dojedl a odstrčil talíř. Položil ruce lokty na stůl, sepnul je a o pěsti si opřel čelo. Díval se na ubrus před sebou a pak spustil: „Slať je zrádné místo. Je dobré i zlé. A měli bychom se k němu chovat s úctou. Víš, když jsme s bráchou byli malí kluci, bylo mi necelých deset, brácha o dva roky starší… v padesátým roce. Sem už se smělo prakticky jen na povolení. Tenkrát jsme za humny viděli dva kluky. Nám tenkrát připadali hrozně dospělí, ale mohlo jim být tak okolo dvaceti. Batohy na zádech, šli a drželi se za ruce. Nám bylo hned jasné, že to jsou kopečkáři. Koukli jsme se s bráchou na sebe a už jsme věděli – nikoho jsme neviděli, nikoho jsme nepotkali. Nic neříct ani rodičům. Kluci zmizeli v lese. Tehdy jsme ještě nevěděli, že měli tip na převaděče. Počkali na něj v lese a on je v noci převáděl přes slať. Jeden z těch kluků špatně šlápl a sklouznul. Druhý se ho snažil dostat zpátky, ale nezvládl to. Začal křičet o pomoc. Převaděč se o ně přestal starat a vzal to do Německa. Ten zoufalej křik toho kluka bylo slyšet až sem. Svýho přítele nezachránil a jeho samotného sebrali pohraničníci. Neprozradil prý nic, jenom brečel. Skončil prý v Jáchymově. A samozřejmě se přišlo na to, kdo je převaděč. Zůstala tu jeho žena se dvěma malejma dětma. Odvezli je během týdne a nikdo nevěděl kam. Dům zůstal pustej, něco rozkradli lidi… Slať je místo, které zaslouží úctu. Je to hrob. Na hrob taky neházíš kameny. A není to určitě hrob jen toho kluka, těch mrtvých tam bude určitě víc. Z různé doby. Ale tohohle jsem viděl, toho si pamatuju. Nech slať na pokoji. Nevíš, co vzbudíš. A nikdy nevíš, co ti to vezme, nebo dá.“

Podíval se na mě. Zdálo se mi to, nebo měl začervenalé oči?

Šel jsem se umýt. Opláchl jsem se, začal jsem si čistit zuby. Čučím do zrcadla. Divný. Asi to je nějaký divný sklo, nebo je to osvětlením? Mám dost světlý oči, takový světle šedomodrý. Teď jsem na sebe koukal a měl jsem modrozelený. Divný. Sklonil jsem hlavu, vzal jsem si skleničku s vodou a vypláchnul si pusu po pastě. Kouknul jsem zpátky do zrcadla – šedomodrý. Něco se mi zdálo.

Šel jsem si lehnout. Ležel jsem na posteli a přemýšlel. Co tím děda myslel – nevíš, co vzbudíš? A nevíš, co ti to vezme, nebo dá?

Po zdi přeběhl stín. A další. Zastavil se. Začaly se mi ježit vlasy. Měl jsem pocit, že někdo stojí pod oknem a kouká dovnitř. Opatrně jsem slezl z postele, proplížil se pod okno a zvedl se. Nikdo. Otočil jsem se. Jediný stín na zdi byl ten můj. Blbnu. Studeně to zafoukalo. Zavřel jsem okno. Můj odraz na skleněné tabulce byl na chvilku tak výrazný, až jsem se leknul. Vlezl jsem do postele a přikryl se. V tu chvilku zase jako malý kluk – když jsem pod peřinou, bubáci na mě nemůžou.

„Jonáši, prosím, zalej zahrádku.“

Zahrádka se zalévá dešťovkou. U rohu chalupy je svedený okap do betonové nádržky, která je docela slušně zahloubená. Udrží dost vody, nevyschla ani v letošním vedru, ale je třeba se pro ni nahnout. Připravil jsem si konev na zalévání a kbelík, kterým budu nabírat vodu. Ohnul jsem se, nabral kbelíkem vodu. Já to nemůžu zvednout! Jako když se ten kýbl zasekl, nebo jako když ho někdo drží… Ohnul jsem se přes okraj, chytil držadlo oběma rukama a zabral jsem. Chvíli jsem myslel, že spadnu do nádržky přes okraj, a najednou kbelík povolil a vyletěl do výšky. Celý jsem se zlil a jen tak tak jsem stačil uhnout kbelíku, aby mě nepraštil do hlavy.

Vráťa se rozštěkal, naježený, vrčel a štěkal na nádržku. Sebral jsem kbelík a nakoukl do nádržky. Nic. Jen voda. A na vodě můj odraz. Cuklo to se mnou. V tom odraze vedle mne stál ještě někdo. Uskočil jsem. Nikde nikdo. Nakoukl jsem zpátky – asi vlnění na hladině zdvojilo můj odraz. Nabral jsem vodu a začal zalévat zahrádku. Triko a trenky na mě uschnou…

„Dědo, mám zajet něco nakoupit?“

„Jo, počkej, napíšu ti to.“ Na utržený okraj od novin napsal nedlouhý seznam.

Vytáhl jsem kolo s košíkem na nosiči a vyjel na nákup. Asi ve dvou třetinách cesty je v lese hnusná zatáčka. Je ostrá, nepřehledná pro stromy, tak je tam umístěné zrcadlo. Když jsem se k němu blížil, tak jsem v zrcadle uviděl kluka na kole. Šněroval silnici jako magor. Ty vole, co blbne… von snad nevidí? Na tak blbým místě? Seskočil jsem z kola a stáhnul se k okraji. Kdybych neseskočil, tak by mě v zatáčce nejspíš smetlo to auto, které se přiřítilo zezadu a s hnusným zvukem řízlo zatáčku a bylo pryč. Seknul jsem s kolem do příkopu a běžel se kouknout, co se stalo s klukem, kterého jsem viděl v zrcadle. Nikdo tam nebyl.

Rozklepaný jsem nakoupil a vrátil se zpátky.

V koupelně asi je fakt divné světlo. Večer mi přišly moje oči zase jako modrozelený. Docela hezký oči. Ale nejsou moje. To nejsou moje oči. Prohlížely si mě. Fakt.

Převaloval jsem se v posteli a nějak jsem nemohl zabrat. Bloudil jsem pohledem po pokojíku. Uvízl jsem na zasklené skříni, na které se zrcadlily moje oči. Divně. Já ležím, ležím na boku a ty oči ve skle na skříni jsou umístěny tak, jako by někdo ve skříni seděl. Odráží se špatně. Díval jsem se na odraz a pomalu jsem mrknul jedním okem. Nic. Oči se ani nehnuly a dívaly se na mě. Vyletěl jsem, chytil látkový přehoz z postele a přehodil ho přes skříň, abych zakryl skleněné části. Nevíš, co vzbudíš. A nevíš, co ti to vezme nebo dá. Ležel jsem v posteli a zíral před sebe. Bál jsem se. Ani nevím, jak jsem usnul.

Ráno v koupelně dobrý. Dívaly se na mě moje oči.

Telefon od táty: „Jone, přišlo ti něco z fakulty, tak jsem to otevřel. Jak máte začátkem září nějaké to soustředění před prvákem, tak je potřeba ještě něco vyřídit zítra na studijním. Zajedu pro tebe, zítra to vyřídíš a pozítří tě zase odvezu k dědovi.“

Táta přijel, rozloučil jsem se s dědou a vyrazili jsme. Táta se snažil vyzvídat a dělat cestou psychologa a strašně mě tím štval. Někde u Příbrami jsme zastavili na pumpě. Vystartoval jsem přes prodejnu na záchod. Na pumpu docela prostorný a čistý. A taky překvapivě prázdný. U zdi proti sobě dvě a dvě umyvadla se zrcadly. Odevzdal jsem, co jsem potřeboval odevzdat, a šel si umýt ruce. Podíval jsem se do zrcadla. Modrozelené oči. A nejen to. Čekal bych, že v zrcadle za mnou se bude odrážet můj týl. Byl tam zase můj obličej, který se mi modrozelenýma očima koukal do týlu. A najednou mi přišlo, že jsou moje odrazy všude. Všechny mne sledovaly a divně se usmívaly. Vyletěl jsem ze záchodu a vrazil do stojanu na sluneční brýle. Jedny zrcadlovky jsem stačil chytit na poslední chvíli. Odrážel se v nich kousek úsměvu.

Vletěl jsem do auta.

„Co je? Děláš, jako by tě honil duch!“

Zbytek dne dobrý. Zrcadla bez problémů. Výkladní skříně taky. Nikde se nezrcadlilo nic divného. Druhý den na studijním se všechno vyřídilo rychle, šlo jen o nějaké souhlasy, kde jsem zapomněl podpis.

Odpoledne jsem coural po nákupním centru. Kouknul jsem na nějaké knížky, zabloudil jsem do Cundy (tedy C und A, abyste rozuměli). Figurína v šortkách a docela pěkný košili. Chtěl jsem jí okouknout, tak jsem přišel blíž. Podíval jsem se do obličeje figuríně – absolutně zjednodušený, stylizovaný obličej. Tak proč má řasy? Řasy se zvedly a figurína na mě upřela oči. Modrozelené. Uskočil jsem a málem porazil prodavačku, která stála za mnou.

„Promiňte…“

Podíval jsem se znova na figurínu – žádné oči, žádné řasy, hrubě stylizovaný obličej. Zbláznil jsem se, jsem magor. Blbnu. Budu na psychiatra.

Večer jsem v koupelně studoval svoje oči. Byly moje. Šedomodré.

Další den mě otec zase odvezl k dědovi.

Pohoda. Nic. V klidu.

Ráno jsme s dědou vyrazili na houby. Mám pocit, že on jde už na jistotu. Za ty roky už dávno ví, co kde roste. Zatímco já chodím houby hledat, on je chodí sbírat. K večeři jsme udělali vošouch – bramborák s houbama. Byly skvělý.

Ráno pohoda. K snídani česneková pomazánka, takže jsem si zaskočil ještě po snídani vyčistit zuby. Skloněný nad umyvadlem jsem proháněl pusu kartáčkem a najednou divný pocit. Ohnutý nad umyvadlem jsem vypláchl pusu a narovnal hlavu. Můj odraz stál. Vlastně to nebyl můj odraz, protože tam stál se založenýma rukama. Modrozelené oči. A usmíval se. A pomalu začal ruce natahovat ke mně. Zaječel jsem, popadl ručník a snažil se jím zakrýt zrcadlo. Cítil jsem tlak dlaní, které tlačily proti. Nevíš, co vzbudíš. A nevíš, co ti to vezme nebo dá. Tlak rukou proti ustal. Pustil jsem ručník a vyrazil z chalupy.

„Jonáši, kam běžíš?!“

Utíkal jsem ke slati. Nemohl jsem popadnout dech. Doběhl jsem na okraj rašeliniště, chytil jsem se břízy, která tam rostla. Chvilku jsem na ní visel, abych se vydýchal. Díval jsem se na slať. Přišlo mi, že po vodní hladině jednoho oka přeběhl obličej.

„Já to tak nemyslel! Nechtěl jsem! Nezlob se! Promiň! Odpusť mi to!“ křičel jsem na rašeliniště. Nic. Poryv větru zněl jako povzdech a pak zase ticho. Sklopil jsem hlavu, pustil se břízy a udělal krok. Levá noha mi zapadla až do poloviny stehna do bahna. Snažil jsem se dosáhnout na nějaký klacek, abych se přitáhl, ale drželo to hodně pevně. Šmátral jsem a nemohl na nic dosáhnout.

„Chyť se toho!“

Nějaký kluk ke mně natahoval ruku s klackem. Díval jsem se na něj. Modrozelené oči. Zavrtěl jsem hlavou a stáhl ruku.

„Seš snad úplně pitomej? Jak se z toho chceš dostat?“ čertil se a já si všiml, že ty oči jsou jiné, hnědozelené, to předtím byl nějaký odraz.

Chytil jsem se klacku, dostal se trochu dopředu. Pak už mě chytil za ruce a táhl. Hnusně to mlasklo a moje noha byla venku. Tedy bez boty a ponožky, ty zůstaly v bahně.

„Díky.“

„Cos to tady vyváděl?“

„Stejně bys mi to asi nevěřil.“

„Slyšel jsem tě křičet. Co to bylo?“

„Zapomeň na to, prosím.“

Zvedl jsem se. S jednou nohou bosou a druhou obutou se chodí špatně. Zul jsem botu a zkusil jít. Joj, to bude zážitek.

„Nechceš odnést?“ smál se pobaveně, ale vypadal přitom, že by toho byl schopný, vzít mě do náruče a zkoušet odnést.

„Ne, díky.“

„Hele, tohle nemá cenu, Obuj si zpátky tu botu, opřeš se o mě a budeš aspoň poskakovat.“

Měl pravdu. Obul jsem botu, opřel se o něj, on mě chytil okolo pasu a dali jsme se do pohybu. Taky to moc nešlo, ale bylo to vlastně příjemný.

„Kde se tu vlastně bereš?“

„Naši sem jezdívají každý rok do privátu na dovolenou, maj to tu rádi. Letos mě vzali s sebou, prej abych měl klid před soustředěním před prvákem na vejšce. Co ty?“

„Něco podobnýho, jen jsem tu u dědy, než pojedu první tejden v září na soustředění do Dobronic.“

Zasmál se: „To je náhoda! Tak to se uvidíme!“

Až jsem z toho škobrtnul. Pevněji mě k sobě přitáhl: „Dávej pozor. Koukám, že na tebe, aby někdo pořád dohlížel.“

Pomalu jsme došli k chalupě. Děda byl na zahrádce. Překvapeně se díval na kluka, který mě vedl a držel okolo pasu. Postřehl, že mi chybí bota. Vědoucně pokýval hlavou, otočil se a vešel do chalupy.

„Ani nevím, jak se jmenuješ. Já jsem Aleš.“

„Promiň, jsem Jonáš. Díky za pomoc a doprovod…“

„Nešel bys třeba zítra ráno do lesa? Třeba na houby?“

„Jo, třeba jo. Třeba budu v osm čekat u slati!“

„Fajn, budu se těšit!“

Dostal jsem krátkou rychlou pusu a uháněl. Ještě se otočil a zamával.

Půjdu ráno k rašeliništi. Nikdy nevíš, co tam vzbudíš. A nevíš, co ti to vezme. Ale možná ti něco dá. Možná ti to dá i štěstí. Nikdo neví.