• zmetek
Stylromantika
Datum publikace18. 12. 2018
Počet zobrazení1236×
Hodnocení4.88
Počet komentářů9

Slati jsem se už do konce prázdnin vyhýbal, nechodil jsem tam. Stejně mi to ale hlava moc nepobrala… Taková živá představa? Zbláznil jsem se? Děda mi ale tvrdil, že se to tu stává více lidem, tak nevím.

Táta pro mě přijel autem. Sbalil jsem si tašku, dal dědovi pusu, podrbal Vráťu za uchem, děda podrbal za uchem mě a jelo se.

„Tak co, spokojenej?“ ptal se táta. „Zklidněnej, připravenej do dalšího života?“

No jo, on mě sem vlastně dal tak trochu jako do psychiatrickýho sanatoria… No, tak to úplně nevyšlo, ale co mu budu vyprávět.

„Jo, jsem v pohodě.“

„Fajn. Máma ty tvoje věci hned hodí do pračky, ať je máš připravený na to soustředění.“

Jo, já vlastně jedu na ten kurz před prvákem na medině…

No, byl to nakonec takovej školní adapťák. Seznámit se s lidmi z ročníku, rozdělení do studijních kroužků, povinné sporty… Tedy, pravidla softbolu jsem nějak nepobral. Volejbal byla docela sranda, protože jsme byli skoro všichni stejně leví, tedy kromě Dominika. Vysokej a udělanej, dělá ragby a je hrozně soutěživej. Strašně jsme ho štvali, že to nebereme vážně. Spolužák v kroužku. V kroužku tři kluci, jinak samý holky.

No a začátek školního roku byl teda záhul. Anatomie se na nás valila a já snad poprvé musel nastavovat noci, abych to rval do hlavy. Kosti horní končetiny. Kruci. Mně se nejlíp učí, když si s někým o tom můžu povídat, já vím svoje, on něco jiného a dohromady se vlastně naučíme víc. Klika byla, že Dominik z kroužku to měl stejně: „Hele, nestavíme se odpoledne na anče v praktikárně, pučit si kosti, že bysme na chvilku sedli a zopakovali?“

Na anatomii je možné si půjčit v praktikárně krabici s kostmi na studium. Vydali jsme se tam s Dominikem. Seděl tam už nějaký kluk. Vysoký. Barva jak sedmdesátiprocentní čokoláda. Nečernošskej nos – měl nos rovnej a takový skoro aristokratický rysy. Obsadil nám to tu zahraniční student.

„Kurva, nějakej čmoud,“ ulevil si Dominik.

„Rosumim trochu,“ ozvalo se od stolu. Trapas.

Tak jo, pojedeme v angličtině.

„Promiň, můžeme přisednout?“ zeptal jsem se. „Já jsem Jonáš.“

„Jacob.“

Představil se i Dominik, přisedli jsme a začali, probírat kosti – co je to za kost, z levý nebo pravý ruky…

Jacob byl dobrej. Jejich asistent je naučil spoustu mnemotechnickej postřehů, jak poznat stranu, jak si to zapamatovat… My máme sice pana docenta, ale ten se habilitoval na nějaký úplně zbytečný plošce na nějaký kosti a naučí nás houby…

Takhle ve třech to šlo dobře.

Šli jsme z anatomie a já navrhl, jestli se nestavíme na kafe. Tak jo. Dali jsme si presso, Jacob si dal čaj.

„Jacobe, odkud vlastně seš?“

„Já jsem Švéd.“

Asi jsem koukal dost divně, protože se zasmál: „Nevypadám, co? Naši mě adoptovali, když mi byly asi dva roky. Biologičtí rodiče byli z Etiopie, jinak o nich nic nevím, nepamatuju se na ně. Od nich mám jen křestní jméno. Jinak jsem Jacob Svensson.“

„Odkud jsi?“

„Z Falunu, jestli ti to něco říká.“

„Promiň, o Falunu jen vím, že se tam dělají nějaké uzenky.“

Zatvářil se nechápavě.

„No, v Dětech z Bullerbynu bylo, že měly koupit holky kus falunské uzenky…“

„Aha, ty myslíš falunkorv! On je to takový salám, ale hodně po Švédsku známý. Mně moc nechutná. Ale jinak ve Falunu bývaly známé doly na měď. A taky se tam hraje hodně dobrej florbal!“

Prokecali jsme toho dost a dohodli se, že tohle společný učení bylo fajn, že to uspořádáme častějc.

V prvním ročníku bylo v rámci tělocviku povinné plavání. To mi tedy vůbec nevadilo, já jsem ucachtaná kachna. Zahraniční studenti mají své kroužky a své hodiny zvlášť, tedy i plavání. Střídali jsme se ve sprchách se skupinou, kam chodil Jacob. Oni se tam sprchovali po bazénu, my před bazénem, takže docela plno. Jacob se na mě usmál a zamával na pozdrav, odpověděl jsem.

Stáhnul plavky a začal se mydlit sprcháčem. Zjistil jsem, že stojím a čumím mu mezi nohy. Tedy, tomu říkám Etiopyjec! Ne všechno, co je velký, je taky pěkný, ale tohle bylo. Polknul jsem a uvědomil jsem si, že Jacob sleduje, kam koukám a usmívá se. Musel jsem strašně zrudnout. Otočil jsem se zády a pustil sprchu. Musel jsem být rudý až na zadku. Studenou sprchu. Jo, potřeboval jsem ji. Stejně jsem ho měl pořád před očima. Černou postavu s dlouhýma nohama, štíhlou a přitom svalnatou… stál mi i pod tou studenou vodou.

Zápřah ve škole byl teda docela dost ostrej. Zvyknul jsem si na učení s Jacobem. Někdy před půlkou listopadu, když tempo trochu povolilo, napadlo naše spolužačky, že bychom mohli uvolnit napětí a jít zapařit, a dávaly dohromady, kdo půjde. Napadlo mě:

„Hele, co kdybych pozval Jacoba? Stejně jsme tu kluci v menšině…“ Holky zajásaly.

Jacob nevypadal moc nadšeně, ale kývl. Stavil jsem se pro něj na koleji a vzal ho s sebou. Holky už se slušně rozjížděly, každá už v sobě měla aspoň třetí mojito. Jacob vypadal skoro vyděšeně. Dal si čaj a dvojku bílého vína. Holky koukaly, co je to za exota. Hanka z kroužku mu chtěla do čaje nalít aspoň panáka Morgana, musel si hrnek chránit dlaní.

„Takovýho suchara si snad ani vodit nemusel…“

Nezdržel se dlouho, bylo vidět, že mu to nesedne. Moje chyba. Šel jsem s ním.

„Promiň, neměl jsem chodit,“ řekl mi. „Já vlastně nějak nemusím víc lidí, já jsem radši sám…“

„Promiň, nevěděl jsem to, jinak bych tě tam netahal.“

Šli jsme po poloprázdné ulici a z Jacoba vypadlo: „Víš, já si vlastně připadám i doma sám. Naši mě adoptovali, ale já mám pořád pocit, že to nebylo kvůli mně, ale že to vzali jako nějakou křesťanskou oběť, jako něco, čím si trochu kupujou nebe, oni jsou dost věřící… Jo, jsou hodný, ale vlastně nevím, jestli mě maj vlastně rádi. Asi jo, ale nějakým takovým svým způsobem. Umožnili mi studovat medicínu, když jsem na ni moc chtěl, to je od nich moc hezký…“

„Proč si šel studovat sem?“

„Je to podstatně levnější…“

„Aha.“

Zastavil se a díval se na temné nebe. Jasná noc, měsíc téměř před úplňkem, zářil.

„Víš, já mám strašně rád měsíc. Je to fráze, když řeknu, že to je takovej osamělej poutník, já vím. Ale fakt to tak cítím. Mám ho rád. Je to takovej můj kámoš.“

Během řeči jsem ucítil, jak mě jednou rukou objal okolo ramen. Chvíli jsme stáli a dívali se na měsíc a pak mě ruka opustila.

Podíval se na mě: „Vrať se tam, stačí, když jsem jim večer kazil já.“

„Ne, nemusím. Vyprovodím tě na kolej…“ Celou cestu jsme oba mlčeli. Před kolejí se rozloučil: „Víš, ty mi nevadíš…“

Čas do Vánoc už začal zběsile ujíždět, hysterie v obchodech se stupňovala, začal jsem být rád, že budu na Vánoce u dědy.

„Kdy odjíždíš na Vánoce?“ zeptal jsem se Jacoba.

„Zůstanu tady na koleji,“ zazněla odpověď. „Ono není zase tolik peněz, abych jel domů jen na těch pár dní…“

Zůstal jsem na něj koukat s otevřenou pusou. Doslova, protože natáhl ruku a s úsměvem mně šťouchnutím do dolní čelisti pusu zavřel.

„Počkej, něco mě napadlo…,“ lovil jsem mobil. Nekonečná chvíle zvonění, než to děda vzal. Nechává si mobil na stole v kuchyni, takže když je na dvoře, tak ho stejně neslyší. Ale teď ho slyšel a vzal to.

„Dědo? Můžu mít strašně velkou prosbu? Opravdu velkou? Mohl bych si na Vánoce sebou vzít kamaráda? Prosím?“

Ta chvilka ticha byla snad k nepřečkání.

„Dobře, Jonáši, pokud on chce…“

„Děkuju, dědo, strašně moc!“

Otočil jsem se k Jacobovi: „Tak na Vánoce žádná kolej, pojedeš se mnou k mýmu dědovi!“

Tentokrát tu spadlou čelist měl on: „To přece…, hele, já nechci obtěžovat…“

„Nikoho neobtěžuješ, já budu mít radost, když pojedeš se mnou. Hele, jakou máš velikost nohy? Myslím, že by ti mohly být běžky spermabanky mojí ségry, že by ti je půjčil, oni stejně přes Vánoce zůstavají doma. Umíš na běžkách?“

Podíval se na mě jako na úplného pitomce: „Jsem Švéd, ne?“

Uchechtnul jsem se: „Aha, já zapomněl.“

Běžky sestřina přítele mu byly, takže třiadvacátého prosince ráno jsme naložili vybavení na auto a otec nás odvezl k dědovi. Viděl jsem, jak se děda zarazil, když Jacob vystoupil z auta – ale jen na okamžik. Přivítal nás, představil jsem Jacoba, dědu potěšilo, že ho Jacob pozdravil česky, a šli jsme si vypakovat.

Zaklepání – děda: „Tak pánové, ohřál jsem vám oběd.“

Nemohl jsem dědovi udělat to, že bych mu prozradil, že jsme se najedli cestou na pumpě, tak jsem jen mrknul na Jacoba, ten hned pochopil a sedli jsme k jídlu.

Po obědě jsme vytáhli běžky a vyrazili. Bylo nádherné odpoledne. Když jsme doběhli ke slati, tak to vypadalo, jako když sluníčko ještě přidalo na intenzitě. Zasněžená a zamrzlá slať se třpytila a svítila…

„Hezký,“ ohodnotil Jacob. „Moc hezký. My jsme si jednou udělali s rodiči výlet na Knuthöjdsmossen, to vypadá podobně, ale je to mnohem větší. Je to rezervace, hnízdí tam přes léto hodně ptáků, hlavně smolom. To je švédsky, nevím, jak se to řekne anglicky…“

„To nepomůžu, protože nevím, jak to vypadá. Ale máš pravdu, je tu hezky. A dneska obzvlášť.“

Byla to pravda. Vypadala nádherně. Klidně, vánočně. Třpytící se odrazy, každý keřík vypadal jak zářící vánoční stromek.

Domů jsme se vraceli docela vysmátí.

„Tak dědo, kdy budeme zdobit stromek?“

„Zítra dopoledne, ať se něčím zabavíte. Ale ten kufr s ozdobami už můžeme sundat.“

Vylezli jsme na půdu.

„Hele, tenhle to je,“ řekl děda. Kufr – on to byl spíš takový menší kufřík… Kusem hadru utřel z kufru prach, já jsem kufr popadl a snesli jsme ho dolů.

Nakoukl jsem do něj – byl plný pečlivě zabalených starých ozdob ze skleněných korálků. Byly tam i plechové držáky na svíčky na stromek.

„Jé, dědo, ty tu máš i starý svíčky?!“ Byly tam i dvě krabičky starých vánočních svíček – žluté a červené, delší, než jaké se prodávají teď, se vzorkem plastické spirály po délce: „Budeme je taky dávat na stromek?!“

„Pokud chceš, tak určitě,“ smál se mi děda.

Po večeři jsme chvilku seděli u televize, ale spíš jsme si povídali, Jacob z programu stejně rozuměl jen sem tam slovu.

„Tak ještě se jednou vyspíš a zítra přijde Ježíšek,“ smál jsem se mu.

„Ježíšek? U nás chodí vánoční skřítek, nosí dárky v pytli…“

Vystřídali jsme se v koupelně a šup do postelí. Docela jsem zůstal koukat na Jacobovo pyžamo. Černobílé se vzorem zebřích pruhů, dlouhé rukávy i nohavice, elastické, těsně přiléhavé, tak těsně… úžasná postava a to, co se tam ještě rýsovalo… Poznal on nějak, co k němu cítím? Že bych chtěl víc než jen dobrýho kamaráda? Dojde mu to, až zítra rozbalí dárek? Co když mě už nebude chtít nikdy vidět, když mu to dojde?

Na protější posteli zasvítily zuby: „Tak dobrou noc.“ A ještě takové povzdechnutí: „Je to tu hezký…“

Ráno na Štědrý den jsme vstali, tradici s půstem jsem stejně nikdy nedodržoval, takže jsme se nasnídali a pak jsme vzali dovnitř stromek, který děda koupil od hajného. Pěkný hustý, nepříliš velký smrček. Připevnili jsme ho na starý dřevěný stojan a začali zdobit. Skleněnou špičku na stromek děda neměl, místo ní měl na špičku stromku hvězdu z korálků. Rozvěsili jsme ozdoby, připevnili držáčky se svíčkami. Hezký, starodávně vypadající stromek. Tak a můžeme čekat na Ježíška.

„Dědo, s čím ještě můžeme pomoct?“

„Propláchněte nejdřív kroupy na kubu, ale to musíte horkou vodou! A mohli byste nakrájet houby, já už je mám namočené od večera. K těm tvým houbám z léta jsem přidal ještě stročky, protože kuba musí být černej…“

Nakrájeli jsme houby, propláchli kroupy a dali je vařit.

„Dneska dostane trouba zabrat,“ smál se děda. „Nebude kapr, ale chci ještě udělat pstruha.“

„Toho tvýho? To se těším!“

Děda pstruhovi uřízne hlavu, vykuchá ho, odřízne ocasní ploutev a ocas z břišní strany rozřízne a pstruha rozlomí, takže je placatý jako platejz. Osolí, okmínuje, opaprikuje a na másle upeče v pekáčku v troubě. Pak ho vyndá a do výpeku z ryby do pekáčku naleje rozmíchaná vejce a nechá je v troubě srazit. Nakrájí rybu na porce, nakrájí vejce z pekáčku a přikryje jimi rybu… jo, to můžu. Tak to je příjemné překvapení. Takže děda nejdřív upeče kubu, potom pstruha.

Den docela uběhl a začalo se šeřit. Jako malý jsem vždycky vyhlížel na obloze první hvězdu, protože teprve tehdy se už smělo večeřet.

Byl jsem docela zvědavý, jak bude Jacobovi jídlo chutnat. Vypadalo to, že ano. Kuba, potom pstruh s bramborem, pak děda přinesl misku se směsí oříšků, sušených třešní a švestek a udělal svařák. Zaběhl jsem pro dárky a dal je pod stromek, už tam ležel nějaký balíček od dědy.

Přiťukli jsme si hrnky se svařákem a šli ke stromku. Děda zapálil svíčky a mně se najednou chtělo zpívat koledy. To, co jsem vždycky nesnášel, když mě k tomu doma nutili. Já jich stejně moc neumím, ale spustil jsem aspoň: „Pásli ovce Valaši…“ Děda mě v tom nenechal a přidal se.

Skončili jsme a pak začal tiše notovat Jacob: „Nu så är det jul igen…“

Taková jednoduchá, milá, docela veselá melodie. Dozpíval a podíval se na nás: „To je prostě písnička o tom, že jsou zase Vánoce, i v té nejmenší chalupě…“

„Dědo? Myslím, že tu máš něco od Ježíška,“ podal jsem dědovi dárek. Koupil jsem mu akušroubovák, myslím, že se mu docela hodí. Vypadal, že z něj měl docela radost, a podal mi balíček.

Dostal jsem nejšle! Ale parádní! Zdobená kůže na vršku malovaná modrým a červeným vzorem. Jacob na ně koukal dost překvapeně, tak jsem mu podal malý balíček: „To je pro tebe.“

Rozbalil ho a otevřel krabičku. Stříbrný řetízek s přívěskem – kulatý terčík, částečně začerněný potažením rhodiem, takže ve výsledku je to vlastně částečně zatmělý měsíc. Díval se na něj dojatě a hned si ho připnul a podal malý balíček mně.

Rozbalil jsem ho – stříbrný řetízek s přívěskem. Sluníčko. Rozesmál jsem se. Pověsil jsem si ho na krk. Děda zkoumal svůj dárek a zkoušel, co všechno bude umět.

Dolili jsme si svařák. Nevím, jestli do něj něco děda nepřidával, protože stoupal do hlavy. Zkoušel jsem v nejšlích předvádět nějaký dřeváčkový tanec, Jacob se mohl potrhat smíchy.

„Mládeži, já už si půjdu lehnout,“ oznámil děda. Podíval jsem se na Jacoba: „My půjdeme taky…“

Sfoukli jsme svíčky na stromku, dopili svařák…

Ležel jsem v posteli a přemýšlel a dodával si odvahy. Tohle je Štědrý večer, to se plní přání. Tak nebuď zbabělec, zkus to. Dělej! Podíval jsem se na Jacoba – ležel a díval se na mě. Vstal jsem a vklouzl do postele k němu. Chytil mě a stočil pod sebe a políbil mě. Přívěsky měsíček a sluníčko o sebe cinkly. Triko a spací trenky jsem měl dole, ani jsem nevěděl jak. Pomohl jsem Jacobovi s jeho zebrovaným trikem, pak se zase sklonil pro polibek ke mně.

Líbali jsme se, ruka mi jela po jeho hrudníku; trochu nehtem potrápit bradavku – prudce mi vydechl do pusy. Ruce mi sjely za gumu pyžamových kalhot a začal jsem je stahovat. Olízl jsem mu bradu a jel jazykem po hrdle… líbilo se mu to, zakláněl hlavu a zrychleně dýchal. Potom níž, olíznout předtím nehtem ztýranou bradavku, sjet pomalu na břicho, prozkoumat pupík a pak k tomu, na co se nejvíc těším… Teda, to je fakt beranidlo! Olízl jsem první kapky, vzal ho do pusy a zase ho pustil, abych se s ním mohl pomazlit, třít si ho o tváře, jet jazykem po celé délce až ke koulím, pohrát si s nimi a vrátit se k žaludu a znovu ho vzít do pusy…

Sakra, ta postel je pro dva malá! Chytil jsem peřinu a hodil ji na zem a přesunul se na ni. Slezl z postele a posadil se na peřinu na paty, roztažené nohy, kolík trčel vzhůru… Ležel jsem na břiše, hlavu v jeho klíně, jeho ruku ve vlasech, jemně mi určoval tempo, druhá ruka mi jela po zádech a níž… Natáhl se ke svému batohu a zalovil v kapse. Počítal s tím, co bude! Věděl to. Vytáhl tubu s gelem, trochu vytlačil a začal mě jemně připravovat. Už to nevydržím, už ho chci! Přestal jsem ho kouřit, podíval se nahoru na něj a kývl jsem. Nadzvedl mě na všechny čtyři, kleknul za mě a jemně zatlačil a pomalu do mě vniknul. Chvíli počkal a pak se začal jemně pohybovat. Plynule, krásně, jako když se zvolna nalévá víno…

Jedna jeho ruka mi sjela po zádech a chytila moje vlasy, zvrátil mi hlavu dozadu. Druhá ruka mi sjela přes rameno na krk, sjela po něm přes bradu k otevřené puse a nabídla mi prst. Olízl jsem ho, začal ho cucat… Začal zrychlovat, přerývané dýchání mi naznačovalo, že už brzy bude. Chci vědět, jaká je jeho mrdka! Vyprostil jsem se, otočil se a vzal ho do pusy a pomáhal si rukou. Když jsem ucítil, že už jede, přestal jsem a nechal si to nastříkat na obličej. Musel jsem zavřít oči, co toho bylo. Hustá bílá mrdka v dávce, která mě překvapila. Kdysi jsem viděl dývko s bukkake, kde se klukovi na obličej udělalo asi osm borců. Mně na to stačil jeden Jacob.

Posadil jsem se. Musel jsem vypadat připitoměle šťastně. Natáhl ruku, vzal do ruky můj kolík a několika tahy mě dodělal. Vystříkal jsem se mu do dlaně.

Zvedl ruku, podíval se na mě, usmál se, podíval se na dlaň a růžovým jazykem slízl obsah. Polkl. Naklonil se políbil mě. Odtáhl se, natáhl ruku a hranou prstu mi přejel po obličeji. Prst s nadílkou, kterou setřel, mi nabídl a já ho poslušně olízl. Prst šel pro další dávku.

Chci ho pořád. Každý den. Každou chvilku. Olizoval jsem prsty, natáhl ruku k jeho koulím, pohladil jeho beranidlo… pořád mu úžasně stojí. Chci ho znova. A teď čelem k němu. Nasedl jsem na něj. Chytil mě a přitiskl k sobě. Cinkání měsíčku a sluníčka jako nejkrásnější vánoční zvonění.

Měl jsem pocit, že snad ztrácím vědomí, jak se mi to líbilo. Prudce mě stiskl a vyvrcholil do mě. Zakousl jsem se mu do krku, abych nevykřikl.

Kdy jsme usnuli, nevím. Leželi jsme na peřině na zemi, stáhli na sebe druhou z druhé postele, srovnal si mě do klubíčka, kdy jsem ležel zády k němu a on mě objímal. Došlo mi, že ani jeden z nás neřekl zatím jediné slovo. Otočil jsem hlavu, podíval se mu do očí a řekl ta nejdůležitější slova: „Miluju tě.“

Políbil mě a řekl: „Já vím.“ A tak jsme usnuli.

Nevím, v kolik jsme vstávali. Děda udělal kafe pro mě a čaj pro Jacoba a dal nám na stůl talíř s nakrájenou vánočkou. Kupovanou. Ne, že by ji nezvládl, mám pocit, že děda umí všechno, ale nějak se tím odmítl zdržovat.

Děda vypadal v dobré náladě: „Tak co máte v plánu dneska, pánové?“

„Jestli nepotřebuješ s něčím pomoct, tak asi zase vyrazíme na běžky. Předevčírem jsme byli i u slati. Víš, překvapilo mě, že mi to nějak ani nevadilo…“

„Víš, Jonáši, já myslím, že v létě slať vycítila, že jsi sám. Nějak zjistila, po čem toužíš, tak ti to nabídla. Ale nejspíš za to chtěla tebe. Teď už na tebe nic zkoušet nebude. Teď už nejsi sám.“

Děda se tiše zasmál a zavrtěl hlavou: „Teda, Jonáši, ty ale stejně sem na Šumavu patříš. Určitě.“

„Proč myslíš, dědo?“

„No, myslím, že jenom ten, kdo sem patří, si zamiluje a vezme s sebou černýho Kubu!“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+5 #9 VošouchMiky 2018-12-27 10:49
U nás je vošouch bramborák se zelím. :D Jinak se mi celá série samozřejmě moc líbí, ale musím říct že jsi mi dal docela v noci zabrat. Jako číst ten tvůj první díl zrovna na mobilu, po tmě v posteli, když je naproti mě zrcadlo - aaa... Schovat pod peřinu a být úplně ale úplně potichu; mohl bys psát horory.
Citovat
+5 #8 Ty jsi vostrej!Ficklip 2018-12-23 08:37
Fakt talent!

Hodně moc krásné!
Citovat
+5 #7 Odp.: Slať 3.zmetek 2018-12-19 22:23
Cituji Jaachim H. T.:
Nojo, Falun... já mám raději Växjö nebo Linköping, ale co mám asi nejraději, jsou tvý povídky. Ty vždycky dokážou tak nádherně zahřát na duši. :) (Anebo na těle, zvlášť když mrzneš při čekání na ještě více vymrzlou tramvaj.) :D

Děkuju. :)

Åhus? Absolut vodka zvládne v zimě hodně... :-)
Citovat
+10 #6 Odp.: Slať 3.NaDruhou 2018-12-19 21:24
No tak opět tomu nejde nic vytknout. Perfektní práce, zmetku. :-)
Citovat
+7 #5 Odp.: Slať 3.Jaachim H. T. 2018-12-19 13:34
Nojo, Falun... já mám raději Växjö nebo Linköping, ale co mám asi nejraději, jsou tvý povídky. Ty vždycky dokážou tak nádherně zahřát na duši. :) (Anebo na těle, zvlášť když mrzneš při čekání na ještě více vymrzlou tramvaj.) :D

Děkuju. :)
Citovat
+6 #4 Slať 3William 2018-12-18 23:35
Naozaj krásne.
Citovat
+9 #3 Odp.: Slať 3.Liem 2018-12-18 22:28
Koukám, že máš 13 bodových hodnocení. To je tady nešťastné číslo. Tak já ti to vylepším na 14. Aby to líp vypadalo.
Díky za krásné čtení. My vánoce neslavíme, ale teta, co mne hlídala ano, takže vím, že si to lidé dokážou krásně užít.
Citovat
+5 #2 Slať 3.nebi 2018-12-18 21:49
Krásný, vánoční příběh. Děkuju
Citovat
+7 #1 Odp.: Slať 3.Saavik 2018-12-18 20:35
Krásné, jako vždy.
A víš co? Já tu sbližovací scénu na po prve přeskočil. Prostě jsem chtěl jen tu povídku o dvou lidech, kterým je spolu dobře.
Na podruhé už jsem si ji ovšem přečetl, to zas žádný strach.
Díky.
Citovat