Slať 2

Tak zítra ráno s Alešem u slati. Dlouho jsem neměl tak pěkné spaní. A zdálo se mi – hádejte o kom?

Ráno po snídani jsem vyrazil ke slati. Dorazil jsem tam na osmou, jak jsme se domluvili. Rozhlížím se, nikde nikdo. Otočil jsem se ke slati. Ještě se nad ní pořád převalovala mlha, ta se zvedne tak za hodinu. Opřel jsem se zády o břízu a pozoroval chomáče mlhy. Keře a vyšší traviny, které se v ní ukrývaly, vypadaly najednou jako sedící postavy… Sedí tam osaměle, jako by o něčem tiše přemýšlely…, třeba o tom, kudy se dostat zpátky… Vypadalo to zlověstně, nepřátelsky, běhal z toho trochu mráz po zádech, cítil jsem, jak se mi začínají ježit vlasy.

„Ahoj, čekáš dlouho?“ ozvalo se za mnou.

Kudy přišel? Stál tam s košíkem v ruce a usmíval se: „Ty sis nevzal košík? Do čeho chceš sbírat?“

No jo, já si nevzal košík! Já to vlastně bral spíš jako rande než houbovou výpravu…

„Budu sbírat do tvýho. Stejně předpokládám, že nebudeme nějak daleko od sebe,“ zasmál jsem se.

„No, možná i docela blízko.“ Pustil košík na zem a udělal těch pár kroků ke mně. Když byl u mě, natáhl ruku, pohladil mě po tváři a pak mu ruka sklouzla dozadu na krk, přitáhl si mě a jemně, skutečně jemně mě políbil. Jeho rty pak sklouzly po mé tváři na krk, jemně mě kousl…, takový příslib toho, co asi umí. Vzdychnul jsem.

Podíval se mi do očí, usmál se a chytil mě za ruku: „Měli bychom se přece jen podívat po těch houbách…“

Šli jsme ruku v ruce, koukali po houbách a povídali si. A houby docela přibývaly. Ani mi nějak nedošlo, že vlastně spíš povídám já, že na sebe vyklopím úplně všechno, zatímco o něm toho moc nevím. Jen to, že je tu na prázdninách s rodiči a bydlí ve vesnici. A taky, že nemá žádné sourozence. Košík už se pěkně zaplnil.

Došli jsme pomalu až téměř k vesnici. V trávě u lesa u kraje vesnice byla zasazená stará umrlčí prkna. Když kdysi někdo umřel v zimě, tak ve zmrzlé půdě nešlo vykopat hrob. Položilo se tedy tělo na umrlčí prkno na půdu, kde vydrželo zmrzlé až do jara, kdy se uspořádal pohřeb. Zdobené umrlčí prkno s nápisem se pak zasazovalo do země poblíž chalupy. Na jednom byl ještě docela čitelný nápis: „Hier ruht Tobias Meierhofer, Vater und Metzgermeister von sieben Kindern.“ Mrtvý Tobias měl potřebu připomenout, že byl „otec a řeznický mistr od sedmi dětí“.

„Tak ty už to vezmeš rovnou domů?“ zeptal jsem se.

„Ne, půjdu ještě s tebou zpátky! Stejně si musíš vzít svůj díl hub…“

„Počkej, udělám to takhle,“ řekl jsem a sundal jsem si triko, roztáhl ho na zem, nasypal na něj díl hub a zvedl ho, takže vytvořilo vlastně takový volný pytlík.

Stál, jednou rukou opřený o umrlčí prkno a usmíval se: „Takže kdy zase?“

„Zítra odpoledne? Dopoledne budu muset pomáhat dědovi…“

Natáhl ruku a pohladil mě dlaní po nahém hrudníku: „Budu se těšit.“

Jo, to já taky a moc… Udělal jsem krůček k němu. Jeho ruka sjela po mém boku a zajela zezadu za okraj kalhot na zadek, přimáčkl mě k sobě a políbil mě. Pustil jsem triko s houbami, objal ho. Bože. Tenhle jazyk chci pořád. Takhle vášnivý polibek jsem snad ještě nedostal… Míla může jít do háje, zapomněl jsem na něj, nic to nebylo, nic, tohle, to je… aach…

Odtrhli jsme se od sebe. Musel jsem dýchat jak uštvaný pes. Nějak po paměti jsem sebral triko s houbami: „Ahoj…“

Šel jsem domů. Ještě jsem se otočil. Stál na stejném místě, stále jednou rukou opřený o prkno a díval se za mnou.

Teda to byl polibek…, ještě pořád jsem z něj měl erekci, že mi to mohlo roztrhnout kalhoty. To nešlo. Nešlo jinak. Když jsem byl dost hluboko v lese, opřel jsem se zády o strom, rozepnul kalhoty a vyhonil se. Rudá mlha před očima, v ní představa Alešova obličeje, cítil jsem pořád jeho ruku na svém zadku a už to přišlo… Mrdka ze mě stříkala v dalekých cákancích. Hele, tady to málem schytal hříbek! Přidal jsem ho k ostatním houbám.

„Dědo?! Nesu houby!“ chlubil jsem se a na stole jsem roztáhl tričko a ukazoval úlovek.

„Pěkný. Nebude ti vadit, když je nasušíme?“

„Určitě ne, proč by mi to mělo vadit?“

„Já jen, jestli jsi na ně neměl chuť, udělat z nich třeba něco k večeři.“

„Ne, nasušíme je.“

„Fajn, o Vánocích se hodí, dám je do kuby a budou mi tě připomínat…,“ usmál se děda, podíval se, jak jsem tam stál polonahý, a znova se zasmál: „Pojď, uděláme si k obědu naháče.“

Vytáhl hromádku brambor a začal je škrábat: „Jonáši, můžeš je zatím nastrouhat?“ Ve vzorné spolupráci děda oškrábal brambory a já je nastrouhal. „Vymačkej je a slij z nich vodu a přistrouhej ještě ty vařené brambory od včerejška…“

Děda zatím vymastil sádlem pekáč, pak vzal ode mne nastrouhané brambory a začal zpracovávat těsto.

„Dědo, jak víš, kolik čeho? Že nic nevážíš?“

„Za ty roky se naučíš mít to v oku. Jako malí jsme s bráchou museli mamince pomáhat, tak to ti nějak uvízne, jak se to dělá. A Anežka uměla skvěle vařit…,“ zesmutněl děda při vzpomínce na svou ženu. „No nic.“

Začal tvarovat podlouhlé šišky a skládat je do pekáče: „Rozehřej v kastrůlku ještě trochu másla, ještě je tím polejem.“

Naháče šly do trouby. Když se upekly a zhnědly, děda vytáhl pekáč, polil je rozmíchanou kysanou smetanou a dal ještě na chvíli zapéct. Bylo to skvělý. Děda tahle stará jednoduchá jídla umí a člověku ani nechybí maso.

Po obědě jsem začal čistit houby a krájet je na plátky, které jsem skládal na noviny rozprostřené na stole.

Napadlo mě: „Dědo, říkal jsi, že to bude na kubu. Co ty tu vlastně děláš o Vánocích?“

„Nic. Odpočívám. Udělám si kubu, navečeřím se, při večeři je tu se mnou Vráťa, to ho pustím i do kuchyně, kam jinak nesmí. V zimě ho nenechávám přes noc venku, má svůj pelech udělaný v síňce. A to je všechno. Chvilku se dívám na televizi. Někdy si nasypu na kamna trochu purpury, aby to aspoň trochu zavonělo. Stromek tu není pro koho zdobit. Počkej, někde na půdě budou ještě v kufru staré vánoční ozdoby z korálků, můžeme se po nich podívat, že by sis je vzal, kdyby se ti líbily…“

„Děkuju, podívám se rád, ale brát ti je nebudu.“

„Zítra bychom mohli začít štípat a rovnat dříví na zimu,“ změnil téma děda. „Čím dřív se začne, tím líp, aspoň je chalupa připravená… tak jo. Udělám na zítra krautšpecle, ať se nezdržujeme dopoledne vařením, jen to ohřejem.“

Nakrájel na kostky kus uzeného, v kastrolu ho trochu opražil a vyklopil na něj sklenici kysaného zelí i s nálevem. Nestačil jsem se divit, jak těma velkýma rukama rychle a zručně udělal těsto, ze kterého uválel delšího hada, a nožem z něj odkrajoval malé kousky, které házel do vařícího se zelí. Uvědomil jsem si, že jsem přestal krájet houby a sledoval dědu.

„Tak a je to. Oběd máme na zítra hotový,“ usmál se na mě. Uvědomil jsem si, že ho sleduju, koukám, v rukách držím nůž a hříbka a… pustil jsem se zase do krájení.

Ráno jsme se po snídani pustili do štípání dřívi. Tady je třeba na zimu opravdu zásoba. Děda si obul nejšle – dřevěné boty se hřbetem z pevné tvrdé kůže. Když při štípání dříví uletí polínko, tak je noha v nejšlích v bezpečí, na rozdíl od nohou v teniskách. Děda štípal a já jsem nosil polínka a rovnal je podél chalupy, Vráťa podvráťa běhal okolo a nadšeně štěkal, spokojený, že se něco děje, občas si ukradl menší polínko a běhal s ním dokola. V poledne jsme ohřáli oběd, najedli se a já jsem otáčel na novinách sušené plátky hub. Večer už budou dobré, už je bude možné sesypat do pytlíku. Skončil jsem, podíval jsem se na dědu a nadechl se.

„Ale jo, tak běž…“

„Díky!“ a mazal jsem. Kam jinam než ke slati.

Aleš už tam byl. Doběhnul jsem k němu a dali jsme si pusu… Chytili jsme se za ruce a vykročili. Ani jsem nevnímal, kam jdeme, spokojeně jsem žvanil, Aleš se usmíval a ani jsem nevnímal, že mě vlastně vede. Najednou jsme stáli na malé travnaté mýtince. Tak tady jsem nikdy nebyl a to jsem si myslel, že to tu znám dobře.

„Sem nikdo nechodí, o tom nikdo neví,“ řekl Aleš, jako by mi četl myšlenky. „Je tu krásně, viď?“

Měl pravdu. A vylepšil to ještě tím, že mě zezadu objal, začal mě líbat na krk, jeho ruce se mi začaly dobývat pod tričko, jezdily mi na kůži břicha, skoro pálily… Čert to vem! Mha za mnou, mha přede mnou! Stáhnul jsem tričko, ani nevím, jak jsem ze sebe serval kalhoty, a už jsem klečel před Alešem, který si sundával triko a já mu rozepínal kalhoty. Jo, tohle péro chci! Rozhodně! Aleš kleknul naproti mně a začali jsme se líbat. Já ruce omotané okolo jeho krku, on jednou rukou držel společně naše ptáky a začal nás pomalu honit. Druhou rukou mi hladil zadek, objevil se pátravý prst… Na zádech v trávě se zdviženýma nohama jsem byl, ani nevím jak, ruce pořád omotané okolo jeho krku, v puse jeho jazyk a jeho péro ve mně… Když jsem ucítil, že vyvrcholí, chytil jsem ho za zadek a pevně přidržel. Ještě chvíli… Udýchaní jsme leželi na trávě, sluníčko hřálo. Namáčkl jsem se na něj a začal ho hladit. Jel jsem rukou po hrudníku, jemně zmáčkl bradavku, sjel na břicho, do třísel, pak na jeho koule, pomazlit se s nimi…

„Ty jsi moje světýlko mámivý, viď,“ zasmál se Aleš.

„Cože?“

„Mámivý světýlko. Když tě chce, tak tě dostane, ztratíš rozum a uděláš, co chce světýlko…“

Cítil jsem, jak mi pod rukou opět tvrdne, a byl jsem zase přetočený na záda…

Úplně jsem ztratil pojem o čase. Prostě jsem tam chtěl ležet s ním, objímat ho, mazlit se a – no to samozřejmě taky…

Vzpamatovalo mě, až když se do mě začínala dávat zima. Sluníčko už nesvítilo a šeřilo se. Pomalu jsme se oblékli. Kleknul jsem ještě do trávy a prohlížel si mýtinu. Aleš stál vedle mě. Jemně jsem se otřel obličejem o jeho poklopec.

„Neboj, zopakujeme si to zítra!“ zasmál se.

Doprovodil jsem ho zase na kraj lesa. Domů jsem se vracel už za tmy, podél okraje slati.

Ve tmě se náhle nad slatí objevila světýlka svatojánků. Poletovali sem a tam, až se zformovali do malého roje, který se přes slať pomalu blížil ke mně. Fascinovaně jsem se na ně díval. Přilétali čím dál blíž, už byli skoro u mě. Natáhl jsem k nim ruku – roj poodletěl dál, stáhl jsem ruku, zase se přiblížil. Natáhl jsem ruku – opět poodletěl, stáhl jsem jí, přiletěl blíž. Hraju si tu romanticky se svatojánkama… Zase jsem natáhl ruku a udělal krok dopředu. Svatojánci poodletěli a zase se vraceli… Ještě krok… Zhoupnutí pod nohama mě vzpamatovalo a uskočil jsem dozadu. Tak ona je to snad pravda s mámivýma světýlkama…

Doma děda seděl v kuchyni a čekal na mě. Vstal beze slova, nandal mi jídlo na talíř a odnesl ho na stůl.

„Děkuju, dědo.“

„Nemáš zač.“

Díval se, jak jím, a já měl pocit, že něco přijde, že mi chce něco říct.

Chtěl. Počkal, až dojím, a nadechl se: „Víš, Jonáši, ona ke slati chodívala Anežka s naší malou Aničkou. Anička si tam hrávala. Tvrdila, že tam má kamarády, se kterými si hraje a povídá. Víš, jak si děti v tomhle věku vymýšlejí… Tady žádné děti v okolí nebyly, tak si někoho vymyslela. Když měla svátek, tak jí Anežka upekla velký koláč a Anička trvala na tom, že musí přinést i kamarádům. Odnesly kusy koláče na talíři ke slati, Anička se tam přivítala se svými smyšleninami… Anežka říkala, že si ani nevšimla jak, ale najednou na talíři nebylo nic. Hodně se rozzlobila. Sníst to Anička nemohla, tvrdila, že to snědli kamarádi… Anežka byla přesvědčená, že koláče hodila do slatě. V rozčilení jí řekla, že už ke slati nikdy nepůjdou, když dělá takové věci. Anička nebyla k utišení, pořád říkala, že koláče opravdu snědli kamarádi… Večer dostala horečku a začala blouznit. Doktor nám řekl, že má zánět mozkových blan. Umřela za dva dny v nemocnici… Anežka se změnila. Myslela si, že jí dceru vzala slať. Každý den k ní alespoň na chvilku zašla. Myslel jsem, že tam chodí vzpomínat a uklidňovat se…, nebyla to pravda. Chodila slať proklínat. Asi po roce jí u slati přepadla průtrž mračen, strašlivý liják, promokla na kost, dostala zápal plic…, no a já jsem zůstal sám. Mám slať v úctě, ale nechtěl bych si jí pustit k tělu. Něco ti možná dá, ale bude po tobě něco chtít. A někdy chce víc, než sama dává. Pamatuj si to.“

Proč mi to děda vyprávěl? Proč si na to vzpomněl?

Ráno jsem po snídani vyrazil. Ke slati, samozřejmě. Už tam seděl, opřený o strom. Když mě uviděl, vstal, objal mě a spustili jsme jazykový souboj. Skvělej… Ta jeho úžasná pusa…

Posadili jsme se na okraji, posadil se za mě, objal mě zezadu a přitiskl se na mou tvář.

„Není tu krásně? Já to tu miluju. Strašně mě to láká. Tebe ne? Je to nádhera…“

Třel jsem se mu tváří o tvář a poslouchal.

„Tebe to neláká, vydat se tam? Sami? Najít si tam místečko, kde budeme jen my dva? Sami a věčně? Věčně se milovat?“

Odtáhl jsem se a podíval se na něj. Oči mu fanaticky zářily: „Budeme jen my, mámivý světýlka, jeden pro druhýho.“

Vyskočil a rozeběhl se na slať. Odrazil se, začal skákat z mechového polštáře na travnatý drn… Otočil se: „Poběž! Ty nechceš, abychom byli spolu?“

Vstal jsem. Co se to děje? Co vyvádí?

„Vrať se! Neblázni, utopíš se!“ křičel jsem. Několika skoky se vrátil a podal mi ruku:

„Jdeš se mnou? Chceš? Určitě chceš!“

Chytil mě za ruku a zatáhl.

Prudké škubnutí za rameno, které mi vytrhlo ruku z té Alešovy, a málem jsem spadl na záda. Děda. Chytil mě a držel. Podíval jsem se na slať. Aleš nikde, jen poryv větru rozhýbal trávu a rákosí.

„Dědo! On je tam, on se tam utopí! Dědo, je tam!“ křičel jsem, ječel, řval…

„Nikdo tam není, Jonáši. Byl jsi tu sám. Celou dobu. Šel jsem za tebou…“

„Ale, přece…,“ vyklopil jsem dědovi všechno. Všechno. Opravdu. Nic jsem nezatajil…

Odvedl mě domů.

„Udělám ti čaj. A jak na tebe koukám, tak do něj raději dám i trochu rumu. Myslím, že to potřebuješ.“

Seděl jsem a koukal před sebe: „Dědo…? Dědo, kdo to vlastně byl?“

„Nevím, Jonáši. Jen jsem se ptal ve vsi. Jsou tam nějací letňáci, ale nikdo z nich s sebou nemá syna. A o té mýtince, co jsi povídal, o té taky nevím. A žiju tu od dětství a znám to tu. Pusť to z hlavy, chlapče. Je to pryč. Bylo to jen mámení ze slatě. Vím, že je to těžký, ale nevzpomínej, Jonáši… Pusť to z hlavy…“

Natáhl jsem ruku. Pytlík s nasušenými houbami, které jsme nasbírali s Alešem. Jenom mámení? Mámení, které sbíralo houby? Hrábl jsem dovnitř a nechal plátky sušených hub propadávat mezi prsty.

„Dědo?“

„Ano, Jonáši?“

„Dědo…? Prosím? Mohl bych být na Vánoce tady?“

Děda se na mě překvapeně podíval: „Ty bys chtěl?“

„Jo. Já stejně nestojím o kapra se salátem. Dáme si kubu z těhle hub,“ projel jsem zase rukou sušené houby. „A sundáme z půdy ty ozdoby a ozdobíme stromek? Prosím. Moc. Chtěl bych být tady…“

Neřekl jsem, že chci být blízko slatě. Že třeba zase… nevím…

„To víš, že jo…,“ pohladil mě děda po hlavě a podrbal mě ve vlasech.

Zase jsem hrábl do hub. Na prstech mi uvízl velký plátek z klobouku kozáka. Vypadal trochu jako pusa s plnými rty… krásnými…