Za vůní svobody - 3. Přiblížení

pondělí 18. ledna 2038, odpoledne

Stary Toruń, Polsko (53.0132939 N, 18.4508989 E)

Překročit Vislu tak, aby nás náhodou někdo neviděl, bude nejspíše těžší, než se předtím zdálo. Jdeme už notnou dávku času kolem jejího břehu tak daleko, aby nás náhodou někdo nezpozoroval.

Celý Toruń se zdá být nevyřešitelnou záhadou hlavolamu, zvláště když je světlo. Počkáme ještě nějakou hodinku, možná dvě, a pak to přes led přeskáčeme nepozorovaně za tmy. Alespoň mám chvilku, kdy se na něj zase můžu dívat…

Mimochodem, jmenuje se Wojciech. Utekl během převratu, kdy si pro něj přišli. Nejen pro něj, ale pro celou rodinu. Seskočil přímo hrobníkovi z lopaty. Během příchodu policie byl na půdě, vylezl na střechu a schoval se do komína. Až poté pobral z domu věci a zmizel. Na cestě je už 10 měsíců, neví, co se stalo s jeho rodinou ani kam má vlastně jít. Možná je to dobrý osud pro nás pro oba, alespoň budeme moct jít spolu. Vstříc svobodě, která číhá na severu. Jenže ta cesta bude ještě dlouhá… předlouhá.

Sil je ještě dost. Alespoň se tak cítím.

středa 20. ledna 2038, večer

Grodzeńskie jezero, Polsko (53.1624739 N, 18.7108961 E)

Co jsem komu udělal, že se děje tohle…?

Sotva jsme překročili řeku, zpozoroval jsem na břehu postavy. Nebylo na výběr, museli jsme znovu utíkat. Ani ne v pár vteřinách jsme jim byli z dohledu a zanedlouho jsme se ocitli i za Starym Toruńem.

V ten moment se to stalo. Stáli jsme u opuštěné cesty a pár desítek metrů od nás svítilo světlo. Zaslechl jsem výstřel a viděl jeho vytřeštěné oči, jak hledí na mě. Pak už se pouze chytil za hrudník, jeho ruka byla od krve a na péřové bundě se začal pomalu tvořit velký rudý obraz. Sáhl jsem na něj, nezdálo se mi to. V mžiku byl ledový. Padl na kolena a k zemi… tváří… bez jediného slova.

Nezmohl jsem se na nic jiného, než abych se zbaběle a zběsile dal na úprk. Běžel jsem dlouho, opravdu dlouho. Běžel jsem tak dlouho, dokud jsem měl pocit, že mám hlaveň namířenou na záda a že zanedlouho vypálí další náboj, který ukončí i mě.

Uprostřed malého hájku, kde jsem se zastavil, jsem padl na kolena. Nestačil mi dech, nestačil mi kyslík, díval jsem se, jak se moje slzy vpíjí do sněhu pode mnou společně s jeho krví, jež utkvěla na mých prstech. Chci tu kulku taky.

Vyhrabal jsem si u stromu důlek, abych si mohl lehnout a vyspat se. Podařilo se mi to na první pokus. Po několika minutách, nebo desítkách minut mě ale vzbudilo šustění křoví opodál. Rozhodl jsem se, že nezůstanu. Stejně po mně pátrají…, brzy by mě našli.

A tak jsem se zvedl a beze slov šel dál. Kdo by taky moje slova poslouchal, když jsem znovu naprosto sám? Ještě bych se prozradil. Přemýšlel jsem nad tím, jestli vůbec někdy budu ještě schopný vidět člověka. Ano, člověka. Člověk je totiž opravdová stvůra, když se shlukne v nějakou skupinu. Člověk dokáže velké věci, ale skupina lidí dokáže vytvořit ještě něco většího, co se vždy vymkne z ruky a začne ihned ničit.

Ležím teď u zamrzlého jezera. Je taková zima, že mi roztátý sníh hned přimrzá k oblečení. Jak by ne. Kdybych zde navěky přimrznul, ani bych se nedivil. Za tisíc let by se na mě chodily dívat děti do muzea, přičemž by jim povídali příběh o nešťastně zamilovaném a zoufalém klukovi, co musel znenadání opustit domov, ale všem okolo, které potkal, pouze přinášel neštěstí do jejich životů. Jak vlastně dopadla ona rodina, jež mi poskytla úkryt v jejich stodole? Nedivil bych se, kdyby byli již na druhé straně… a stodola spálená na uhel.

Přemýšlím, jestli má vůbec cenu, abych se hnal za svobodou. Dosáhnu jí někdy? Bude na svobodě ten, na kterého tam čekám? Kristián? Mí přátelé? Mám pocit, že spíše dorazím na svobodu sám. A budu uvězněn v neustálém čekání na nějaké zprávy.

Nakonec zemřu s pocitem samoty během nekonečného čekání. A i přestože racionální myšlení by mi velelo, abych se smířil s tím, že nikoho už nikdy neuvidím, já budu neustále doufat, že možná jednoho dne ano.

Do chvíle, než naposledy vydechnu.

pátek 22. ledna 2038, brzké ráno

jezera Wieczno Północne a Wieczno Południove, Polsko (53.2678108 N, 18.7905469 E)

Vlastně se nic nestalo. Až na jednu věc.

Víš, jaké to je, když projdeš tou nejhorší noční můrou a následně na to poznáš to pravé zadostiučinění? Já už asi ano.

Jak jsem včera pochodoval poblíž silnice a nakopával kusy ledového sněhu, narazila moje bota do něčeho barvou naprosto nepřipomínajícího sníh. Sklonil jsem se, abych lépe viděl, co jsem to obalené ve sněhu nakopl. Šedivý kus kovu jsem oprášil a v ten moment jsem si uvědomil…

Našel jsem zbraň! Funkční, i s náboji! A těch nábojů je v ní dokonce 15! To je jako najít cihlu zlata na chodníku…!

Hned jsem ji musel vyzkoušet. Natáhl jsem, zaťal ruce, namířil před sebe a stiskl spoušť. Ozvala se muzika lahodící mým uším, i když jsem dobrých 5 minut poté skoro nic neslyšel.

V ten moment mi došlo, že jsem možná upoutal až moc velkou pozornost. Rychle jsem zbraň schoval do kapsy a vydal se mezi jezera.

Konečně jsem měl zas jednou při usínání pocit, že se to čisté nebe nade mnou a klid okolo mne promítne do mojí hlavy, do mojí duše a já najdu alespoň na nějakou chvíli klid.

A v ten moment jsem si uvědomil, kdo mi tak strašně moc chybí. Nebyli to přátelé, nebyl to Kristián, nebyli to lidé, které jsem dennodenně potkával… byla to osoba mně nejbližší. Byla to moje máma.

Na obloze se mi přes linoucí se slzy v očích začaly promítat obrazy, které utkvěly v mé hlavě…, viděl jsem ji. Viděl jsem, jak se směje, jakou má radost, když jsem jí kupoval na narozeniny květiny. Jak byla hrdá, když jsem přebíral ceny. Jak byla smutná, když já jsem byl smutný. Když byla starostlivá, když mi nebylo dobře. Když byla, když jsem já byl.

Pláč se nedal zastavit. Bylo to jako zlý sen.

Ležel jsem tam a koukal do nebe. Mrznoucími slzami na tvářích jsem posílal hvězdám jediný vzkaz, jenž jsem chtěl, by byl vyslyšen.

Kde jsi, mami? Chci zpátky za tebou.

pondělí 25. ledna 2038, večer

stanice Grzępa, na dohled od Malborku, Polsko (53.9525303 N, 19.0119903 E)

Poslední dva dny se nesly ve znamení mé cestovatelské rutiny. (Ano, cestovatelské. Odnaučil jsem se používat slovo uprchlické, jelikož… je až moc negativní. Pistole mi dodala na odvaze, dodala mi na pocitu, že i přes to všechno spravedlnost existuje, a já mám šanci konečně se dostat tam, kam jsem celou dobu chtěl.) Nakradl jsem si jídlo ve vlacích, kterými jsem pomalu cestoval na sever, přespával v lesích u jezer a potkával samotu za samotou.

Sedím v opuštěné stanici na dohled od Malborku, odkud to je k severnímu moři asi 40 kilometrů vzdušnou čarou. Čím blíže jsem, tím víc ze mě padají řetězy a otěže, kterými jsem byl svázán.

Nečekal jsem, že cesta za svobodou bude až tak jednoduchá. No, jednoduchá. Je to zhruba 3 týdny, co jsem překročil hranice. Nezdá se to jako dlouhá doba, ale já jsem na cestě už věky. Alespoň myslí.

Každý den se zdá nekonečný a spánek je vysvobozením z vězení jménem den. Tomu však bude brzy konec. Za chvíli jsem na pobřeží, najdu loď a přeplavím se po ní na druhý břeh moře.

A bude mi dobře, bude mi krásně. Budu volný. Budu moct žít a budu moct skákat radostí. Ale… bude to vůbec možné, když jsem takto sám?

Na to nesmím myslet.

…

Už je tma, jen za rozbitým oknem se občas mihne nějaké světýlko a okolo stanice po trati přejede s hlasitým rachotem vlak. Za svitu svíčky ukryté v rohu tu znovu škrábu tužkou na listy promrzlého a možná i promočeného papíru.

Z venku se ozývá chrastění křoví…? Zdá se mi to?

Někdo tu je…

Chlapec zavřel deník, sfoukl svíčku a z kapsy svého kabátu vytáhl pistoli. Proplížil se ke dveřím, přikrčil se a natáhl kohoutek.

Kroky se pomalu blížily ke vchodu, až se v rámu dveří objevila malá postava s batohem. Ten však chlapec neviděl…

Vykročil proti postavě s namířenou pistolí a řekl tichým, avšak rázným hlasem: „Kdo jsi a co tu chceš?!“

Postava vystřelila rukama nad hlavu. „Já, já jsem tu jenom zabloudila! Jsem krajanka, nechci vám ublížit! Pomozte mi, prosím.“

Chlapcovi ten hlas byl ihned povědomý. Vytáhl z kapsy svítilnu a místo pistole ji namířil na obličej vetřelkyně.

Nestačil se divit, že není ve snu.

Hlas se mu naráz vytratil, ale v tichu bylo slyšet tiché zašustění suchých hlasivek…

„Mami?“