Za vůní svobody - 2. Společnost

čtvrtek 14. ledna 2038, večer
osada Sudoł, Polsko (51.9940047 N, 15.3590386 E)

Už od včerejška je mi strašně zle. Odplazil jsem se sněhem a vichřicí někam pryč. Strach mi nedovolil zůstat na tom stejném místě. Mám horečku, svírá se mi hrdlo, otřásá mnou zimnice… ležím v krmelci a snažím se zahřát. Nemám léky, nemám ani co teplého na zahřátí, nemám vůbec nic.

Když si to tak spočítám, za ten týden jsem viděl pouze jedinou přívětivou lidskou duši. Teda… bylo jich 5, ale naráz. Jinak už tu snad nikdo není. Jako by se všechny dobré duše ze světa vytratily. Doufám, že mi můj Anděl strážný někoho sešle.

Jdu zkusit zaspat, snad mi to nějak pomůže.

pátek 15. ledna 2038, večer
opuštěné depo, Czerwieńsk, Polsko (52.0142822 N, 15.3820781 E)

Někdo nahoře mě nejspíš vyslechl.

Po tom, co jsem usnul v krmelci a snažil se zahřát, abych ze sebe dostal tu nemoc, jsem spal až do brzkého rána, kdy mě probudily kroky kolem krmelce. Pomalu jsem otevřel oči a raději se ani nehýbal, abych na sebe neupozornil. Neznámý chodil okolo, nejspíše hledal jídlo. Rozhodl jsem se, že to risknu, vyhrabu se a zkusím mu pomoct.

Jakmile jsem zvedl hlavu, viděl jsem ho. Modrooký, hnědé vlasy, hebká tvář… strach v očích, zoufalství. Pohnul jsem se. Lekl se. Natáhl jsem ruku, abych mu ukázal, že se není čeho bát a že mu chci pomoct. Potichu jsem zašeptal a rukou naznačil, ať vleze dovnitř. Nenechal se dlouho přemlouvat.

Sundal si kapuci a posadil se naproti mně. Zahrabal jsem v batohu a vytáhl jednu z konzerv, které jsem si uschoval ještě z vlaku. Pousmál se, vzal si ji a pustil se do jídla.

Když se ládoval obsahem plechové nádobky, prohlížel jsem si ho a přemýšlel. Přemýšlel nad tím, jestli máme stejný osud. Odkud vlastně je? Co udělal, že musel utéct? Kam míří? Ale nechtěl jsem mluvit. To ticho bylo tak uklidňující.

Sotva dojedl, podal mi prázdnou konzervu. Převzal jsem ji od něj a chtěl ji schovat, ale naznačil mi, ať ještě počkám. Vytáhl termosku, otevřel ji a nalil mi do plechovky čaj. Usmál jsem se, přitáhl si nádobku s čajem k tělu a pomalu usrkával. Podíval jsem očkem na něj, termosku držel v rukou, zahříval si je. Viděl jsem omrzliny na jeho prstech…

Po nějaké chvíli jsem mu naznačil, že bude lepší jít. Pokýval hlavou a vzal svůj batoh na záda. Vydali jsme se dál na sever.

Beze slov jsme postupovali, až jsme dorazili k opuštěnému depu. Vlezli jsme do jedné z krajních budov a vydali se na průzkum. Kromě zbylých sudů, součástek, kolejnic a všeho možného jsme nic nenašli. Jediným pozitivem se ukázala místnost, ve které někdo nechal přímotop. Rozhodnutí padlo – zůstaneme.

Leží teď v rohu a kouká z okna do přírody. Já se snažím ve tmě sepsat tohle všechno. Pořád nevím, co je zač a co se z něj vyklube. Vždyť neznám ani jeho jméno. Věřit mu snad můžu. Kdyby mě chtěl okrást, udělal by to už dříve, když jsem prohledával stoly v bývalých kancelářích, zatímco on sháněl nějaké deky, látky na přikrytí. Uvidíme…

Snad budeme mít společnou cestu, snad jsme se dobře potkali, abychom mohli společně dojít do bezpečí. Naděje ještě žije a svoboda začíná pomalu ale jistě vonět.

neděle 17. ledna 2038, večer
lesy u Toruńi, Polsko (52.9365556 N, 18.5082464 E)

V sobotu ráno mě probudil zvuk projíždějícího vlaku. Vstal jsem a šel se podívat z okna. Naskytl se mi pohled na dlouhou čáru vagónů táhnoucích se snad přes celý obzor. Zavětřil jsem možnost.

Probudil jsem svého spolu-uprchlíka. Ukázal jsem ven, na vlak. Pokýval hlavou. Bral jsem to jako souhlas a naznačil jsem mu, že za tmy vyrazíme k blízkému překladišti. Zdálo se, že pochopil.

Vydali jsme se tedy během dne alespoň na obhlídku zbylých budov depa. Nic moc, co by se nám hodilo, jsme nenašli. Až na pár tužek, které jsem si vzal s sebou, abych mohl psát, jakmile vypoví službu propiska. Na to jsem moc při balení nemyslel, přiznávám.

Padla tma a my se vydali skrýt do keřů u trati, abychom mohli čekat na vlak. Když nad tím teď tak přemýšlím, nikdy jsem nejezdil vlakem na černo a za posledních pár dnů jsem to zvládl už dvakrát (má poctivá duše umírá!).

Skrytý v křoví jsem si užíval mé klasické uprchlické rutiny: čekání opět dlouhé, atmosféra tichá, temná, zkrátka noční. Už jsem si zvykl, že jsem pár dní neslyšel svůj hlas ani hlas cizí. Možná na konci této cesty nebudu ani vědět, jak můj hlas zní, a budu se znovu učit mluvit.

Z přemýšlení mě vytrhlo až dloubnutí do žeber a následný zvuk kolejí chvějících se při příjezdu vlaku. Jakmile se přiblížil a zpomalil na přijatelnou rychlost, kývnul jsem hlavou a pomalu se vyplížil z křoví, abych obhlédl situaci. Následně jsem se rozběhl, naskočil a pomohl nahoru i jemu. Usadili jsme se opět na spřáhlech. Opřel jsem si hlavu o stěnu vagónu a usnul. Probudil jsem se za pár hodin v trochu jiné poloze – na rameni… na jeho rameni. Usmál se, ale nic neřekl. Uviděl jsem na obzoru město. Budeme vystupovat, blesklo mi hlavou.

A tak jsme seskočili a skutáleli se do náspu. Nohou mi projela prudká bolest. Narazil jsem si koleno a chvilku jsem se sebou bojoval, než jsem se dokázal vydrápat zpátky na nohy. I on se po chvíli oklepal z nestandartního výstupu z vlaku. Nastal čas vyrazit dále.

Vydali jsme se na východ, abychom město obešli. Procházeli jsme hezkým lesíkem do té doby, než se před námi objevil voják se samopalem. Stihli jsme se schovat za strom a voják vypadal, že si nás nejspíše nevšiml. Jeho kroky však mířily přímo k nám…

V tu chvíli ve mně zavelely zvířecí instinkty: zdrhej. Vypálil jsem směrem, odkud jsme přišli. Srdce mi tlouklo jako o život, ale v ten moment mi šlo o jediné. Zmizet mu z dohledu. Za našimi zády se ozvala střelba. Otočil jsem se. A v tu chvíli se mi do cesty postavil strom.

Svalil jsem se na zem a cítil, jak mi z rozbitého obočí stéká přes obličej krev. Za sebou jsem slyšel křik a přede mnou mával rukama můj druh. Rychle jsem se oklepal a s jeho pomocí se znovu postavil a rozběhl. Doběhli jsme ke kolejím, přeběhli je a zaběhli do lesa naproti nim. Ještě chvíli jsme utíkali, než jsme se úplně zastavili. Padli jsme na zem.

Vytáhl z batohu kus nějakého hadru a přitlačil mi ho na ránu. Převzal jsem ho od něj, aby mi rozbité čelo mohl následně zalepit náplastí, kterou ve svém báglu našel. Tiše jsem mu poděkoval. Zachránil mě. Nenechal mě tam.

Začínám zase doufat, že na tomhle světě nejsem sám. Začínám doufat, že najdu to, co hledám. Jenže já ani sám nevím, co teď hledám. Svobodu? Azyl? Ztracený klid? Mám pocit, že všechno, co se událo za ten čas, co jsem pryč, trvalo minimálně několik měsíců. Sice mám s kým sdílet cestu, ale nemám s kým sdílet city. Ač teď mám někoho, kdo jde stejnou cestou a drží se mě, pořád se cítím sám… a nevypadá to, že by se snad chtěl sblížit.

Zase sedíme každý u svého stromu. Znovu beze slov. Chtěl bych si přisednout za ním, ale nemám moc odvahu. Dívá se přes větve stromů nahoru na hvězdy. Přesně jako v depu. Měsíční svit ho osvěcuje a hezky zvýrazňuje jeho rysy. Klimbá mu hlava únavou, pomalu se mu zavírají oči a klepe se zimou. Možná bude lepší, když dopíšu a přisednu si…

Alea iacta est.