Za vůní svobody - 1. Exodus

pátek 1. leden 2038, večer
50.7859408 N, 15.4201383 E (Honzova chatrč u Harrachova, Čechy)

Je to tady. Další rok v tomto chaosu. Nedokážu říct, co se tu bude dít. Už loni a předloni jsem Ti sliboval, že jakmile se zde objeví náznaky nenávisti, zmizím pryč, protože v zemi plné všudypřítomného strachu nechci žít. Už tak je to tady k nesnesení, jako bychom se vrátili do minulosti.

Máma s tátou se mě vzdali. Přežívám po známých a každým dnem mám strach, že mě chytí a zavřou za něco, co jsem v podstatě neudělal. Čekám pouze na okamžik, kdy to všechno zakážou – svobodně myslet… jako v Orwellovi. Opravdu se bojím. Připadám si jako ve špatném snu. Doufám, že se brzo probudím a kolem mě bude naprostá svoboda, ne jenom její parodie. Taky jsem pro jistotu vypadl z Práglu, není tam bezpečno.

Jdu se schovat a zahřát. Zmocňuje se mě úzkost. Kristián zmizel beze stopy. Když jsme se viděli naposled, doufal jsem, že ho brzo potkám tady, jak jsme se domluvili. Ale už se dva týdny neobjevil. Ani se neozval. Nikomu. Nemůžu ztratit dalšího člověka ze svého života po tom všem. Nemůžu utéct bez něj. Nemůžu ho tady nechat.

čtvrtek 7. leden 2038, večer
50.7859408 N, 15.4201383 E (chatrč u Harrachova, stále ještě Čechy)

Pořád stejné místo a Kristián pořád nikde. Zatím se nic nezměnilo. Jsem už 7 dnů v kuse schovaný a umírám nudou. Začínám mít opravdu obavy, že ho dostali. Počkali si na něj a já mu nemůžu nijak pomoct. Znáš ten pocit, ne?

Je slyšet, jak po silnici dole ve městě jezdí auta, kolony aut. Už několik hodin. Něco se chystá…

pátek 8. leden 2038, noc
50.8237497 N, 15.4158156 E (vrch Cicha Równia, Polsko)

Dneska ráno obsadili hranice – nebylo cesty zpět.

Jakmile jsem slyšel zvuky výstřelů doléhající sem z města, popadl jsem batoh, naházel do něj nejnutnější věci a sprintem jsem se vydal do kopce přes hranici. Podařilo se mi proběhnout mezi hlídkami a po chvilce jsem minul kámen, který vymezoval území, to mé území, rodné území. Od té chvíle jsem byl mimo zemi, která mě vychovala, která mi byla domovem po celých 19 let mého života. Stal jsem se utečencem, člověkem bez domova.

Je mi zima a mám hlad. V batohu mi zbývají poslední kousky jídla, které jsem stihl do něj v tom zmatku naházet. Musel jsem pryč. Utíkal jsem se slzami v očích, bezmyšlenkovitě, mimo realitu. Ta mě ale nyní zcela obklopuje. Dívám se z vrcholu kopce pár kilometrů od čáry na svou zemi, která se nyní zdá vzdálená miliony a miliony světelných let. Nedostupná. A někde vevnitř toho pekla je Kristián. Můj Kristián, kterého jsem musel opustit. Promiň mi to. Doufám, že jsi někde jinde. Jinde, jenom ne v tom vroucím kotli.

Zítra se vydám na cestu. Teď potřebuju spát, snad neumrznu.

neděle 10. leden 2038, večer
50.9221633 N, 15.3838008 E (ves Kotlina, Polsko)

Dva dny jsem šel lesy, poli, horami, abych se dostal co možná nejdál. Nějak jsem se přizpůsobil. Hlad mám jako vlk, už 2 dny jsem pořádně nejedl, dnes večer jen zbytek chleba. Všichni se bojí i jenom vykouknout z okna, natož aby otevřeli dveře a pomohli.

středa 13. leden 2038, ráno
51.9291044 N, 15.2608911 E (někde v polích, Polsko)

Konečně jsem se k Tobě dostal…

V pondělí jsem došel k nejbližší železnici, kde jsem u stanice, schovaný v nepoužívaném depu, počkal na nejbližší projíždějící vlak. Jel večer, celkem pomalu, plus k mému štěstí byl nákladní. Rozhodl jsem se tedy, že zkusím naskočit. Rozběhl jsem se a chytil se madla. Nohy mi začaly zaostávat, tudíž jsem se odrazil do výskoku, abych se dostal nahoru. Neúspěšně. Podjela mi noha a vlak mě chvilku vláčel po náspu, ale nakonec jsem se ze všech sil vydrápal na stupačky a vlezl škvírou dovnitř. Objevil jsem ráj plný beden s jídlem. Nakradl jsem si zásoby, najedl jsem se a díval se ze spřáhel na ubíhající noční krajinu…

Víš, Země je neskutečně nádherná planeta obývaná neskutečně odporným druhem – lidmi. Ještě před několika lety, v době, kdy jsem se narodil, by jeden řekl, že se snad lidé už poučili ze všech těch válek, vší té nenávisti. Jenže člověk velice rád zapomíná, a tak pomocí propagandy se světem zase začala šířit nenávist vůči odlišným. I vůči mně. Zamiloval jsem se do Kristiána, díky čemuž se mě zřekli mí rodiče. Ovlivnění nenávistí. Byl jsem vyhnán z domu, vymazán z rodiny. A to vše jenom proto, že jsem se zamiloval do NĚJ.

Jak jsem tam seděl a přemítal a nade mnou bylo jasné nebe plné hvězd, tak jsem se poprvé za tu dlouhou dobu cítil volně, zproštěn toho všeho, co mě trápilo, když jsem byl ještě „doma“. Usmíval jsem se a moje myšlenky se volně utápěly v tom moři hvězd.

Se svítáním začal vlak zpomalovat, a tak jsem se rozhodl, že bude lepší vystoupit. Ještě za šera jsem vyskočil do křoví u trati, které jsem následně využil i jako tábořiště a znovu přenocoval. Probudily mě až zvony z nejbližší vesnice. Jídla a vody jsem měl sice dost, ale přece jenom jsem si myslel, že mi kontakt s lidmi nijak neuškodí…

Počkal jsem na šero a poté se pomalu vydal k vesnici, avšak sotva jsem se k ní přiblížil, ozvaly se hrůzné výkřiky, které mě donutily změnit mé rozhodnutí, a já se znovu raději vydal na cestu temnou nocí dál od toho divného sídla.

Netrvalo však dlouho a já narazil na jinou ves. Na jejím kraji bylo malé stavení, v jehož stodole jsem se rozhodl přenocovat. Ještě, než jsem se stihl proplížit dovnitř, mě zpozoroval sedlák bydlící zde a naznačil mi, ať jdu za ním dovnitř do domu. Tam jsem uviděl celou jeho rodinu. Dali mi najíst, nechali mě ohřát a začali se vyptávat na můj osud. (No, hehe, osud…) Všechno jsem jim pověděl.

Nechali mě v té stodole i přenocovat. Půjčili mi i budík, který jsem následně měl zahrabat do sena. Svůj úkol jsem ráno úspěšně splnil a rychle se vytratil, aby neměli problémy. Nechal jsem jim u budíku i vzkaz jako poděkování. Doufám, že se jim někdy budu moct odvděčit.

Nyní jsem už zase na cestě. Bude to ještě dlouhé. Aktuálně jsem někde v polích u Zelione Góry. Počasí mi přeje – je vánice, není vidět na délku větší než 50 metrů. Sedím za kmenem stromu a píšu tento zápis. Tající vločky se mi vpíjejí do stránek a znečitelňují inkoust.

Zatím jsem pořád sám…