- Kashttan
Nejdřív se mi nikam nechtělo, ale teď jsem rád, že mě sem Aneta vytáhla. Před osvětlenou kapličkou pod lesem zpíval sbor, kolem nich plápolaly pochodně. Přišla si je poslechnout spousta lidí, já měl však oči jen pro jediného. Jeden ze zpěváků vypadal jako andílek, nevinný obličejík a blonďaté kudrnaté vlasy, které neposlušně vykukovaly z čepice. Vystoupil z řady a jeho hlas se rozezněl okolím v sólu.
“Jsem rád, že jsme nakonec jeli,” přiznám Anetě.
“Jak to?”
“Nezdá se ti kouzelnej?”
Andílek mezitím dozpívá.
“To byla dnešní poslední píseň. Tímto bych chtěl poděkovat pěveckému sboru…,” pronáší jeden z organizátorů závěrečné slovo.
Lidé se pomalu trousí pryč. Jenže já nemůžu z toho kluka spustit oči, až mě z mého zaujetí vytrhne Aneta, které už je naprosto jasné, co se děje.
“Vždyť to je Báry brácha.”
“Jaký Báry?” začnu se hned zajímat.
“Mojí spolužačky.”
“Jo týhle…”
“Pojď,” chytne mě za rukáv a táhne mě k nim, protože uvidí svoji spolužačku.
“Ahoj,” pozdraví ji a začne nás představovat.
“Ahoj, Bára,” představí se mi, “a tohle je můj brácha Vincent.”
“Ahoj,” pozdravím ho, “já jsem Kamil.”
“Vincent.”
“Nechceš zajít na něco teplýho k pití, musíš být pěkně zmrzlej,” nabídnu mu bez otálení.
“Jo rád. Dneska obzvlášť. Od pěti jsme zpívali v kostele a teď ještě tady,” začne mi vyprávět, když stojíme ve frontě.
“Co si dáš?” zeptám se ho.
“Čaj.”
“No, já taky. Řídím.”
Začne lovit peníze z kapsy.
“Nech to na mě. Zvu tě.”
“Ne, to ne,” zaloví znovu, ale žádné nenajde, “mám peněženku u ségry v autě,” pokrčí rameny.
“Však jsem tě pozval,” podávám mu čaj.
Sedíme na studené lavičce. Nevím, jak bych začal, a tak jen usrkávám horký čaj a pozoruju ho.
“Ty jsi odsud? Nikdy jsem tě tu neviděl,” začne rozhovor on.
“Jsem, akorát už jsem čtyři roky na intru, tak tu moc nebývám.”
“Aha, neměl bys už být na intru?”
“Ne, jezdím až v pondělí ráno. Kam chodíš ty do školy?”
“Sem na ekonomku, do druháku.”
“A baví?”
“No, dá se. Já jsem odsud nechtěl jít pryč. Chtěl jsem zůstat doma.”
“Chápu,” odpovím mu, i když to nechápu vůbec. Pamatuju si, jak jsem v patnácti nemyslel na nic jinýho, než že chci vypadnout někam pryč. A teď ve čtvrťáku myslím zas jen na to, jak půjdu na vysokou do Prahy. “Zpíváš dlouho?” žádná jiná otázka mě nenapadne.
“Zpívám ve sboru ve škole, ale tam to není moc dobré a potom v kostelním sboru v kostele a na takových akcích jako je tahle. A taky v kostele jen tak bez sboru, někdy pro radost. Zpívám rád,” dokončí.
“Chodíš do kostela?”
“Každou neděli,” vyletí z něj, „dělám ministranta,” dodá klidněji.
Do čeho jsem si to zas naběhl, zakleju v duchu. Naštěstí ho nenapadne zeptat se na to, jestli náhodou taky nechodím do kostela a jestli rád zpívám. Ne a ne. O celým náboženství vím velký kulový. A z hudebky jsem měl i na základce dvojky, protože nemám hudební sluch a čistej hlas. A tak si chvíli povídáme jen tak o všem a o ničem.
“Je pozdě, měl bych jít. Musím se ještě učit,” začne se zvedat.
“Počkej. Ty bydlíš tady?”
“Ne, já jedu se sé…,” rozhlídne se a zjistí, že v okolí kapličky už postává jen pár prořídlých hloučků.
Pochopím. “Svezu tě dolů, jsem tu autem.”
“To bys byl hodný. Já,” zkontroluje všechny kapsy u bundy, “nemám ani mobil.”
“Však pojď,” zvednu se z lavičky. Jsem úplně zmrzlý, zachumlám se ještě víc do bundy. Pomalu kráčíme po kraji sjezdovky od lesa dolů k silnici. Na lyžování je ale ještě málo sněhu a zasněžování tu není. Všude už je tma, jen pár loučí, které vyznačují cestu, ještě pomalu dohořívá. Ticho šumavské vesničky ruší jen křupající sníh pod našima nohama.
“Kde přesně bydlíš?” zeptám se ho, když vjedu mezi první domy.
“To je v pohodě, já to dojdu.”
Zakroutím hlavou: “Někam ten kousek už tě můžu v pohodě hodit.”
Stručně popíše cestu, zas tak velká tahle vesnice není. Jako by nechtěl, abych věděl, kde bydlí. Nebo nemá rád, když pro něj někdo druhý něco udělá. Zastavím před jejich rodinným domem. Ale on hned nevystoupí. Sedíme tiše beze slov. V podobných chvílích se většinou druhý kluk natáhne přes řadící páku, obdaruje mě kratším či delším polibkem, vystoupí z auta, a než zabouchne dveře, ještě mi zamává.
“Příští neděli zpíváme na mikulášské, kdybys chtěl,” nedokončí větu.
“Přijdu se podívat,” slíbím mu.
To už vystupuje z auta. Ještě než zabouchne dveře, poděkuje mi za svezení a usměje se na mě svým kouzelným úsměvem. Pak rychle zavře a peláší ke vchodu.
Doma se ani nesvléknu, jen padnu vysíleně na postel. Když v tom mi zvoní telefon. Aneta.
“Kdyby tě to zajímalo, tak jsem se domů svezla s Bárou,” oznámí mi, jako bych tam nechal já ji.
“Ty jsi vtipná. A zapomněly jste u toho na Vincenta?”
“No…, nezapomněly. My jsme vám chtěly nechat trochu soukromí.”
My? napadne mě.
“Počkej Aneto, teď vážně. Co o tom ví Bára?”
“No, Báře je to jasný. Jenže Vincentovi asi ne. Ty si vždycky dokážeš vybrat, Kamčo.”
“Proč? Třeba ještě úplně neví…,” snažím se vymyslet nějaké teorie.
“Víš až na Báru, jejich rodina, oni jsou všichni pěkně jebnutí… jako, jakože nábožensky, jestli mě chápeš,” vysvětluje mi Aneta bez jakékoliv empatie s věřícími.
“Náhodou, pozval mě na mikulášskou.”
“Na co?”
“Příští neděli, na náměstí, Mikuláš, čerti, proslov starosty, básničky dětí ze školy, sbor,” snažím se jí přiblížit akci, která se koná každý rok a na které jsme jako děti mnohokrát vystupovali.
“Eh, jo. A ty tam jdeš?” ptá se mě hloupě.
“No, jasně, že tam jdu, pozval mě.”
“Aby sis to nějak špatně nevyložil.”
“Kdybych tě neznal, tak bych měl pocit, že mi to nepřeješ.”
“Jen nechci, abys pak byl nešťastný.”
“Neboj se Anet. Uvidíme se tam?”
“Jo, jasně. Tak v neděli. Dobrou,” rozloučí se se mnou a rovnou zavěsí.
A i když to běžně nedělám, zvednu se z postele a připojím se k mámě, která sedí v obýváku a dívá se na televizi. Na stolku plápolá jedna zapálená svíčka. Sleduju její malý, ale jasný plamínek. Co asi přinesou ty další.
První adventní neděle.
Autoři povídky
Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života a smrti
Usedl jsem za stůl nad kupy svých knih
pozoruje oknem padající sníh
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Zmetku, já to třeba si vidim tak trochu navopak - já jako takovej úžasnej vzor vidim spíš právě tady Kahttana. Sto lidí, sto chutí no
Tak já předpokládám,že Saavik tu inspiraci nemyslel zrovna takhle.
Já tě Saaviku obdivuji už od dob, co jsem začal povídky číst. Ale s tou inspirací si dávám pozor. Říkala mi letos jedna spisovatelka: chceš-li psát, tak v tu dobu nic nečti, protože tím v textu zmizí tvůj styl a převezmeš jiný. A já bych rád tříbil ten svůj.
A menší spoiler na závěr. Tenhle příběh by měl přinést trochu té předvánoční nálady. Určitě nechci řešit nějaké závažné situace jako je zneužívání. Vím, že se to děje, ale myslím si, že ta pravá víra je o něčem jiném.
Náhodou mne by potěšilo, kdyby si ze mne někdo vzal inspiraci.
Na druhé straně, ono vlastně kdo může říct, že ho něco, nebo někdo neinspiroval? Mne třeba Zmetek k připsání jedné věty do téměř hotové povídky.
Pro někoho jsou asi mé příběhy smutné, Konopiště určitě. Kdysi jsem se potkal s někým jako byl hrdina mého příběhu. Když byl malý kluk, ublížil mu člověk, který se o něj měl starat. Zničil mu dětství a dospívání. Nevím proč si oběti všelijakých úchylů myslí, že je to jejich vina. Tehdy jsem se z toho vypsal v povídce na Under, ale ten vzal čas. Konopiště je podstatně jemnější verze. Ale konec byl dost podobný. Možná... jednou... časem, ale až se z toho dostanu. A ten druhý má na výběr, Počkat a doufat, nebo se rozejít a rozbít tu křehkou duši.
Někdy je fajn být mezi oběma světy, člověk může nabídnout cosi jako mateřskou náruč a dozvědět se něco, co by jinak zůstalo hluboko v tom zraněném , který na povrch vystupoval jako děsně protivný a neurotický člověk. A uvnitř byl jako motýl, zachycený do pavučiny, který zoufale touží vzlétnout.
Tak jsem si teď přečetl Konopiště. Co je vtipné, že se tam taky hlavní postava jmenuje Kamil. A to já chtěl to jméno změnit a nechal jsem ho tam, až po napsání toho super oslovení Kamčó.
Ale určitě to nebude tak srdceryvné jako Saavikovi příběhy.
Cituji Ficklip:
Díky. Taky nemám zimu rád, hlavně tu městskou. Pokud je šumavská a zasněžená, tak je kouzelná (při pohledu z okna).
Ňamka! Možná ta zima není až tak hrozná věc. Vlastně, sorry, je! (-: Po letošním létě bude nemožná. Mně začla bejt zima 23. IX. a ještě nepřestala.