• Kashttan
Stylromantika
Datum publikace9. 12. 2018
Počet zobrazení1065×
Hodnocení4.72
Počet komentářů5

Seznam písní z Vincentova vystoupení najdete dole pod textem.

Tohle pro ni dělám naposled. Máma byla nemocná, a tak mě poslala do místní jednoty na nákup. Ale i když měla chřipku, musela mít rohlíky k snídani v půl osmý ráno. Rychle se propletu mezi všema těma lidma, kteří se plouží mezi poloprázdnými regály. Nikdy nepochopím, jak tenhle obchod může fungovat. Proč sem ti lidi chodí? Cestou popadnu těch pár věcí, co mám za úkol koupit. Jen zakysanou smetanu prostě nemají. Vypadnu od pokladny. Do pusy si nacpu rohlík a u toho přemýšlím, jestli si ještě na chvíli lehnu do postele. Proti mně tlačí nákupní vozík Vincent, povídá si asi se svými rodiči a vůbec nevypadá z nedělního ranního nákupu zpruzeně.

“Ahoj,” pozdraví mě.

“Dobrý den,” huhlám s plnou pusou směrem k jeho rodičům, na Vincenta jen kývnu hlavou.

“Přijdeš odpoledne?”

Mohutně kývám a konečně se mi podaří dožvýkat kus rohlíku, co jsem měl v puse.

“V kolik to je?” zeptám se ho.

“My zpíváme v šest, ale je to už od čtyř.”

“A nechceš se v ty čtyři sejít,” navrhnu mu.

“Jo, to by šlo. Kde?”

Rychle přemýšlím: “U stromu?”

“Dobře. Už musím, zatím.”

Dívám se, jak spokojeně tlačí vozík obchodem. Jeho máma celou dobu stojí u prvního regálu a něco tam vybírá.

 

Tak a teď už určitě neusnu. Stejně si ale na chvíli zalezu do postele, venku pěkně mrzne.

“Na,” hodím rohlíky na stůl, “kysanou neměli,” oznámím mámě. Zívnu si.

“No, aby tě to stávání nezabilo.”

“Náhodou, možná bych šel příště zas,” pokrčím rameny.

Zdekuju se do svýho pokoje.

“Ty nebudeš snídat?” křičí na mě z kuchyně.

“Ne, měl jsem po cestě. Musím se učit,” zabouchnu dveře.

“To určitě,” slyším ještě, ale to už se svlíkám do trenek a lezu zpátky do svojí postele.

 

Už ve tři nevím, co dělat. Skutečně bych se měl učit, ale nemůžu udržet myšlenky. Obleču se a vyrazím ven o dobrých dvacet minut dřív, než bych měl, abych tam byl včas, ale když půjdu pomalu, budu tam čekat na Vincenta jen chvilku. Šel jsem rychle, ale Vincent už postával u vánočního stromu. Na náměstí zatím nebyl skoro nikdo. Jen na pódiu se chystala aparatura.

“Ahoj,” pozdravil jsem ho.

“Ahoj.”

“Jsme tu trochu brzy.”

“Nechceš se jít projít?” navrhne, “pěkně mrzne, nerad bych, aby ze mě byl do šesti rampouch.”

Zasměju se: “Jo, jasně.”

Vydáme se z náměstí úzkou cestou, která vede do chatové oblasti, dál už jsou jen louky.

“Jaký jsi měl týden?” zeptám se ho.

“Dobrý, ale celkem náročný, máme ve škole spoustu písemek.”

“No, to mi povídej. Nám pořád vyhrožujou maturitou.”

“Bojíš se?”

“Čeho?”

“Maturity.”

“Ne. To dá každej. Co jsi vlastně řekl ségře na to, že tě tam nechala.”

“Nic, ona do mě akorát ryla,” kopne do hroudy sněhu, „měla blbý narážky…”

Sakra kluku, tak už se vymáčkni. “Na co?”

“Na tebe.”

Chci do něj ještě trochu rýpnout, aby mi řekl víc. Ale on splácá ze sněhu kouli a hodí ji po mně, jenže mine. Na oplátku taky jednu hodím, trefím ho přímo do krku. Rozepíná si bundu a vyhazuje sníh z poza límce.

“Promiň. Budeme celý mokří,” odhodím zbytek sněhu, co mám v rukách na silnici.

“To je dobrý. Já jsem si začal.”

“Měli bychom se vrátit, jestli chceme stihnout aspoň něco,” navrhnu.

 

“Ráno to byli vaši?”

“Jo, jo,” kývne.

“To s nimi chodíš často v neděli ráno?”

“Každou, ale tebe jsem tam ještě nikdy nepotkal.”

“Já většinou spím, akorát mamka je nemocná, tak jsem musel jít.”

“Aha, já chodím v osm do kostela, tak vstanu o chvíli dřív a jdu s našima.”

Zas ten kostel. To už se naštěstí vrátíme zpět na náměstí, které pomalu ožívá. Na pódiu přednáší děti básničky.

“Dáme si něco teplýho?” navrhnu.

“Ale dneska tě zvu já.”

Dám si punč a Vincent čaj. Postáváme u stolku a sledujeme dění kolem.

“Víš, my jdem po zpívání k Hrnečkům na něco dobrýho, tak se pak už neuvidíme.”

“Nevadí, však se uvidíme zas jindy.”

“Já už pomalu půjdu,” podívá se na hodinky. “Ale bylo to s tebou moc fajn,” usměje se.

“Tak, ahoj,” rozloučím se.

“Ahoj,” odpoví.

Odchází k pódiu, kde se už schází i ostatní ze sboru. Začne si s nimi povídat, a tak ho můžu nenápadně pozorovat.

 

“Ahoj,” vybafne někdo za mnou.

Ohlídnu se. Aneta.

“Ahoj,” pozdravím ji.

“Tak co Vincent? Pozveš ho pak na rande?” ptá se mě pobaveně.

“Už jsme byli venku. Potom jde někam se sborem.”

“A?” vyzvídá.

“Bylo to fajn.”

“Ale neřekl jsi mu to.”

“Aneto!”

“Co?”

“Nic, jdu někam, kde něco uvidím,” odbydu ji, protože sbor právě začal zpívat. Proderu se davem na bok, kde budu mít lepší výhled. Vincent stojí v první řadě uprostřed. Se zasněným výrazem hledím jen na něj. Sbor dozpívá a lidé se pokoušejí o potlesk pleskáním rukama v rukavicích o sebe. Vincent se rozhlíží do publika na všechny strany. Až jeho oči zakotví u mě, usměje se. Sbor zpívá další píseň.

 

Vánoce jsou tady,

může padat sníh

v krajích pana Lady,

v horách zasněných.

 

Vincent se u toho pořád dívá mým směrem. Vystoupí z řady vpřed k mikrofonu a zazpívá svoji sólovou sloku.

 

A já před sněhovou koulí

stokrát v zimě uhýbám,

doma si sladkou vůni cukroví

pod peřinu dám.

 

Když zpívá, tak jakoby se smál. Vzpomínám na tu sněhovou kouli za jeho límcem z dnešního odpoledne. Na co asi myslí on? Možná na to samé, protože se u toho směje na mě. Vrátí se zpět mezi ostatní a vystřídá ho další sólista. Sundám si rukavice, aby byl slyšet aspoň nějaký potlesk. Při další koledě ode mě Vincent odvrátí zrak a hledí někam před sebe. Měl jsem si stoupnout někam jinam, takhle by si chudák musel ukroutit krk, kdyby se chtěl dívat na mě celou dobu.

 

Narodil se Kristus Pán, veselme se,

z růže kvítek vykvet nám, radujme se.

Z života čistého, z rodu královského,

nám, nám narodil se.

 

Mrznou mi ruce, mrznou mi nohy, mrzne mi celé tělo. Chtěl bych, aby jeho zpěv nikdy neskončil, ale mé utrpení je větší a větší. Mé zkřehlé ruce se znovu a znovu pokoušejí o potlesk. Následně sbormistryně ohlásí poslední píseň. A mě zachvátí smutek. Ještě pár písní bych tu zimu vydržel. Chudák Vincent, dojde mi. On tam stojí skoro nehybně celou dobu. Musí mrznout mnohem víc.

 

Jestli si můžu něco přát,

Úsměv v nás

Jestli si můžu něco přát,

V balícím papíru Vánoce na míru,

Jestli si můžu něco přát,

Probudit zas ten úsměv v nás.

 

Pohupuju se do rytmu hudby. Vincent se směje na mě a já na něj. To mi teď stačí ke štěstí.

 

Starosta pronese pár závěrečných slov o předvánočním čase, době míru a lásky. To už Vincent odchází z pódia. Starosta stojí na hradbách nad náměstím, kde je zavěšený velký adventní věnec. Vezme z něj jednu elektrickou svíčku a zapne ji. Vrátí ji zpět na věnec. Svíčka zabliká, jako by chtěla napodobit skutečnou, která se rozmýšlí, zda bude hořet nebo ne. Poté se ale rozsvítí druhé jasně červené světlo. Co asi přinesou ty další?

 

Druhá adventní neděle.

 

Veselé vánoční hody

Tereza Vágnerová – Vánoce jsou tady

Narodil se Kristus Pán

Chtíc, aby spal

Tichá noc

To k Vánocům patří

Ewa Farna – Vánoce na míru

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoJustin
Věk21

Já už jsem někde jinde, své nálady dusím v sobě.

A i když cítím bolest, někde ve mě hoří oheň,

který spálí všechny šrámy. Vášeň a odhodlání...

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #5 Odp.: Druhá adventní nedělezmetek 2018-12-10 22:02
Já se fakt těším! A hodně, jsem zvědavý, zda tam nakonec vyleze zajímavý příběh. Asi jo, o to se těším víc!
Citovat
+6 #4 Odp.: Druhá adventní nedělekuscheltyp 2018-12-10 00:14
Už první byla fajn. A tahle je -jak už psal Kev- milá, vlastně přímo roztomilá;)
Citovat
+6 #3 Odp.: Druhá adventní nedělezmetek 2018-12-09 15:57
Veliká romantika, ta mě vždycky dostane a tady jí mám krásně dávkovanou, moc děkuju.
Citovat
+6 #2 Odp.: Druhá adventní neděleKev1000 2018-12-09 15:39
Milý. Čim větší zima venku, tim víc je to hřejivý. Teplý :lol:
Těšim se, jak to pojede dál.
Doufám, že tu na Štědrej den na někoho čeká hezkej dárek :-)
Citovat
+6 #1 Druhá adventní nedeleWilliam 2018-12-09 14:41
Skvelé čítanie, SUPER, len tak ďalej
Citovat