Čtvrtá adventní neděle

Zvonek stále nepřestává drnčet. Dojdu ke dveřím. Aneta. Sakra. Zůstávám na ni čučet.

“Proč jsi v teplácích? Dělej, oblíkat. Bára čeká v autě.”

“Já nikam nejedu. Ani na ten svařák nemám chuť.”

“To teda jedeš. Aspoň budeš řídit.”

“Dobře,” otočím se a chci zavřít dveře.

“To teda ne. By ses zabouch a už mi neotevřel, počkám tady. Dělej, vem si kalhoty a jedeme.”

Holky se v autě baví, jako bych tam ani nebyl. Bodá mě u srdce. Bára, ona může být s Vincentem každý den. Vincent. Musím rychle zamrkat, abych viděl na cestu. Nějak si to tu s nima odbydu a půjdu zpátky do svojí postele koukat na seriály. Jo, veselý Vánoce. Ale moje blbost, že jsem si myslel něco, co prostě nebylo. Chudák Vinc. Celý týden jsem navzdory svým plánům proseděl ve škole a koukal do blba.

“Jé, hele,” zakřičí holky a derou se k jednomu ze stánků.

“To bych mohla koupit ještě bráchovi k Vánocům. Co myslíš, Kamčo?” ptá se mě Aneta.

“Hm,” proč se mě na to ptá. Pitomý dárky.

Holky se prodírají davem od jednoho stánku k druhýmu a od každého odchází s další taštičkou s nějakou pitomostí. Aby jim v jejich lovu nepřekážely, začnou je po chvíli věšet na mě a já se snažím držet s nimi krok. Rozhlížím se, kde zase jsou, a najednou ležím na zemi, rozplácnutý jako kravinec.

“Ty teda dneska válíš,” pronese Aneta a hrne se kontrolovat obsah tašek.

“Já jet nechtěl,” připomenu jí jízlivě.

“Nebuď negativní, jsou Vánoce,” připomene mi míru mého neštěstí, „pojď, jdem si dát něco dobrýho.”

Všechno mi smrdí. Dát si jen sousto asi bych zvracel. Aneta zůstane u prvního stánku s klobásama, zatímco Bára zmizí hledat něco bez masa. Já to zapíchl na stojáka u jednoho ze stolků, tašky jsem odhodil někam na zem a opřel se o dosti vratký stůl. Fuj, vymáchal jsem si rukáv v nějakým vínu. Dneska se mi daří.

“Co si dáš?” křičí na mě Aneta.

“Nic.”

Bára se vrací s miskou nějaké zeleniny. “Hele, co jsem našla,” hlásí s úsměvem od ucha k uchu. “Ty nic nemáš?”

“Já jsem jedl, než jsme jeli, a mamka slíbila, že mi nechá oběd. By to vyhodila, kdybych to nesnědl. Od zítřka budeme mít tři dny jen salát.”

Už mě stejně nevnímá, protože do sebe láduje jídlo. To už dorazí i Aneta. Zakousne se do klobásy, až omastek vystříkne na stůl.

“Ňam,” hlásí s plnou pusou. Nechápu, jak tyhle dvě můžou být kámošky.

Vánoce, Vánoce přicházejí…, prozpěvuje sbor.

To je snad nejotravnější vánoční koleda.

Už se zase těšíme na Ježíška

Copak nám letos nadělí

Copak asi dostanem od Jéžíška

To bychom rádi věděli

Ne, tak jsem se spletl, tahle je nejotravnější. Škoda, že si člověk nemůže nijak vypnout uši, tak jako když zavře oči.

“Kamilee,” zatřese se mnou Aneta. Hm, tak asi může.

“Co je?”

“Nic, nevím, jestli mi do toho něco je,” odpovídá Bára.

“Ježiš, zeptej se ho, nebo se ty dva nikdy dohromady nedaj,” ryje do ní Aneta.

Co to zase mele.

“Jak to teď máte s bráchou?”

Nechápavě na ni koukám. “Nijak. Myslel jsem si něco, co nebylo.”

“Prosím tě, ten je stejně teplej jako je blbej,” vypálí najednou Bára.

“A co já s tím?”

“Nic, jen ti to říkám. V neděli jsem přišla o půlnoci domů a ještě bulel u sebe v pokoji.”

Nechápu ho, ale ani ho nechci chápat. Pánbíčkář jeden. Když věří nějakým blbým kecům, tak ať si bulí.

“Dneska večer po mši budou ještě chvíli zpívat koledy.”

Co je mi po tom.

“Od kolika?” vyletí ze mě.

“Mše je od pěti, tak asi kolem šesté.”

Víc se o tom nebavíme. Stejně tam nepůjdu. Holky usoudí, že už mají chození dost a je čas zajít si na kafe. Konečně. Na něj mám i docela chuť. Ty dvě se baví o tom, jestli je Klára kráva, kde zase vzala Berenika na novou kabelku a jestli je jejich spolužák Vráťa ještě pořád panic. Kuba je prý kus, ale pěknej blbec.

A vy dvě zase slepice, pomyslím si. Ale aspoň mě nezatahujou do svých rozhovorů.

Když se vrátíme, už se stmívá. Holky mi popřejou pěkný svátky. Otřepanější frázi neznám. Zabručím jim něco na odpověď a mizím domů. Mám hlad, ale doma kromě cukroví snad nic není. Proč jsem si nic nedal. Najdu aspoň vařený brambory.

“Nejez to, ty jsou na salát,” vynadá mi hned mamka.

Rychle popadnu ještě jeden, než přiklopí hrnec pokličkou.

“Dneska už budeš doma?“ ptá se mě, “mohl by sis uklidit ten svůj svinčík a přinést ze sklepa stojánek na stromek.”

“Já jdu ještě ven. Stromek nachytám večer a dveře do pokoje nechám zítra zavřený, aby se Ježíšek nelekl.”

“Kam ještě jdeš?” začne s výslechem.

“Do kostela,” rovnou se otáčím do předsíně, beru si bundu a mizím ve dveřích, než se začne ptát dál.

Zachumlaný do kapuci se snažím vmísit mezi ostatní lidi, aby mě snad nikdo nepoznal. Jakmile vstoupím do kostela, stáhnu kapucu z hlavy a rychle zapluju do jedné ze zadních lavic. Vstávám a stoupám si stejně jako ostatní, zbytek času se dívám na svoje boty. Vím, že tam je. Vím, kde sedí, mohl bych se dívat na jeho blonďatou hlavu. Určitě zpívá ze zpěvníku nebo možná i bez, dělá všechno to, co ostatní, a pak si jde dokonce pro oplatku. Hm, zakručí mi v břiše. Ale po chvíli už jsou mi moje boty příjemným společníkem. Poslouchám faráře, jeho hlas tak hezky plyne. Vlastně vypráví jen o síle lásky ke každému, pomoci, dobrém srdci. O tom, jak Bůh miluje všechny bez rozdílu, a i my bychom prý měli. Ani se nenaděju, opět si stoupám, sedám. A najednou se objevuje sbor i s Vincentem.

Dej Bůh štěstí tomu domu…

Dneska asi žádnou modernější koledu neuslyším. Sleduju Vincenta, snažím se v lavici krčit tak, abych nebyl spatřen.

Tichá noc, svatá noc,

jala lid v blahý klid.

Dvé jen srdcí tu v Betlémě bdí,

hvězdy při svitu u jeslí dlí.

Ach, tu miluju. Mé nitro je tak sklíčené, že bych až brečel. Ale slza by mi asi přimrzla k obličeji. Tady je snad ještě větší zima než venku. Uši už vůbec necítím. Kdo vymyslel zákaz nošení čepic v kostele, musel být hodně škodolibý nebo žil někde, kde není zima. Ani si nevšimnu, že sbor dozpíval a odchází. Vincent prochází uličkou kousek ode mě. Nestihnu se otočit pryč od něj. Nechtěl jsem s ním mluvit, ne teď. Nechtěl jsem, aby věděl, že jsem tady byl celou dobu. Nevím proč. Lidé se pomalu trousí ven, povídají si a přejí si pěkné Vánoce. Sedím a ještě chvíli čekám, co kdyby na mě čekal venku. Vím, že nečeká, určitě hned utekl domů. Zůstal jsem tu poslední. Měl bych jít, aby mě tady náhodou nezamkli. V noci na Štědrý den umrzl v kostele, to by byl novinový titulek.

Najednou si beze slova sedne vedle mě a hledí před sebe, jako by tam farář ještě stále mluvil.

“Chtěl jsem se ti omluvit. Neměl jsem to dělat. Promiň.”

“To ne, já bych se ti měl omluvit za tu facku a vůbec za všechno.”

Znovu se rozhostí ticho. Ticho jako v kostele.

Uprostřed uličky před lavicemi visí nehybně velký adventní věnec, strohý jen se čtyřmi velkými fialovými svícemi. Všechny plápolají v kostelním šeru, jedna z nich už je jen maličká, tak jako moje odvaha. Přineseš mi něco?

“Prosím,” neslyšně zašeptám do ticha.

Čtvrtá adventní neděle.

“Víš,“ posbírám veškeré své odhodlání, „já to moc nechápu. Vždyť ten farář mluvil o tom, jak máme přijímat každého, mít všechny rádi. Že prý nikdo z nás není míň a všichni jsme si rovni. Nebo jsem to snad pochopil špatně.”

“Já nevím. Dneska tu byl jiný farář než jindy. Mluvil jen o lidech, lásce k bližnímu, lásce ke každému. Ten druhý je jiný. Někdy mluví i o nenávisti, o tom, jak moc je něco nebezpečné,” mezi řečí párkrát popotáhne, potom vyloví kapesník a vysmrká se.

“A co si myslíš ty?”

“Já mám radši lásku než nenávist,” odpoví mi.

“Třeba to ON tak chtěl,” zašeptám. Dotknu se svým malíčkem jeho prstů.

Vincent skryje hřbet mé ruky do své dlaně a něžně stiskne.

“Myslím, že ano.”