• TraI
Stylromantika
Datum publikace30. 1. 2019
Počet zobrazení1822×
Hodnocení4.72
Počet komentářů8

Víkend se chýlí ke konci a já jsem výjimečně sám doma. Naši přijali pozvání svých přátel na koncert, a tak je v celém obrovském bytě neobvykle prázdno. Večeři odbudu jenom namazaným chlebem. Dostal jsem chuť na domácí sádlo. A potřu si to ještě hořčicí, jak to dělávala babička. Ale sklenku červeného si k tomu dám, to zase jo.

Když tak sedím u té své sváteční večeře, irituje mě naprosté ticho. Slyším padat led v ‚no frost‘ ledničce a nekonečný čas můžu odměřovat s vteřinovou ručičkou na prastarých nástěnných hodinách. Úplně něco jiného, než znám. Jinak je tu pořád živo, nebo aspoň běží televize, kterou já sám pustím tak maximálně ráno na zprávy.

Hlavou mi běží neodbytná myšlenka, že takhle nějak – tristně – to bude vypadat, když si nenajdu chlapa a už budu bydlet ve svým.

Tíživá samota.

Hledám ubrousek, abych si otřel upatlaný ruce, než odemknu telefon a pustím Grindr. Tahle aplikace vyplnila bez většího efektu už nespočet mých beznadějně pustých večerů. Neplatím si za její plnou verzi, a tak už můžu dopředu předpokládat festival stejnejch ksichtů poblíž.

To trochu kecám, protože fluktuace týpků tu je vysoká. Bydlím snad úplně v centru čtvrti, kde nejbližší gay klub je vedle v baráku a všude dokola další.

Zkrátka víc ‚gay friendly‘ to být ani nemůže. Slyšel jsem od někoho i hezké ryze české pojmenování ‚buznohrady‘, parafrázující naši starou dobrou čtvrť. Připadám si ale, že tu pamatuju ještě doby, kdy homosexuálové nebyli vynalezený…

Mám vlastně štěstí. Omezený grid aplikace nepobere ‚kluků hledajících kluky‘ víc, než co jich je pár set metrů ode mě. Jak se asi žije chlapům, kteří náhodou mají stejný nápad jako já teď, ale kilometry nebo desítky mil nemají vůbec nikoho a nebo profily, které už stokrát viděli a k ničemu to stejně nebylo.

Jenže tímhle teda zrovna úspěch měřit nemůžu. Nevím, kdy mi to k čemu vlastně bylo, že je tu kolem kluků mraky. Vždyť jsem smutnej, že tu civím sám, dávno nemám jednoho svýho a neděláme teď třeba cosi lepšího k jídlu. Spolu a už v našem kvartýru.

Princip hledání v okolí je fajn na rychlý sex, ale dobrej kámoš na všechno možný, ne-li přítel navěky, taky může zrovna nebejt za rohem, že!?

Lhal bych, kdybych tvrdil, že úplně stejně teskno mi bylo odpoledne na procházce. Dobře si pamatuju, jak jsem si hrdě kráčel a skoro si zpíval, jak je bezva být bez závazků sám si pro sebe, jak se nemusím o svůj čas s nikým dělit a proboha hledat společně odpovědi, jak s takovým volnem naložit. A byl jsem s tím moc v pohodě!

Krajíce chleba a jedno rajče k tomu jsem už dojedl a nalitou míru vína bezmála dopil. Co pár sekund hypnotizuju pohledem mobil, pro pohodlí v aplikaci nastavený do režimu ‚stále vzhůru‘, snad jako bych chtěl tu červenou tečku, oznamující novou zprávu nebo něčí zájem, vymámit.

Rozdal jsem pár plamínků, které beru jako prosté vyjádření svého zaujetí profilem nebo sexy postavou než jako výzvu k orgiím, a asi dvěma borcům jsem cosi tradičně oťukávacího aktivně sám poslal.

Má vlastní prezentace na seznamce doufám může zaujmout rovnou jen potenciální protějšky, které bych rád oslovil, protože upřímně krátce vystihuje mě samotného potažmo mého idola. Tudíž část spektra bych tak mohl eliminovat, zájemců jen o sex, nebo chlapů se mnou nekompatibilních. A tím nemyslím rubriku top/bttm, kterou ostatně nemám vyplněnou. Možná ještě někdy blíž vysvětlím proč.

Není pravda, že by celá banda na Grindru patřila do jednoho pytle a bylo to jen o tom jednom. Ale nechť i je. Mezi námi říct si narovinu všechno a použít přitom dospělejší výraz než pimpas, patří k věci. S chytrým klukem to dokonce potěší.

Nejsem puritán.

Kromě toho, další případ než takovýto melancholický večer, to bývá u mě prostá nadrženost, která mě láká koukat do této appky.

Svou profilovku mám z výletu z letošního parného léta na horách. Ovšem mám tam stále na sobě ještě sportovní triko. Mohl bych tu být i lascivnější pozér a možná získat větší počet kliknutí, ale takhle jsem to víc já a můj účel seznámení.

Jsem prostě konzervativní intelektuál. Ale ne zas tak moc vážně. K lidem s opravdovým přehledem vzhlížím s respektem. Velmi mě potěší, když nějakej kluk odpoví na můj plamínek možná právě proto, co se dočetl i viděl u mě. Když je to ke všemu i přitažlivý týpek, pomyslím si v duchu ‚co ten má tak za důvod se zrovna o mě zajímat…?‘ Ale je to pravda: potvrzuji zkušenost, že o co si do nebe řekneš, to ti nebe pošle.

Když to vím, tak proč se tím v životě neřídím častěji…

Sklidil jsem to málo nádobí a přesunul se do svého pokoje. Pokušení, že by z toho zrovna dneska něco bylo, mě pomalu opouštělo. To ‚něco‘ měl nebo mohl být prima meeting – zajít společně na víno, pivo či hezkou procházku.

No hezkou; venku je tak hrozně, že psa by nevyhnali. Zima jak v Rusku, ale do toho ještě prší! Napadá mě jediná myšlenka: ‚Kdyby bylo trošku ošklivěji, padaly by hovna.‘ Takže ať je to, jak chce, dotyčný by musel být hlavně blízko.

To u mě v pokoji je v tom hnusným světě kolem úplný romantický přístav. V okně ještě září vánoční výzdoba a dal jsem si práci i s dalšíma věcičkama, který mi tu dělají to pravé doma. Vůbec nejlepší je se schoulit a jen to s myšlenkama bůh ví kde zasněně pozorovat.

Nenálada vyjet za kýmsi na rande někam dál je u mě ale běžná, i když je zrovna jaro a ani mráček na obloze. Takže na počasí to svádět nebudu. Dneska bych ale paty z domu vytáhl, po dlouhé době mám chuť. Slovo ‚rande‘ jsem teď ale použil unáhleně. Nemám ho rád. Schůzkám rande ze zásady neříkám. Je moc zavazující.

Dělám svých pár kliků. V podstatě jedinou věc, kterou si už pár let skoro denně bez výjimky přikazuju odvést pro svou figuru. Na Grindru mě deptá, že skoro všichni jsou nebo právě byli v posilovně, a to na cvičeních, jejichž názvy mně připomínají možná jeden dávný model malého kola do terénu nebo stupeň výbavy škodováckých favoritů, ale absolutně netoužím zjišťovat, oč jde. To mě míjí, vždycky jdu radši normálně ven. Pěšky rád obrazím tolik, co si jiní nevyšlápnou ani na kole.

Ano, pouze tenhle tělocvik mě vyloženě baví.

Napsal jsem pár zpráv a komusi odpověděl, ale evidentně nic, co by mělo mít šanci na pokračování.

Po svém „cvičení“ se sbírám zpátky do pohovky a z podlahy zvedám spolu také telefon. Ve stále otevřené aplikaci mi kýžený puntík hlásí, že se mám podívat po příčině toho úspěchu.

Zpráva, vlastně jenom krátký pozdrav, od profilu bez fotky. Tedy přesně řečeno ne tak úplně – má tam hezkou krajinu a takový mnohoslibný titulek, tvořený jenom pár emoi. Ruka-banán-cákance. Neříkám, že mě to nezaujme. Dostal jsem od něj i tap, ten plamínek, jakože jsem asi ‚hot‘.

Zabořil jsem se do polštářů ve svém sofa a vyťukal stejně stručnou reakci. Že odpovídám profilu bez fotky, zapříčinil asi ten obrázkový příslib stříkání…

Prozatím tedy vzájemné pozdravení se, něco na způsob, jako když se potkáte s někým cizím v baráku, dobrý den – dobrý den. Tady je ale samozřejmé si hned tykat.

Spřízněni orientací.

Připojil jsem prosbu, zda by se dotyčný ukázal. Ne vždy očekávám v těchto případech pozitivní odezvu. Každý to máme nějak, ovšem mnohdy se mi zejména u těchto ‚tajemných‘ připomene ono okřídlené „co se zdá divné, je divné.“

Ze srandy jsem ještě připsal větu: „…heh, vykládám si správně ten tvůj titulní řádek?“

A nic.

Svítil ještě zeleně, ale zprávy žádné. Pomyslel jsem si něco o různých kreténech. Nikdo další také nepíše a já jen dokola mechanicky tupě stahováním okna shora dolů aktualizuji výpis.

Nekonečné minuty se vlečou, pouštím si muziku na youtube. S mými oblíbenými fláky je mi veseleji a skoro zapomenu na všechno ostatní.

Když dozní asi čtvrtý kousek, přehodím zpátky na seznamku.

„Promiň, musel jsem si odskočit.“ „Moc výkladů nemá, tak asi ano :-)“

V duchu jsem se pousmál, píše mi můj krajinkář.

„Fajn, to já rád,“ navázal jsem hned směrem poslední repliky.

Vzápětí avízo na došlou fotku. Tak jdu po ní.

Hledím a zorničky se roztahují, ostří a já si bezděčně poposedl.

Je přehnané říct, že mi vyrazil dech? Že mě skoro přikoval?

Zírám na tu fotku a stále víc se culím. Už úplně jako měsíček na hnoji. Padající bradu by mi mohli podepřít násadou od smetáku.

To není možný. Tenhle prázdný tuctový a k tomu prvoplánově svými symboly nadržený profil skrývá takového kluka?

Myslím, že poděkování jsem odeslal dřív, než jsem se vrátil k racionálnímu uvažování, že by to mohl být fake a jen si někdo takhle hraje.

Jenže pořád nad tím vážně přemítám: ta fotka přece není univerzálně sexy, rajcovní, nebo záměrně ‚wow‘, aby na ní takhle jen zkoušel reakce napálených chudáků někdo pochybný…

Je na ní kluk přibližně mého věku, možná tedy o trochu starší. Běžné selfie během cesty ve vlaku. Žádný model z internetu. Momentka je krásná jenom tím, že borec na ní se líbí mně. A to hergot nemohl tušit. No popravdě, asi by se líbil hodně holkám a skoro všem gayům ve vesmíru.

Ale už píše mi dál: „Máš to prima napsaný na profilu, zájmy máme dost podobný.“

„Řekl bych, že i ten jeden, co o něm píšeš ty ;),“ nedám pokoj, vraceje se k jeho nadpisu.

„Co mi zbývá, na úlety nejsem, ve dvou je ale tohle taky lepší,“ konečně se k tomu nějak věcně vyjádřil.

Vynechal jsem obligátní „co tu hledáš“ a posunul konverzaci dál, abych zjistil blíž, co je tohle za kluka.

Můj neznámý se docela rozepsal. Zatímco letmo sleduji jednosměrnou komunikaci ke mně, vracím se dokola nahoru k té fotce. Prostě asi takhle: stane se, že spatříte člověka a jednoduše je to ON. Ten, na kterého celý život čekáte. Váš vysněný. Mohl by vypadat tisíckrát různě, ale vždycky by měl něco magického, po čem vaše srdce buší. To nejde popsat linkou tváře, výškou čela nebo tvarem lícních kostí. Buď to tam je, a nebo není.

Jedna fotka a já jsem jako omámený.

To asi dělá celá ta moje dnešní nálada, že si tu teď na sobě pěstuji husí kůži.

Měl bych mu už zas ale poslat éterem zpátky něco k jeho otázkám, co se tu mezitím nakupily. A to honem; trpím strachem, že si ještě něco pomyslí a smaže si mě. Takhle pitomě kvapně uvažuju, jako by mi snad měl utéct.

Vzápětí docela svižně létají zprávy mezi námi jedna za druhou.

Mimochodem: miluji komunikativní lidi. Beru, že je dost těch, co nejdéle po třetí zprávě jasně vyjeví, že nejsou virtuálové a chtějí se potkat. Takhle to já ale neumím. Než se rozhoupu učinit ten závratný krok jít s klukem „na meeting“, potřebuju ho poznat. Písemně, o všem a až do čtvrtého kolene.

Víceméně jej tak dobře proklepnout, že buď ze schůzky dřív úplně sejde, protože nad nabytými informacemi usoudím, že by stejně neměla smysl, a nebo se nakonec vidíme, a to už málem jako staří známí, jen navážeme naživo bez překvapení, kde jsme na whatsappu skončili.

Musím podotknout, že přechod na whatsapp mám jako další stupeň poznávání druhého. Intimnější komunikační kanál. Ale tak daleko tu ještě nejsme.

Tu mou ujišťovací písmenkovou fázi málokdo vůbec vydrží. A nedivím se.

Sám od sebe mi poslal ještě tři fotky. Normální snímky ze života. Všude on a na všech zase ‚pan úžasný‘!

Dozvídám se, že je právník. Možná jsem hnusný, ale míra mé radosti dostoupila vrcholu. Obvykle bývám zklamán, že ten, co si s ním rozumím a ještě k tomu se mi líbí, je třeba barista. Jako by takové povolání snad mělo znamenat cosi méněcenného…

Nicméně je ověřeno, že mé diskuze se sebevíc sexy ‚kluky ze samoobsluhy‘ brzy pak končí do ztracena a příčinou jsem já sám.

Jsem nespravedlivý a vím to.

Titul z vejšky (doktor nebo bych mohl uvést podrobnější výčet jiných dobrých zaměstnání) bere u mě jaksi automaticky jackpot. Afrodiziakum.

Můj neznámý s andělskou tváří je Marek.

Sakra i to jméno má pěkný. Jsem jak naivní školák. Schopný se zamilovat za půl hodiny do pár obrázků a informací o někom, kdo je složitá bytost, a přitom mi vůbec nemusí být sympatický ve skutečnosti.

Co vím, co je za osobnost!?

Pořád je tu přece i možnost, že jako takový nemusí existovat vůbec, a tohle je hloupá hra jednoho večera. Však i to se mi už stalo. A dobrovolně se tu namáčím ve stejné řece slov.

Marek ale netlačí, zkoumá jako já a čas nám rychle plyne. Lehce po půlnoci se mi už klíží zraky, a tak sonduji, jak je na tom s vůlí si ještě povídat.

Podobně, šel by spát.

Samozřejmě že jsem mu kolikrát zopakoval, jak je nádhernej kluk. Ani nespočítám, jestli jsem s tím neotravoval až moc. Co mohl, než to snad s nadhledem a úsměvem vzít.

Nesahám mu podle mého ani po kolena. Teda reálně je jenom o půl hlavy větší. To mi imponuje taky. Žádný Goliáš, vedle kterého bych byl pasáček ovcí.

„Tak Kubikolo, hrozně hezky se s tebou povídá, ale jdeme na kutě,“ utnul mé myšlenky Marek pragmatickou zprávou. Když jsme se představili, naznačil jsem mu hned, že svý křestní jméno v oficiálním tvaru moc rád nemám. Teda považuju ho za krásný, ale nikdo blízký mi Jakube nikdy neříkal, a tak podporuju veškerou fantazii, co se dá alternativně vymyslet.

Má pravdu, zítra se vstává do práce. Oba nás čeká kancelář a řádka schůzek.

„Marku, moc mě dneska těšilo. Chci v naší debatě pokračovat. Jsi pro?“ tážu se ještě.

„Jo, taky jsi mě zaujal. Budu rád, když si ještě napíšeme a nezůstane to jen u dnešního večera. Díky. A dobrou noc!“

„Brou, Marku,“ končí náš rozhovor.

Odkládám telefon a mažu do sprchy. Možná jsem před pár hodinama lavíroval, že vypadnu na plonkovej večer k někomu, nebo když nic jiného, že budu aspoň hezky dlouho provozovat samohanu, ale proběhl úplně jinak.

I když v části přece shodně. Valnou většinu pokročilé konverzace s Markem mi stál. Víc než u péčka. Jednou rukou píšete klukovi a druhou máte na svým úplně kamenným ocasu. Dávno se nevejde za gumu v boxerkách a tepláky jste stáhli ke kolenům.

Takhle nějak jsem se mezi řádky od Marka díval na svůj lesklej nalitej žalud a žilnatý mohutně ztopořený péro.

Asi nejhezčí pocit, co znám. Vzrušení, který má lepší příčinu než ze všech fotek na netu. Vůbec jsme si je s Márou za celou dobu ani nevyměnili a ani jsme dál zatím nerozvinuli to chytlavé téma, kterým to mohlo začít a uvolněním přetlaku v koulích také zhasnout.

Je stejně divný, že je to pro buzny takovej magnet – péro! Ale v tomhle se přiznám, patřím zas úplně mezi ně. Chlapskej ocas je nejlepší vynález vůbec.

Jsem tak unavenej, že před spaním už s ním teď nic dělat nebudu.

Skrčenej na boku spíš už víc na břiše a s rukama pod polštářem ulehám ve svý nejoblíbenější poloze a myslím pořád na Marka. Jeho obrázek mám před očima a jako postavičku si ho vsadím do sna vedle sebe.

Vstávám bez budíku úplně v pohodě. Pravidelně jsem vzhůru asi tak půl hodinky před tím, než musím z postele, abych se pohodově nasnídal a vypadl do práce. Odpojím telefon z nabíječky a ukončím režim letadlo. Okamžitě naskočí notifikace facebooku a whatsappu, ale teď je všechny naštvaně shazuju, protože mířím k jedné jediné ikoně s oranžovou maskou.

Je tam, červená tečka – asi čtyři chaty. Jak jsem byl v noci online, žádným dalším jsem se nevěnoval. Ale první nahoře je od Marka.

Ráno koukám začal fungovat dřív: (6:37) „Bré ráno, Kubo!“ „Měj fajn den a ozvi se.“

„Čau Máro,“ píšu odpověď na pozdrav, kterej mně dokonale vykouzlil úsměv na tváři. Tak nejen večery, ale i rána by byly úplně jiný, mít takhle svýho ‚Marka‘.

„I tobě. Těším se zase,“ nemůžu se dočkat našeho ‚live‘ povídání.

Teď bych zbývajících dvacet minut věnoval rozpravě s ním moc rád. Jenže na rozdíl ode mě nejspíš už cestuje, případně běhá, cvičí nebo nejhůř sedí dávno na poradě. Každopádně tady v aplikaci ho živě nemám.

Angláni mají jedno kouzelný úsloví pro situaci, která obvykle provází můj ranní rozjezd v posteli: ‚morning wood‘. Tím spíš dneska ho mám taky. Zaprvé jsem včera celý večer bezděčně škádlil své libido s Markem a představami, zadruhé jsem usnul bez honění, a už předtím jsem byl nadržený, když jsem přemítal, co podniknout.

Kdybych se býval nevěnoval jenom Markovi, zrovna další dva kontakty začínaly slibně, jak si teď otevírám ty další zprávy. Teda pro ten jeden momentální účel určitě. Je zvláštní, nebo to možná něco znamená, že když teď zajedu rukou dolů na celkem pěkně tvrdého ptáka, listuju si zpátky Máru ve vlaku a ještě třikrát, jak se mi ukázal, přitom explicitně nic tak rajcovního jako to zkoušeli ti další borci. Hladím palcem žalud přes kůžičku, během chvilky je přetažená dolů a péro mi tvrdě ukazuje, co chce. Co já chci.

Vybírám si jednu Markovu fotku, v které vidím v jeho očích a grimase malého grázla v jinak úplně andělském balení, a stupňuji práci, až se mi i ruka držící telefon povážlivě chvěje a Markův obrázek kmitá a ztrácí jasné rysy. Moje nadrženost je obrovská a ocas mohutně teče. Posouvám si vysněného kluka do výšin svých nejkrásnějších představ, působí úplně všechno, co o něm zatím vím, probíhá mi před očima změť zrychlenejch záblesků, jakoby okének filmového pásu, kde si domýšlím Marka. Přesto vlastně nic konkrétního. Všechny jsou jen převtělený pocit nás dvou spolu a vzájemnosti.

Mžourám oči a koukám do těch jeho. Už to nemůžu víc zadržet, oddálit.

Moje „Markuúůů…,“ doprovází mohutné salvy, které mě zkropily až od břicha až k hlavě.

Dostal mě.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #8 Odp.: Dostal mě!detail 2019-02-15 23:48
Cituji TraI:
Cituji Miky:
Líbí se mi tvůj styl psaní, nikam to nechvátá a pomalu vykresluje příběh. A taky pridávám svůj hlas pro pokračování! :)

Díky. Tempo jsem opravdu nehnal k vyvrcholení a chci takovej zůstat.
Už skoro cítím závazek fakt pokračovat :-)

No mne ani nenapadlo, že by jsi nepokračoval. Těším se na to, jak to s klukama bude dál. Co a kde se stane, co nás překvapí. Pomalé tempo taky oceňuji. Líbí se mi jak kombinuješ věcný popis situace a pak tam šoupneš "Chlapskej ocas je nejlepší vynález vůbec."
Citovat
+2 #7 Odp.: Dostal mě!TraI 2019-02-02 10:25
Cituji Miky:
Líbí se mi tvůj styl psaní, nikam to nechvátá a pomalu vykresluje příběh. A taky pridávám svůj hlas pro pokračování! :)

Díky. Tempo jsem opravdu nehnal k vyvrcholení a chci takovej zůstat.
Už skoro cítím závazek fakt pokračovat :-)
Citovat
+10 #6 Odp.: Dostal mě!Miky 2019-02-01 01:13
Líbí se mi tvůj styl psaní, nikam to nechvátá a pomalu vykresluje příběh. A taky pridávám svůj hlas pro pokračování! :)
Citovat
+6 #5 Dostal mě!nebi 2019-01-31 23:34
Cituji zmetek:
Jo, říkal jsem si, jestli to bude pokračovat. :-*


Pokračuj, napiš co ti běží hlavou. Moc pěkně se čteš. ;-)
Citovat
+6 #4 Odp.: Dostal mě!zmetek 2019-01-31 18:58
Jo, říkal jsem si, jestli to bude pokračovat. :-*
Citovat
+5 #3 Odp.: Dostal mě!TraI 2019-01-31 18:56
Cituji zmetek:
Mě jsi docela dostal taky. :lol:

Děkuju. Tvá dílka mě tu velmi těší a obdivuji se jim.
Poprvé jsem se odhodlal s něčím přijít sám

Cituji Kev1000:
Fakt super! Zezačátku by to snad i vypadalo, že to skončí jako grindrová tuctovka, ale - dostals mě ;-)
Asi i tim, že je mi docela dost blízkej Kubův způsob sexuality. Pocit blízkosti k někomu, jenom jeho představa dokže bejt tak damn vzrušující, že ňáký P je proti tomu uplný nic.

Opravdu díky! Jsi zde také můj další velký vzor. Mám v hlavě s touto dvojicí pokračovat, ale vyčkám na přijetí své prvotiny.
Citovat
+7 #2 Odp.: Dostal mě!zmetek 2019-01-31 18:21
Mě jsi docela dostal taky. :lol:
Citovat
+6 #1 Odp.: Dostal mě!Kev1000 2019-01-31 17:39
Fakt super! Zezačátku by to snad i vypadalo, že to skončí jako grindrová tuctovka, ale - dostals mě ;-)
Asi i tim, že je mi docela dost blízkej Kubův způsob sexuality. Pocit blízkosti k někomu, jenom jeho představa dokže bejt tak damn vzrušující, že ňáký P je proti tomu uplný nic.
Citovat