Dostal jsem pusu

Úterní ráno bylo jiný než všechna ostatní za poslední dobu pouze v tom, že jsem věnoval pár vteřin myšlence na meeting s Markem, na který půjdu rovnou z kanclu.

Čili u šatní skříně se víc věnuju výběru co na sebe a řeším i spodky, jako by snad měl příležitost hodnotit spodní prádlo. Byl rozpustilej, když to na dnešek zpunktoval, takže možný je vlastně všechno.

Zastřihovačem upravím strniště a tím jsem připravenej.

Není to rande. U zrcadla se sám sobě zasměju.

Vzhledem ke schůzce domluvený v rekordním čase nemáme na sebe ještě ani čísla! Neprovozovali jsme žádný můj poznávací vypisovací roční whatsapp, doteď to bylo jen spojení na grindru. Dva večery a pár (všedno)denních konverzací.

Na druhou stranu, už párkrát v životě jsem zaplul do beznadějně příjemných románků, trvajících celé měsíce, které žily pouze virtuálně, a přitom byly tak intenzivní, že jsme komunikovali určitě víc než dva, co se budí vedle sebe a z práce organizují věci na čas potom. Do jednoho všechny vyčpěly.

I ty tak dlouhé a opravdu prožité. Asi proto, že jenom v písmu.

Takže bych měl vědět, že tudy cesta stejně nevede, a být rád, že mi Marek vzal příležitost si zorganizovat svou pitomou obranu. Neptal se a dostal mě na rande. Vlastně se moc hezky ptal. Ptal se na všechno možný celý ty dva dny.

Teď si tak promítám, že to v minulosti s těmihle "vztahy" vždy bylo o nějaký 'povinnosti' nebo 'normě', očekávání, přát si dobrá rána, zajímat se a odpovídat. Přitom mnohdy povrchně a hlavně bez závěrů. Nakonec mi zbylo prázdno. Nic.

Takže 'teď by se čekalo' napsat Markovi, že mu přeju krásný den a těším se. Ale udělám to naopak. Vůbec právě. Čas a místo máme, pojďme řešit věci až tam.

Hezky jsem se vyfikl a jdu.

V práci hned co jsem vzal za dveře, procházím malou schůzí kolegů u slečny sekretářky. Nemůžou si odpustit komenty směrem ke mně. Něco jako "mmmm, óóó teda! Jakub dneska frajer." Jsou hodní, ale tak přece to vim, ne!? Jako zbytek roku jindy snad nejsem? Usmívám se ovšem na celé kolo.

Kolem půl dvanácté se dívám, jestli mě Marek náhodou od rána nestíhá, ale vidím beze zpráv, přemýšlel možná stejně. Ulevilo se mi, že tu není plno kdoví jak natěšených zpráv. Narušilo by to moje pojetí našeho meetingu a odhodlání se zúčastnit.

Když už jsem přeskočil na hlavní obrazovku appky a že to zaklapnu, tečka mě upozornila na právě příchozí zprávu. Tak jsem se ještě vrátil a on to Mára: "Jakube, prosím, neděs se, až dnes přijdu."

Odvracím hlavu stranou, jako bych nechtěl přijmout zásilku. Cosi se mi honí v hlavě, čtu znovu, hlavou v krku mírně škubnu vzad, povytažený obočí. Údiv.

Čas investovaný do rozhovorů na dálku se mi obvykle vyplatil. Teď se mám s někým vidět hned druhý den a v okamžiku mýho největšího nadšení tahle zpráva? Kurva co je tu divně!? Mračím se a telefon hážu na stůl. Na to mu teda nic psát nebudu, ani se dojímat, jak se těším, ani abych se zvědavě doptával, čeho že se nemám lekat.

Nechce se mi vůbec nic. A z blbýho 'Jakuba' taky nejsem odvázanej.

Ani nevím, co jsem jedl k obědu. Musel jsem vypadat jako trotl, když mý jediný reakce do konverzace s klukama byly tak akorát citoslovce, a nebo idiotský tymolínový úsměv.

Duchem nepřítomen jsem doklepal čas konce pracovní doby, dneska jednoduše přizpůsobený času naší schůzky. Na smluvené místo to mám doslova, co bych kamenem dohodil, kdybych teda kdy uměl házet.

Prý 'užijeme legraci'.

Fakt jsem z toho srandy plný pytel.

Zvláštní ale, že nemám cukání to skrečovat, Marka prostě vidět chci.

Opírám se o zábradlí nad řekou, pozoruju provoz kolem, do času "M" zbývá ještě pár minut. Moje povaha by mi zrovna teď velela čekat někoho, kdo má dorazit ze směru od metra, typicky zíráním na opačnou stranu do vody. Ale dávám si příkaz stavět se pro jednou k věcem čelem. Zaujmu sebevědomý postoj – někdo takový je a mně ani usilovnou stylizaci nikdo nemůže věřit – a pevný pohled. Vstříc tomu, kdo mi tak učaroval.

Od kontroly hodinek pátrám očima tedy tam, odkud Marek nejspíš přijde, k přechodu za zastávkou. Najednou úplně jasně, je tu, nemůžu se plést. V hroznu lidí na protější straně ulice. Výška sedí, rysy tváře, z kterých jsem úplně pryč. Elegantní v kabátě. Šik sluneční brýle.

Napříč projíždí tramvaj.

Ufff. Tak vydechnout, úsměv.

Opakuju si pravidlo 'čtyř vteřin'. Pohledů, co mají rozhodnout všechno. Tak ať jsem to já, autentický, a nebo lepší. Jak se otevřel výhled za vozem, oba jsme se na tu vzdálenost našli. Marek první na znamení decentně před sebou od pasu mávl dlaní.

Konečně padla zelená.

V polovině přechodu Marek sundal brýle. Nevnímám zatím detaily, na ty bude čas vzápětí. Usmívám se, protože je všechno v pořádku.

Co mi to teda ten jeden mizernej ničema před obědem psal.

Napřáhl jsem ruku a naše 'čtyři vteřiny' se odvíjejí.

"Čau Marku!"

"Kubo!" třese se Markovi brada a můj mozek teprve zpracovává vjem jeho úplně do ruda prokrvených očí.

"Promiň," a než vůbec stačím cokoliv, Marek mě objal. Ne milenecky, ale pevně. Jako by se vrhl sevřít kandelábr. Krátký pevný stisk. A hlesl: "Chtěl jsem přijít."

Malinko jsem jej symbolicky pohladil rukou po zádech a špitl: "To já taky."

Jak mě pustil a měl jsem šanci vidět mu zas do tváře, koulelo se mu několik slz. Ale žádný drobný úsměv, to nejsou radostný slzy, který by beztak byly přehnaný (z pohnutí ze mě?), dochází mi…

Přitočil se k zábradlí, jednou rukou se zapřel, druhou mě vzal za předloktí a tím úchopem držel na dosah k sobě. Pohled zamířil nad Vltavu, jako by v ní hledal energii pokračovat.

"Kubíku…," podíval se na mě. Já nechápaje že zatím je vše trochu jinak, než jsem si asi představoval, odpovídám pouze: "Marku?"

Nekonečně dlouhá pauza.

Visím mu na tváři, dál mě pevně drží.

"… Dneska v deset hodin mi umřel táta!"

Na divadle by se teď ozvaly činely, rána bubnu.

Sebral všechnu sílu říct to tak, aby se slova neztrácela v rozechvění.

"Marku…," zmáčkl jsem jeho druhou ruku na zábradlí.

Nenacházím žádná správná slova, hozený z euforie do nálady, která je těžká jako balvan připoutaný k noze, co všechno táhne pod hladinu.

"… to … to je mi líto."

"Kdybych ti to napsal už v poledne, dnes bys to zrušil," a vrtěl zamítavě hlavou, "to bych si nepřál, nezlobíš se na mě?"

V duchu se mi honí, proč bych se zlobil, že jdeš za mnou v takové chvíli? Síla toho pohledu na Marka způsobuje jediný, natahuju já a mám vlhký oči.

Nasazuje si brýle: "Prosím, pojďme, tady dolů…"

Po schodech si srovnávám myšlenky, ale vlastně nemůžu na nic přijít, v hlavě včelí úl.

"Tu zprávu jsem dostal z nemocnice…"

"Jak jsem ti psal včera, ta blbá nálada… to souviselo s tátou. Snažím se… být…"

Teď musí mluvit Marek. Jsem tu proto, abych poslouchal. Čím méně budu odvádět proud jeho řeči svými vstupy, tím víc to ze sebe dostane.

"…byl špatný poslední týdny. Ale nejsem na to připravenej."

"Na to nejsi nikdy," dovoluji si malý doušek, aby věděl, že ho vnímám.

"Maminka tam jela, ostatní všechno zařídím s ní po převozu zítra."

Kráčíme vedle sebe, co noha nohu mine, proti zapadajícímu sluníčku podél vody.

"Kubine, líbíš se mi jako z obrázku," podíval se na mě a udělal ten nejvíc možný úsměv, když je ti zle, ale moc na něm záleží.

"Děkuju. Nevím, co smím říkat…," nejistě jsem polohlasně zadrmolil.

"Cokoliv. Dva dny s tebou… na drátě… byly milý… je pravda, že jsem tě moc chtěl vidět, Kubo. Jinak bych tu nebyl."

"Jsi hrdina, Marku."

"Vůbec ne…, brečel jsem… v kanceláři. Sbíral jsem se, abych teď dorazil…, nestihl jsem tátovi říct, že…," ale to už odvrátil hlavu a zhluboka se nadechl.

Marek je takhle naživo vedle mě úplně stejně ohromnej frajer, jako když jsem na něj zůstal s otevřenou pusou zírat na první fotce doma v posteli na grindru. Není dokonalý model, je lepší. Jak mě objal, krásně voněl. Celej je ušlechtilej a působí jako chlap. Takovej typ do nepohody, kotva, stěžeň, o kterej se můžeš opřít.

"Nedokážu říct, jak s tebou cítím," hledal jsem v sobě slova, abych je vrstvil opatrně na sebe s přesností hodinářského mistra.

"Vyděsil jsi mě v poledne, protože jsi to psal 'Jakubovi'," pokusil jsem se trochu o žert.

Marek mě nato zabalil na okamžik ruku podél těla za chůze do své dlaně a stiskl. Na znamení, že nečeká žádné projevy.

Podél vody se blížíme k Výtoni. Být to celé jinak, zkoumám teď, jestli vyběhneme na Vyšehrad, nebo stočíme procházku na mé nejoblíbenější 'tajné' místo, jestli si dáme kafe, či sklenku vína, případně malé pivo do kelímku do ruky s sebou. Teď vůbec netuším, co se hodí.

Vlastně si tak sám promítám, co budu dělat já, až budu jednou ve stejný situaci, a že je Marek velkej borec.

Momentální ticho mezi námi ale vůbec není divný nebo rozpačitý, to nepříjemný, které chcete zahnat. Aspoň teda mám takový neuvěřitelně silný pocit. To ticho je pevný a je víc než jakékoliv řeči.

"Kubo, dáš si zmrzlinu?" otázal se mě Marek ve chvíli, kdy jsem si říkal, co dál.

"Jasně, rád!"

I v takový nepěkný březnový den jsme si u náplavky vystáli menší frontu na jednu z nejlepších ve městě. Jen jsem si poručil namíchat kopečky, Marek zaplatil za oba a podal mi kornout. Usmál se, už téměř tak jako by se nic nedělo, vysloveně na mě, s jistou radostí, že sdílí nějaký hezký moment. V mém 'děkuju' a grimase bylo trochu omluvy, soucitu, podpory i zalíbení v něm dohromady.

Sjíždím ho podvědomě od čela až k botám a konvenuje mi úplně všechno. Jeho pro mě provokativně sexy ksicht, z kterýho mi hoří lýtka a kdykoliv se bez pardonu zvětšuje objem slipů, jeho styl, který mě inspiruje a který bych donekonečna chválil, teď jeho hlas, který jsem si za displejem mobilu mohl jenom vysnít.

"Tys Marku taky takovej jako na první fotce, vůbec jsem nevěřil a ani nedejchal," povídám mu.

"Je mi líto, že jsem zkazil legraci, kterou jsem sliboval," a ještě vzápětí prodloužil svou odpověď, "…teda i sobě si sliboval."

"Vždyť jsem se legrace bál," obracím to trochu v žert.

"Mámě nemůžu teď víc pomoct, byli jsme spolu ve spojení. Není to pro nás úplně překvapení…, že táta… to… dneska umřel. Odžil jsem si nějak první moment… další krušný ještě přijdou…," jeho porce zmrzliny kape na zem.

"Dnešek měl bejt ale náš… tak… jsem s tím aspoň nezůstal sám," zněl Marek málem pateticky a přesto s přesnou dávkou racia a přehledu.

Míjíme zrovna vily poblíž mostu a Marek s takovým lehkým posunkem, aby nasměroval mé oči k Chocholově díle pro stavitele Bedřicha Kovařovice: "Kubisto? Ty domy jsou nepřístupný, že jo…, něco jako ty, budeme na tom muset zapracovat," přehodil výhybku od svých niterných starostí k jedný z věcí, která mě baví, a ještě mě musel dva dny dobře vnímat, že moc dobře tuší, co jsem za vořech k rozlousknutí. Jak to dokáže!?

Jestliže je zalíbení do někoho otázkou chemie, pak jsem teď právě vystudoval vysokou chemicko technologickou. Ani v IG Farben v nejlepších letech by nenamíchali takovej koktejl.

"Tos uhodl," červenám se. Vlastně netuším, jestli jsem rudej, nebo bílej s flekama, jen se před tím chlapem propadám studem jako student u zkoušky.

Posadili jsme se k řece a proud vody v ní i dějů kolem nám umožnily přemítat o lecčems, aniž by to bylo vysloveno.

"Marku, přijde mi úžasný, žes našel sílu, chuť a důvod za mnou přijít."

Ten chlap vedle mě sundal černý skla, otočil se na mě, raz-dva-tři-čtyři, dlouze mi hleděl do očí a když jsem chtěl sklopit zrak…,

…dostal jsem pusu.