Dostal mě na rande!

Sotva přijdu do práce, je tu porada. Musel bych dorazit dřív, abych měl čas vést disputace s kolegy, nebo ještě alespoň na čaj. Všechny schůzky mám v kalendáři a vím o nich, divit se nemůžu. Jenže vstát o to časněji z postele, to bych se ošidil o těch dvacet minut zakončených erupcí.

Kdyby tak kolegové věděli, co jsem ještě před půlhodinou dělal. Teď jsem seriózní nejvíc, jak to jde.

To mi přijde v životě vůbec směšný paradox. A nebo ne, ono to tak prostě je. S každým z nás.

Sedíme celí slušní v zasedací místnosti a na klucích, o děvčatech nemluvím, není ani náznak něčeho erotickýho, sexy, vzrušujícího, ačkoliv každej z nich sexuje a tvrdím, že ve všem konání na světě sex je. Ve víru dohadování se o strašně 'důležitých' záležitostech to tak teď teda nevypadá.

Na rozdíl od nich já si v duchu o těchto pošetilostech namísto soustředění se nad dokumenty aspoň přemýšlím.

Batoh, telefon a všechno, čím je člověk v zimě nabalenej, jsem zrána narychlo hodil k sobě ke stolu. I když po té sešlosti už mám volněji si svý věci včetně těch v hlavě urovnat, pořád těkám k nějakým činnostem. Vůbec jsem zvyklý zrovna právě do běžného dne v zaměstnání si nevtahovat spojení do svého virtuálního světa přátel a anonymních příznivců po sociálních sítích.

V podstatě se nacházím stále mezi dvěma extrémy – buď mobil nepustím z ruky, nebo ho opouštím na celý den. A tím i všechny, kdo by přeci jen o 'sociální kontakt' se mnou nějak stáli. Však si to uvědomuji, ale dělám to snad i schválně. Distanc. Únik.

Můj mladý kolega je výkonný jako motorová myš, ale na facebooku a po jiných komunikačních kanálech je bezmála furt. Já si oproti tomu nepamatuji ani heslo, abych se přihlásil, spoléhaje na trvalé zalogování právě a jenom ve svém telefonu.

Takhle 'mimo' strávím celý čas až do odchodu domů. Ale to je celkem běžný stav. Dnes jedu na svý elektrický kolobce. A protože mám na řidítkách 'phoun' jako tachometr, nedá mi to se nezastavit stranou na parkový cestě a mrknout se rychle na grindr.

Víc, než kdo je kolem, mě zajímá jediné, jestli mi nepsal Mára. Mám ho s hvězdičkou už mezi oblíbenými. A hle, fakt že jo:

(12:37) "Zdar Kubo, právě jsem ve městě na obědě. Nechceš se přidat? ;-)"

No tak aspoň viděl, že pár hodin rozhodně nejsem připojenej, a doufám, že to bral sám jen ze srandy, propagačně, to pozvání.

To, že ostentativně nebývám online, je mé alibi. Býval bych musel dělat rozhodnutí vystoupit ze své ulity, chovat se normálně… Teď mám s odstupem čas to jenom zpětně přejít nebo nějak zahrát.

Asi bych zrovna mohl říct, že veškerá ta zdrženlivost někoho skutečně poznávat, a to nikoliv teď Marka, nýbrž zcela obecná, pramení zpoza mé obavy o rozchody.

Abych se s někým nerozcházel, radši se nescházím.

Dost ujetý.

Není to však důvod jediný. Je tu ještě minimálně jeden další, který rozeberu s Márou, až bude vhodný okamžik.

"Marku, vlastně nevím, kde máš office, já jsem na Karláku," navazuji na jeho polední zprávu. To jsme včera zas až tak do detailu neprobrali.

"Jsem na cestě domů, večer ti napíšu," uzavřel jsem svou repliku, protože mi rychle umrzaly prsty.

V týdnu mám pocit, že od slunka do slunka jsem pohlcenej prací, nežiju, a ty chvíle, co mi večer zbývají, než je životně nutný jít zas spát, jsou tedy hodně chudý. Obdivuji lidi, co i tak zvládnou k tomu ještě spoustu soukromých aktivit, sportů, kultury a oddechu i Julia Fučíka. A to se ještě 'normální' většina stará o drahé ratolesti, když si představím většinu mých takto 'postižených' kolegů.

Slibuji si, že přečtu pár knížek. O designu, malířství, mám tu na stole také encyklopedii vína. Vzdělal bych se. Bavil bych se. A přesto je něco silnější než já, nebo než všechny úžasný věci v těch knihách. A proto zatím pořád zůstanou druhé.

Nemůžu odolat všechen čas věnovat vypisování si na netu. No ono je to prostřídaná činnost s koukáním na vybrané příspěvky a se čtením zpráv, jenže dohromady jsou to ztracené hodiny.

Nemám nikde žádné stovky přátel, a přesto mě sžírá, že je neobsáhnu, nemám čas je pozdravit, nebo se spojit s každým, kdo by si to zasloužil.

A do toho teď ještě důvod navíc být zahleděn pouze do jediné konverzace.

Upřímně nevím, jak tohle lidi dělají. Být se svými, obstarat přátele, fungovat doma, zapracovat na sobě a k tomu stihnout vytvořit haldy instastories, které to celé zachytí. Iritují mě a to tak že dost. Hlavně ty blbý příběhy.

Nejsem sice sám doma, běžný cvrkot, rodiče spolu u televize, ale moje duše je beztak opuštěná a ztýraná. Aspoň si tak připadám. Napadá mě dát s tátou drink, nikdy mě neodmítne. I když spolu mluvíme vlastně málo, společně si přiťuknout je náš obřad a spojenectví. Kdybych držel suchý únor, přišel bych ještě o tenhle poslední milý moment.

"Díky tati, ten rum byl skvělej," myju po nás sklo a už se zase pohroužím k sobě.

Nadešel čas se mrknout po Markovi. Když si přes sebe natahuju deku z merino vlny, abych se zavrtal v pohovce, vidím, že Mára je zelený, online. No jenže žádná zpráva od něj.

"Brý večer, Máro," beru to na sebe.

"Ahoj Kubajzníku," přijde vlastně vzápětí a hned ještě, "dnes už jsem v pelechu. Co ty?"

Dluží mi od oběda odpověď, kde dělá. Mám mu říkat, že mi je pod psa a v práci mě jenom štvali? Ale jo, co tu budu dělat veselého klauna: "Upřímně jsem bez nálady."

"No jako bys mi mluvil z duše," překvapil mě Marek. Upřímně, nikdy by mě nenapadlo, že můj polobůh snad může mít stejné pozemské strasti jak já!?

"Tak nějak na mě všechno padlo, teď do toho i úvahy a situace s bytem, je to komplikovaný…," píšu mu nazpátek ještě dřív, než jsem pobral jeho smutnou noticku.

Tím jsem vlastně nakousnul to téma, které napřetřes s Markem ještě nebylo, ale dřív nebo později by se stejně dostalo na stůl, to třeba kdybychom uvažovali se vidět a padl návrh k návštěvě. A to nejen první, ale vůbec zřejmě jakékoliv.

"Co máš za problém s bydlením?" celkem očekávaně účastně zareagoval Marek.

No tak asi otevřeme mou třináctou komnatu. Trochu se mi zarejpeme do žeber, bude mi ještě trochu víc šoufl, ale co bych pro sebe teďka neudělal.

"No, bydlím s našima, s rodiči v bytě. Navrch se ozval majitel, že chce dům celý vpodstatě od základů rekonstruovat. To znamená na obzoru nějaké asi stěhování, hledání, nebo koupě vlastního," chrlím na něj spoustu sdělení, ale stále ne všechno, co by se kolem mého trápení dalo vypsat.

"Nejsi na společný hnízdo s rodičema starej, Jakube?"

A jéje. Je to tady. A ještě použil 'Jakuba'. Dobrá takže začneme odsud.

Ano, jsem, vím to, neřeším, nebylo dlouho proč, je to určitě víc omezení než radosti z vyfiknutých košil…

Než stačím zkoncentrovat myšlenky ke kloudně stylizované odpovědi, předběhl mě Marek se svou.

"Ale nelustruju tě, to je každýho věc, jistě máš nějaký svůj důvod, a třeba mi o něm povíš," čímž mně nalil trochu příjemnějšího pocitu do žil.

"Marku, to ti rád povím, sám z toho jsem i nejsem šťastnej. Ale dneska nemám sílu," píšu tak trochu do autu, spokojený že to kyselé jablko nestrouháme na dřeň.

"Trápí tě to? Ale to fakt teď nemá smysl řešit," a aby tomu dal korunu, přišlo hned ještě: "Najdi si kluka s bytem :)"

V určitých chvílích zpracovávám takové podněty neskutečně dlouho. Rozvažuju o obsahu, důvodech i motivech pisatele, hledám v sobě, jak je uchopit. Ta prodleva teď byla zjevně větší, než se mi zdálo, protože než ze mě stačilo vypadnout nějaké 'to je dobrý nápad', byl to zase Marek, kdo ještě přispěchal s dovětkem: "Promiň, hloupý rýpanec, ale prostě do budoucna taky řešení."

Se mi omlouvá a přitom netuší, že všechno, co povídá, beru racionálně jako holou popsanou pravdu, a co víc od něj jako důkaz pochopení. Žádný namachrovaný styl úspěšného právníka, který by si klidně mohl dovolit a nechat mě se koupat v dětinské bezradnosti. To pro mě teď znamená hodně. Vlastně vůbec příležitost pokračovat.

Ale konečně uzrála i moje odpověď: "Jojo. Základní kritérium bude byt :-)," usmál jsem se v duchu a snad se to tak vesele přenese i k němu.

"Vyznáš se v bytovým právu? Občanský zákoník?" chytlo mě ještě to téma bydlení, když jsem si uvědomil, že Marek je přece 'od oboru'.

"Bobe, obchodní právo je moje parketa. Ale z mateřské školy si něco o občanu pamatuju ;)," hodil spiklenecky smajla.

"Tak to já tě zneužiju ještě," opáčil jsem mu, potěšený že mám advokáta.

"Mládežníku, seš si nějak moc jistej," zpražil mě.

Bylo mezitím asi tři čtvrtě na jedenáct a náš druhý společný večer mezi zprávami plynul rychle jako povodňová voda. Odebral jsem se udělat hygienu a úplně zapomněl, že mi Marek 'visí na drátě' a vůbec chudák nemůže tušit příčinu, proč mlčím a komunikace se mnou je tak úplně na pytel.

Když jsem sebou v pyžamu plácl do postele a hrábnul pro telefon a zpět otevřel grindr, stálo tam od Marka: "Kubíčeku, taky jsi zapomněl na sex?" A pod tím: "Dlouho jsem nehonil. Nějak nebyl čas a nálada poslední dobou není optimistická."

Cože? To mě trochu proplesklo. Já – jako vždycky – ukolíbán něčí přízní a porozuměním najel na notu "kamarád" a melu tu samý vážný věci a on je tady přece přede mnou nádhernej kluk na seznamce, kterej má stejný potřeby jako všichni, zdůrazněný jeho provokativní sadou ikon na profilu, a on mi o nich přesto dovede mlčet, až teď. To nemůžu dopustit nechat to bez odezvy.

"No já úplně. Vždyť to vidíš."

"Ale teda přiznám, že tu jednu zálibu držím. Honím pravidelně :)" narovinu jsem mu dodal, jak to je.

"Kubasi, jsme tragédi! Pojď to změnit."

Změna.

To je věc v mým životě, které se bojím víc než létání. Mimochodem tohle až se taky dozví, že se držím na zemi, to bude překvapení. Teď ovšem blikají všechny mý sirény poplach. Je tu výzva a mám se k ní postavit. Neví ani to, že po čtyřiadvaceti hodinách jsem v životě žádný kontakt s kýmkoliv neposunul dál k nějaké akci. I když rozvážnost jsme si mezi řádky asi nějak naznačili už včera.

"Marku, kde s tou změnou začneme?" odpovídám tak vyhýbavě, jak je mi jenom vlastní.

Běží mi myšlenky a všechny říkají, že jestli za něco zkusit zabojovat, je to o něj. Normálně stavím hráze, zdi, a druzí aby se přes ně dolovali ke mně, schovanému ve svém 'bezpečí'. Nevím o něm dohromady pořád skoro nic, ale na piedestalu už ho mám vystaveného. Ať řekne cokoliv, udělám to, rodí se ve mně odhodlání. Kdyby šlo o sex, bude to prubířský kámen. Ale včera se hlásil k tomu, že o úlety nestojí, tak to leda jako že mě tak nebere a byl bych výjimka pro první rande?

"Zítra po práci užijeme legraci," přistála rozverná odpověď.

"Ufff… Ty mi dáváš. Víš ty, že se do začátku do ničeho nehr," ulítlo mi nedokončené upřímnější vyznání mých úvah.

"Nehr… aj si tam s ním a pojď se vidět."

Jo to kdyby mě viděl dneska ráno, co se mnou udělal, jak mi kmitala ruka s jeho fotkou před očima a měl jsem vymalováno až na bradě. Teď mám samozřejmě dole povstání taky a můj pták je jedinej doma, kdo umí stavět stan.

"No Marečku, mám problém si nehrát, když si s tebou píšu ;)," konečně jsem mu trochu poodkryl karty.

"Moulo, jsem dík tobě tvrdej jako předpjatej beton," odepsal mi vzápětí.

Veškerá letargie jako by se rázem rozplynula a Mi Band mi měří tepovou frekvenci rovnající se cyklistům v Pyrenejích. Ale nechci to ani dnes vést s Markem k vybláznění, možná společnýmu, možná do sladkých úsměvů z báječného uvolnění, jakkoliv nejvíc příjemnému. Nějak se uvnitř sebe těším na mrazení z toho, že ho poznám tváří v tvář. Aniž bychom předtím otevřeně spolu dosáhli vrcholu. Ale hřeje mě jeho přiznání, je tvrdej, pořádně mu stojí a se mnou.

"Ok, jsem pro každou srandu," dávám naději jeho výzvě, ačkoliv na detektoru lži bych neprošel.

"Chci důkaz místo slipů:-)," je Marek čím dál veselejší a mně se to líbí. To budu mít dnes těžší se ukočírovat.

A abych neměl dost, šoupl mi fotku.

Uvažuju, že jsem neudělal v poslední době žádný dobrý skutek, do nebe jsem si také kloudně o nic podobnýho neřekl, tak jak je možný, že dostávám tyhle dary. Jestli jsem měl dole stan, v kterém jsem kradmo šátral, tak odteď bezuzdně vytahuji na zteč indiánské kopí. Když použil tuhle zbraň, nelze jinak.

Přesto zůstal rafinovaně vyzývavý a jeho tomahawk do mě ťal jenom přes krásný červený boxerky s černým lemem. Kdyby tu ruku aspoň neměl tak provokativně dole palcem za gumou… Bez trika je to ovšem taky Markova premiéra se mnou.

Příroda prostě není spravedlivá. Někomu nadělí a někomu od hlavy k patě. A on je právník a ještě mě baví postřehama o architektuře. A dole se mu rýsuje toto. A celej je pevnej. Nevypadá, že ve fitku tráví všechen čas, spíš je takovej od přirození. Jo od 'přirození' teda nemůžu odtrhnout oči.

Takové to moje 'Das ist nicht möglich'. Němčinu mám hrozně rád.

"Jestli ty nejsi jenom můj přelud:-) Marku."

"To se uvidí nejlíp zítra, Kubovatej, přijdeš?"

"Ještě nikdo mě nedostal druhej den," píšu mu a nepokračuje tak žádný ping-pong fotek se striptýzem bez tyče.

"Vyhovuje rendez vous o páté?" dělá jako bych mu přitakal.

Co mám říct? Že bych tak ještě půl roku živil tohle psaní a honil denně nad jeho obrázkem, snad i jen dokola těma čtyřma co mám? Můžu zapomenout. Prostě je tu někdo s tahem na branku a já nemám pro sebe a v sobě žádný důvod ani čas se zapouzdřit. To je teda průšvih. Kubíčku, kousni se do rtu a řekni, že jo:

"Vyhovuje zcela. Tak v půl šesté where?" odpovídá za mě alter ego.

"Love You :)) Chci vědět, jestli seš opravdu takovej jako v tom on-line světě!" vysvětlil mi. "Co třeba Palackýho náměstí, to mám na metru a ty od Karláku blízko," navrhl Marek.

"Jop," nevěřím vlastním očím, že mám domluveno rande. Teda meeting. Když si to pro sebe takhle pojmenuju, snad se budu moct i těšit a dorazím bez bázně a hany.

Odvracím se ale k fotce a předchozímu zlobení: "Jsi lump, musím něco provést s povstáním, co mám."

Cvrnknout teď do něj, vybuchne jak Etna. Horkej a žilnatej.

"Jakýpak copak, vyhonit a spát!" zní jasně Markův vzkaz. "Leda by sis to nechal na zítra ;)," mučí mě ještě.

"Jdeme spát," loučím se tak, abych nemusel opakovat nic nadrženého.

Marek skvěle zachoval dekorum, když mi popřál sladký sny.

Zkouším usnout a nevím, zdá se mi to, nebo ne:

Dostal mě na rande!