Deník

Stál na nejvyšším stupínku, rukou se snažil dosáhnout na knihu. Už nahmátl vazbu, prsty sjely, stopnul si na špičky. Druhý pokus. Podařilo se, sevřel ji v rukou a sestupoval po schůdcích dolů. Očima klouzal po regálech, najednou zastavil, oči upřené na tenkou knihu, rozdrbaná, ohmataná vazba z kůže. Bez nápisu, jen drobný symbol na hřbetě. Nedalo mu to.

„Co je to?“

Naklonil se ke knize, cítil vůni papíru. Koukal na obrazec a snažil se pochopit, co představuje, nic mu to nepřipomínalo. Sevřel tenkou knihu do dvou prstů, pomalu ji vytáhl. Sestoupil ze schůdků. Nahodile rozevřel stránky a ztuhl. To nebude kniha, je psaná rukou, krásné kulaté písmo s ozdobnýma kudrlinkama. Trochu zešedlé, vybledlé.

„Bylo tak krásné dotýkat se jemných kadeří, provoněných sladkou vůní. Leželi jsme skryti za keři, travnatý koberec nám nahradil lůžko. Nebyla to postel s nebesy, nebesa sama se klenula nad našimi těly. Filip ležel a nechal se ode mne hladit. Je nádherný, zbožňuji ho.“

Rychle přelistoval na jiný zápis, nikde žádná data, ani jaký to je den. Jen text.

„Jsem na pokraji sil. Nemůžu to vydržet. Filip je pryč tak dlouho. Chtěl jsem se mu omluvit, naše hádka mu moc ublížila. Než byla možnost s Filipem pohovořit, odcestoval. Co když se nevrátí? Nebo se bude zlobit?“

Otočil další stránky. Teď už musí vědět, jak to dopadlo.

„Čekal jsem tak dlouho a nakonec jsem nevěděl, že se vrátil. Šel rovnou za mnou, jako voják a posel měl podat hlášení. Nikomu tak nebylo divné, že po své cestě přišel do našeho domu. Byl uveden do přijímacího salonku. V domě jsme byli sami, jen já a on. Služebnictvo mělo odpoledne volno. Jako by to věděl. Zamkl dveře, přitlačil mne na zeď a políbil. Bože to byl polibek, Filipův jazyk v mých ústech. Byl tak nenasytný. Nemohl jsem ani dýchat. Svlékl mi šat tak rychle, cítil jsem na kůži jeho doteky. Pak poklekl, miluju, když mě bere do úst, umí mi dát tolik slasti. Zavřel jsem oči, ruce zabořil do jeho vlasů. Netrvalo to dlouho. Půst se projevil. Filip nebyl zklamán, nepustil mne a já byl za chvíli připraven pro další neřestnou hru. To už se svlékl i on, vzal mne za ruku a dovedl k sofa. Poklekl a nabídl se k milování. Neváhal jsem, tohle chci, držet Filipovo tělo svíjející se pode mnou. Pokaždé když do něho vstupuji, jde mi vstříc, naše těla se ve společném rytmu přibližují k sladkému konci. Tiskl jsem se k Filipovu zpocenému tělu, líbal ho na prohnutá záda. Miluju ho, bože, jak ho miluju.“

Stál před regálem s knihami, nedokázal se hnout. Kdo to napsal? Prolistoval všechny stránky. Hledal podpis nebo cokoliv jiného, co by mu naznačilo, kdo je, kdo byl majitel deníku. Nic. Nenašel nic. Rozhlédl se, nikdo si ještě nevšiml, že našel i něco jiného krom knihy, pro kterou šel. Nevěděl přesně proč, ale nechtěl, aby někdo věděl, že deník má. Zasunul ho do vnitřní kapsy bundy. Seběhl schody, nechal knihovnici zapsat podrobnosti k zápůjčce a vyrazil domů. Spěchal. Jakmile zapadly dveře, knihu položil na stůl, plácnul sebou na gauč a vytáhl deník. Otevřel na první stránce. Bez dechu dvě hodiny četl příběh velké lásky, bolesti, zklamání a smrti. Když skončil, šeřilo se, zvrátil hlavu, zavřel oči.

„Jak mu to mohl udělat? Jak ho mohl Filip takhle zradit?“ pomyslel si.

„Měl jsem strach.“

Nadskočil a spadl z gauče.

„Kdo to mluví? Je tu někdo?“

„Já.“

Otočil se za hlasem. Za gaučem stál mladík. Nebyl vlastně tak úplně vidět, byl to…

„Duch, ty jsi duch?“

„Ano.“

„Kdo jsi?“ ptal se, ale tušil odpověď.

„Filip.“

„Ty jsi…,“ pozvedl ruku s deníkem.

„Jsem s deníkem svázán.“

Honza se sesul do gauče. Deník položil na klín. Filip duch se usadil na zemi u jeho nohou.

„Řekneš mi o něm něco, o autorovi deníku?“

Filip k němu pozvedl nehmotné oči, i tak v nich byl smutek a bolest.

„Gabriel, jmenoval se Gabriel. Potkali jsme se na zámku jeho otce. On byl synem vládce, já vojákem jeho otce,“ smutný úsměv.

„Po velkém vítězství byl vždy čas oslav. Tehdy jsem ho potkal. Byla to bujará oslava, víno teklo proudem. Potřeboval jsem si odpočinout, nadýchat se čerstvého vzduchu. Bezcílně jsem se procházel a octl se u altánu. Seděl v něm. Kdybys ho viděl. Byl tak krásný,“ povzdechl si.

„Sedl jsem si vedle něho, začal si s ním povídat. Přitahoval mě, hrozně jsem ho chtěl. Pohladil jsem ho po vlasech, podíval se mi do očí. Dotýkal jsem se ho na krku, hrudi, přitáhl si Gabriela k sobě. Lehce se vzpíral, ale jen náznakem. Dovolil mi stáhnout si ho do náruče, políbit. Byl jsem jak omámený. Ten polibek mi stačil, abych mu propadl. Musel jsem ho mít. Líbal jsem ho na šíji, slyšel Gabrielův trhaný dech. Vzrušoval mě, vábil. Klekl jsem si před ním, vzal ho do úst a uspokojil jeho touhu. Později mi přiznal, že to bylo poprvé. Byl můj, miloval jsem ho. Scházeli jsme se, jak jen to šlo. Gabriel se stal vášnivým, náruživým milencem. Nakonec on byl dominantním v našem vztahu. Bylo mi s ním nádherně. Nikdy jsem nic takového nezažil.“

„Tak proč, proč si s ním neutekl, když tě o to prosil. Klečel před tebou a ty jsi couvnul?“ zaútočil na Filipa Honza, mávaje deníkem před sebou.

Duch vyskočil, rázoval před ním, byl rozrušený.

„Nevíš, jaká to byla doba, ještě teď se láska dvou mužů v očích mnohých zdá špatnou, je odsuzována a někdy i trestána. V naší době to bylo nepřijatelné, navíc mé postavení a Gabrielovo. Nebylo kam utéct, nebylo kam jít. Alespoň to jsem si myslel. Byl jsem zbabělec, vím to, taky jsem za svou volbu zaplatil. Nechtěl si ji vzít, ženu, co mu otec vybral, tu svatbu nechtěl, ale Gabriel se otci nedokázal postavit. A tak si zvolil dobrovolný odchod. Když se zpráva o jeho smrti rozletěla panstvím, nemohl jsem uvěřit. Ten den jsem zemřel, uvnitř mne všechno umřelo. Smrt jsem si našel rychle. Nedokázal jsem bez Gabriela žít, na bojišti je snadné zemřít, a když to i chceš, ještě snadnější.“

Honza se na něho díval, potom co četl deník a věděl jak moc Gabriel miloval Filipa. A teď když mluvil s Filipem a slyšel od něho o jeho lásce ke Gabrielovi. Něco ho napadlo.

„Řekl jsi mu někdy, jak moc ho miluješ?“

„Věděl to.“

„A řekl jsi to?“

„Ne, přímo ne, ale ani on ne. Byli jsme opatrní i ve slovech, která by mohla být příliš opovážlivá.“

„Jako že jsi mu mohl vykouřit, ale nemohl mu říct, jak ho miluješ?“

„Jak se opovažuješ? Nikdy jsem nikoho nemiloval tolik jako Gabriela. Ano, miloval jsem ho, miluji ho stále,“ zakřičel Filip. Místnost potemněla, vzduch se ochladil a Honza se lekl. Je to nehmotná bytost ze záhrobí, co mu může udělat?

„Má pravdu, Filipe. On má pravdu.“

Honza i Filip se otočili za hlasem. Další duch, Honza na něho civěl. Filip k němu pomalu kráčel. To se prostě jinak nedalo popsat.

„Gabrieli, odpusť mi…“

„Trvalo ti mnoho let, než jsi vyslovil to, co ani jeden z nás neřekl nahlas za života. Čekal jsem na to. Miluju tě, Filipe. Nikdy jsem to takhle neřekl, ani když jsem tě prosil, ať utečeme. Ani tehdy ne. Miluju tě, Filipe.“

„Gabrieli.“

Honza je sledoval. Jak se objali, políbili, splynuli a zmizeli.

Stál ve svém pokoji, s deníkem v ruce. Vzpomněl si na Romana, dnes měli jít na večeři. Nakonec musel Roman pracovně odcestovat, přijede v sobotu večer. Honza se podíval na deník. Vyndal z kapsy mobil, našel Romanovo číslo. Nečekal dlouho.

„Ahoj, děje se něco?“

„Ne, Romane, neruším tě?“

„Vůbec ne, jsem na pokoji, chystám se do sprchy. V sobotu možná přijedu už kolem poledne.“

„Nechceš zajít na oběd?“

„Jasně, moc rád, kam?“

„Co kdybych uvařil a najíme se u mne doma?“

„Jo, to bude super, moc se těším. Honzíku, jdu se koupat…“

„Miluju tě.“

„Honzo?“

„Miluju tě, Romane, chci, abys to věděl. Moc se na tebe těším.“

„Jeníčku, i já tě miluju. Ty mi dáváš kapky, co to do tebe vjelo?“

„No zatím nic, to až tu budeš.“

„Honzo? Neprovokuj.“

„Promiň, nemůžu si pomoct. Musíš tam být do oběda? Nechceš přijet na pozdní snídani, nebo brzký oběd?“

„To teda chci, pokusím se přijet co nejdřív. Je mi už trochu zima, jdu se koupat.“

Honza si představil nahého Romana v hotelovém pokoji, lákavý obrázek.

„Jsi tam?“

„Jo jsem, jen si tě přestavuju, jak tam tak stojíš.“

„To nemyslíš vážně,“ pousmál se Roman, „teď si můžu dát rovnou studenou sprchu.“

To už se smáli oba.

„Pokusím se přijet co nejdřív. Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

Položil mobil na stůl, vedle něho deník. Plánoval, co uvaří, ale hlavně, co všechno Romanovi řekne. Co cítí, jak moc pro něho Roman znamená. Nedopustí, aby se jim stalo to co Filipovi a Gabrielovi.