Deník III.

„Zase někde couráš,“ studený hlas byl horší než facka.

„Byl jsem v knihovně.“ Proč se vlastně obhajuje?

„Jasně. Na nákup jsi náhodou nedošel, co?“

„Nestihl jsem to.“

„Proč nemůžeš alespoň něco zařídit, sakra?“

„Udělám večeři,“ zašeptal.

V koupelně se zamkl, myl si ruce, když zvedl pohled, spatřil v zrcadle hnědé oči, z nichž se řinuly slzy, smutnou tvář. Proč vlastně s Danem zůstává. Společné chvíle, to ani náhodou. Často je doma sám, a když se Dan vrátí, je ještě nepříjemnější, než když odešel. Vítek často předstírá, že musí něco udělat do práce, a pak spí na gauči. A jemu je to vlastně jedno. Oba cítí, že je to konec, ale nějak neumí udělat ten poslední krok. Ale takový na něho ještě nikdy nebyl.

Sedl si na vanu, zhasnul, po tmě tiše plakal. A rozhodl se. Vyšel, uvařil slíbenou večeři. Vydržel, než Dan usnul, a v tichosti si zabalil svoje věci. Napsal dopis, kde se pokusil rozloučit i omluvit. Nespal, se svítáním se vykradl z bytu, klíče nechal Danovi vedle těch jeho. Byl to Danův byt.

V kanceláři schoval tašku pod stůl. Nikdo si nevšiml. Počkal, až všichni odejdou, uložil se na gauči v kanceláři. Na pracovním stole své knížky včetně deníku, který našel v knihovně.

„Gabrieli, tohle bude těžší než obvykle,“ povzdechl si Filip při pohledu na mladíka stočeného na gauči pod dekou.

„Proč myslíš?“ přidal se k němu druhý duch.

„No ten Dan, schází se už dávno s někým jiným. A k Vítkovi se choval hrozně. Jak tyhle dva dáme dohromady?“

„Je ne,“ usmíval se Gabriel.

„Tak koho?“

„Filipe. Vítek je moc hodnej kluk. Sám víš, jak to má doma. Trápí se kvůli Danovi a pro svůj smutek si vůbec nevšiml, že ho někdo jiný už dávno má rád. Ale protože je zadaný, drží se zpátky.“

„Roman?“ pochopil Filip konečně.

„Ano.“

„Je dva musíme dát dohromady? No tak to nám dá hodně práce.“

„Stěžuješ si, lásko?“

Filip ho ihned objal, políbil a sevřel v náruči.

„Ne.“

Gabriel ho něžně pohladil.

To směli, víc ale ne.

Roman nemohl spát. To už byla kolikátá noc. Nikdy nespavostí netrpěl, nechápal proč zrovna teď, ty poslední dny. Nic hrozného se nedělo, snad jen Vítek byl smutnější. Trápilo ho to, ale neodvažoval se. Cítil jeho uzavřenost, odstup. Nerad by mu ublížil. Vyhrabal se z peřin, chvíli uvažoval, jestli nezkusí znovu usnout. Pak se rozhodl jít do práce. Má toho dost a tak něco udělá, než ostatní přijdou.

Cestou ke svému místu nerozsvěcel, venkovní lampy stačily. Až u svého stolu blikl lampičkou, rozložil papíry, začal číst první. Najednou měl zvláštní pocit, nevěděl proč, sklouzl pohledem na gauč v prosklené místnosti určené pro krátký odpočinek v průběhu dne. Někdo tam byl. Opatrně se šel podívat. Vítek. Stočený do klubíčka, přikrytý dekou, pomalu oddechoval.

Tak takhle je to. Najednou začal zůstávat dlouho v práci, byl tu první. Vypadal smutný, jeho krásné oči se sem tam zalily slzami. Vycouval, kecnul na svou židli, práce byla zapomenuta. Chvíli přemýšlel, pak se potichu vytratil. Za půl hodiny byl zpátky s čerstvou kávou, obloženými houskami a sladkými bochánky. Jen to položil na stůl, protnul ticho kanceláří budík na Vítkově mobilu. Čekal. Mladík se neochotně, pomalu soukal z provizorního lůžka. Evidentně nebyl moc odpočatý, ale neměl čas se zdržovat, potřeboval se dát do pořádku, než přijde první člověk do práce. Pak se otočil, uviděl Romana, sedícího klidně na židli. Ztuhl, na chvilku. Vyšel směrem k němu.

„Já už jsem se nechtěl táhnout domů, bylo moc pozdě, tak jsem si myslel…“

„Nemáš chuť?" přerušil ho tichým hlasem muž. Po stole posunul čerstvé pečivo a horkou kávu. Vítek polkl, měl hlad, ráno snídani odbýval, protože to jinak nešlo stihnout.

Roman se natáhl po další židli, kterou přitáhl ke stolu.

„Šel jsem do Sázavy, mají nejlepší špaldová sluníčka, a pokud si pamatuju, ty je máš rád.“

Mladík si sedl, zíral na připravenou snídani. Byl zaskočený i tím, co právě slyšel. On si pamatuje, že rád chodí do blízké pekárny a jaký duh pečiva má rád? Podíval se do černých očí, které se na něho upíraly s neskrývaným zájmem.

„Děkuju,“ hlesl a s chutí se do sladkého bochánku s mandlemi na vrchu zakousl. S kávou to bylo něco neskutečného.

„Nemáš zač,“ usmál se Roman a sám si vzal obloženou housku.

Příjemná snídaně v tichu, ve dvou, byla malé tajemství na začátku dne.

Najednou se Roman odhodlal k dalšímu kroku. Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo. Místo oběda sjel k sobě domů, narychlo uklidil, do lednice dal nákup a pádil zpět. Zcela záměrně se zdržel tak dlouho, až v kanceláři zůstali jen on a Vítek. Viděl jeho plachý pohled, kterým ho kontroloval, jestli už jde. Nakonec k němu Roman přišel.

„Tak pojď, už je skoro deset, než se dostaneme domů, taky nějaký čas uteče, tak ať se dnes pořádně vyspíš.“

Mladík se neochotně zvedl, nevěděl, co říct. Přece nepřizná, že tu spí už dlouho, je vlastně bezdomovec. Už si zařizoval podnájem, nebylo to nic moc, ale na víc neměl, ne teď. Své úspory, tu malou finanční rezervu, co se mu podařilo našetřit, bez zaváhání vložil do oprav bytu, Danova bytu. Potvrzení na to nežádal, proč taky, vždyť to byl jeho přítel. Tak teď nemá nic.

„Nasedni, hodím tě domů,“ vyzval ho Roman, otevřel dveře.

Úplně zcepenělý se nasoukal na místo spolujezdce. Roman se usadil vedle něho, ruce položil na volant.

„Tak kam to bude?“ podíval se na Vítka.

Mladíka polilo horko, co má dělat?

„Promiň, asi se ještě projdu.“

Chtěl vystoupit, ale muž ho chytil za ruku.

„Vítku, ty nemáš kam jít?“

„Jen se chci projít, co je na tom?“ ohradil se. Útočil, protože byl zahnaný do kouta.

Roman se nenechal vtáhnout do hádky, pevně držel chlapci zápěstí.

„Mám třípokojový byt, jsem sám. Jeden větší pokoj ti klidně pronajmu. Bude mi líp, když se nebudu po bytě ploužit jak duch. Uvítám společnost, vážně. Nemůžeš spát v kanclu. Za prvé se pořádně nevyspíš a pak, kdyby na to někdo přišel, máš průšvih.“

„Co se tak staráš?“ ještě štěkal Vítek, teď ho spíš svíral stud.

„Hele, nebudu ti vyprávět pohádky. Líbíš se mi, už dlouho. Jsi moc milej kluk, ale copak jsem mohl něco říct, když jsi bydlel u přítele? Hele, já vím, že to je třeba přechodný, pohádali jste se o nějakou prkotinu a za pár dnů se k sobě možná vrátíte. Ale nedokážu se na to dívat, jak přespáváš v kanceláři. Když si myslíš, že tě nikdo nevidí, tak brečíš. Sakra Vítku, mám tě rád, nesáhnu na tebe, to se neboj. Jen mi dovol ti pomoct. Prosím!“ v hlase bylo tolik naléhavosti.

Zíral na Romana a snažil se pochopit to, co mu řekl. Má ho rád, tak rád, že mu nabízí pomoc a sám nic nečeká, dokonce počítá s tím, že se Vítek vrátí… Ke komu? K člověku jenž s ním v posledních týdnech zacházel… Sklopil hlavu, nedokázal se ovládat, rozbrečel se. Roman si ho stáhl do náruče, pevně Vítka objal, něco šeptal, ale mladík ho dlouho ani neslyšel přes svůj vzlykot a štkaní. Až když se trochu zklidnil, dolehla k jeho uším slova, která mu Roman naléhavě šeptal do vlasů.

„Vítku, prosím, neboj se, jsem u tebe,“ hladil ho po zádech. „Prosím, neplač už, Vítku.“ Pevněji se přimkl k muži, který ho ochranitelsky držel u sebe. Jakoby jeho náruč mohla odrazit všechno a všechny, kdo by mu chtěli ublížit. Bylo mu tak dobře, cítil se v bezpečí. Když se uklidnil, pohlédl Romanovi do očí, viděl něhu, starost i bolest.

„Moc rád budu u tebe bydlet,“ spíš fňuknul.

Roman mu jemně otřel slzy z tváří, opatrně ho usadil na sedadlo spolujezdce.

„Zapni si prosím pás,“ mluvil zvláštně zastřeným hlasem.

Při vstupu do Romanova bytu se cítil divně. Majitel a hostitel v jednom byl milý a ohleduplný, Vítkovy obavy se rozplynuly. Velký pokoj, jak později zjistil, ten největší, se mu líbil. Všechno se mu líbilo. Po koupeli a výborné večeři popřál dobrou noc. Lehl si a do minuty usnul.

Roman umyl nádobí, vykoupal se a zapadnul do své postele. Vítek je u něho doma, možná na chvíli, ale je.

Vstával brzo, připravil snídani, včetně kafe a šel svého hosta probudit. Zaklepal na dveře pokoje, ticho. Otevřel, spatřil chlapce spícího na boku, s peřinou smotanou mezi nohama. Vydržel by tam stát hodiny a jen se dívat, nešlo to.

„Vítku, Vítku, už je ráno. Musíme do práce.“

Mladík se probudil, posadil a zamžoural na něho. Byl roztomilej, jak rád by si k němu vlezl do peřin… Rychle vycouval.

Po snídani jeli spolu do práce. V průběhu dne se domluvili na podrobnostech podnájmu. Dny a týdny běžely, už tři měsíce bydleli spolu. V práci si někteří kolegové všimli, šuškanda se rozběhla. Nekomentovali to.

„Vítku, máš dole návštěvu, nějakej chlap,“ oznámil ledabyle Standa cestou ke svému stolu.

Mladík se vydal ke schodišti, na Romana nepohlédl. Ten ztuhle seděl, ani se nepohnul. Tušil, že to může být Dan, o kterém mu už Vítek řekl ledacos. Co mu ten blb chce? A co když, co když se k němu bude chtít i tak vrátit? Nehýbal se. Pak ho náhle přepadl pocit, že tam musí jít. Vyběhl z kanceláře, schody bral z druhého patra po dvou. Blížil se k vrátnici a zaslechl hádku.

„… nemůžeš se jen tak sebrat a trucovat. Vrať se domů a přestaň vyvádět.“

„Vyvádět? Slyšíš se, co říkáš? Uvědomuješ si vůbec, jaký to ty poslední tejdny bylo?“

„Copak, máš náhradu, nejsem dost dobrej pro pána študovanýho. Blbeček s maturitou není dost dobrej, co?"

„O čem to mluvíš? O to přece vůbec nejde.“

Ozval se výkřik.

Roman vpadl na scénu ve chvíli, kdy Vítek stál v šoku s rukou na tváři a muž stojící proti němu se rozpřahoval k další facce. Roman stáhl mladíka za sebe. Teď tu byl jen on a Dan, který se rychle probral. Ruku spustil podél těla.

„Promiň, omlouvám se, už se to nestane, já…"

„Ne, nestane," syčel Roman, „už na něj nesáhneš. Vypadni a nevracej se!“

„Kdo si jako myslíš, že jsi, ty…“

Roman chytl pevně Dana pod krkem.

„Někdo, kdo ti rozbije hubu, jestli se k Vítkovi jen přiblížíš, je to jasný?“

Dan byl naštvaný, ale neodvažoval se s neznámým soupeřem pouštět do boje. Roman byl snad o hlavu vyšší než on a na to, že je to asi kancelářská krysa jako Vítek, měl sakra sílu. Viděl svaly napínající mu tričko i mohutný krk, teď zrovna s od vzteku naběhlýma žílama. Rychle přikývl a železné sevření povolilo.

„Vypadni!“ zařval Roman.

Nečekal na nic, za okamžik byl venku. Tak tohle ti chlapečku nedaruju, ještě si to slízneš. Sliboval sám sobě, jenže sliby chyby. Na kluka, který se do něho zamiloval, nezkušeného a ne zrovna rváče – na toho si troufl. S rozzuřeným borcem, co mu před chvílí málem porovnal fasádu – s tím už by se nerad potkal. To bylo naposledy, co se s nimi oběma viděl.

„Vítku,“ starostlivě chlapci odtáhl ruku z tváře. Nebylo to tak zlý. Než stačil cokoliv říct, vrhnul se mu mladík do náruče. Neplakal, jen se k němu tiskl. Držel ho u sebe, zajel rukou do vlasů, Vítek zvrátil hlavu. Jejich rty byly kousek od sebe, stačil by neznatelný pohyb a dotknou se. Nechtěl zneužít situaci, jemně se odtáhl.

„Musíme zpátky nahoru, už takhle budou řeči,“ vyčkával na chlapcovu odpověď.

Vítek jen kývl, něco v jeho chování se změnilo. Roman nedokázal odhadnout co. Po práci jeli jeho autem jako vždy, ale mladík mlčel. Když zaklaply dveře bytu, byl bezradný. Co se stalo? Co udělal špatně? Měl pocit, že Vítek se mu chce vyhnout.

„Jdu se vykoupat,“ šeptl přes rameno.

„Dobře, připravím večeři,“ odpověděl.

„Nemám hlad.“

„Vítku,“ mladík se zastavil zády k němu.

Pár kroků mu stačilo, otočil chlapce čelem k sobě.

„Co se děje? Nechápu to. Zlobíš se, že jsem se do toho pletl? Přece jsem ho nemohl nechat, aby tě mlátil,“ díval se mu do očí.

„Ne, já…“

A tehdy to Romanovi došlo.

Sevřel Vítkovu tvář do dlaní, sklonil se a políbil ho. Všechny své pocity, svou lásku i touhu vložil do toho polibku. Mladík mu oplatil stejnou mincí. Když se jejich rty odtrhly, bylo všechno jinak, správně.

„Strašně jsem chtěl políbit tě hned na té chodbě, ale byl jsi rozhozený z toho všeho. Přišlo mi, že by to nebylo fér, že bych zneužil situace.“

Mladík ho umlčel polibkem, rukama sjel k zapínání kalhot. Než se muž nadál, sjely mu ke kotníkům. To už mu všetečné ruce stahovaly tričko. Ochotně si ho svlékl, odkopl kalhoty a sevřel chlapce v náruči. Jeho pokoj byl blíž, skončili tedy v něm. Na posteli, kde Vítek spal tolik nocí sám. Než se octl ve známých peřinách, neměl na sobě nic.

Roman nespěchal, věděl, že Vítkův první a zatím poslední partner, nebyl moc ohleduplný. Chtěl mu dát tolik, kolik je schopen.

Líbali se nekonečně dlouho, než se Roman přesunul na krk, pak níž, až ho vzal do úst. Bylo to poprvé, kdy někdo jemu poskytoval takovou rozkoš. A Roman si to jednoznačně užíval, jeho jazyk, rty a to, co mu dělal, ho vehnaly do extáze. Netušil, že to může být tak krásné, intenzivní. Ještě se vzpamatovával z nádherného vrcholu, když se k němu muž přitiskl. Vnímal jeho chloubu, zvědavě mu po penisu přejel rukou, prsty i dlaní hladil, tiskl a zkoumal. Zaskočila ho velikost, kterou by mělo přijmout jeho tělo. A nesmírně ho vzrušovaly vzdechy a steny, jimiž na jeho laskání Roman reagoval. Ucítil jeho ruce ve svém klínu, kde už i jemu znovu stál. Hladově se mu přisál ke rtům, až Vítek téměř ztratil dech. Znovu se sklonil a polaskal mu tepající kolík jazykem. A znovu mladíka překvapil, když si ho stáhl do náruče, přetočil se na záda a Vítka tak nechal spočívat na své hrudi. Mazlili se, hladili, dráždili nekonečně dlouho. Pak Roman poklekl, Vítek pohladil pevný zadek i tohle bylo poprvé. Opatrně se vnořil do roztouženého těla, pomalu poznával, vnímal záchvěvy milencova těla.

„Vítku,“ zachroptěl Roman, s rukou ve svém klínu.

Probudil se stočený v Romanově objetí. Pravou rukou si ho muž k sobě tiskl. Levou nataženou před sebou, Vítek na ní měl hlavu, držel malou knížku a četl. Mladíkovi došlo, co to čte. Deník, který náhodou v knihovně objevil pár dnů před tím, než od Dana na dobro odešel. Zamrkal, pohyb řas polechtal Romana na ruce. Sklapl deník, položil jej na polštář a lehce Vítka pohladil po vlasech. Otočil se tváří k němu.

„Dobré ráno,“ usmíval se Roman, oči plné něhy.

„Dobré ráno,“ oplatil mu přivítání a přidal rychlou pusu.

Romanova tvář se rozzářila.

Chvíli se jen dívali jeden na druhého, až to chlapec nevydržel a skryl svou tvář pod mužovým krkem. Na ten mu začal klást polibky, jeden vedle druhého. Zvědavě si prohlížel ranní strniště, šimrající ho na kůži. Sjel rukou po napjaté kůži mezi Romanovy nohy, ten prudce zalapal po dechu.

„Nehýbej se,“ spíš zaprosil Vítek.

Zavřel oči, zabořil hlavu do polštáře. Jednou rukou hladil mladíkova záda, druhou měl volně podle těla. Nevěděl, spíš tušil, co má Vítek v plánu, jen z té představy ho polilo horko. Chlapec ho vzal do úst, jazykem se seznamoval s tepající chloubou svého milence. Roman se chvěl, vibrovalo mu celé tělo, ale Vítek to nevnímal nebo to ignoroval. Byl zaujat něčím docela jiným. Náhle své rty oddálil, muž zaskučel, otevřel oči a upřel je do mladíkovy tváře. To byla chvíle, kdy Vítek zatoužil mít ho v sobě. Cítit tu sílu, dravost uvnitř svého těla. Přitiskl se k Romanovi, vpíjel se do černých očí svým pohledem. Roman se nepohnul. Věděl, co chce, a věděl, že neudělá nic, čím by Vítkovi ublížil. Když mu chlapec zašeptal do ucha pár slov, sevřelo se mu hrdlo a Vítek vyčkával.

Jemně mladíka položil pod sebe, laskal ho dlouho, k zešílení dlouho pro ně oba. Pak si podmanil jeho tělo. Vítek mu ovinul ruce kolem krku, vycházel vstříc každému jeho pohybu. Splynuly jejich těla i duše.

„Tebe to hodně baví dívat se, jak spí,“ usmál se Gabriel.

„Nebylo to lehké pomoci mu najít k Vítkovi cestu,“ usmíval se Filip.

„Ale jako vždy jsi to zvládl skvěle.“

„Zůstanou spolu?“ zajímal se.

„Ano.“

Postavy dvou duchů se rozplývaly. Spolu s nimi mizel i deník, který před pár hodinami držel Roman v rukou.

Spal a přitom vnímal každý Vítkův pohyb. Objímal ho, tvář přitisknutou k jeho zátylku, vdechoval vůni mladíkovy kůže. Ze spaní Vítek propletl své ruce s jeho, uvolněně vydechl.

„Spi,“ zašeptal Roman.

„Já spím a zdají se mi krásný sny.“

„Lháři,“ pousmál se Roman.

„Miluju tě,“ zavrněl Vítek.

Zabořil tvář do jeho vlasů: „Taky tě miluju.“

Přitiskli se k sobě a usnuli.