Deník IV.

I.

Schoulený pod peřinou, se zavřenýma očima se snažil usnout nebo alespoň na nic nemyslet. Třásla jím zimnice, hlava ho bolela jak ještě nikdy dřív, cítil každou kost v těle. Do práce zavolal, všechno v klidu. Za současného stavu nikdo nechtěl riskovat. Doktor s ním prošel všechny příznaky a rovnou poslal na PCR testy. Odběrové místo bylo dost daleko, musel jít pěšky, pokud nechtěl jet autobusem a to nechtěl. Co kdyby test nebyl negativní, naštěstí byl. Cesta tam a zpět ho dorazila, první den prospal, dva další byl v prapodivné křeči, doufal a čekal. Moc líp mu nebylo. Zaklepání na dveře ho překvapilo. Kdo by to mohl být? Z práce nikdo, přátele nemá, rodina, k jeho spokojenosti, byla dost daleko a už ani nevolali. Klepání zesílilo, že by něco v domě? Vysoukal se z postele, rukama se musel opírat o stěny, nohy ho sotva nesly. Nejedl tři dny a žaludek se mu přesto obracel naruby. Otevřel, na prahu dveří stál jeho soused, sympaťák odnaproti, jehož dveře byly přímo proti Teovým. Jmenoval se Teodor, ale každý mu říkal Teo, zvykl si. Zíral na souseda, nepromluvil.

Podle občasného hluku věděl, že mladík je určitě doma. Přecpaná schránka jasně signalizovala, že nechodí ven. Byl si jist, že je sám, a chtěl mu nabídnout pomoc, donést nákup, cokoliv. Nebyl z těch, co si nepřiznají pravdu. Chtěl se s ním seznámit, viděl v tom šanci. Když ale chlapce spařil, polilo ho horko. Pohublá, bílá tvář, z níž na něho hleděly kalné, trochu nepřítomné oči. Pyžamo na něm plandalo, ruka, kterou se opíral o zeď, se znatelně chvěla. Lukáš měl strach, že se složí, přesto se opatrně usmál.

„Dobrý den, promiňte, všiml jsem si, že jste doma a vůbec nechodíte ven. Nepotřebujete pomoc?“

Víc nestihl, mladík se mu před očima sesul na zem. Jen taktak ho zachytil a zvedl do náruče. Chtěl ho donést do postele, byl lehoučký jak pírko, Lukáš pod prsty cítil žebra. Došel do pokoje.

„Ježiši,“ vydechl a rozhlížel se po holých zdech. U okna přeplněná knihovna, postel, v chodbě jedna skříň. Nemusel moc přemýšlet.

Probouzel se, ani nevěděl, kdy usnul. Slyšel potichu hrající klavír, kdo to asi je? Nikdo v domě přece… orchestr, jasně, někdo poslouchá a má to nahlas. Kolem sebe vnímal příjemnou vůni, co to… otevřel oči, lekl se. Nebyl doma. Rychle si sednul, okamžitě se mu zamotala hlava.

„Ne, nevstávejte, ať se vám zase neudělá špatně a znovu neomdlíte.“

Teo se podíval na souseda, kterého naposled viděl u dveří svého bytu. Starostlivě se na něho díval, v rukou zvláštní termohrnek na kafe. Podával mu ho.

„Ne, děkuju, na kafe nemám chuť,“ rozhlížel se kolem sebe, snažil si vzpomenout, jak se dostal, tam kde je.

„To není kafe, ale hovězí vývar, říkal jsem si, že by vám mohl přijít k chuti,“ podával mu hrnek.

„Co, co tu dělám?“ opatrně si ho od něho vzal.

Lukáš mu v krátkosti všechno vysvětlil, na závěr dodal: „Nastěhoval jste se před půl rokem, moc věcí teda v bytě nemáte. Nezlobte se, neptám se, jen jsem vás nechtěl nechat samotného. Tak…“

„Děkuju,“ usrkával horkou polévku, po prvním loku si uvědomil, jaký má hlad. Hrnek vyprázdnil do několika minut.

„Pomalu, pomalu,“ krotil ho Lukáš.

Pak se mu tvář proměnila, byl vážný, ostražitý. Teo okamžitě zbystřil.

„Rád bych vám pomohl…“

„Ne, to je dobrý, já…“

„Do toho pyžama jsem vás musel převlíct, omlouvám se, ale slepej nejsem.“

Teovi se zatočila hlava, ale důvod byl jiný.

„Děkuju za všechno, já už půjdu domů,“ seskočil z postele, neupadl jen proto, že ho hostitel zachytil.

A nepustil. Teo pochopil, že ta vůně byla jeho, ležel v jeho peřinách. Bylo mu trapně, proč o něj má ten muž starost, třeba… Ne, nic si nenamlouvat, radši ne.

„Prosím, dovolte mi vám trochu pomoct, mám nábytek za pár korun přes známého v práci. Můžu se s ním domluvit. A když je vám takhle, nemůžu vás nechat samotného.“

Jemně ho zvedl a uložil do svých peřin. Teo se chtěl vzpouzet, nešlo to. Teplo vyhřáté postele, polévka, pocit bezpečí a únava. Nedokázal to ovládnout, za okamžik upadl do hlubokého spánku.

Lukáš se díval na bledou tvář s jemnými rysy spočívající na jeho polštáři. Vybavily se mu jizvy, které spatřil. Nikdy se s něčím takovým nesetkal, ale idiot taky nebyl, tohle si musel mladík udělat sám. Rovné, skoro stejné jizvy po celém předloktí, stehnech… Zatřásl hlavou a soustředil svou pozornost na jinou činnost. Trochu mladíkovi zalhal, nemá nábytek za hubičku, ale za dobrou cenu jo. Soustředil se na výběr, objednání a placení. Když měl hotovo, nedokázal z hlavy vyhnat jizvy, ty bílé linky, i na břiše. Bolestivě sevřel čelisti. Zadal do vyhledávače sebepoškozování. Hodiny četl. Odborné rady i vyprávění těch, co sami něčím takovým prošli, nebo jejich blízkých. Napůl spal, když mu mysl zaplavila slova: nutkavá potřeba, nejde ovládnout, jde o život, samota, smutek, strach.

Zavzlykání Lukáše probralo ze snu, malátně se zvedl, došel k posteli. Mladík spal, ale přitom mu po tvářích stékaly slzy. Nedokázal se na to dívat, jemně setřel slané kapky, spícího chlapce neprobudil. Jeho kůže už nebyla horká, teplota už ustoupila. Natáhl ruku, chtěl pohladit krátce střižené vlasy. Pípla mu SMS.

„Jsi cvok, jak to do zítra mám sehnat a dopravit ti to?“

„Ty něco vymyslíš, je to pro mě důležitý,“ odepsal.

„Dobře, tak já něco vymyslím. Jsi magor.“ Za touhle zprávou následoval smajlík.

Znovu se budil v cizí posteli, teď už věděl, kde je. Otevřel jen jedno oko, spatřil ho. Seděl ve speciální, snad kancelářské, židli, ruce natažené na stole, prsty mu kmitaly po klávesnici, v uších sluchátka. Asi ho nechtěl budit. Pak mu padl zrak na hodiny na stole, jedenáct dopoledne. Prospal tu snad celý den? Díval se na sedícího muže. Prohlížel si ho pokaždé, když se s ním náhodou potkal. Náhle ho sevřel smutek a strach.

Lukáš už po tisící mrknul na pacienta, byl vzhůru. Vytáhl sluchátka, usmál se.

„Jak jste se vyspal? Je vám líp?“

Kývnul, rudý v obličeji.

„Moc vám děkuju, musím vám to nějak oplatit. Ale už půjdu domů.“

Seskočil z postele, dal se na ústup. Jeho hostitel ho vyprovázel pohledem, nepohnul se z místa. Uviděl svoje klíče na malém stolku, vzal je, bosky přeběhl chodbu, cvaknutí klíče a je doma. Doma? Dokonale uklizeno, to ale nebylo to hlavní. V chodbě stála malá komoda s kovovými madly, na ní keramická mísa. Opatrně popošel do pokoje, kde zůstal koukat na stůl s židlemi, stojací lampu a další drobnosti. Rychle vešel do ložnice, obrovská postel, asi z masivu… pokoušely se o něho mrákoty.

„Jak jsem vám říkal, je to za pár korun,“ Lukáš vešel nezavřenými dveřmi.

„Zaplatím vám to…,“ couvl.

„Hele, pojďme mluvit na rovinu. Líbíš se mi, a když jsem tu poprvé zvonil, doufal jsem, že je to možnost, jak se seznámit. A ty jsi omdlel, nemohl jsem tě tu nechat. A teď bych ti chtěl pomoct, tohle kolem je to poslední, co bych řešil, nedokážu zavřít dveře a sednout si ke stolu.“

„Do toho vám nic není,“ nekřičel, jen konstatoval ztuhlý, neschopný čehokoliv.

„V tom máš pravdu, přesto to nedokážu odejít. Jsem Lukáš, odpovím ti na všechny otázky, řeknu ti o sobě všechno, cokoliv co budeš chtít.“

Nechtěl se vzdát. Ne, když si vybavil vše, co četl. Přece v tom toho kluka nenechá samotného.

„Teo.“

„Cože?“ neslyšel, co řekl, jak skoro nepohyboval rty.

„Jmenuju se Teo, Teodor.“

„Musíš do postele, Teo.“

„Vážně mi řekneš cokoliv?“ váhavě se zeptal, když se ukládal do peřin a zakručelo mu u toho v břiše.

„Vážně, ale nejdřív ti něco uvařím k snědku,“ usmál se Lukáš.

Teovi se nechtělo spát, měl pocit, že má naspáno na rok dopředu. Vzpomenul si, že má v batohu knížečku, která ho upoutala. Došel si pro ni a zase zaplul do postele. Z povzdálí slyšel zvuky dokazující, že Lukáš chystá něco k snědku. Zase zakručení. Rychle knížku otevřel, začetl se a zapomenul na čas.

Lukáš nesl na podnosu talíř šťouchaných brambor, dušené masové směsi a trochu domácího kysaného zelí. Na lince čekal v termosce horký čaj a čerstvě vymačkaná šťáva z mandarinek. Teď upíral oči na smutnou, uslzenou tvář. Opatrně podnos odložil na noční stolek u postele, posadil se na její kraj.

„Teo, Teodore, jsi v pořádku?“

„Jo, jo jsem. To jen…,“ podal mu tenkou knížku.

„Přečtu si to, ty se ale najez, prosím.“

Chlapec se na jídlo vrhnul, měl hlad jako vlk. A pak už byl čas otázek a odpovědí. Jeho host a pečovatel v jednom mu skutečně nezatajil nic. Teo byl překvapen a brzo pochopil, že si tím zavařil.

„Jsi unavený, měl bys odpočívat. Zkus si ještě zdřímnout.“

„Nejsem ospalý,“ řekl sice, ale za okamžik už byl v říši snů.

Lukáš se opatrně vysoukal na kraj postele, začal číst deník, deník nenaplněné lásky. I jeho přemohla únava.

Stáli nad dvěma poklidně spícími muži.

„Tohle bude těžké, moc těžké,“ povzdechl si Filip.

Druhý duch se usmál, podíval se milému do očí.

„Když se budeme snažit, povede se to. Tentokrát si je rozdělíme. Přenechám ti Lukáše, vezmu si na starost Teodora.“

„Jak myslíš, máš těžší úkol.“

„Vážně?“ rozesmál se Gabriel.

Zaslechl smích, přísahal by, že ano. Když otevřel oči, spatřil spícího Lukáše. V hlavě mu vířily tisíce myšlenek, ale jedna se neodbytně vracela.

„Dej mu šanci.“

Asi se zavrtěl, protože se Lukáš probudil.

„Promiň, usnul jsem, já…“

„Nevadí.“

„Můžu mít i já otázky?“ hned na něho Lukáš uhodil.

V mladíkovi se všechno sevřelo, ale kývl na souhlas. Jediné co cítil, byl strach.

„Nechci peníze, rád bych se s tebou vídal. Donesu nákup, občas uvařím, budu ti dělat společnost.“

Bylo to tak nečekané, ulevilo se mu, bez uvážení řekl: „Ano.“

„Děkuju.“

II.

Uplynulo šest měsíců. Setkávali se už denně, většinou šel spát Teo k sobě a mnohdy s ním na posteli usínal Lukáš. Držel mladíka za ruku, aby v klidu usnul. Konejšil ho, když se v noci vzbudil vyděšený zlým snem, jemně pohladil vystrašenou tvář. Časem se k němu Teo přitulil jako vystrašené zvíře hledající úkryt. Objal ho a jediné, co cítil, byl strach a bolest. Mladík mu postupně o sobě řekl hodně, ale vše bylo z posledních pěti let. Jako by nic před tím nebylo. Nemluvili o jizvách, ale Lukáš poznal, když se to stalo, když si Teo ublížil. Změnu v náladě, ve způsobu, jak se na něho díval. Po celou dobu se snažil opatrně, šetrně se k tomuto tématu dostat. Teo kličkoval. Lukáš se trápil, hledal na internetu informace, diskuze, a čím víc toho věděl, tím jasnější mu bylo, že potřebuje odbornou pomoc.

„Teo,“ klepal na dveře.

„No tak otevři, mám těžkou tašku.“

Otevřel, trochu pobledlý.

„Za chvilku jsem u tebe,“ omluvný úsměv.

Lukáš začal vybalovat nákup, rozhlédl se. Nemohl najít misku na jablka, velká broušená. Šel se mladíka zeptat, rychle klepl na dveře koupelny a otevřel. To, co spatřil, se mu vrylo někam hluboko do mozku a ještě po letech ho ten obraz budil ze spaní.

Teo seděl na kraji vany, po levé noze mu stékala stružka krve, ztěžka oddechoval. Vyděšeně na Lukáše pohlédl.

Ten jen vydechl: „Teo.“

Pak ale začal konat. Rychle s pomocí sprchy ránu omyl studenou vodou. Snažil se nevnímat spousty zhojených jizev, ke kterým se brzo přidá další. Na umyvadle bylo vše nachystáno, vydezinfikoval ránu, přiložil gázu a nakonec obvaz. Osušil mokré nohy, vytáhl chlapce z vany, a opatrně ho dostal do tepláků. A pak ho bez ptaní vzal do náruče, došel do pokoje, sedl si na gauč a Tea si usadil na klín. Přetáhl přes něho deku, pevně ho sevřel v náruči. Hladil po vlasech. Vnímal, jak se Teo pomalu zklidňuje, uvolňuje se jeho napětí.

„Tohle tak dál nejde, mučí mě to, vidět tě takhle. Musíš zajít za někým, odborníkem, kdo ti pomůže, moc tě prosím,“ cítil své slzy, bylo mu to jedno. Miloval ho, a čím déle byl chlapci nablízku, tím víc mu chtěl pomoci.

„To jsem zkoušel, bylo to na nic.“

„Našel jsem dobrého psychologa, je starší, zkušený má dobrou pověst. Teodore, prosím!“

Mladík se podíval na tvář toho, kdo se právě stal svědkem jeho tajemství. Viděl všechnu bolest, smutek, strach i slzy. On sám taky plakal. Přitiskl hlavu k jeho krku, ovinul mu kolem něj ruce.

„Mám strach.“

„Půjdu s tebou, budu vždycky u tebe, slibuju.“

Teo ho ještě pevněji sevřel. Lukáš to bral jako ano.

Blížili se k domu, kde měl psycholog ordinaci. Srdce mu tlouklo děsivým tempem, podél páteře stékal čůrek potu, celý se třásl. Lukáš pevněji sevřel jeho ruku ve své.

„Neboj se,“ povzbudivě se usmál, sám měl malou dušičku.

III.

Už to byl rok, co si Lukáš donesl Tea v mdlobách do své postele. Terapie se ukázala jako dobrá volba, hlavně terapeut. Teo kvetl, doslova. Musel najít jiné cesty, jak bojovat se svými démony. Začal běhat, moc ho to bavilo, Lukáš běhal samozřejmě s ním. Rozhodl se vrátit ke své dávné zálibě, malování. Lukáš nebyl nadaný jako on, tak mu koukal pod ruce nebo si vybarvoval antistresové omalovánky, dost ho to bavilo. Předčítali si z knížek, Lukáš se staral, aby Teo dobře a pravidelně jedl. Naplňovali společný čas dlouhými procházkami a mluvili, otevřené rozhovory byly o všem, jen o jediném ne.

„Rok, už rok jsou si blízcí jako málokdo, vědí o sobě všechno. Milují se, tak proč…?“

Navztekaný duch zmlkl.

„Neboj se, potřebovali jen víc času,“ uklidňoval ho druhý.

Teo spal. Lukáš zkontroloval, jestli je přikrytý, už už si chtěl lehnout, ale všiml si knížky. Deníku, který tenkrát, když si vedle Tea lehal poprvé, nedočetl. Teď si deník přečetl celý. Když ho pokládal na noční stolek, natáhl ruku a opatrně spícího Tea pohladil. Nechtěl ho vzbudit, ale stalo se. Mladík se k němu otočil.

„Ty nespíš?“

„Ještě ne,“ zadrhl se mu hlas.

Teo se k němu přivinul, položil hlavu na Lukášovu hruď.

„Srdce ti tluče jak o závod,“ zvedl hlavu, aby se na Lukáše podíval.

Pomalu, velmi pomalu přiblížil své rty k jeho, až se dotkly. Chvilku se nechávali unášet silou okamžiku, jen chvilku. Za okamžik už se nenasytně líbali. Nesmělé doteky a pohlazení.

Když pak Teo ležel nahý, vystavený Lukášovu pohledu, na okamžik zaváhal. I ten kratičký okamžik Lukáš zaznamenal.

„Jsi nádherný, překrásný, jako motýl, který roztáhl křídla na slunci. Pro mě jsi nejkrásnější na světě.“

Musel se usmát, srdce mu poskočilo, malá slza stekla po tváři.

„Lháři,“ zašeptal.

To už mu na krku přistál polibek, do minuty mu do kůže milý vypálil svými ústy cejchy, tak horké ty doteky byly. Zabořil do Lukášových vlasů ruce, probíral se jimi, hladil neposedné pramínky. A při tom se ztrácel v něze, jemnosti a touze. Lukáš cítil i jeho strach, o kterém dobře věděl. Nespěchal.

Teo se zavřenýma očima vnímal všechno, co se s ním dělo. Vůni halící Lukášovo tělo, chvění jeho svalů, polibky, kterými pokrýval celé jeho tělo, bolest a pak slast, jež ho pohltila poté, co se jejich spojení stalo úplným.

„Už můžeme deník vrátit, jsou spolu.“

„Ještě ráno, musíme počkat na ráno. Až pak, když bude všechno v pořádku,“ povzdechl si Gabriel.

Teo se probudil, okamžitě se mu do tváří nahrnula červeň, rychle mrknul pod peřinu. Byl nahý, všechno je vidět. Chtěl se natáhnout pro oblečení, Lukáš ho zadržel.

„Kam mi utíkáš, motýlku?“

„Já, já…,“ zakoktal se mladík.

Lukáš se pozorně díval do jeho tváře, zarudlé, poplašené. Milovali se, bylo to překrásné, krásnější, než si kdy dokázal představit. Myslel, že Teo to cítí stejně, a teď se před ním chce skrývat.

„Teo,“ opatrně odkryl nahé tělo, držel svým pohledem jeho, „nebudu lhát a říkat, že vím a chápu, čím sis prošel a kam tě to dovedlo.“

Pohladil červené tváře.

„Miluju tě, udělám cokoliv, abys byl šťastný. Já jsem šťastný jen vedle tebe. Každou tvou jizvu jsem včera poznal, pamatuju si je všechny. Jsou to vzpomínky na zlé časy a pro mě znamenají jediné, že jsi to překonal, dokázal se poprat se svými démony.“

Po Teově tváři stékaly slzy, Lukáš je setřel a přitom cítil ty svoje. Mladík se mu vrhnul do náruče, objal ho a přetáhl přes ně oba peřinu.

„Lukáši,“ zašeptaly chlapcovy rty u jeho krku.

Pak Teo na milého pohlédl, na milého, věděl, jak moc ho miluje a i to, jak se bál to říct.

„Miluju tě.“

Lukáš ho sevřel pevněji, políbil a nedovolil mu se nadechnout. Opatrně mladíka položil na záda a znovu odkryl jeho nahotu. Hladil pohledem a pak i prsty jizvy na jemné kůži. Na břichu, stehnech i rukou. Teo ho sledoval, v Lukášově tváři spatřil něhu, lásku, ani náznak odporu.

Natáhl k Lukášovi ruce a ten se nechal ochotně stáhnout do jeho náruče. Dlouze se líbali, až mu kolem boků ovinul nohy.

Znovu se spojili pohledem, sluníčko je pohladilo hřejivými paprsky v okamžiku jejich splynutí.

Usínali šťastní, propleteni jeden do druhého a drželi se tak pevně, jak to jen bylo možné. Teprve nyní se deník vytratil, Gabriel s Filipem se objali, políbili a nikdy víc se k těm dvěma nevrátili.

IV.

„Nemusel jsi mi dávat dárky,“ ostýchavě se Teo usmál.

„Já vím, že ne. Ale jsou to dva roky. Dva roky, kdy jsi mi spadl do náruče.“

Usmívali se oba. Mladík rozbalil malý balíček, do dlaně mu sklouzl stříbrný řetízek s přívěskem. Maličkým motýlkem. Teo se na něj díval, byl krásný.

„Smím?“ zašeptal Lukáš.

Podal mu svůj dárek a za okamžik ucítil na hrudi dotek studeného kovu, na chvilku. A nikdy ho už nesundal. Ten, kterého z celého srdce miloval, mu také nikdy nepřestal říkat motýlku.