Nečekaná návštěva II.

Klepal, bušil, ale nikdo se neozýval.

„Simone, co se sakra děje?“

Nakonec to Erik nevydržel, použil svůj univerzální klíč, přiložil kartu ke čtecímu zařízení, otevřel kóji. Prázdno. Rozhlížel se kolem dokola. Dosedl na postel, hlavu složil do dlaní. Hledanou osobu nenašli ani s pomocí zvěře. A Simon se nenadále vypaří.

„Kruci.“

Vylítnul, nakopnul postel a znovu na ni dosedl. Kam mohl jít, narychlo a proč? Před hodinou a půl si to málem rozdali, chyběl jen kousek.

„Sakra, Simone, v čem to lítáš?“ procedil mezi zuby.

Vyšel ven a vydal se do centrály. Tohle se mu nelíbí, vůbec se mu to nelíbí. Přidal do kroku.

David si Simona prohlížel. Volné kalhoty, ve kterých ho viděl poprvé, vystřídala kombinéza. Elastická a na tělo. Svaly se mu pod ní rýsovaly, vybavil si sílu, s jakou ho držel. Nedokázal odtrhnout pohled, široký hrudník, pevné břicho, vypracované nohy.

„Děje se něco?“

Podíval se Simonovi do očí.

„Ne, ne nic.“

„Jistě?“

Muž vstal, položil mu dlaň na šíji a lehce si ho přitáhl k sobě.

„Zeptám se znova, Davide, děje se něco?“

„Jen, já…“

Simon ho políbil, lehce se dotkli rty. David cítil chvění v celém těle. Nemohl přemýšlet a jazyk, který si prorazil cestu do jeho úst, mu v tom opravdu nepomáhal. Opětoval polibek, přitiskl se k muži, který ho svlékal. Ovinul ruce kolem jeho šíje.

Byl tak sladký, a než se nadál, Davidův jazyk mu odpověděl, mladík se k němu přitiskl. Simon mu rozepínal zip kombinézy, stáhl mu ji, pohladil ramena, krk, hruď, vzal ho za bradu, dívali se do očí. Nepadlo jediné slovo. Zrychlený dech, tlukot srdce, přejel chlapci palcem po lícní kosti, prsty klesal podél páteře. Přitiskl chvějící se tělo ke stěně raketoplánu. Pohladil černé vlasy a pak je sevřel, zvrátil Davidovi hlavu, líbal odhalenou šíji, jeho touha rostla.

„Simone.“

Kladl polibky jeden za druhým, když klesal přes hrudník na pevné břicho a níž. Klekl si.

„Simone.“

Naléhavost hlasu muže zastavila.

„Ano?“

„Já, ještě jsem, nikdy jsem, já…“

Váhavost slov, ostych, touha, strach. To všechno a mnohem víc.

„Myslel jsem, u mě v kóji, přece…“

David se svezl na kolena, sklopil hlavu.

„To ano, ale víc nikdy.“

Podíval se muži do očí. Hledal v nich, co vlastně? Pochopení, ujištění? Sám nevěděl.

Klečeli, dívali se sobě do očí. Simon podal Davidovi ruku. Ten do ní vložil svou, dostal do dlaně polibek. Sledoval muže, jak líbá jeho zápěstí. Opět jeden polibek vedle druhého. Nespěchal, naopak, než se dostal ke krku, nemohl už David skoro dýchat. Silné paže něžně laskaly a hladily jemnou kůži.

Mladík stáhl muže k sobě, líbali se. Na podlaze raketoplánu plujícího vesmírem, v objetí dvě nahá roztoužená těla. Kdyby teď nad nimi prolétala jiná loď, viděla by její posádka průzorem Davida se zakloněnou hlavou a Simona, jak se nad ním sklání.

Erik rychlým krokem došel do centrály, cestou potkal nemálo vojáků, kteří mu věnovali patřičnou úctu i pozdrav, jak jim jejich postavení ukládalo. Simon se nikdy nezajímal o to, kdo Erik je a odkud přišel. Když Simona poznal, nedokázal ho dostat z hlavy. Brzo mu bylo jasné, že Simon hledá nezávazný vztah, ani ne vztah. První noc byla neuvěřitelná. Od té chvíle Erik věděl, že udělá cokoliv, aby byl s ním. Nechce vztah, dobře. Hledá povyražení jednou za čas, dobře, ale jen s ním. Ani jeden se netajil tím, co je mezi nimi. A Erikovi se nikdo nepostaví do cesty. Teď se mu to hodí.

„Pane,“ přivítal ho vzorově mladík v centrále, který měl dnes službu.

Kývnutím dal najevo, že ho vidí.

„Kde jsou další dva důstojníci?“

„Nevím, pane.“

„Myslím, že víš, kde jsou, hochu, a radím ti dobře, nelži mi.“

„Odešli před půl hodinou, nevím kam, pane.“

Hleděli si do očí, voják uhnul pohledem.

„Kam šli?“

„Do zásobovací místnosti, opravdu nevím proč. Jen to nesmím nikomu říct.“

„Dobře, velmi dobře,“ bylo mu jasné, že si tu hoši přivydělávají prodejem proviantu. Jenže to ho teď nezajímá.

„Vaše jméno vojáku?“

„Gilbert, Gilbert, pane,“ zakoktal roztřeseným hlasem.

„Stoupněte si ke dveřím a nikoho nepouštějte dovnitř, Gilberte.“

„Ano pane,“ v pozoru jak svíce.

„Pohov, vojáku!“

Sedl si k monitorům, začal procházet informace a sekvence. Jestli je jeho tušení správné, a on si byl dost jistý, že ano, tak uprchlík a Simon zdrhli spolu. Hlavou mu vířilo několik možností. Simon na něho čekal, jako dělník měl dokonalé krytí. Proč potom tak nápadné setkání. Poplach. Nebo se něco nepovedlo? Ale co jako? Co tady můžou chtít? Ještě je tu možnost náhodného setkání? Pak si neuměl představit, čím by Simona přesvědčil.

Ztuhl, soustředěně procházel záznamy. „Chytrej,“ bezděčně to řekl nahlas. Někdo je sakra dobrej, takhle je obejít. Pokud to nebude záměrně hledat, vůbec informaci nezaznamená. Ale Erik hledal a našel. Jakmile měl nahrané na své kartě informace o lodi, co je už na cestě vesmírem, záznam smazal. Jestli někdo najde ty dva, bude to on. Vstal a vydal se ke dveřím. Vojákovi vyletěla ruka v pozdravu.

„Pane.“

„Gilberte, za jak dlouho vám končí služba?“

„Za půl hodiny.“

„Výborně. Takže za hodinu vás očekávám u sebe.“

„Pane?“ vykulil na něho oči.

„Je to jasné?“

„Ano, pane.“

„Výborně,“ vyšel do chodby.

Zamířil do baru, ale tentokrát nešel na panáka. Jak se vzdaloval, vůbec nevnímal vytřeštěný Gilbertův pohled, kterým ho vyprovázel.

Frederik seděl na zemi v zázemí baru, zvažoval své možnosti. Věděl přesně, kdo je ten chlap, co se nad ním teď tyčil. Erik, jestli má nějaké příjmení, nikdo ho nezná. Má za sebou účast snad ve všech bojích za posledních deset, možná patnáct let. Že si vybral tuhle šílenou díru jako další působiště, nechápal. Jenže teď se zaměřil na něho, nakráčel mu do baru a ukázkově s nim zamet. Evidentně se nechtěl zdržovat hrou na otázky a odpovědi u baru. Moc dobře věděl, že by mu barman nic po dobrém neřekl. Ten teď klečel na zemi, trochu odřený a s chutí vlastní krve v ústech. Erik chtěl informace a chtěl je hned. Barman neměl v úmyslu se s ním prát, věděl přesně, kam sahá jeho ochota riskovat za druhé.

„Přišli chvíli po skončení prohlídek. Simon mě ukecal a koupil ode mne mou loď,“ tetování pro mladýho přece jen zamlčel.

„Kam letěli?“

„To nevim, o tom jsme se nebavili.“

„A o čem teda? Vím, kdy loď odstartovala. Byli tu docela dlouho.“

„Potřebovali zásoby, hodně zásob. Taky vodu.“

Muž se na barmana podezíravě podíval.

„Ty máš vodu na prodej?“ Frederik věděl, že to je porušení nejmíň tří zákonů, ale tomuhle chlápkovi lhát nebude. A když práskne prodej vody, možná na jiné věci nemusí dojít.

„Někteří mi ji prodají, jiní vymění za chlast,“ sklopil hlavu.

Erik se na něho upřeně díval. Kdyby ho udal, je hošan v base do minuty. Šmelina s vodou, za to jsou nejvyšší tresty. Vytáhl z Frederika, co šlo, moc už toho nebylo, ale jedna informace ho doslova nadchla. Na lodi je lokátor a dá se dálkově spustit. Má šanci je najít. Vydal se k sobě. Má patnáct minut, než dorazí Gilbert. V hlavě se mu líhnul naprosto šílený plán, ale on věděl, že teď už necouvne.

V ubikaci se umyl, uniformu vyměnil za svoje oblečení. Vlastně se od uniformy lišilo jen tím, že všechno bylo černé, bez výložek a označení.

Gilbert dorazil přesně na čas. Zaklepal. Erik ho pozval dál, zůstal stát hned za dveřmi. Netušil, o co může jít, čekal, s čím hostitel přijde.

„Jak jste se dostal k naší jednotce? Většina mužů má službu na zdejší planetě jako trest za nějaký prohřešek, vím, že vy ne. O přeložení zrovna sem jste si požádal. Proč?“

Gilbert polkl, čekal kde co, ale ne výslech a dotazy na svůj osobní život.

„Můj děda padl v posledním střetu při bojích o průchod. Chtěl jsem jít v jeho stopách a služba zde slibovala pak možnost přesunu na pozice u hranice chráněné zóny.“ Neshody s otcem a nechuť k němu si nechal pro sebe.

Erik tušil, že v tom je víc, ale co potřeboval věděl.

„Chci pronásledovat uprchlou loď a dopadnout ji. Dobrý pilot se mi hodí. Pokud si pamatuji, jste jeden z nejlepších.“

„Ano, pane.“

Erik se usmál, skromnost nepěstuje. Na druhou stranu, proč neříct prostou pravdu, proč se za ni stydět.

„Není to povolená akce, ale tlačí nás čas. Půjdete do toho se mnou?“

„Ano.“

„Dobře, vemte si tohle,“ podal mu sadu stejného oblečení, které měl na sobě. Gilbert se svlékl, studem zrovna netrpěl a neměl důvod. Tvrdý výcvik a zjevně stále dodržovaný program pro udržení kondice, přinesli své ovoce. Díky předkům měl lehce snědou kůži, pod níž se napínaly svaly. Pevné ploché břicho, široká ramena, pěkně tvarovaný zadek. Erik si ho prohlížel s neskrývaným zájmem. Gilbert se tvářil, že to nevidí. Erikovo oblečení mu sedlo.

„Kdy máte plánovaný další tréninkový let?“

„Pozítří, pane.“

„Hele, není to schválená akce a není to…“

„Je mi to jasný, pane. Jde o něco soukromého a možná i proti předpisům?“

„Přesto do toho chcete jít??“

„Ano, pane.“

„Neptám se proč. Potřebuju pilota a parťáka.“

Podal mu ruku, mladík ji přijal.

„Erik.“

„Gilbert.“

„Děláš si srandu? Nebudu ti říkat Gilberte. Co Gile?“

„Dobře. Tak Gile,“ docela se mu to líbilo, proč ne.

„Co chceš s tím zkušebním letem?“ dotazoval se na podrobnosti Gil.

„Přístupy už máš. Můžeme letět hned?“

„V podstatě jo.“

Erik kývnul.

„Cestou se stavíme ve zbrojnici.“

Simon se probudil, byla mu docela zima. Ležel na podlaze raketoplánu nahý. Studila ho záda, ale na hrudi ho hřálo teplo, David ho objímal a spal. Simon ho začal hladit ve vlasech. Mladík se pomalu probouzel, otevřel oči, nepodíval se muži do tváře. Jen ležel v jeho náruči, prsty začal bloudit po nahé hrudi.

„Davide, musíme se obléct.“

Teprve teď se na něho mladík podíval, bradou opřený o jeho hruď. Nic neříkal, jen na Simona upíral pohled. Ten ho pohladil a přitáhl si jeho tvář k sobě. Zblízka se mu díval do očí. Nevěděl co říct, ale bylo mu s ním nesmírně dobře. Mladík se k muži přitulil, políbil ho.

„Davide?“

„Co se zahřát jinak?“

„Jsi pěkný ďáblík,“ zašeptal.

Gil s Erikem to vzali přes zbrojnici. Měli z části štěstí a taky jim pomohl respekt, který Erik budil. V poklidu s plnou výzbrojí se nalodili. Měli i zásoby, Erik rozhodně nemusel Frederikovi platit. Přesto měli jídla i vody dost. Usadili se. Gil na post hlavního pilota, Erik na místo druhého. Hodnost nehodnost, je voják. Pilotovat loď by dokázal, ale na palubě je mnohem lepší a zkušenější pilot. Není důvod to nenechat na něm. Zatímco Gil vše připravil ke startu, Erik zadal číselný kód a vyslal do prostoru. Pokud budou mít štěstí, zachytí loď.

Start proběhl hladce, za chvilku už byli z dosahu planety. Lokátor se neozval. Erik byl nervózní, začínal mít pocit, že už blbne. Co si myslel. Že vyletí a má je?

„Klid, hlavně klid. Musíme se dostat kousek dál. Podle toho, co jsi říkal, je to pěkná kocábka, nebude mít tak velký dosah.“

„Skvělý a jak je teď jako najdeme?“

„No tak k průchodu neletěli určitě, to je sebevražda. Pochybuju, že si zvolili královskou planetu. To dost zužuje naše možnosti, tam už by to mohlo vyjít. Dej tomu čas.“

„Jak dlouho?“

Mladík pokrčil rameny. Výmluvné gesto.

„To se asi zcvoknu.“

„To si děláš srandu?“ Gil se odpoutal ze sedačky, zadal na palubní desce souřadnice.

„Jsi přece voják a ne ledajaký, co teda vím. Musel si čekat, že to nebude hned.“

Erik se taky odepnul, vstal a protáhl si záda.

„Jo asi jo, jen nerad čekám.“

„Vždycky chceš všechno hned?“ zeptal se Gil.

Muž na něho pohlédl. Prohlížel si mladíka vedle palubní desky, který na něj upíral jiskřivé oči. Mladíka v jeho oblečení. Vybavil si, jak se Gil převlékal u něj v ubikaci. Je to výzva?

„Když něco chci, vezmu si to.“

„Aha.“

Než stačili rozvinout rozhovor, rozblikala se kontrolka, oznamující, že signál lokátoru je nalezen. Měli směr. Znovu se připnuli do sedaček. Gil nasměroval loď k jejich cíli.

„Eriku?“

„No?“

„Podívej se, budeme mít společnost.“

Na obrazovce uviděl symbol plavidla, podle parametrů a identifikace královský pátrací modul.

„Do prdele, Simone, v čem jsi to namočenej?“ začínal tušit, že tohle bude kolosální průser.

„Gile, můžeš to uspíšit?“

„Provedu, pane.“

Erik se na něho otočil. Proč má pocit, že v jeho odpovědi je víc? Mladík tázavý pohled neopětoval, plně se soustředil na řízení.

Znovu ležel na studené podlaze a držel Davida v náruči.

„Vážně musíme vstát. Nemůžeme se tu celou cestu válet na zemi.“

„Máš pravdu,“ pronesl mladík, ale nehnul se.

„Hele…“

Skřípavý zvuk, někdo je zachytil, s lodí to pořádně zacloumalo. Vyskočili, co nejrychleji na sebe navlékli oblečení. A už bylo slyšet zvuky kroků i hovoru.

„Královská garda, okamžitě otevřete!“

David se vyděšeně díval na místo, odkud se hlasy ozývaly, a couval. Simon viděl k smrti vyděšené stvoření. Nebyl čas se ptát, ale co budou dělat, to netušil. Nemají zbraně, pokud nebude počítat nože, a to je směšný. Hluk za zavřeným vstupem do raketoplánu se změnil, ozvala se střelba. Ticho a pak…

„Simone, tady Erik, otevři sakra.“

Simon přiskočil ke dveřím a naťukal kód. Za chvíli byl Erik ještě s jedním mužem v lodi.

„Sakra, Simone,“ vztekal se Erik a po očku si prohlížel Davida.

„Co tu děláš, Eriku?“

„Zachraňuju ti prdel, tobě a tvému doprovodu řádu dvanáct, pokud se nepletu.“

„To je na dlouho.“

Za Erikem se ozval hlas.

„Co si to vyříkat v naší lodi? Právě jsme zastřelili královskou gardu. Máme problém, sakra problém, pojďme vypadnout.“

Rychlý přesun do jejich lodi. Jídlo, voda a vše, co se dalo z Frederikovy rachotiny odnést, protože tu tady musejí nechat. Gil si sedl k řízení a za chvíli už se vzdalovali.