Nečekaná návštěva V.

Vlk upíral zrak na pět mužů se zbraněmi v ruce.

„Mají tu manévry, nebo co?“ procedil Erik.

Vrčení bylo tak hlasité, že jim zaléhaly uši. Gil se k Erikovi přitiskl zády a ten ho pevně objal. Pak nastalo naprosté ticho. Vlk došel až k nim, tyčil se ve své výšce a stoupl si tak, že byli přesně mezi jeho předníma tlapama. Vojáci na ně mířili, ale nestříleli, bylo to všechno zvláštní, na chvilku. Pak spustili ohlušující palbu, vlk se k nim rozběhl, svým tělem kryl oba muže. Kulky se mu zakusovaly do hrudi, zdálo se, že mu to vůbec nevadí, ale krev z ran mu tekla. Jakmile se k nim dostal, neměli šanci. S tlamou od jejich krve, chlupy na hrudi zamazané i jinými jejich tekutinami, se k Erikovi a Gilovi vrátil. Významně, to se jinak říct nedalo, se podíval na dva nahé muže, hlavou kývnul k hromádce oblečení. Nepřemýšleli o tom, a prostě se oblékli. Na útěk nebylo ani pomyšlení. Normálně se nedá psovi utéct, tohle byl vlk a dost velký, ten by je dohnal opravdu snadno, ani by moc daleko neutekli. Navíc, proč taky. Vždyť je chránil.

„Je to tady jak na cvičáku,“ zavrčel Erik. „Musíme se z téhle planety dostat.“

„Kam se vydáme?“ přemýšlel nahlas Gil. „A jak?“ Podíval se do šedivých očí zvířete, nevyčetl v nich nic. Ale když se vlk pomalým krokem vydal pryč, bez rozmýšlení ho následovali. Dovedl je ke vzdálenější mýtině, na které k jejich překvapení byli i všichni ostatní, včetně zvířat. Simon jim spolu s Davidem vyšel naproti.

„O co tu jde?“

„Tak to fakt nevíme,“ odpověděl Gil.

David zíral na vlka, ostatní zvířata se kolem něj shlukla.

„To vypadá, že se na něco čeká,“ nadhodil Timi.

„Jo, jenže na co?“ přidal se Martin.

„Nevíme, o co tu jde, ale vojáků se tu rojí moc, musíme pryč,“ zavelel Simon.

„Výbornej nápad a v čem jako poletíme, nechceš mi prozradit? Ta loď, ze které ti ozbrojenci lezou, je pro mne nepochopitelná, nemám šanci s tím vzlítnout. Nebo je tu někde jiná?“ ozval se David.

„A dost!“ zavelel Erik. „Prostě se rozdělíme a prozkoumáme nejbližší okolí…,“ vrčení ho přerušilo. Rychle se otočil směrem k vlkovi, který na něho upíral pohled.

„Dobře, tak se nerozdělíme, ale půjdeme společně,“ vrčení přestalo.

„A ty nás povedeš?“ zkusil ještě Erik v rámci prazvláštního dialogu s vlkem. Připadal si divně, na druhou stranu zvířata na této planetě byla velmi zvláštní a nebylo radno si je znepřátelit. Vlk je skutečně vedl. Šli několik hodin, beze slova, ponořeni do svých myšlenek. Prošli hustým křovím a před nimi stála neznámá loď. I když, zdála se být neznámá a přitom i povědomá. Gil k ní pomalu došel, vstup na palubu se jim otevřel. Když Gil viděl ovládací panel, byl překvapený. Opravdu to vypadalo jako jejich původní plavidlo, jen nějaká modernější verze. Rozhodně ale bude vědět jak to ovládat. Spustil několik programů, zjistil že mají několikanásobný ochranný štít, dokonce s klamnou clonou. Jsou taky velmi dobře vyzbrojení, a to jak zbraněmi pro boj na kratší vzdálenost, tak i na velmi velkou. Jen u některých zbraní si nebyl zcela jistý, k čemu slouží. Těm se tedy vyhne, rozhodl se. Hlavně ale doufal, že je nebudou potřebovat vůbec. Ostatní si se zájmem prohlíželi a zkoumali vnitřek lodi. Erik si stoupl ke Gilovi.

„Jak to vidíš?“ zeptal se s hlavou opřenou o mladíkovo rameno.

„S tímhle vzlétnu, to půjde, v tomhle se jakž takž vyznám,“ odpověděl mu Gil, dostal polibek na krk.

„Eriku, je vůbec nějaká chvíle, kdy nejsi při chuti?“ usmál se a jejich rty se lehce dotkly.

„Co zvířata?“ napadlo Davida. Uvědomoval si, že na palubu se asi nevejdou, navíc jak by to bylo s krmením a vůbec.

„Tak s tím bych si hlavu nelámal,“ prohodil Timi, který jejich čtyřnohý doprovod už delší dobu sledoval. Všechna zvířata je následovala a to včetně vlka, ale při vstupu na loď se začala zmenšovat, až byla velká, vlastně malá, jako čerstvě narozené kotě. Schoulila se do jednoho chumlu a okamžitě upadla do prazvláštního spánku.

„Myslím, že takhle zůstanou, než někam doletíme,“ prohodil Timi.

„Hlavně někam, kurva, leťte!“ zařval na ně Martin. Díval se ven a na rozdíl od ostatních viděl vojáky, kteří se prodírali křovím a znovu všichni se zbraní v ruce. „Sakra, Gile, odlep to od země, nebo tu zařveme.“

Mladíkovi se rozběhly prsty po palubní desce, všechno bylo rychlé, reakce na zadané pokyny byly okamžité. Vstup se uzavřel, plavidlo se elegantně zvedlo a ochranný štít odrazil vystřelené kulky. Zanedlouho se zase ocitli ve vesmíru.

„Musíme se podívat,“ ozval se Simon a bez varování se dotkl klávesy, o které byl přesvědčen, že je to mapa. Nebylo tomu tak. Objevil se holografický záznam, na něm dva starci. Za nimi v pozadí stáli další lidé. Simonovi na nich bylo něco povědomé, když si uvědomil, na koho se dívá, ztuhl.

„Pojďte sem,“ zakřičel, „pojďte se na něco podívat.“

„Počkej, nejdřív musíme…,“ řekl někdo.

„Hned, teď!“ zařval.

Všichni se kolem něho shromáždili, sledovali postavy, všem po čase došlo, kdo to je.

„Zdravím,“ promluvil jeden z mužů ze záznamu. „Je to divný, mluvit sám k sobě a po tolika letech. Ale musíme vám říct všechno, co víme, abyste neudělali stejné chyby, jako se to povedlo nám,“ šedovlasý vrásčitý Erik domluvil, hned pokračoval stejně zestárlý Simon.

„Nesmíte se příliš vzdálit od středu galaxie, planety na jejím okraji jsou velmi nebezpečné. Máte s sebou zvířata, chrání vás, ale i vy chraňte je. Jejich schopnosti jsou větší, než si myslíte. Ani nevíte, co vše to znamená, že se k vám přidali, ale i ona jsou zranitelná. Nemám moc času, proto vám můžeme říct jen to nejdůležitější. Nejste sami. Jste sledováni, v Timiho uniformě je sledovací zařízení, on sám o tom nevěděl. Je tu s námi i teď.“ Stařec za jeho zády vstoupil do záběru. „Nám se ale podařilo na to přijít mnohem později a bude nás to stát život. Gil naprogramoval loď na správný den a čas, doufáme, že nastoupíte a přežijete. Na okraji galaxie jsme uvízli, stálo nás to mnoho odpoutat se, ale už jsme na pokraji sil. Vše jsme vložili do vaší, vlastně naší záchrany.“

V záběru se objevil další vrásčitý muž. Gil, který teď hleděl na svou zestárlou podobu, se chytil Erikovy ruky. Stařec na záznamu se usmál.

„Gile, loď je dobře vybavená, vyzbrojená. Ale do bojů se moc nepouštěj. Všechno, co víme a s čím jsme se setkali, máš uloženo, pročti si to, prosím, pročti to dřív, než se pro cokoliv rozhodnete. Využij štít, nikdo vás neuvidí a budete včas varováni, pokud…“ Něco za jejich zády je vyrušilo, muži v záznamu se otočili, když se jejich pohledy vrátily, bylo v nich možné číst, obavu, smíření, konec.

„Pokud vás něco ohrozí,“ dořekl stařec Gil a vysílání s zastavilo.

Simon okamžitě stiskl knoflík znovu a znovu, záznam už se nepřehrál. Timi ze sebe serval uniformu, hledal to, o čem mluvil Simon v nahrávce, nenašel nic. Rozhlédl se po lodi, brzo našel pohledem dveře k místnůstce, kde mají být, a také byly, záložní uniformy a výbava. Svlékl se do naha, všechno nacpal do komory pro odpad a okamžitě vystřelil pryč z lodi. Oblékl si, co našel v záložním vybavení. Teprve potom se podíval na ostatní.

„V klidu, Timi, nemyslím si, že jsi byl nebo jsi špeh,“ řekl David.

„Nikdo z nás,“ řekl Simon, ostatní jen kývli.

„Pojď, překontrolujeme zásoby jídla a vody. Jestli jsem do toho měl co mluvit, mohlo by tu něco být,“ nadhodil Martin. Oba se přesunuli do skladu zásob.

Simon s Erikem se na kapitánském můstku radili o dalším postupu. David si dřepl vedle zvířat a upřeně je sledoval. Jestli dýchají, jak vypadají. Zároveň přemítal, kam ho poslední dny a týdny zanesly.

Gil aktivoval ochranný štít s klamnou clonou, která je zakryla pláštěm neviditelnosti. Vyhledal své záznamy, které ještě nikdy neviděl, což byl dost divný pocit, a dal se do čtení. Šest hodin se nehnul z místa.

„Nechceš se najíst?“ vytrhl ho Erikův hlas. „Timi s Martinem nám nachystali večeři, zásob, jak se zdá, máme dostatek.“

Mladík si unaveně promnul oči, zavřel je, chvilku tak odpočíval. Na ramenou ucítil silné ruce. Erik mu masíroval ramena a krk. Gil se uvolnil, opřel se hlavou o mužovo břicho.

„Líbí?“ zeptal se Erik.

„Úžasný, nepřestávej prosím.“

Erik se sklonil a políbil ho. Ruce mu sjely níž. Pravou Gilovi zaklonil hlavu, polibek se prohloubil. Levou hladil hruď, břicho, až sjel do mladíkových kalhot. Gil sebou cuknul, ale Erik ho nepustil. Rty se oddělily.

„Tady ne, ostatní sem můžou přijít,“ řekl Gil, srdce mu zrychleně tlouklo.

„Loď je větší než ta minulá, máme svou kajutu, chceš se jít podívat?“ lákal ho Erik. Mladík se nechal zvednout ze židle a vést do jejich budoáru. Hydraulické dveře potichu oddělily jejich útočiště od okolního světa.

„Je to na heslo, bez něho se neotevřou.“

„Jaké je to heslo?“ zeptal se Gil.

„To ti řeknu později, nechci, abys mi utekl,“ culil se Erik.

Mladík pomalu couval k posteli, které si všiml při příchodu. Cestou se svlékal. Nahý se na ni uvelebil.

„Nemám v plánu utíkat.“

Erik měl při té podívané sucho v ústech. I on se svlékl, došel k lůžku. Gil se k němu blížil po čtyřech, pozvedl hlavu, přejel si jazykem po rtech. Erik ho vzal za bradu, dostal polibek do dlaně. Mladík políbil muže na podbřišek a začal stoupat výš. Jazykem i rty ochutnával, hladil a líbal hladkou pokožku. Zvedl se do kleku, Erik ho znovu chytil za bradu, chvíli se dívali do očí, pak ho mladík lačně políbil. A stáhl ho k sobě do postele.

Simon seděl rozvalený na židli, se zavřenýma očima a zakloněnou hlavou. Po koupeli na sobě neměl nic, čekal, až se k němu David připojí a půjdou spát. Byl unavený, kdyby je Erik nevyhodil, asi by usnul na stole nad mapami a plány, co si s Erikem zakreslili. Ponořený v myšlenkách ani nezaslechl Davidův příchod. Mladík k němu pomalu kráčel, vychutnával si pohled na muže před sebou. I on zůstal nahý, těsně před Simonem se svezl na kolena. Na levé stehno mu dal polibek, další hned vedle. Pomalu si značkoval cestičku k mužovu klínu. Simon už neměl zavřené oči, sledoval Davida a to, co viděl, se mu moc líbilo. Únava byla pryč. A David měl před očima důkaz, jak je zaujat jeho počínáním. Záměrně se Simonovu klínu vyhnul, jazykem se přesunul na břicho, stoupal k bradavkám. Celým tělem se ale o jeho klín otíral. Muž ho chytil za nohy, vysadil Davida na svá stehna. Levou rukou mu ovinul pas, pravou svíral jejich vztyčené touhy. Přejížděl palcem po jejich hrotech. Mladík se chvěl.

„Simone.“

„Ano, lásko?“

David ho lačně políbil, ruce ovinul kolem jeho krku. Muž ho nadzvedl a mladík pomalu dosedal. Simon jemně pohladil napjatý krk, políbil bradu, tváře. Vnořený do jeho těla ještě přitlačil rukama boky, mladíkovi splynul ze rtů vzdech. Držel ho nabodnutého na svém kopí, pak ho zvedl a nechal znovu dosednout. Svezli se na zem a čas se pro ně zastavil.

Martin po překontrolování zásob a přípravě jídla toužil už jenom po spánku. Simon s Davidem se vytratili. Erik a Gil zase nepřišli vůbec. Nechal jim jídlo na stole. Malá kajuta akorát pro něho. Nic neřešil, svlékl se, použil kapsli pro koupel bez vody a nahý padnul na postel. Do minuty spal.

Timi se coural chodbou, která ho dovedla ke zvířatům. Fascinovaně se díval, jak spí. Pak opatrně natáhl ruku, dotkl se drobného tělíčka spícího hada. Ten se přesunul do jeho dlaně, stočil se do ní a spal dál. Nechal ho v dlani a donesl do své kajuty. Bez koupele, jen jednou rukou se opatrně svlékl. Zvířátko se nepohnulo. Timi se položil na záda, na prsa uložil stočeného hada. I on za chvilku usnul. Když už spokojeně oddechoval, had se probudil, zamžoural očkama, pohlédl na mužovu klidnou tvář. Posunul se kousek, asi aby se mu dobře spalo, a zase usnul.

V následujících dnech se všichni začetli do informací, které jim Gil starší, jak si zvykli o sobě z budoucna mluvit, zanechal. Ne všechno jim dávalo smysl, ale jeden vzkaz byl v celé zprávě jasný. Mluvili, obraceli informace ze všech stran. Bezpodmínečně se musí dostat k jedné konkrétní planetě, ještě nevěděli přesně proč, ale neměli pocit, že je tu prostor pro diskuse. Podle Timiho vzoru si k sobě vzali spící zvířata, která nepotřebovala jíst, jen spala a sem tam na ně mrkla a hned zase usnula. Vlk by byl nadpočetný, ale zdálo se, že Timi se mu zalíbil. Byl jediný, od koho se nechal vzít do ruky, a tak s ním i nocoval. Se zásobami jídla a vody by vydrželi poměrně dlouho, ale nečinnost je všechny ubíjela. Kurz směr neznámá planeta byl zadán, teď už jen čekali na odhalení. Doufali, že až se k ní přiblíží, bude všechno jasnější.

Erik se díval na Gila, ten už zase zíral do monitoru a četl.

„Neblázni, kolikrát už jsi u toho proseděl celý odpoledne. Četli jsme to všichni a ne jednou, počkej, až tam budeme.“

„Tobě neni divný, že od chvíle, kdy jsme se nalodili, se nikde neobjevila jediná loď. Jakákoliv. Královské průzkumné se kolem nás motaly a teď? Proč, když jsme posílali zprávu sami sobě, tak je to neúplný, jak v hádankách? Nerozmím tomu.“

„Nevztekej se, já se s tebou nehádám.“

„Já se nehádám,“ vztekle odsekl Gil.

Erik mlčel, jeho oči se s něhou dívaly do rozrušené tváře.

„Miluju tě, Gile,“ řekl náhle.

Mladík na něho upřel pohled. Skoro stydlivě se usmál.

„Ty si umíš vybrat chvilku,“ nálada se změnila.

Gil došel k Erikovi, položil hlavu na rozložitou hruď. Muž ho objal, políbil do vlasů. Jen tak stáli.

„Eriku, já jen…“

„Gile, Eriku, něco se děje, to musíte vidět,“ volal Timi. „Dělejte!“

Odpoutali se od sebe, ruku v ruce vyrazili. V řídicí místnosti nebylo moc místa, vlk vrčel, cenil zuby a hlavně už nebyl malý spící drobek. Ale pěkně vytočený, rozzuřený dravec. Civěl do prostoru před sebou. Timi to nevydržel, opatrně k němu přistoupil. Kolikrát mu prstem jemně přejížděl po šíji, když mu stulený pišišvor spal v náruči. Teď položil celou dlaň na vrčením vibrující krk.

„Klid,“ vrčení ustávalo, „podíváme se na to, jen klid,“ chlupáč se pomalu zmenšil, ne na mini variantu, ale na únosnou mez. Gil se vrhnul k řídícímu pultu, prsty se roztančily po klávesnici. Přitáhl a zvětšil obraz prostoru před nimi. Nezdálo se mu, že by tam bylo cokoliv zvláštního.

„Zůstanu tu, budu to hlídat.“

„Budu s tebou,“ ozval se Erik.

„Plácáte nesmysly, nikdo z nás se odtud nehne, a pokud se nemýlím, tak tady chlupáč taky ne.“

Seděli a civěli do prostoru, vlk kousek od Timiho, který ho hladil po krku. Nikdo nepromluvil, čekali. Gil to uviděl první.

„To není možný, to je…,“ nevěřícně koukal před sebe.

„Chápu, že nikdo z nás starších nic neřekl, nevěřil bych tomu ani minutu,“ ozval se Erik a chytil ho za ruku.

„Půjdem do toho?“ byl Simon zvědav.

Otázka visela ve vzduchu.