Nečekaná návštěva VI.

Nemuseli se domlouvat, přistáli v nejkratším možném čase. Chtěli být co nejdřív venku a zároveň vykročení na pevnou půdu každý jeden zdržovali. Timi s hádkem v dlani a vlkem po boku byl nakonec první. Ostatní ho následovali. Kyprá půda, zeleň, vůně čerstvého vzduchu, dotek neznámého slunce, v jehož zákrytu se leskl měsíc. Zvířata se po zvětšení na běžnou velikost vytratila. Jen vlk zůstával s jejich skupinkou. Gil se držel s Erikem za ruku. Simon s Davidem šli bok po boku, těsně u sebe. Timi v čele Martin jako poslední.

Šum listů ve větvích přerušil zpěv. Neznámý opeřenec sladce zdravil slunce. Timi se zastavil, jeho oči vyhledaly v listoví malého, černého ptáčka, jehož zpěv jim klidnil duše. Peří mělo kovové odlesky, když si ho ptáček všiml, rozepjal křídla, ukázal třpytivě zelené bříško a odletěl. Byl prvním, koho potkali, nikoliv posledním. Všude vládl klid, ale to vyvolávalo obavu. Už to zažili. Opatrnost jim velela nenechat se ukonejšit první dny. Když uběhly dny, týdny, měsíce, opět prozkoumávali okolí, stále ve společnosti zvířat. Z okolních stromů si postavili srub. Drželi se pohromadě hlavně v noci. Přes den se vytráceli do okolí, rozšiřovali okruh prozkoumaného okolí a dopřávali si tolik žádané soukromí.

Sbíral malé oříšky, jeden snědl, druhý hodil do misky. Chutnaly jako kešu, ale byly o polovinu menší. Bylo jich všude plno, všichni je měli rádi. Ještě chtěl dojít pro sladké plody, které se chutí nejvíc přibližovaly jablkům. Simon byl někde nablízku, šel se jen podívat po okolí, myslel si. Muž byl ale kousek od něho, sledoval Davidovy pohyby. Prsty, ruce, skloněnou hlavu, lehký úsměv ve tváři. Sklouzl k pasu a níž. Pomalu se k mladíkovi začal přibližovat, zvířata vždy vycítila intimní chvíli a stáhla se z dohledu.

„Davide,“ zašeptal těsně před tím, než ho pohladil po vlasech. Mladík se nepohnul. Přejel mu bříšky prstů po krku, on odložil vše, co měl v rukou, stoupl si k Simonovi čelem. A ten ho políbil, vůbec ne něžně, majetnicky si chlapce přitáhl k sobě, vnímal jeho poddajnost. Když mu zasténal do úst, muž ho položil na zem do trávy, teprve teď se jejich rty oddělily. Pohledy se setkali, setrvali dlouho jen v tomto spojení. David první začal bloudit po mužově těle, vychutnával si jeho váhu na sobě, vůni. Rukama se přitáhl ke krku, který jemně políbil, klesal na hruď a celou dobu se snažil ze Simona sundat oblečení. Ten mu pomáhal, jak jen to šlo a to i s jeho věcmi. Nazí se k sobě přitiskli, David chtěl zaprotestovat proti nedostatku vzduchu, jenže ve stejné chvíli do něho Simon pronikl. Mladík to přesně takhle měl rád, bez ptaní, bez varování. Cítil pulzující mužství uvnitř sebe, tělem se mu šířila horká touha, kterou mohl ukojit jen Simon. A ten mu dal všechno, po čem David toužil.

Gil se neklidně procházel po místnosti. Rukama si masíroval krk, nervozita z něho byla cítit na metry.

„Co se děje? Jsi dneska strašně napnutý,“ zeptal se ho Erik.

„Nevím, já fakt nevím. Je to tu super, klid, všechno.“

„Ale?" muž k němu pomalu kráčel.

„Je to divný, proč najednou tak malý zájem? Sakra vám to není divný? Já nevim, jen…“

Střetl se s Erikovým pohledem, stál těsně u něho.

„Nech toho, jsem fakt dneska mimo,“ lehce ho odstrkoval, ale muž se nenechal. Natlačil Gila ke stěně, sevřel mu tvář v dlaních, jemně políbil vábivé rty.

„Eriku,“ v hlase byl už jen náznak protestu. Na stehně muž cítil vzrůstající touhu milence. Usmál se a prohloubil polibek, rukama sjel na holou kůži. Laskané tělo mu vycházelo vstříc. Pomalu klesal na kolena, kalhoty stáhnul Gilovi až na zem. Zvedl pohled a spatřil planoucí oči, které uhranutě pozorovaly jeho počínání. Vsunul své ruce do Gilových dlaní, prsty se propletly, pak se už věnoval jen uspokojení milého.

Martin pracoval na údržbě lodi. Běžný úklid, kontrola zásob, pro jistotu, kdyby bylo potřeba rychle odletět. Hlavně vodu hlídal, každý den přidal čerstvou a dva dny starou vylil a tak pořád dokola. Dodělal vše, kvůli čemu přišel. Protáhl se, v kostech mu zapraskalo, pomalu vyšel ven. S rukama nad hlavou, tak jak si protahoval ramena, strnul. Necelé dva metry od něho stála dívka, opálená kůže, pevné, spoře oděné tělo, černé vlasy na ramena, pronikavé černé oči. V ruce dlouhý nůž, nebo krátký meč. I ona ztuhla v pohybu, zjevně nikoho nečekala. Ale Martin ji velmi zajímal, opatrně se k němu začala přibližovat, než se rozhodl, zda má sáhnout po zbrani, stála mu tváří v tvář. Voněla kytkama a čerstvou trávou. Přičichla k němu, rukama rychle pronikla pod jeho oblečení, ale s naprostou jistotou mu sjela do rozkroku. Tvář se jí rozzářila, jako by právě měla Vánoce. Martin se lehce dotkl její tváře, okamžitě mu ji vložila do dlaně. Přivřela oči, vypadala jako roztomilé kotě, ale to, co mu prováděla rukama, ho dostávalo do varu. Jeho opičí kamarád asi zajistil zavření dveří. Dívka vydávala hrdelní zvuk, který mu velmi příjemně vibroval tělem. Jemně ho hladila a svlékala, nebránil se. Byl moc dlouho sám, sice s přáteli, ale bez partnerky. Ostražitost spolu s rozumem se odporoučely. Martin z dívky stáhl nicotný kousek látky, na oplátku ho náruživě políbila. Když se jejich rty odpoutaly, promluvil na ni.

„Martin, jmenuju se Martin,“ pozoroval ji. Usmála se, pohladila ho po tváři.

„Martin,“ z jejích úst znělo jeho jméno měkce. Čekal, až mu řekne svoje jméno, nic.

„Jaké je tvoje jméno?“ hrdelním hlasem vydala zvuk, který mohl být její jméno, ale rozhodně ho on nevysloví. Zachytil zvuk, který mu zněl jako: „Nika?“

„Nika,“ řekla. Zaculila se, hmátla po něm a stáhla ho na podlahu. Pak už bylo jedno, jak se kdo jmenuje.

Probudil se, nahý na podlaze, v náruči spící dívku. Chvilku se probíral ze sladkého snění, bušení na vstupní dveře do lodi mu pomohlo. Vyskočil, rychle si natáhl kalhoty.

„Martine,“ poznal Timiho hlas. Rychle otevřel a vytřeštil oči, ve stejné chvíli se mu kolem pasu ovinula ruka.

Vedle Timiho stála dívka, ne nepodobná té, která se k Martinovi tiskla, jen s mnohem delšími vlasy.

„Koukám, že si nás otiply, chytrý holky.“

„Co to meleš?“ zavrčel Martin.

„Jsme jediní dva z naší skupinky, kteří se jsou ochotní pářit,“ mrknul na kamaráda.

„Pářit?“

Oba se zarazili, dívky spolu mluvily zvláštní hrdelní řečí. Pak se Martinova partnerka usmála a řekla: „Nika“. Otevřel pusu, nic ale neřekl, jen ji přitiskl k sobě.

Dívky je nenechaly moc přemýšlet. Martin se rychle oblékl, zajistil a zamaskoval loď, potom už ve čtyřech vyrazili.

„Kam nás ty dvě divošky vedou? Nerad bych skončil někde na rožni.“ Timi se jemně dotkl hada na svém rameni. Zmenšil se tak, aby ho mladík mohl nést. Opičák si hlídal Martina, ale pohyboval se ve větvoví stromů.

Dívky spolu mluvily, smály se, i jejich doprovod se nechal strhnout. Martin s ještě rozesmátou tváří rozhrnul keř, ztuhl. Stál tváří v tvář zvěři. Drápy, oči, pach, srdce se zastavilo. Ještě za sebou slyšel smích, stalo se to rychle.

„Eriku, slyšíš to? To je střelba.“ Gil se vrhnul pro zbraně.

„Gile.“

Mladík mu pohlédl do očí. Oba byli vojáci, oba věděli. Gil jen kývnul, už nebylo třeba něco říkat. Erik si vzal zbraň, vyběhli. Hluk se rychle přibližoval, nezpomalili. Z lesa se vynořili Simon s Davidem, ihned se díky Gilovi ozbrojili.

„Co se děje?“ dožadoval se Simon vysvětlení.

Ten mu jen naznačil, že neví.

„Timi a Martin?“ nadhodil David.

Nelidský jekot a sténání proťaly vzduch, nedalo se určit, kdo to křičí.

„Do prdele.“ David zíral na zvířata, všechna se zvětšila jako nikdy před tím. Jejich těla se chvěla zvuky, které jim vycházely z hrdla. Ozbrojeni ostny a tesáky. Společně vpadli na bojiště.

Simon rozpoznal zvířecí lovce, začal pálit, zvířata se vrhla na nepřátele. David nevěřícně zíral na neskutečnou scénu. Timi a Martin leželi na zemi nasáklé krví, oni sami byli celý od krve. Zdálo se, že dýchají. Dvě neznámé dívky po jejich boku na tom byly podobně.

Z boku se k němu blížil zvířecí lovec, při vědomí toho, že to byl kdysi člověk, se mu dělalo zle. Vzpomenul si na sestru. Namířil zbraň, a přestože by ho mohla zrůda jedním skokem dostihnout, jen pomalu kráčela k němu. Chvěly se mu ruce. Uvědomil si, že to nedokáže. Díval se do nelidských očí a náhle mu zmizely ze zorného pole. Vlk obrovských rozměrů srazil nestvůru na bok a roztrhal na kusy. Se zkrvavenou tlamou i tělem pohlédl k bojišti. David udělal totéž a zavrávoral, oporu mu poskytla šelma ne nepodobná kočce, až na svou neskutečnou velikost, která se vedle něho nenadále vynořila.

Simon silně krvácel z levého ramene, tvář ošklivě roztrženou asi drápem. Mířil na skupinku lidí, za jejichž zády se srotilo dvanáct zvířecích lovců. Erik s Gilem vypadali bez větších zranění, i když krve na sobě měli dost. Couvali k Simonovi, po jejich boku obří pes a kocour, který jako jediný nenabral nadměrných rozměrů, což mu na nebezpečnosti neubralo. To už David věděl. I Simona doprovázel obří pes. Timiho had ležel v tratolišti krve, Martinova opice tu vůbec nebyla. Seskupili se kolem nehybného Davida. Simon se na přítele díval, v mladíkově tváři byl strach, nepopsatelný. Volnou a hlavně nezraněnou rukou ho objal.

„Davide. Davide!“ skoro vykřikl.

Vyděšené oči na něho pohlédly. „Otec,“ zašeptal bezkrevnými rty.

Simon se rychle podíval na sešikované nepřátele. Na muže, Davidova otce a vraha miliónů lidí. Robert Johan upíral pohled na syna. Simon mladíka pevně stiskl. Erik a Gil už dávno všechno od svých přátel věděli, nehnutě čekali.

Pak doktor promluvil.

„Synu, moc dobře víš, že vše, co dělám, je pro blaho lidstva,“ příjemný, hluboký hlas. „Oběti jsou nevyhnutelné, ale pomohu miliónům. Vím, že se zlobíš kvůli E…“

„Neopovažuj se vyslovit její jméno. Ty sám jsi ta nejhorší zrůda,“ přerušil ho David svým křikem, v jeho hlase zazníval i náznak pláče.

„Já jsem zrůda?“ syčel doktor. „A co jsi ty? Muž, který miluje muže, dokonce s nimi i spíš. Myslíš, že nevím o tvojí zvrhlosti? Já jsem vědec, pomáhám, ty jsi zrůda, hříčka přírody, bez budoucnosti a bez potomků. Jsi k ničemu.“ Vztekle chrlil slova, tvář změněnou hněvem i odporem.

Simon cítil Davidovo chvějící se tělo. Mladík se k němu těsně přitiskl a pak udělal něco, co nikdo nečekal. Jemně Simona pohladil, vzal jeho tvář do dlaní, přitáhl si ji ke své a políbil ho. Muž byl vyvedený z míry, mladíkovu jazyku ale bez zaváhání odpověděl svým. Cítil oheň rozlévající se jeho žilami, touhu po Davidovi smísenou se vztekem a zlobou na muže, který je jeho otcem. David se odtáhl, zůstal ale v objetí Simonovy paže. Pohlédl na otce.

„Jsem svobodný člověk, otče. Zamilovaný muž. A ten, koho miluji, cítí totéž ke mně. To, kým jsem, nikomu neublíží, nikoho neohrozí. Ty jsi vrah. Zabil jsi milióny lidí a mně jsi zabil sestru.“

„Nezabil, jen vylepšil, změnil,“ přerušil ho znovu doktor. „Je tu s námi i teď. A bude to ona, kdo tě zabije. Dokonalá zbraň, bez duše a srdce. Její existence má smysl.“ Než si ostatní uvědomili dosah jeho slov, řekl: „Zabij ho, běž!“

Jeden ze zvířecích lovců se oddělil od skupiny, pomalu kladl drápaté tlapy. Erik pozvedl zbraň. „Ne!“ zarazil ho Davidův hlas.

„Neblázni, může ti i lhát. Ani to nemusí být tvoje sestra. Je to lhář, Davide,“ mluvil k chlapci Erik, stále u toho na lovce mířil.

David jen zíral na blížícího se tvora. „Davide!“ naléhal Erik, zatímco Simon jen pevněji stiskl chvějící se tělo, opírající se o něho.

Do zvířecího lovce něco narazilo. Tělo, které se zjevilo ve větvoví. Obří opičák srazil lovce na bok, těla se propletla, do boje se ihned připojila Davidova šelma. Obří řemdich posetý trny dopadl na lovcovu hlavu, to byl jeho konec. Ostatní útočníci nečekali, linie vojáků a zvířat se na ně vrhla. Odpověděli bez zaváhání.

David klečel vedle mrtvoly svého otce. Nenáviděl ho, přesto nemohl smazat vzpomínky na dětství, kdy netušil, kým je tento muž a miloval ho, jak jen může syn milovat svého otce. Simon stál těsně za ním, nic neříkal. Myslel na mrtvou sestru, na to, zda zvíře, které ho mělo zabít, byla opravdu ona.

„Pohřbíme lidi do hromadného hrobu i s ním a odletíme, zase,“ ozval se Erik.

Timi s Martinem byli hodně zřízení, ale žili, dvě neznámé dívky taky. Martin byl chvíli při vědomí. Díky tomu věděli, že patří k nim. Nalodili se.

Simon se postaral o raněné, ošetřil povrchová zranění, všem dal injekci. Budou několik dní spát, umělá výživa jim dodá vše potřebné. Vlk se od Timiho nehnul ani na krok, s Martinem byl opičák. Simon věděl, že je tu může nechat pospolu.

Gil překontroloval systémy, vše nahodil a odstartoval. Ve stejnou chvíli Erik odpálil nálože umístěné v lodích, kterými přiletěl doktor Johan s doprovodem.

To už Simon vstupoval do kajuty k Davidovi. Mladík se ještě nepřevlékl, jen seděl na zemi, bledý, s očima upřenýma před sebe. Simon k němu došel, opatrně ho zvedl, svlékl a pomohl mu s koupelí. Uložil Davida do postele, za malou chvíli byl u něho. Lehnul si vedle něho, mladík se mu vrhnul do náruče a rozplakal se. Simon ho pevně objal, hladil ve vlasech a šeptal.

„Davide, je to v pořádku. Už je to v pořádku. Jsem s tebou.“

Když se mladík uklidnil, upřel na muže pohled uplakaných očí. Opatrně se dotkl ošetřené rány na tváři, zraněné ruky v obvazech.

„Miluju tě. Budeme teď cestovat z jedné planety na druhou, nikde se dlouho nezdržíme. Ale když budu s tebou, nic mi nebude chybět.“

„Lásko," zastřeným hlasem odvětil Simon. „Nikdy nezapomenu na polibek, co jsi mi dnes dal.“

„Nevím, co mne to napadlo, prostě jsem musel, nepřemýšlel.“

Simon jemně pohladil jeho rty, letmý polibek na tvář, víčka, rty. Tentokrát ho stravoval jen oheň touhy. David se vyhoupl nad něho, rukama bloudil po nahé hrudi. Polibkem začali, něžným milováním odplavili bolest i smutek ze svých srdcí. Usnuli si v náruči.

Erik došel k palubní desce, zůstal stát, obrátil pohled na Gila:

„Jak jsme na tom?“

„Díky Martinovi máme zásob dost. Musíme se jen rozhodnout, za jak dlouho a kde přistaneme příště.“

„Teď už vždycky jen na chvíli,“ odtušil muž.

„Myslíš, že když jsme jako staří nahrávali tu zprávu, věděli jsme i tohle?“

„Nevím,“ zamyslel se Erik. „Ale to je teď jedno.“

„Martin s Timim budou v pořádku? Co říkal Simon?“

„Budou i ty holky, co u nich byly. Jsem zvědavý, kdo to je a kde se vzaly," usmál se. „Ale jsem rád, že jsou s klukama, docela jsem se bál, aby nezůstali sami." Zadíval se na mladíka.

„Nekoukej tak, nemůžu se pak soustředit.“

Erik ho zvedl a políbil. „Neblázni, jen nastavím autopilota, počkej,“ odtáhl se mladík.

Muž ho prudce otočil čelem k ovládací desce a celým tělem se k němu přitiskl.

„Moc času nemáš.“

Gil cítil Erikovu touhu, jeho nenechavé ruce mu bloudily po těle.

„Jestli toho nenecháš, tak to neudělám správně. Eriku!“

To už mu ale muž zajel rukou do kalhot. „Tak to neprotahuj.“

Jen co Gil nastavil, co potřeboval, skončil s Erikem na zemi. Nezdržovali se přesunem do kajuty a nebylo to zdaleka jejich poslední milování právě tady.

Loď poklidně plula vesmírem, členové posádky, původní i noví, spali. Pojilo je přátelství, některé láska. Aniž by to tušili, bylo před nimi mnoho let, víc než by si kdy mohli představit. Nikdy už na žádné planetě nezůstanou, jejich domovem se stala vesmírná loď.

*konec*