Pekelník IV.

Lukášovi se sevřel žaludek. Vládce. Ignis ho sem vzal, aby ho chránil. Porušil nějaké pravidlo? Hrozí mu trest? Hlavou mu vířilo nespočet myšlenek, byl vyděšený.

Pekelník došel k posteli, sedl si na kraj a přitáhl si mladíka k sobě. Lukáš se schoulil v horkých silných pažích.

„Neboj se,“ zašeptal Ignis.

„Ty sám máš strach, nebo ne strach ale obavu ano,“ zakňoural.

„Neublíží ti, neboj se.“

„A tobě?“ podíval se mu do tváře Lukáš.

„To se uvidí.“

„Ignisi,“ vyskočil na kolena.

Pekelník ho pohladil drsnou dlaní po tváři. Díval se do Lukášových vystrašených očí. Nebál se jeho, bál se o něj. Byl to nepoznaný a nepopsatelně krásný pocit.

„Nejsem žádný beránek. Nevíš, co vše jsem už mezi lidmi napáchal.“

„Zabil jsi někoho?“ zeptal se a hned té otázky litoval. Co když řekne ano.

Ignis se ušklíbl. „Přímo ne, ale tisíce zemřely, protože jsem dobře provedl svůj úkol.“

„Nechci to vědět, neříkej mi to.“

„Lukáši, je to moje minulost, i když u dávno nejsem…“

„Tvoje minulost zůstane minulostí, nechci ji znát, nechci to vědět.“

Pekelník ho zaujatě sledoval: „To myslíš vážně?“

Lukáš si uvědomil, že ta otázka je něčím důležitá, nebyl si jist čím. Ale rozhodně věděl, co chce.

Na důkaz pokýval rázně hlavou: „Naprosto vážně.“

Tentokrát ho Ignis přitáhl k sobě a sevřel tak, že skoro nemohl dýchat. Něžně hladil vlasy, krk i záda. Nakonec ale všetečné ruce sklouzly níž. Mladík se lehce zaklonil, rukama pohladil zátylek a to on si přitáhl pekelníkovu tvář pro polibek. Ignis se hned probojoval svým jazykem do jeho úst. Povalil Lukáše na postel, ten roztáhl nohy. Ignis se uvelebil v jeho klínu, plnou vahou se na mladíka položil. Možné protesty zamkl v dalším polibku. Levačkou mu znehybnil ruce za hlavou. Druhá ruka, jazyk, zuby i rty byly to jediné, co dokázal Lukáš vnímat. Pekelník ho znovu měl ve své moci. Jako by hledal místo na Lukášově těle, které ještě neochutnal. Po celou dobu hltal mladíka pohledem.

„Ignisi.“

„Copak?“ zapředl mu do ucha, pustil mu ruce a díval se mu do očí.

Mladík popadal dech. Zatlačil na svalnaté tělo. Sám by ho nikdy neposunul ani o milimetr. Pekelník se ale hned podvolil tlaku jeho rukou. Teď byl on na zádech a Lukáš nad ním. Oplácel muži sladké mučení a on mu to dovolil. Doslova. Ruce položené dlaní k posteli, na nich napjaté svaly, jak se snažil ovládnout. A Lukáš si to vychutnával. Když přes pevné břicho došel k houštině chloupků, olízl bradavku. Odměnou bylo zamručení. On ale chtěl víc, lehce stiskl zuby a pak trochu silněji. Ignis vrčel, ale v mladíkovi to nevyvolávalo strach, naopak. Pokračoval, ještě chvilku, malou chvilku a pak ho pekelník sevřel kolem boků, Lukáš se chytil jeho rukou, prohnul se v zádech a dosedl. Ignis držel pevně boky svého milence a udával tempo. Náhle mladíka strhnul pod sebe na břicho, byli stále spojeni. Líbal prohnutá záda, jazykem přejel po páteři. Zajel mu rukou do vlasů, zaklonil mu hlavu a přisál se k jeho krku. Kousal a líbal kůži přesně tak, jak věděl, že se to Lukášovi líbí. Ten se pootočil, políbili se. Pekelník něžně pohladil jeho tvář. Svět kolem nich přestal existovat.

Lukáš ležel na zádech a snažil se popadnout dech. Ignis na boku, jednou rukou si podpíral hlavu, druhou bříšky prstů přejížděl po Lukášově rozpáleném těle. Mladík se zachvěl, zachytil mu ruku, jejich prsty se propletly.

„Nech toho.“

Pekelník se sklonil, tam, kam mu bylo odepřeno dojít prsty, se vydal jazykem. Olizoval pot z jeho těla, ale bylo jednoznačné, kam míří.

„Neblázni,“ okřikl ho Lukáš, ale věděl, že to Ignise nezastaví. Když se díval, s jakou rozkoší ho ochutnává, setkal se s jeho pohledem, byl ztracený. Pekelník se velmi pomalu dostal k jeho klínu, culil se při pohledu na důkaz Lukášova vzrušení.

„Mám přestat? Vážně to chceš?“

„Ne,“ zachroptěl mladík.

Tentokrát Ignis nespěchal. S největším zaujetím olizoval, sál a cucal jeho ocas. Nakonec Lukáš zabořil ruce do dlouhých černých vlasů, v divokém tempu přirážel do horkých úst. Pekelník si vychutnával vášeň, která Lukáše ovládla, i jeho vyvrcholení.

Znovu popadal dech, když si Ignis lehl vedle něho. Lukáš natáhl ruku, dotkl se tváře, rtů. Muž se sklonil a položil si hlavu na jeho hruď. Lukáš se díval do neskutečně černých očí, prsty se probíral pramínky dlouhých vlasů. Pekelník mu ležel opřený o hruď, ale bylo to tak intimní, zvláštní, silné. Oba to vnímali, jedinečnost chvíle. Nechtěli ji porušit. Ignis zavřel oči. Vypadal, že spí. Lukáš se bál pohnout.

Nevěděl, kolik uplynulo minut, nakonec Ignis otevřel oči. Usmál se na Lukáše.

„Musíme jít.“

„Nemám tu oblečení, přece nepudu nahatej?“ děsil se té představy Lukáš.

„Půjčím ti svoje.“

„Děláš si srandu?“ přejel mladík pohledem rozložitou svalnatou postavu.

„Mám tu něco z dob, kdy jsem byl mladší, to ti bude.“

Zmizel mu z dohledu. Za chvilku stál u postele a podával mu černé kožené kalhoty. Lukáš se neptal na spodní prádlo. Věděl, že nic takového Ignis nenosí, takže bude muset naostro. Kalhoty mu padly. Pekelník se k němu přitiskl, rukama mu sevřel zadek.

„Jsi v nich k sežrání,“ sklonil se a dal mu pusu.

Sám měl na sobě podobné. Boty, triko, košile, nic takového. Pekelník ho chytil za ruku. Za dveřmi byla široká chodba, stěny zdobené portréty lidí. Bosé nohy se bořily do vysokého chlupu koberce táhnoucího se celou chodbou. Zahýbali a tak dlouho šli, že už by netrefil zpátky, ani kdyby a tom závisel jeho život. Po dlouhém putování spletí chodeb, se octli před zlatými dveřmi. Lukáš polkl, cítil strach. Ignis mu stiskl ruku.

„Přicházím na pozvání,“ zvolal.

Dveře se otevřely. Lukáš čekal všechno možné, ale to, co spatřil, ho dokonale vyvedlo z míry. Pokoj nebyl o moc větší než ten Ignisův. Postel byla menší a uprostřed velký kamenný stůl. U něho seděl muž. Zhruba o hlavu vyšší než pekelník, rudá kůže a na ní tetování, pokrývající ho od hlavy k patě. Bylo temně rudé, o něco málo tmavší než barva kůže. Oválná, protáhlá tvář, špičatá brada. Bez vousů, bez vlasů. Dlouhé prsty zakončené drápy.

„Pojďte dál.“

Pronesl a při tom na ně pohlédl rudýma očima. A Lukášovi se podlomila kolena. Absolutní moc, síla jakou u nikoho nepoznal. Vyschlo mu v krku.

Vstoupili, rána za jejich zády jim oznámila, že jsou v místnosti jen oni tři.

„Doneslo se mi, že jsi dal jednomu z mých poddaných jméno. Je to pravda?“ červené oči se mu propalovaly snad až do mozku.

„Ano, pane.“

„Šel jsi sem s ním dobrovolně?“

„Ano, pane.“

Přistoupil k němu, sevřel mu bradu, rudé oči ho pohltily, neviděl nic než je. Lukáš měl pocit, že omdlí, ucítil, jak mu pekelník ještě pevněji stiskl ruku.

„Jen ať mu nic neudělá.“ To byla myšlenka, kterou ale zjevně viděl i ten, co mu svíral rudou rukou bradu. Povytáhl obočí a pak pohlédl na pekelníka.

„Ignis? To jméno se mi líbí.“

Pustil Lukáše, došel ke stolu a posadil se.

„Lukáši, nemůžeš jen tak chodit po světě, když jsi poznamenaný.“

„Poznamenaný?“

„Neřekl jsi mu to?“ mluvil klidným tónem, ale bylo v jeho hlase cítit hněv.

„Stalo se to před pár minutami, chtěl jsem, až budeme sami. Obával jsem se přijít pozdě.“

Rudý se rozesmál a chvilku mu trvalo, než se uklidnil.

„Ty jsi se obával? To bych rád viděl. Dobře. Svoje slovo plním. Vybereš dobu a místo, ale on,“ ukázal dlouhým drápatým prstem na Lukáše, „s tím musí souhlasit.“

Ignis kývl, na Lukáše se nepodíval.

„Bereš mu život, musí si tu cestu zvolit, musí být přesvědčený, že to chce. Jedno zaváhání a ty víš, co se stane.“

Pekelník znovu přikývl.

„Můžete jít.“

Cestou zpět nemluvili, stále se drželi za ruce. Jakmile se zavřely dveře pekelníkova pokoje, pustil Lukášovu ruku.