Pekelník V.

„Co se děje? Mluv se mnou. Ignisi?“

„Nejdřív se musíš najíst, pak si promluvíme.“

Lukáš chtěl vědět všechno hned, ale uvědomil si, že má hrozný hlad. Za chvilku už mu pekelník donesl maso, brambory a víno. Mladík se najedl. Najednou se cítil nesmírně ospalý, víčka mu padala, nedokázal tomu bránit. Trochu Ignise podezíral, že v tom má prsty. Ten ho vzal do náruče, donesl na postel, znovu se uvelebil Lukášovi na hrudi a oba usnuli.

Nevěděl, jak dlouho spal, ale když se probudil, Ignis ležel vedle něho a spokojeně oddechoval. Chtěl ho pohladit, natáhl ruku…

„Ne,“ zaznělo mu v hlavě. Cuknul rukou zpět.

„Pojď před dveře, dělej! Než se probudí.“

Netušil, kdo mu našeptává ty věty, co slyší, ale vykoukl na chodbu. Byl tam zase jeden s černou kůží. Tenhle byl potetovaný po celém těle, dlouhé vlasy spletené v copu sahající k pasu. Vyšel, měl strach a zároveň cítil zvědavost. Neznámý si ho se zájmem prohlížel.

„Máš krásná znamení, taková jsem ještě neviděl.“

„Co chceš?“ hlas se mu chvěl.

„Nemusíš se bát, já mám rád holky. Nebudu se po tobě sápat. Chci ti pomoct a jemu taky. Něco mu dlužím, je to už dávno. On sám ti to říct nemůže, já jo. Není to úplně podle pravidel, ale koho to zajímá,“ usmál se.

Lukáš se trochu zklidnil, ale odstup si udržoval.

„Nerozumím tomu.“

„Lukáši, jmenuješ se tak?“ Mladík přikývnul.

„Požádej ho, ať ti ukáže tvoje znamení. A cokoliv ti navrhne, musíš přijmout, ale musíš o tom být přesvědčený, že to chceš.“

„Jak cokoliv, o čem to mluvíš, co přijmout?“ teď už byl rozčílený.

„To je těžký, tohle nikdo neuděl a nechtěl. Sám nevím všechno.“ Černý před ním se ošíval.

„Chtěl si mi poradit, to je tvoje rada?“ odseknul mu.

„Hele, to není sranda, ani já se v tom nevyznám. Můžu ti pomoct, trochu a jen na chvíli, ale něco za něco.“ V očích mu zasvítily plamínky.

„Chceš moji duši?“

„To by mi on, Ignis, utrhl hlavu. Ne, chci, abys mi dal jméno.“

„Co s tím máte, vy si tu nedáváte jména, nebo co?“

„To ti může vysvětlit Ignis sám, později. Dáš mi jméno?“

„Ano, dám ti jméno.“

Černý se rozzářil a tvář ozdobil úsměv. Pak se sklonil k Lukášovi a dlouho mu něco šeptal. Když odstoupil, měl mladík vytřeštěné oči, ale přikývnul. Rovnal si myšlenky, snažil se vstřebat i zapamatovat vše, co se právě dozvěděl.

„Mé jméno,“ zaprosil neznámý.

„Nigrum,“ zašeptal Lukáš a díval se do černé tváře.

Černý se culil, šeptal si své jméno pro sebe. Otočil se a odcházel pryč. Pak se ještě na chvilku zastavil, otočil se na Lukáše. V tom pohledu něco bylo, mladík nedokázal odhadnout co. Jeho intenzita byla jiná.

„Běž za Ignisem, za chvíli se vzbudí, běž,“ popoháněl ho.

Lukáš zapadl zpět do pokoje. Ignis se převaloval, pomalu se probouzel ze sna.

„Nigrum ho uspal,“ napadlo ho, proto se nevzbudil. Když teď ví, o co jde, byl rád. Věděl, že nemá moc času, musí to udělat co nejdřív. Došel k pekelníkovi, lehl si k němu, přitiskl se k jeho zádům a políbil ho na krk. Ignis se ihned přetočil, objal Lukáše a zadíval se mu do očí.

„O čem to mluvil váš vládce? Jaké místo a dobu máš vybrat?“

Pekelník nečekal, že se hned bude ptát, hned bude chtít odpovědi na své otázky. Doufal v trochu času, měl obavu, že jim toho společného nezbývá mnoho. Nikdo nepřijme bez otázek a pochybností něco takového. Stačí malé zaváhání… Zavřel oči, zhluboka se nadechl, pak znovu na Lukáše pohlédl.

„Nemůžeš tu zůstat a já nemůžu být s tebou ve tvém čase. Myslel jsem na středověk, můžeme zvolit odlehlou oblast. Bylo by to malé území.“

S každým dalším slovem čekal, kdy přijde Lukášovo zaváhání a s ním jeho zkáza. Nic takového se nestalo. Nadechl se, chtěl pokračovat…
Ozvala se rána, jak někdo vyrazil dveře Ignisova pokoje. Stál v nich vládce a Lukášovi se při pohledu na jeho tvář chtělo zvracet. Strach a hrůza opanovaly jeho mysl.

„Jak si se mohl opovážit zkusit mne podvést? Tvůj trest se nevyrovná ničemu, co se zde odehrálo za posledních tisíc let.“

Křičel na Ignise, kráčel k němu, milimetry ho dělily od pekelníka, když se mezi ně vrhl Lukáš.

„Nic nevěděl, on nic nevěděl, to já.“ Chvěl se po celém těle. „Bál jsem se, bál jsem se, že udělám chybu, a když mi Nigrum nabídl pomoc, neodolal jsem pokušení. To je přece váš obor, nebo ne? To já, ne Ignis. Přísahám,“ natáhl třesoucí se ruku, jako by chtěl zadržet kráčející postavu.

Červené oči si ho měřily a Lukášovi se zdálo, že vztek v nich mizí. Vládce skutečně zastavil, po tváři se mihnul letmý úsměv.

„Nigrum? Ty už jsi zase někoho pojmenoval? Budete muset zmizet co nejdřív, zdá se.“ Pak jeho tvář ztvrdla.

„A teď mi povíš, co ti řekl, do posledního slova.“

„Smím vám to pošeptat?“

Vládce přikývl a Ignis stejně jako Lukáš nevěřícně zíral, jak vládce sklonil hlavu k jeho rtům. Mladík poslušně odříkal slovo od slova, co mu Nigrum před chvilkou šeptal venku na chodbě. Když skončil, červený, tetovaný muž se vztyčil.

„Hodně jsi riskoval, vše jen pro něho.“ Pohledem zavadil o pekelníka.

„Podej mi ruku!“ nařídil Lukášovi.

Mladík se neodvažoval odporovat, natáhl pravou ruku, třásla se mu tak, že ji skoro červený nemohl uchopit. Sevřel mu zápěstí, drápem něco jako by mu na něj z vnitřní strany psal. Totéž udělal s druhou rukou.

„Něco na tobě je, chlapče, bereš mi jednoho z mých nejvěrnějších. Bude mít své úkoly i ve vašem novém životě, ale budete spolu. Místo a čas určím já.“

Pohlédl na Ignise, ten se nepohnul. Nemusel dát souhlas a nesouhlasit by ho ani nenapadlo. Červený pozvedl pravou ruku, luskl prsty…

Stáli v jiném pokoji, kamenné zdi, postel plná polštářů, stůl obtěžkaný jídlem a pitím. Zdi ozdobené gobelíny, v krbu planul oheň. Pekelník se na Lukáše vrhnul, ve tváři bolest i vztek. Zuřil. Přirazil ho ke zdi, znehybnil ho a vrčel mu přímo do obličeje.

„Co tě to napadlo, co jsi myslel, že sakra děláš? Proč jsi se s tím chlapem vůbec bavil?“

Lukášovi tekly po tvářích slzy, ale strach neměl.

„Protože ty jsi mi nic neřekl, radši jsi mne uspal. Chtěl jsem, chtěl jsem, aby bylo všechno v pořádku, nic se ti nestalo. On mi nabízel pomoc, řekl, že ti to dluží, je tvůj přítel.“

Sevření silných paží povolilo, popadal dech, ale neodvažoval se na pekelníka podívat. Zradil ho, to celé byla léčka a on do ní nakráčel jak tele na porážku. Neuměl si představit, co všechno Ignisovi hrozilo kvůli němu.

Pekelník ho sevřel do náruče, vzal ho za bradu, pozvedl mu tvář. Začal slíbávat slzy na Lukášových tvářích, došel k jeho rtům. Jazyky se propletly. Když se odpoutali, zašeptal mladík:

„Promiň, já…“

„Už to nedělej, s žádným z nás, kdyby se tu někdo objevil, s nikým nemluv. Ani prosby, ani sliby, na nic se nenech nachytat, rozumíš.“ Měl naléhavý hlas, byl vážný, ale vztek byl pryč.

„Dobře, nezl…“

Byl umlčen polibkem. Za chvilku leželi na kožešině z medvěda, která byla na zemi. Mladík byl nahý a pekelník se pásl pohledem na jeho těle. Pevně sevřel Lukášovy boky a dravě se ho zmocnil. Miloval ho divoce, bez zábran. Ochutnával svíjející se tělo, které měl ve své moci. Olizoval, kousal i líbal jeho pokožku, nemohl se nasytit, chtěl pořád víc. Lukáš se zachytil jeho zad, zaryl mu nehty do horké kůže, slyšel vlastní steny a výkřiky slasti. Vnímal jen muže, který si ho tu na podlaze bral. Chtěl ho, chtěl všechno, co mu dával. Miloval ho.

Na Ignisově těle se perlil pot, díval se na mladíka a mlsně se olizoval. Lukáš pomalu přicházel k sobě, setkali se pohledy.

„Tváříš se jako kocour, co dostal něco na zub,“ usmál se.

Pekelník se rozzářil: „Mňaau, smetanu já rád.“

„Komediante.“

Muž se k němu naklonil: „Nevím, jestli budu schopen lásky, tak jako ty. Chci být s tebou, neumím si představit, že by to bylo jinak. Nikdy jsem nic takového necítil.“

„Miluju tě.“ Chtěl, aby to Ignis věděl, aby to slyšel od něho.

„Lukáši.“

„Nemusíš to říkat. Já s tebou chci být Ignisi. Nevím, kde jsme teď a co nás čeká, ale pokud budeme spolu, chci to.“

Dívali se na sebe, dlouhé ticho je obestřelo.

„Co mám za znamení? Všichni mluví o tom, že jsi mne poznamenal.“

Pekelník ho postavil na nohy a dovedl Lukáše k velikému zrcadlu.

„Tohle ostatní vidí.“

Lukáš se díval nevěřícně na svůj odraz. Po celém těle měl spirály černé barvy. Nebyla vynechána jediná část, i v obličeji se mu stáčely drobné spirálky. Ignis mu otočil ruce dlaní vzhůru, tam kde se ho dotkl vládce, měl červené značky.

„Nikdo se tě neodváží dotknout. Všichni to vidí a vědí, že někomu patříš. Znaky vládce odradí i největší opovážlivce.“

„Já ti patřím?“ polkl na sucho.

„Ne, ty víš, že takhle to není.“ Přitáhl si Lukášův obličej k sobě. Zblízka se dívali do očí. „Ale v mém světě se takové vztahy nepěstují, rozumíš?“ naléhavost otázky i pohledu visely ve vzduchu.

Mladík se k muži přivinul, položil si hlavu na rozložitou hruď.

„Rozumím,“ řekl. Cítil, jak se napjaté tělo, které objímal, uvolnilo.

„Nevěřím, že se to stalo, že jsi se mnou šel. Pořád ještě si myslím, že je to jen sen,“ ozval se Ignis. „Au“ nadskočil, protože ho Lukáš štípnul.

„Není to sen, já se ti nezdám.“

Znovu se podíval do zrcadla, viděl jen své nahé tělo, čistou kůži. Zřetelné zaklepání na dveře je vytrhlo z myšlenek.

„Pane, máme připravit oběd?“

Pekelník se usmál. „Tak kdopak z nás dvou tu je šéf, hmm?“

„Odpověz mu a pak se musíme oblíknout,“ poradil mu Lukáš.

„Připravte vše pro mne i mého hosta.“

Služebník se vzdálil.

Lukáš se rozhlížel po pokoji, velká skříň přilákala jeho pozornost. Když se díval do jejích útrob, nebyl si jist, že vidí dobře. Oblečení se mu nezdálo.

„To je fakt pro mužský?“

Ignis se rozesmál. Pomohl mu vybrat ty správné kousky, co patří k sobě, a obléknout se.

„Jdeme zjistit, kdo jsme a kde jsme, co říkáš?“ Vzal Lukáše za ruku, vyšli z pokoje.

Epilog

Dívka spěchala chodbou, v rukou tác s horkým čajem a lék, který si pan Lukas vyžádal u ranhojiče. Ve tváři měla smutek a strach. Všichni věděli, že je pán vážně nemocný. Jeho úctyhodných 112 let nedávalo moc naděje na uzdravení. Ani jeho přítel, hrabě Ignis, nebyl klidný a to většinou nepodléhal nervozitě. Celé podhradí se třáslo strachy. Pokud pán zemře, kdo převezme jeho panství. Pan Lukas dbal na dodržování zákonů, ale lidem neubližoval, tak jak se to dělo v okolí. Došla ke dveřím jeho pokoje. Zhluboka se nadechla, zaklepala a bez vyzvání vstoupila.

V pokoji se zastavila na prahu a čekala. Pan Ignis byl na lůžku v náruči držel starého pána, líbal ho na tváře i čelo, konejšivě ho kolébal. Když ji spatřil, opatrně muže ve své náruči uložil do polštářů. Seskočil z postele a převzal tác.

„Děkuju,“ řekl.

Uklonila se a odešla. Nebyla ráda v jeho společnosti. Nikdy jí ani nikomu jinému ani slovem neublížil. Přesto se nechtěli ani ti nejstatečnější muži zdržovat v jeho společnosti.

Ignis položil tác na stolek u postele. Svlékl se, jen kalhoty si nechal a znovu si vlezl k muži do peřin.

„Lukáši, jsem u tebe.“

„Ignisi,“ zašeptal stařec.

Pak otevřel oči, pohledem přejel nahou hruď. Usmál se, prsty se lehce dotýkal horké kůže, zajel do houštinky černých chlupů. Pekelník se sklonil, sevřel ho v náruči. Líbal šedivé vlasy. Cítil bolest, která jeho milého svírala. Nemohl mu pomoci a nemohl se dívat, jak trpí. Když ho Lukáš požádal o pomoc, souhlasil. Věděl, že mu zbývá jen pár dnů. Nemohl snést pohled na to, jak umírá v strašných bolestech.

„Miluju tě, Ignisi, nelituju jediné minuty s tebou,“ podíval se do černých očí a spatřil slzy. „Ignisi?“ zašeptal.

Pekelník nikdy neplakal, nikdy za celou dobu, co byli spolu. Teď mu ale tekly slzy po tvářích. Pohladil milovanou tvář a políbil milovaného muže.

„Udělej to, moc tě prosím. Už tu bolest nedokážu snést a odpusť, že tě o to žádám,“ zašeptal mu do ucha a položil hlavu na jeho hruď.

„Nemusíš se omlouvat, víš to moc dobře,“ dostal odpověď.

Znovu se Ignisovi podíval do tváře, lehce přejel prstem po jeho rtech. Pekelník sevřel jeho palec, vsál a olíznul. Potom ho pustil. Stařec se pousmál. Vzpomínal na ten den, kdy se s Ignisem potkal, na první dotek jeho drsných dlaní. Věděl, že jeho myšlenky vidí i on. Pevněji Lukáše sevřel. Chvíli ještě tak setrvali.

Jeho tělem znovu projela vlna bolesti, až mu slzy vyhrkly z očí. Pekelník se natáhl pro čaj, nalil do něj jed, který si obstarali, podal hrnek starci vedle sebe. Několika doušky ho vypil. Nemluvili. Ignis sevřel Lukášovu tvář, líbal ho do posledního dechu. Lukáš se k němu tiskl, hladil ho a svíral, dokud z něho nevyprchal život.

Pekelník se díval do klidné, nehybné tváře. Plakal a křičel. Řval tak mocně, že se ve zdech ozvalo praskání a trhliny je narušily. Služební se klidili z dosahu toho nelidského hlasu.

„Je čas.“

Ignis poznal hlas vládce. Opatrně položil Lukášovo tělo. Předstoupil před toho, kterého tolik let neviděl.

„Myslel jsem, že se ho nabažíš a vrátíš se. Za pár let. Ale ty jsi s ním zůstal. Jsem překvapen. A protože jsi dodržel své slovo, můžeš se vrátit.“

„Nevrátím se,“ řekl odhodlaným hlasem.

Rudá drápatá paže mu sevřela hrdlo, červené oči se propalovaly jeho myslí. Vládce pozvedl obočí v údivu.

„Ty jsi ho miloval, miluješ ho stále. Vidím tvé odhodlání. To, co chceš udělat. To ti ale nemůžu dovolit, synu. Můj jediný synu.“

„Nevrátím se,“ zachroptěl Ignis, stále v sevření silné paže.

Pustil ho a odstoupil.

„Ty to myslíš vážně, byla to chyba doufat, že to povyražení mi tě vrátí. Ztratil jsem tě.“

„To už dávno a ty to víš, otče.“

Jejich pohledy se setkaly.

„Nemůžeš tu zůstat, nechceš se vrátit. Co čekáš, že udělám?“

„Však ty na něco přijdeš. Vyhýbat se svým vlastním zákonům ti šlo vždycky dobře. Jinak bych ani nežil,“ odsekl Ignis.

Červená tvář na okamžik ztvrdla. Pak ale vládce kývnul.

„Rozluč se! To je to poslední, co ti dám.“

Pekelník si opět přivinul Lukáše do náruče, cítil chlad jeho těla. Políbil ho na rty, nechával stékat slzy po svých tvářích. Díval se na něho a viděl toho mladíka, který ho uhranul, hned jak ho spatřil.

„Miluju tě,“ zašeptal.

Uslyšel lusknutí prstů a pak už nebylo nic.

Vládce se díval na sochu, kterou měl před sebou. Muž něžně objímající starce, držíce ho v rukou, se smutně dívá do jeho tváře.

Otočil se a zmizel. Socha ve stejném okamžiku s ním.

Seběhl po schodech do spodní části budovy. Tady byla vždycky zima, ale teď v těch vedrech, to byla příjemná vzpruha. Prošel známou uličkou a ztuhnul. Před ním byla socha, sousoší, které nikdy dřív neviděl. Díval se na svalnatou postavu muže, v jehož tváři se zračil nevýslovný smutek a bolest. Na tvářích měl slzy a v rukou něžně svíral tělo starce se zavřenýma očima. Zdálo se mu, že stařec je mrtvý.

Přečetl si štítek: „Navždy spolu“