Pekelník - Nigrum

Seděl za kamenným stolem, nic nečetl ani nepsal, čekal. Nigrum za svou lest zaplatil. Dva lidské životy prožil jen jako člověk a lehké to zrovna neměl. Po návratu se sice zapojil, něco se ale změnilo. Splnil každý úkol bez reptání, co bylo nutné, vykonal. Stal se někým jiným. Od chvíle, co mu dal Lukáš jméno. Vrátila se mu vzpomínka na syna. Nikdy mu z mysli nevymizí obraz Ignise, držícího mrtvé tělo přítele, vyznávaje mu lásku. Lásku. Vztekle vstal, bouchl do stolu, přejel po něm drápy, které zanechaly hluboké vrypy. Zuřil a potřeboval se vybít, než jeho poddaný dorazí. Zaklepání ohlásilo jeho příchod příliš brzo.

„Dál,“ vztek jím stále cloumal.

Černá postava s tetováním od hlavy k patě, vlasy měl o dost kratší, zmizel dlouhý cop, kterým se dříve pyšnil. Nyní mu spadaly pod lopatky. Sklopil hlavu.

„Volal jste mne, pane.“

„Co se děje? Trest sis odpykal, můžeš žít jak dřív, ale změnil ses. Chci vědět proč,“ vrčel.

Nigrum k vládci pozvedl oči. Ten do nich překvapeně hleděl. Přikročil k němu blíž, díval se do černých očí, dříve byly rudé jako jeho.

„Tak moc tě to změnilo?“ byl překvapen.

„Asi ano, pane.“ Neochotně mu pohled oplácel.

Zamyšleně ho pozoroval, věděl, že ať mu nařídí cokoliv, splní to. Zároveň chtěl něco získat, intriky a kličky, rád měnil běh věcí. Odvrátil se. Chvíli se rozmýšlel, pak dospěl k rozhodnutí. Pokud se nemýlí, bude to ještě hodně, hodně zajímavé. Jeho potřeba se vměšovat do Nigrumova života byla neobvyklá, on sám si uvědomoval, kvůli komu to tak je. Ignis a Lukáš. Oni dva a Nigrum.

„Můžeš jít, zítra dostaneš úkol,“ pronesl zády k stojícímu.

„Ano pane,“ odešel.

Nigrum stál před sochou. Objevil ji náhodou, Ignis byl stejný, jak si ho pamatoval, na jeho lících slzy. To byl obraz, jež se mu vryl do paměti. Stařec v Ignisově náruči musel být Lukáš, poznával ho ve starcově bezvládném těle. Dotkl se tváře muže, který byl mrtvý, ve chvíli kdy se změnili v sousoší. Lhal mu, Lukášovi, spor mezi ním a Ignisem byl právě pro to, že on Ignise chtěl a Ignis jeho ne. Žárlil a využil první příležitost pro pomstu, za svůj úskok zaplatil a často na ty dva myslel. Nigrum věděl, jak velký dar mu Lukáš dal, když vyslovil jeho jméno. Nejen, že se mu líbilo, přetrhlo staletá pouta. Někdo jako on, celou svou existencí jen kolečko v dobře promazaném soukolí. Ani on sám si tehdy nedovedl představit, kým se stane. Mladík nevědomky porušil nejstarší zákon, kterým se všichni řídili. A dokonce mu to prošlo. Ještě chvíli se na ně díval, pak se vrátil.

Jen co se zhmotnil ve svém pokoji, otvorem ve zdi mu do něj spadl svitek. Úkol. Automaticky listinu uchopil, rozbalil, přečetl, odhodil do ohně. Zapraskání a rudý plamen, stvrzeno přijetí. Neotálel, nebyl důvod čekat. Z náhlého popudu se postavil před zrcadlo, zasekl ostrý, zahnutý nehet, spíše dráp do zápěstí. Zavřel oči. Vybavil si Lukáše, jaké měl ornamenty po těle, když ho Ignis poznamenal. A Ignise, jeho kůži znal do všech detailů. Chvíli tak setrval, než otevřel oči. Nové linie barev se mu vinuly od zápěstí na hruď až ke krku. Změnili ho, oni dva. Jejich socha zmizela, to on ji ukryl přede všemi. Ztěžka vzdychl. Není, kým byl, už nikdy nebude, nemá budoucnost. Doufal, že se vše srovná po jeho návratu, nestalo se. I druhové se mu stranili pro jeho odlišnost, jež z něho cítili.

Nadechl se, přivřel víčka, když je pozvedl, stál v lese. Nemusel čekat dlouho, po cestě se blížil muž, pomalu, klidným krokem, dokonce si broukal. Nigrum se posadil na kraj cesty, schoulil se.

Byl v dobré náladě, právě uběhl svou trasu v čase, který nedal už dávno. Měl radost. Byl to další krok k novému životu. Trochu se zasmušil, životu. Dva roky se topil a nevěděl o tom, s sebou stáhl všechno a všechny. Mirek s ním vydržel neskutečně dlouho, i když chlastal první ligu a byl k němu hrubý, slovně i fyzicky. Vystřízlivění bylo bolestné, rozchod ho hodil na úplné dno. Pustil místo, než ho šéf sám vyhodí, prostě odešel. Chvíli tápal, pak mu brácha podal pomocnou ruku. Dařilo se mu s knihkupectvím a chtěl otevřít ještě jedno. Nabídl mu práci. On jediný měl ještě odvahu to s ním zkusit. Mladší bráška. Nikdy si moc nerozuměli, o to víc si jeho vstřícnosti vážil. Půl roku seká latinu. Je to málo, je ale odhodlaný vydržet. Mirek se s ním ještě jednou sešel, byl v tom smutek, bolest a slzy. Už se nemohl vrátit, tak jak v to Erik doufal. I na schůzku ho doprovodil přítel. Stál opodál a bedlivě je sledoval. Možná že kdyby Mirkovi řekl, jak moc po něm touží, přál by si dostat druhou šanci. Možná by on… neudělal to. Omluvil se mu za vše, poděkoval a zdrhnul. Rozbrečel se už cestou domů, sesypal se, hned jak dveře zapadly. Mirek si zaslouží být šťastný.

Na to všechno myslel, když náhle spatřil zhroucenou postavu u cesty. Došel k neznámému. Černovlasý muž, věk těžko hodnotit v té tmě.

„Jste v pořádku, pane? Potřebujete pomoct?“

Zvedl k němu tvář, měl zvláštní temné oči. Nic neřekl.

„Potřebujete něco?“

„Je tu někde hospoda, kam se dá zajít na skleničku?“ ochraptěle promluvil. „Potřebuju panáka.“

Erik přikývl. Muž vstal, nechal se vést. Erik se po očku mrknul, byl o kousek nižší, svalnaté pevné tělo, které bylo obepnuté těsnými kalhotami a přiléhavou košilí. Polobotky. Vlasy něčím svázané do ohonu. Nemluvil. Až před barem ho oslovil, upřeně mu u toho hleděl do očí. Byl to zvláštní pohled, brnělo mu z toho celé tělo. Jinak ten pocit nemohl popsat.

„Nedáte si se mnou? Zvu vás. Společnost bych uvítal.“

„Děkuju, já už mám svůj rybníček vypitý. Už nepiju.“

Snažil se být milý, ani nevěděl proč.

„Jedna sklenička, to vám neublíží,“ lákal ho neznámý.

Líbil se mu, nečekaně ho upoutal a přitahoval, rád by ho poznal blíž, ale za tuhle cenu ne.

„Opravdu ne, nezlobte se,“ vydechl, prudce se otočil a rychle odešel.

Nigrum se díval na jeho široká záda, v hrudi mu zahořel plamen touhy. Lukáš a Ignis, i oni se mu připomenuli. Vytratil se do tmy v zajetí vzpomínek a přání.

Erik si myslel, že šlo jen epizodu, náhodné setkání. Ano i ne. Pití mu ze vzpomínky vymizelo, zůstala tvář se spalujícím pohledem. Litoval, že se nezeptal na jeho jméno, chtěl by ho znát. Byla to hloupost, věděl to. Nač jméno, když ho už nikdy neuvidí. Přesto na to myslel.

Vybaloval nové knihy, rovnal je do připravených regálů. Autor byl poměrně nový, ale velmi rychle si získal širokou čtenářskou obec. I proto knih vzal rovnou víc, nejdřív se ale poradil s Pavlem. Bratr už mu důvěřoval, on ale nechtěl udělat nic, s čím by přímo nesouhlasil. On jediný mu dal šanci a Erik ho nezklame. Zvuk zvonku přivítal příchozího, Erik šel k pultu. Okamžitě ho poznal. Muž ani nezkoušel předstírat zájem o knihy. Šel rovnou k němu. Neusmíval se, jen ho upřeně sledoval. Ty oči, černé, hluboké, tajemné, Erikovi se rozklepala kolena. Rukama se rychle chytil pultu.

„Dobrý den,“ pozdravil. Než našel vhodnou otázku, sám jednu dostal.

„Můžu vás pozvat na oběd?“

Páni, ten to bere hopem, ale ne mu říct nedokázal. Domluvili se. Erik se nemohl dočkat, byl nervózní, snažil se uklidnit. A přes všechna předsevzetí se nedokázal držet zpátky. U oběda bylo oběma jasné, o co tu jde. To, že na něho muž počká, bylo tak nějak samo sebou.

Až v krámu si uvědomil, že se na jméno nezeptal, zase. Jak to, že vždycky zapomene? Celou dobu na to myslel, jen ho spatřil, vykouřilo se mu vše z hlavy. Připadal si jak zamilovanej puberťák, moc klidný taky nebyl. Když spatřil siluetu za výlohou, skoro se mu rozklepaly ruce. Zamkl a šli spolu na večeři. Byl to nejdivnější den v jeho životě. Muž ho vyprovodil ke dveřím, rozloučil se a odešel.

Připadal si divně podvedený, zneužitý a nechápal to. Doma se jen složil na gauč, ani nerozsvítil, jen si přehrával celý den.

„Byl to tak špatný den?“ hluboký hlas.

Prudce se otočil, stál v jeho pokoji, propaloval ho pohledem. Vyčkával. Jak šelma před útokem, napadlo Erika. Muž se usmál.

„Hezký přirovnání, ale sežrat tě nechci.“

„Kdo jsi?“ konečně mu tu otázku položil. Vstal, byl o něco málo vyšší, díval se upřeně do jeho tváře.

„Na co přesně se ptáš? Kdo jsem, nebo jak se jmenuju?“

„Všechno, chci vědět všechno.“

Ticho pohltilo místnost, muž se zdánlivě vytratil, obestřela ho mlha, ale byl na stejném místě. Jen se změnil a čekal.

Erik k němu přistoupil, fascinovaně přejel prsty po černé kůži, na níž vystupovalo zvláštní tetování. Sám sebe slyšel zrychleně dýchat, nemohl se odtrhnout od… koho.

„Jak se jmenuješ?“ řekl skoro šeptem.

Povzdechnutí: „Nigrum.“

„Nigrum,“ vyslovil poprvé jeho jméno.

Díval se mu do hnědých očí. Líbila se mu barva Erikova hlasu, byl v něm vábivý podtón.

Napětí mezi nimi rostlo.

„Nechceš vědět, proč jsem tu?“ prolomil ticho.

„Ne,“ prolétlo mu myslí, aniž to vyslovil. Neřekl to nahlas a náhle mu došlo, že Nigrum reagoval na jeho myšlenky.

„Správně, vím, na co myslíš, každou tvou touhu cítím v sobě.“

Podmanivý hluboký hlas, ty oči, které viděl, i když svoje zavřel. Zahleděl se na mohutnou hruď, na níž spočívala jeho ruka. Temné dvorce bradavek ho přitahovaly. Polkl. Zvláštní pocit opojení ho pohltil, přitiskl se na dotek k horkému tělu, sklonil se pro polibek. Dychtivě přitiskl svá ústa na černé rty. Vnímal Nigrumovu blízkost, pokusil se ho natlačit ke zdi, nepohnul s ním ani o kousek, skála vrostlá do jeho podlahy. Temný host strhal, doslova roztrhal jeho oblečení. Byl nahý během vteřiny, síla Nigrumových rukou byla šokující, strašidelná. Erika se ale dotýkal jemně, s nečekanou něžností. Ten před ním začal pomalu couvat, když s ním nepohne silou, snad ho zláká jinak. Neopomenul skutečnost, že mu Nigrum vidí do hlavy, doslova. Došel ke gauči.

Nigrum Erika uhranutě sledoval. To jak ho políbil, teď ho sváděl, lákal. Toužil po něm, chtěl ho a věděl víc než jistě, že on ho chce taky. Mlsně se olízl. Než se Erik nadál, ležel na gauči, tlačen vahou svého společníka do měkkých polštářů. Nigrum ho znehybnil, hltal pohledem a mužovy myšlenky ho dostávaly na pokraj. Samota, kterou okusil, vše, čím si prošel, touha po… po čem vlastně, po kom? Nigrum si dokázal přiznat, že změna, kterou zapříčinil Lukáš, mu do srdce zasela touhu po stejném poutu, spojení, které měli oni s Ignisem. Toužil prožít vztah jako oni dva. Nevěřil, že se to stane. A teď se sklání nad mužem, který ho vnímá jinak. Stejně tak on jeho, sám neví proč. Přestal přemýšlet, sklonil se, políbil napjatou kůži na podbřišku. Erik vdychl, pokusil se vymanit z jeho sevření.

„Pusť, prosím.“

„Neublížím ti, neboj.“

„Nebojím se,“ hned mu odpověděl. Nigrum se nad ním vztyčil a Erik se pokusil využít jeho schopnosti číst mu v hlavě. Zavřel oči, představil si muže s černou kůží, tetováním a vlasy padajícími mu na ramena a sebe, jak před ním klečí…

Nigrum ho pevněji sevřel, Erik rychle otevřel oči, našel ty jeho. Jindy by se možná zalekl, nyní ho divokost jeho milence vzrušovala. Temné tělo se ladně pohnulo, klouzal svou chloubou v Erikově klínu, ten zalapal po dechu. Přece jen trochu strachu se mu do duše vkradlo při představě, že ho bude mít v sobě. Ale spolu s obavou se vynořila touha, chtěl ho, znovu sebou cuknul ve snaze vyprostit se, zasténal. Nigrum ho stáhl do sedu, Erik se dotkl chodidly koberce. Ruce přišpendlené podle stehen, neměl čas přemýšlet, horký drsný jazyk začal laskat jeho ocas. Padl na znak zpět do polštářů, ani si nevšiml, kdy mu Nigrum uvolnil ruce, zabořil mu je do vlasů. Horká ústa ho pohltila a on se nechal unášet vlnami slasti.

Vracel se zpět skoro jako z nádherného snu. Pohlédl na Nigruma, ještě pořád mu klečel mezi nohama. Olizoval a líbal vnitřní stranu jeho stehen, ruce s drápy překvapivě jemně zkoumaly jeho tělo. Nespěchal, vychutnával si Erikovo chvění. Pomalu vstal, nadzvedl mu nohy, hledal náznak strachu. Nic takového nebylo. Jen vzrušení a touha, opatrně vstoupil do jeho těla.

Erik se prohnul, zakňučel, na bocích ho sevřely silné ruce. Ucítil bolest a hned na to ho zaplavil pocit naplněnosti, chtěné, neuvěřitelné. Nigrum se začal pohybovat. S každým dalším průnikem se rozkoš jich obou stupňovala. Erik se konečně ústy dotkl horké kůže, vsál ztvrdlou bradavku, laskal jazykem. Vrčení, hluboký, niterný zvuk prostoupil i jeho tělem.

„Nigrume.“ Přitáhl si jeho tvář k sobě. Políbili se a spolu došli na vrchol.

Pevněji objal boky milence, držel ho u sebe, nechtěl, aby odešel.

„Nikam neodcházím,“ zavrněl mu do ucha.

„Pořád mi budeš koukat do hlavy?“ usmál se.

„Jen pokud mi to dovolíš,“ několik polibků na krk zpečetilo jeho slova.

Byla to jejich první noc. Nigrum se k němu vracel každý večer a Erik ho očekával. Nejdřív byli nenasytní, nemohli se nabažit jeden druhého. Erik se vyznal slovy i myšlenkami z toho, kým byl a je nyní. Nigrum mu odhalil část své osobnosti. Muž chápal, že jeho milý má a bude mít svá tajemství. Jejich pouto sílilo. Když byli spolu, Nigrum se neskrýval. Erik už znal každý kousek jeho kůže nazpaměť, nedokázal si představit, že by nebyli spolu, a zároveň ho pořád svíral strach, kdy ho opustí. Zrovna na to myslel a za zády se mu ozval hluboký hlas.

„Nechci odejít.“

Nigrum se k němu přitiskl, jemně líbal kůži na zátylku, ruce ovinul kolem Erikova pasu. Hlavu opřel o jeho záda.

„Nigrume,“ svoje ruce propletl s jeho, „chtěl bych s tebou být napořád,“ zašeptal.

„Pro to jsem tě sem neposílal,“ to nebyl jeho milý, kdo promluvil, oba se jako jeden muž otočili za hlasem. Erik se nemohl hnout. Rudá postava, rudé oči, síla a moc, skoro nedýchal.

„Měl jsi ho svést na zcestí, zvolil si jiný způsob. Gratuluju, je ti oddaný, opravdu tě miluje.“

Erika zaplavila bolest. Lež, všechno mezi nimi je lež, jak si jen mohl myslet… Nigrum pevněji přivinul jeho tělo ve své náruči, jemně Erika přesunul za sebe. Kryl ho svým tělem. Lehce sklopil hlavu.

„Pane, nedokázal jsem splnit, co jsi žádal. On ale odolal pokušení.“

Rudé pařáty sevřely černé hrdlo.

„Nejsem někdo, s kým bys mohl smlouvat.“

„Ne,“ vykřikl Erik, „neubližuj mu, prosím,“ vrazil mezi ně, poklekl. Tělo se mu třáslo hrůzou, ale i strachem o Nigruma.

„Obětuješ sebe pro tvora, který není člověk. Nevíš o něm dost, skoro nic…“

„Miluju ho, to vím jistě,“ sklopil hlavu. „I když on mne ne,“ pomyslel si.

Vládce se zadíval do Nigrumových očí, bylo v nich, co čekal. Viděl až na dno Erikovy duše.

„Vrátím ti tu sochu, jen ho nech. Pak si se mnou dělej, co chceš,“ zkusil to ještě Nigrum.

„To jsi byl ty,“ zavrčel, rudé oči plály hněvem. „Jste si tak podobní, ty a můj syn, Ignis. Vy dva jste jediní, komu dal Lukáš jméno. A tak to zůstane. To, co se stalo, už se nebude nikdy opakovat. Máš hodinu. Vrátím se. Půjde jeden, nebo dva,“ zmizel.

Obešel klečícího Erika, přiklekl k němu. Muž se nehýbal, nepohlédl na něho. Jeho nedůvěra bolela víc, než si kdy dokázal představit.

„Měl jsem tě dostat zpátky k pití a pak ještě hloub. Není to těžký úkol, ale ty…, byl jsem ve tvé moci po prvním pohledu. Pak už jsem nemohl nic, jen doufat…“

Erik se na něho podíval.

„Co s námi bude?“

„S námi?“

Erik se mu vrhnul do náruče. Nigrum ho u sebe pevně držel, hladil záda třesoucí se pláčem i strachem. Snažil se pochopit všechny pocity, které jím zmítaly, nakonec se jim prostě jen poddal.

„Nevím jistě.“ Pak předestřel možnosti, které by mohl vládce zvolit.

Vztek jím lomcoval tak mocně, že už se nedokázal ovládnout. Kamenný stůl hodil proti zdi. Roztříštil se.

„Láska,“ syčel.

Trvalo dlouho, než se mu povedlo zklidnit alespoň trochu. On se rozhodl. Teď jsou na řadě oni. Byl u nich rychle.

Nigrum se zvedl, Erik zůstal po jeho boku. Nespouštěl oči z rozlícené rudé tváře, vyhledal Nigrumovu ruku, propletl své prsty s jeho. Pevně stiskl.

„Oba dva zmizíte, kam určím já. Nejsi mi synem, bude to i tvůj trest. Svou povinnost splníš do posledního dne.“

Tvář mu zkřivil krutý úsměv, rudýma očima propaloval černé a Erikovi se udělalo zle od žaludku. Nevěděl, co se mezi těma dvěma odehrává, jen vycítil.

„Připravte se,“ rudá postava poodstoupila.

„Na co? Co se to děje? Počkejte!“ zvolal Erik.

Díval se na místo, kde před chvílí stáli. Hněv byl ten tam. Jen prázdno. Sochu našel na určeném místě a ukryl. Ihned vydal nové zákony a nařízení, jež navždy zabrání, aby se cokoliv z toho opakovalo. Po desetiletí si na ně vzpomenul každý den. Odolal pokušení podívat se, zjistit jak skončili. Přiznal si, co by nikdy nevyslovil nahlas. Strach.

Vyběhl do patra, dveře zajistil na závoru. Nigrum stál, díval se na sněhové závěje. Pomalu k němu šel, přitiskl se k horkým zádům, ruce mu ovinul kolem pasu.

„Na co potřebuju krb, když mám tebe,“ usmál se, vtiskl polibek mezi lopatky.

„Hmmm, takže už jsem termofor, nebo rovnou ohřívací dečka?“ naoko vážně se ho zeptal.

Muž ztuhl. „Ty víš, že ne, jen jsem…“

Temná postava se otočila, hleděli si do očí.

„Neboj se, vím, že to tak nemyslíš, Eriku. Od chvíle, co jsi mne přinutil ti prozradit, co mi tehdy vládce řekl, se bojíš každého slova.“

Prohlížel si Nigruma, změnil se tu noc, kdy se octli tady, na konci světa. Plnil jakési poslání, které mu nemohl říct, a vypadal víc jako člověk. Drápy se staly nehty, sice ostré, ale už jen nehty. Nemohl už měnit svou podobu, nedokázal mu pohlédnout do mysli. Pomalu, ale přece jen stárnul. Erik stárnul mnohem pomaleji, než by měl. Byl jim vyměřen společný čas, navíc s podmínkou o které dlouho nevěděl. Jakmile jeho láska k Nigrumovi vyprchá, odmítne ho nebo zavrhne, Nigrum zaplatí životem. Čtyřicet tři let trvalo, než ho přemluvil, aby mu to řekl. On sám cítil, jak s každým rokem jejich pouto sílí, čím víc byli spolu, tím víc potřebovali jeden druhého. Když musel Nigrum odejít za povinností, bylo to pro Erika utrpení. Jeho první nečekané zdržení na několik dnů ho málem připravilo o rozum. Panika a strach, byl by vyběhl ven, hledal milovanou bytost, nemohl. Kolem jejich domova číhalo smrtelné nebezpečí, věděl to moc dobře.

„Znali jsme se chvíli, všechno jsi vsadil na nás,“ zašeptal při pohledu do černých očí.

„Nikdy jsem nelitoval,“ přejel mu palcem po spodním rtu.

Erik se usmál. Nenasytný, divoký, něžný, vroucný… Myšlenky mu přetrhl dravý polibek.

„Když tě tak hřeju, nemusíš mít oblečení,“ zapředl mu do ucha a Erikovi naskočila husí kůže.

Nigrum ho svlékal, nespěchal. Když pokládal rozechvělé tělo na kožešinové lůžko, viděl, že jeho milý není daleko od prvního vrcholu. Nenapínal ho dlouho, měli před sebou celý den, celý věk, splní mu vše, nač jen pomyslí. Nemusí mu ani číst myšlenky. S úsměvem se sklonil a vzal ho do úst. Erik se proti němu vzepjal. Temný milenec si svého miláčka vychutnal, doslova.

„Jsi nenapravitelný, víš to?“ usmíval se Erik se zavřenýma očima.

„A ty to máš takhle rád.“

„Nigrume,“ okřikl ho, ale přitulil se do jeho náruče.

„Je mi zima, asi mne musíš zahřát.“

Nigrum se rozesmál. „A kdo je nenapravitelný?“

Erik se k němu přitiskl, rty vyhledal jeho.

„Miluju tě.“

„Nemůžu bez tebe žít,“ dostal odpověď.

Erik na něho vážně pohlédl. Bylo to vyznání lásky a zároveň krutá pravda.

„Já si nestěžuju lásko,“ pohladila ho drsná, černá dlaň.

Tentokrát se políbili něžně. Nigrum muže sevřel v objetí, zavřel oči. Neřekl mu vše, cena, kterou on za tohle vše platil, nebyla malá. To mu ale nikdy neřekne, za jeho lásku a společný čas mu to stojí. Pohladil Erika, který zachytil jeho ruku, políbil do dlaně, přitiskl k sobě. Nigrum spokojeně zamručel. Za okny začal padat sníh.