Náramek

Sluncem rozpálený chodník, nad ním se tetelil horký vzduch. Jedna odpoledne, měl by si jít něco koupit k obědu. V tom horku nemá vůbec hlad. Rozhlídl se kolem sebe, výlohy krámků a obchůdků. Jeden přitáhl jeho pozornost, za sklem koberec, krásně protkaný s jemnými vzory. Pod ním malinkaté mističky, kalíšky, sklenky. Vstoupil. Zacinkání, ale zvonečky to nejsou. Jako by byl v jiném světě, cítil krásnou vůni, nedokázal ji zařadit k ničemu, co znal. Příjemný chládek, kolem dokola nepřeberné množství věcí. Přejížděl regály pohledem, nehledal nic konkrétního, jen se tak díval.

„Dobrý den. Přejete si, pane.“

Otočil se na prodavače, stařec, snad stoletý. Bílé pečlivě učesané vlasy, krátce střižené vousy.

„Přišel jste na inzerát?“

„Inzerát?“

„Hledám prodavače, jsem starý a sám na obchod už nestačím. Na dveřích mám cedulku zavřeno, myslel jsem…,“ posmutněl a zmlkl.

Tadeášovi přišlo líto toho starého muže, práci ale měl. Nic moc dělat ve skladu, plat měl dobrý. Přesto…

„Kolik by byl měsíční plat?“

Stařec se rozzářil a řekl částku. Mladík nevěřil svým uším, na chlup stejně jako ve skladu. Začínalo ho to opravdu zajímat.

„Jaké by byly moje povinnosti?“ Byl konec měsíce, v práci trochu houstla atmosféra, docela by se tam některým lidem ulevilo, kdyby vypadl a oni udrželi místo. Očima klouzal po vystaveném zboží, líbilo se mu to tu čím dál víc.

„Mám spoustu drobností, musí se udržovat v dobrém stavu, některé jsou už vlastně starožitné. Kdy můžete nastoupit?“

Tadeáš se usmíval.

„Od prvního příštího měsíce.“

„Skvělé, připravím pracovní smlouvu.“

První dny se zdržoval u pultu, krámek přeplněný věcmi ho lákal, ale nechtěl, aby si pan Holens myslel, že je všetečný. On sám mu ale doporučil, aby si krámek prošel, třeba i s prachovkou v ruce. Byly to objevné výpravy. Prosklená skříňka s porcelánem byla jeho první volba. Každý talířek pečlivě otřel, všímal si detailů. Na jednom bylo několik postav, jako by se praly, nebo přetlačovaly, ti muži.

Fascinovaně stál před prsteny. Snad stovka kroužků, zlatých, stříbrných, s kameny, nebo jen hladké, masivní i tenké, pečetní…

Zbraně měly vyčleněnu celou jednu stěnu, pistole, pušky, muškety, kuše, luky, nože, dýky, meče, šavle, štíty, přilbice i brnění. Knihy byly všude, nejen v krásné, masivní vyřezávané knihovně, ve sloupcích v rohu místnosti, pod dřevěnými schody vedoucími do druhého patra, ve kterém byly šaty. Róby pro dámy z dob minulých i pro pány vše potřebné. Boty, klobouky, krejzl… Postupně si Tadeáš zapamatoval každou maličkost, drobnost. Po čtvrtroce si už pamatoval všechno. Stále častěji se vracel k náramkům, konkrétně k jednomu. Stříbrný náramek, spletený z neuvěřitelného množství tenkých řetízků. Přitahoval ho. Nakonec se odvážil a zkusil si ho. Na jeho sluncem opálené pokožce stříbro skoro zářilo, jako by zploštěl a přizpůsobil se jeho zápěstí. Najednou se mu zdálo, že se řetízky kroutí a pohybují jako malí hádci.

„Sluší ti.“

Tadeáš se prudce otočil. Nechápal, na koho se to dívá. Nebyl nějak velký fanda her, ale přísahal by, že vidí hlavní postavu ze hry Assassins. Bílá kápě sjela z hlavy. Mladík se pohledem setkal tmavě hnědýma očima.

„Kdo jste?“

Snažil se náramek sundat.

„Nech si ho!“ naléhavý, hluboký hlas.

Muž k němu vykročil, mladík to cítil jako hrozbu. Couvnul a strčil do stojanu s holemi, které se s rachotem rozutekly po zemi.

„Tadeáši, jste v pořádku?“ ozval se starcův hlas z útrob krámku. Mladík zvedl pohled od holí, muž byl pryč. Kdyby mu šlo sundat ten náramek, věřil by, že to byl sen. Co se to děje? Došel za panem Holensem. Nejdříve mu nechtěl nic říkat, ale náramek, který se ho odmítal pustit, to bylo něco, co si nemohl nechat pro sebe. Ukázal starci svou ruku, pořád se mu zdálo, že hádci jsou v pohybu. Stařec se tvářil vážně a spokojeně zároveň.

„Omlouvám se, pane, nechtěl jsem…, jen se mi líbil, zkusil jsem si ho a…“

„To je v pořádku, Tadeáši, nechte si ho. Vybral si vás.“

„Vybral?“

„Zítra vám všechno vysvětlím. Už je pozdě, běžte domů.“

„Ale…“

„Zítra, Tadeáši, slibuji. Běžte.“

Chlad se mu zakusoval do kůže, spěchal. Chtěl už být doma, i když zmatek, který měl v hlavě, mu klidu nedopřeje. Tři postavy, které ho už chvilku sledovaly, vůbec neviděl. Až když se na něho vrhli tři kluci, staří asi jako on, jen vybavení boxery a pytlíky s pískem. Tvrdá rána ho srazila k zemi, chuť vlatní krve v ústech, tři páry rukou, které ho šacovaly. Najednou se ozval jemu neznámý zvuk, jeden z útočníku padl k zemi, bez hlavy. Tadeáš vyděšeně zíral na muže v bílém plášti, jak druhého kluka proklál svou zbraní, přesně do hrudi, do srdce, mu vrazil svou zbraň. Třetí se pokusil o útěk, vzduchem proletěl meč a zabodl se mu do zad.

Muž zvedl Tadeáše ze země, chytl ho za ruku, kamsi ho vedl, táhl a on se nebránil. Motala se mu hlava, pletly nohy. Jakoby zdáli uslyšel již známý hlas.

„Jste v bezpečí, všechno je v pořádku,“ ztratil vědomí.

Probudil se doma na posteli. Rozhlédl se, byl sám. Leda by jeho zachránce byl v koupelně. Vysoukal se z peřin, byl překvapený, že je nahý, ale ignoroval to. Pomalu otevřel dveře koupelny, nikde nikdo, jen zrcadlo bylo zamlžené, na něm nápis. Užasle hleděl na ta slova, zmatek v jeho hlavě se tím jen znásobil.

„Váš život je pod mou ochranou, pane. Je mi ctí vám sloužit.“

Mlžný opar zmizel a slova s ním. Tadeáš se zadíval na náramek, hádci stále v pohybu, přetáčeli se, proplétali. Podíval se zblízka, viděl i hlavičky hádků, rozeznával jejich tělíčka, každé jinak zdobené. Nechápal a nedokázal odtrhnout pohled. Vrátil se do pokoje, jediné mítnosti jeho bytu, garsonky. Mrknul na hodiny, tři ráno. Nechtěl čekat. Rychle se oblékl a spěchal do práce.

Trochu se bál, zážitek s přepadením a ticho v tak časnou hodinu mu na klidu nepřidávalo. Slova „Váš život je pod mou ochranou“ mu dodávala odvahy. Delší čas už má svoje klíče, odemkl si a vstopil. Byl tu poprvé takhle brzo, za tmy. Znal každou poličku, každý kout, neděsila ho tma, jen atmosféra byla jiná. Poprvé se mu zdálo, že krámek má svou osobnost, ducha. A teď ho bedlivě pozoruje. Ale nabylo to nepříjemné. Tadeáš se cítil doma, skutečně doma, v bezpečí. Zamkl za sebou, rozsvítil a zamířil rovnou k velké knihovně s těmi nejstaršími knihami. Nikdy je všechny neprocházel, ale tušil, že jestli má někde najít něco o náramku, bude to zde. Rukama bloudil po hřbetech, hledal něco, co mu napoví. Svazků bylo moc, nemohl je prolistovávat po jednom. Knihy, co ho zaujaly, dával stranou, za hodinu měl skoro metr vysoký sloupec. Sedl si k němu na zem, zkřížil nohy a zahleděl se na knihy. Jedna z nich byla jiná, něco na ní bylo. Vytáhl ji, pomalu otáčel zažloutlé stránky. Obsahovala mnoho obrázků, map a neznámých symbolů. Našel, co hledal. Náramek, jeho podrobný obraz, jednotliví hádci, každý jinou kresbu a jiný tvar hlavy. Na další stránce byl znovu, ukázka směrů, kterými se mohou pohybovat. Podíval se na svou ruku, všichni hádci se ubírali stejným směrem, každý svým vlastním tempem. Podle plánku v knize to bylo správně. Ostaní knihy vrátil na místo, jen tu jednu si nechal. U masivního dřevěného stolu si sedl, až do rána četl. Nakonec usnul. Probudil ho pan Holens.

„Našel jste ji sám, bez mé pomoci?“ usmál se na něho stařec.

„Co to všechno znamená, prosím, řekněte mi to.“

Stará ruka otočila klíčem v zámku, krámek zůstal uzavřen.

„V době, kdy Vikingové dobývali nová území, přistála jejich loď u neznámých břehů, na dohled černý hrad, v oknech světla. Čekali tučnou kořist, to, co našli, předčilo jejich očekávání, ale také jejich možnosti. Hrad byl sídlem bojovníků, kteří se od dětství připravovali, trénovali, bojovali. Někteří ovládali magii, staré rituály a to z různých koutů světa. Chránili tajemství, o kterých jiní lidé neměli ani tušení. Bojovník, který neměl s magií žádné zkušenosti, v dobré víře, vykonal v rychlosti magický rituál. Ať už zamýšlel cokoliv, nebylo to určitě to, co se pak stalo jeho osudem. Spojení několika kouzel z různých koutů světa. Náramek, co máš na ruce, je esencí všech těch světů, jsi spojen s mužem, který tehdy náramek stvořil. Ale víc je spojen on s tebou, je tvým ochráncem, pokud to bude dobrovolné, bude tě chtít chránit, je vše v pořádku. Jestli se ti bude chtít vzpírat, poznáš to. Pročti tu knihu a promluv s ním.“

Tadeáš na něho udiveně zíral. Měl pocit, že se jeho mozek právě zastavil. Jako by nechtěl starcova slova ani slyšet, natož pochopit.

„Ani nevím jak, jak ho přivolat. A vůbec si nejsem jistý, že ho chci ještě vidět. Nahání docela strach.“

Pan Holens se rozesmál, upřímným a nezastavitelným smíchem.

„Neublíží ti, ani kdyby chtěl. Náramek je jeho závazek, spoutal se s ním. Nikdo neví, podle čeho si náramek vybere toho, kdo ho může nosit, ale ne každý může. Pokud bys nebyl hoden, nezapneš ho, nebo tě bude tlačit. Prostě si ho na ruce nenecháš.“

„A kolik lidí přede mnou ho nosilo?“

Stařec se přestal smát, vážně na něho pohlédl.

„Jen dva muži. Oba byli králové a myslím, že jim nesloužil dobrovolně. Náramek ovládli nejspíš s pomocí kouzel, silou. Taky oba zemřeli velmi nepěknou smrtí. I když je bojovník sám nemůže zabít, je-li ovládán silou kouzla, jistě najde cestu, jak se nakonec vzepřít. Pokud já vím, jsi první, komu náramek přísluší právem.“

Začal odemykat dveře: „Půjdu se nasnídat do své oblíbené kavárny, dřív jak za dvě hodiny se nevrátím.“ Odešel.

Jak ho má zavolat, neví, jak se jmenuje, kde je. Podíval se na náramek. Vybavil si postavu v bílém plášti s kápí, pohled hnědých očí.

„Pane?“

Byl tu, stál přímo před ním, kápě sundaná z hlavy, znovu ten pohled.

„Kdo jsi?“

„Váš ochránce, pane.“

Vyskočil ze židle, posledních pár hodin mu dalo zabrat.

„Nejdřív mi tykáš, pak vykáš a říkáš mi pane. Tvoje jméno.“

„Issa, mé jméno je Issa. Omlouvám se za nevhodné oslovení, pane,“ poklekl a sklopil hlavu.

To se Tadeášovi nelíbilo.

„Prosím, říkej mi jménem, jsem Tadeáš. Nekleč přede mnou, vůbec nevím, co si o tom všem mám myslet.“

Válečník povstal, přistoupil k němu, skoro se dotýkali.

„Nedávej mi takovou volnost, čekal jsem příliš dlouho. Neudržím si odstup.“

Napětí mezi nimi bylo hmatatelné, Tadeáš zrychleně dýchal. Vůně, která ho obklopila, byla kořeněná, zabodl pohled do bílé látky pláště, pod kterou tušil tělo válečníka.

„Čekal jsem na tebe, dlouho jsem jenom čekal,“ sundal si plášť.

Mladík se nedokázal pohnout, rozhalená tunika přepásaná širokým koženým páskem. Kožené nátepníky k loktům. Díval se na stejné místo na hrudi, teď už ale na opálenou pokožku s jemnými chloupky.

„Jak to myslíš, že jsi čekal na mne?“

Issa se podíval na knihu na stole. Vzal Tadeáše za bradu, hleděli si zblízka do očí.

„Jednou jedinkrát jsem čaroval, něvěděl jsem o tom nic. Spojil jsem svůj osud s tím náramkem, ale navíc jsem řekl něco…“

Nedokončil svou řeč, políbil Tadeáše. Žádný něžný polibek, jazykem vnikl do mladíkových úst, rukama si ho pevně přitáhl k tělu. A Tadeáš mu nedokázal odolat. Polibek byl nekonečný. Issa pevně sevřel Tadeášovu tvář do svých rukou.

„Nedávej mi volnost. Neovládnu se.“

„Nechci, aby ses ovládal,“ zašeptal.

Stařec odemkl a vstoupil do svého krámku. Mladík seděl u stolu, kde ho zanechal při odchodu. Rozcuchaný, zarudlý a s úsměvem na tváři.

„Dostal jsi odpovědi na své otázky?“

Tadeáš se nepřestával červenat. Ani se nemohl panu Holensovi podívat do očí. Než vůbec něco řekl, stařec ho předběhl.

„Moc jste toho nenamluvili, nebo se pletu?“

Teprve teď se mu mladík podíval žhnoucím pohledem do tváře.

„Nikoho, jako je on, jsem nikdy nepotkal.“

„Věřím. Ale myslím, že se k sobě hodíte víc, než oba tušíte.“

Tadeáš se usmál. Myslel si, že největší změna byla nová práce. Jak moc se mýlil.

„Běž domů, přečti si tu knihu a pak polož ty správné otázky.“

Mladík se nenechal pobízet, vyběhl z krámku. Slunce dnes i hřálo, bylo to příjemné. Rozhlížel se kolem sebe, květinářství s pestrobarevnými květy lákalo k nákupu, vůně kolem něho se vznášely. Novinový stánek, kde se také prolínaly nápisy s barevnými fotografiemi. Strnul.

„Trojnásobná vražda…“

„Temné řádění v postranní uličce…“

„Policie odmítá sdělovat podrobnosti…“

„I ověřené zdroje mlčí…“

„Otisky prstů by mohly pomoci…“

Vnitřnosti se mu zkroutily, srdce tlouklo na poplach, domů doběhl, práskl dveřmi a klesl na kolena. Nestačil se ani uklidnit a už s ním někdo smýknul ke zdi. Tvrdě narazil, začalo ho bolet rameno. Někdo mu zkroutil ruku za záda, myslel, že mu praskne loket. Křičel bolestí i strachy.

„Zmlkni! Měl mi sloužit, já jsem si náramek nasadil. Přinutil ho a on mi nakonec přivodil smrt. A ty, taková nula, si ho nasadíš a je to v pořádku? Nejradši bych ti uřízl ruku, ale k ničemu by mi to nebylo.“

Srazil Tadeáše znovu k zemi, ten se snažil odplazit od útočníka co nejdál. V duchu mu zněla hlavou jediná myšlenka.

Issa, kde je Issa, teď by jeho meč a schopnosti potřeboval. Sakra potřeboval. Donutil se zvednout hlavu a podívat se na toho, který ho tu téměř zmrzačil. Hned ho napadlo, že je to jeden ze dvou králů, kteří náramek nosili, jak mu pan Holens vyprávěl. Byl kouřový, nehmotný. To Tadeáše vystrašilo. Jak by asi dopadl, kdyby byl v plné kondici s tělem z masa a krve.

Duch k němu vykročil, mladík se roztřásl hrůzou. Zabije ho, viděl mu to v očích. Náhle královo tělo objala bíla záře, spíš provazce, tenké pramínky čehosi, co svazovalo postavu stále pevněji. Ovíjely se a svíraly nehmotné tělo, král se pokoušel vyprostit. Pak už jen křičel, nelidský křik se rozlehl a pak ticho.

Mladík se choulil na podlaze, ruce na uších, klepal se po celém těle. Silné paže si ho přitáhly k sobě, chtěl se bránit, ale už neměl sílu. Pak ucítil známou kořeněnou vůni, otevřel oči. Issa, schoulil se mu v náruči. Muž ho od sebe odtáhl velmi jemně, ale hned ho začal svlékat, doslova z něho rval oblečení.

„Co blázníš?“

„Tvá zranění, chci je vidět. Jak je ti? Bolí tě něco?“

Vzal Issovu tvář do dlaní, přinutil ho, aby se na něho podíval.

„Jsem v pořádku. Jen díky tobě. Uklidni se, právě jsi mi zachránil život.“

Bojovník se na něho díval. Pak si Tadeáše přitáhl k sobě. Přejížděl mu rukama po bradě, tvářích, krku.

„Málem jsem přišel pozdě.“

„Ale nepřišel. Máme jiný problém. Ti tři, co jsi včera zabil, policie je našla. Už se v tom šťouraj. Mám strach.“

Muž mu přejel rty přes jeho, znovu si Tadeáše stáhl do náruče. Hladil po zádech a vlasech třesoucího se mladíka.

„Nemusíš, všechno je v pořádku.“

Náramek na ruce se rozvibroval, hádci se hnali ve zběsilém tempu. Netušil, jestli je to dobře nebo špatně, ale neměl sílu o tom přemýšlet. Díval se do očí muže, který ho svým pohledem dostával. Tentokrát políbil on jeho. Líbali se, hladili, rty stále spojeni. Muž sevřel mladíka v náruči, zvedl se a donesl ho na postel. Když ho pokládal do peřin, kolem jeho boků se ovinuly mladíkovy nohy. Muž vstoupil do jeho těla. Tadeáš se prohnul v bocích.

„Isso,“ zasténal, ruce položené na svalnaté hrudi. Polibek ho na chvíli připravil o dech. Horké rty líbaly mladíkovu šíji, ramena i hruď. Rukama Issa svíral mladíkovy štíhlé boky. Tadeáš se zavřenýma očima vnímal i jen letmý dotek. Všechno kolem něho se rozplynulo, nebylo nic než oni dva. Cítil Issovu vůni, každý pohyb se násobil, jeho intenzita. Kůži měl rozpálenou, skoro nemohl dýchat, ruka jeho milence ho vedla na vrchol. Svíjel se a sténal, jako z povzdálí slyšel mužův zrychlený dech a slova, kterým nerozuměl. K cíli došli téměř ve stejný okamžik, Tadeášův výkřik byl uzamčen Issovými rty.

Jen pomalu se mu zklidňoval dech, doznívala slast a uvolnění. Ležel Issovi v náruči. Upadal do mrákotného spánku. Jeho mysl zaplavily sny. Sny, kde byli králové, válečníci, brnění, války a Issa. Všude byl on, jeho minulost, jeho život, který do dnešního dne prožil. Všechno ve snu Tadeáš viděl. A Issa věděl, že až se probudí, nebude mít před Tadeášem žádné tajemství. Mladík o něm bude vědět všechno.

Hádci v náramku poklidně obtáčely zápěstí svého majitele, očka jim zářila, rozeklané jazýčky, jen zasyčet. Pevně Tadeáše objal, hladil ve vlasech a sledoval náramek. Usmíval se, všechno je, jak má být.