Náramek III.

Issa se probudil, zamrkal, opatrně se posadil. Vedle něho ještě spokojeně oddechoval Tadeáš, nechtěl ho budit. Byl odpočatý, plný sil a klidu, takhle mu už dlouho nebylo. Potichu se vyplížil z pokoje, hned na schodech narazil na sedící Mirim.

„Ještě spí,“ řekl.

„Pojď,“ zvedla se, cupitala po schodech dolů.

Šel za ní. Dovedla ho do příjemně zařízeného pokoje. Koberce, nábytek, výzdoba. Pohodlí bylo slovo, které vystihovalo atmosféru místnosti. Mirim stála před malou truhličkou, než se jí stihl na cokoliv zeptat, zašeptala slova kouzla a víko se zvedlo. Naklonil se nad ni, to, co spatřil, mu stáhlo čelo do velké vrásky. Tři masivní prsteny.

„To není možné. Každý strážce má u sebe jeden prsten. Chrání ho a vyčkává. Nemají být pohromadě.“

„Jenže jsou,“ řekla klidně.

„O co jde?“

Zaklapla truhličku, sedla si na zem, zkřížila nohy, asi jí to bylo pohodlné, sundala si kožený kabátek. Pod ním měla přiléhavou halenku bez rukávů. Na levé ruce táhlou a hlubokou jizvu. Muž si k dívce přisedl a s neskrývaným zájmem si ji prohlížel. Oplatila mu upřený pohled úsměvem s vyceněnými zoubky. Zase vypadala jako malá šelma.

„Poznal jsi, k jakému lidu náležím. Nepletli jsme se do věcí kolem našeho lesa, ale ony se tak nějak začaly plést do našeho. Černokněžník, tak jsme mu říkali, si přivedl bojovníky. První z nich jsi poznal, tehdy ve službách krále.“ Issa znovu zkrabatil čelo, nic ale neříkal, nechal ji mluvit.

„Vstoupili na posvátnou půdu našeho lidu, bránili jsme jim. Tehdy mě zranili. Byla jsem moc daleko od svých, a než mne vůbec začali hledat, našel mne on,“ usmála se.

„Vzal mne do náruče, odnesl sem do tohoto domu a vyléčil. Byla jsem povinna mu oplatit jeho pomoc, ale můj rod to viděl jinak. Člověk, kouzelník, řekli, že nemá právo cokoliv žádat. Já se cítila zavázána životem. Zůstala jsem a ztratila rodinu. Z úcty a obdivu bylo přátelství a náklonost, nakonec láska. Albert byl mocný čaroděj. Dům je pevnost, černokněžník o něm ví, neví ale, kde je, a nemůže se do něho dostat.“

„Proč jsi sama, co se stalo?“ ozval se ode dveří Tadeáš. Došel k nim, zcela samozřejmě se uvelebil v Issově náruči, hlavu položenou na jeho hrudi, oči upřené na Mirim.

„Ani jako kouzelník nebyl nesmrtelný,“ odpověděla mu.

„Černokněžník sbíral síly, vyhledával strážce a pokoušel se jim prsteny ukrást. Jeden z nich požádal Alberta o pomoc. Tak jsme se dozvěděli, co se děje,“ zčervenala.

„Byla to doba, kdy jsme moc okolí nevnímali. Strážce nám dal svůj prsten, před smrtí ho to nezachránilo, ale prsten se nedostal do nepovolaných rukou. Další dva se pak v největší nouzi objevili zde v lese. Riskovali setkání s nepřítelem, aby předali, co měli chránit. I oni zemřeli. Teď mám tři prsteny. Ten, co jsi viděl včera, a jehož obyvatel je už mezi svými, byl Albertův. Dal mi ho když…,“ hlas se jí zachvěl, tvář se stáhla smutnou grimasou.

„Když co?“ byla Tadeáš netrpělivý.

„Když se vydal na cestu za dalšími strážci,“ sklopila pohled, mluvila dál. „Cítil, jak nebezpečí nabírá na síle, už jen dva prsteny. Ale nedokázal to, zemřel.“

Po tvářích se jí koulely slzy. Rychle je utřela a pohlédla na ty dva.

„Musíme se vydat na stejné místo, kam šel on. Prsteny, co máme, nám pomohou. Až třetí vydá svého chráněnce, přenese tě to. Budeme s tebou. Já i on,“ ukázala na Issu. Až teď jim došlo, že se jí nepředstavili.

„Jsem Issa.“

„Tadeáš,“ zašeptal chlapec.

„Tvoje jméno znám,“ mrkla na muže.

„Myslela jsem, že budete spát pár hodin, ale celý den uplynul, než jste vstali. V jídelně máte připravené všechno, co může utišit hlad. Myslím, že nás čekají těžké chvíle. Čekala jsem dost dlouho, myslím, že jednu noc to ještě vydržím. Využijte svůj čas pro sebe. V tomhle pokoji,“ ukázala rukou „jsou zbraně a oblečení. Vezměte si, co chcete. Mám obavu, že se sem už nevrátíme. A pokud ano, tak ne všichni.“ Vstala. „Využijte svůj čas. Lituju každé minuty, kdy jsem s ním nebyla. Každé malicherné hádky. Neplýtvejte svým společným časem,“ zase její tvář ozdobil úsměv. Otočila se a odešla.

Tadeáš se ještě víc přitiskl k muži, který ho něžně hladil ve vlasech. Byl by tak zůstal ještě hodně dlouho. Kručení v žaludku ho zradilo.

„Pojď, jdeme najít tu jídelnu,“ vyzval ho Issa.

Ruku v ruce se vydali na průzkum. Brzo jim pomohla lákavá vůně. Na dřevěném, masivním stole našli bohatý výběr. Hlad utišili, žízeň taky. Seděli, příjemně zmámení až otupělí, slunce je hřálo. Tadeáš se díval do okna, měl pocit klidu, absolutního.

„Isso?“ promluvil do ticha.

Muž se neozval, a tak se na něho otočil. Hnědé oči ho zkoumaly, byl v nich dráždivý nádech. Otupělost byla okamžitě pryč, mladík vnímal oheň, šířící se mu tělem. Byl lapen. Nepohnul se, kořist omámená lovcem, čekal. Issa se pomalu zvedl, klidným krokem k němu došel. Pohledy byli stále spojeni.

„Tadeáši? Měli bychom odpočívat,“ přitom mu ale hladil krk, palcem přejížděl po lícní kosti. Najednou si klekl, objal hocha kolem pasu a položil si hlavu na jeho klín. Mladík nebyl mocen slova, něžně muže pohladil po vlasech. Ten zvedl hlavu a opět se jejich oči setkaly.

„Jsem nevýslovně rád, že jsem tě našel, jsi se mnou. Ale zároveň lituju, do čeho všeho jsi se kvůli mně zapletl.“

„Nešlo to asi jinak. Vždycky jsem měl pocit, že jsem tak trochu mimo svůj svět,“ vzal mužovu tvář do dlaní, přitáhl ji k sobě a políbil ho. Pak se sesunul do jeho náruče.

„Jsem s tebou a všechno je v pořádku. Cítím, že je všechno, jak má být.“

„Tadeáši,“ sevřel ho v náruči Issa.

Mirim potichu přecházela chodbou kolem jejich pokoje. Nic neslyšela, ale vyrušit je nechtěla. Tušila, co se za dveřmi odehrává. Usmívala se. Tohle jim sama radila, aby si užili jeden druhého. Přála jim jejich lásku, ale přesto ji bodlo u srdce. Vzpomínka na její lásku k Albertovi ji zabolela.

Tadeáš ležel na boku, zavřené oči, ale nespal. Issa to věděl. Nejdřív jen pohledem objímal nahé tělo. Pak lehce polibky a doteky probouzel touhu, jeho i svou. Když líbal rozkošný zadeček, byl vzrušený na nejvyšší míru a viděl moc dobře, že Tadeáš taky. Chlapec se otočil tváří k muži, rukou polaskal svalnatý hrudník, pak ho náruživě políbil. Sevření Issových rukou zesílilo, doslova uvěznil chlapce pod sebou a ten se tomu poddal. Když Issa vstupoval do jeho nitra, držel se pevně svalnatých ramen a šeptal jeho jméno. Slova za chvíli přehlušily steny a vzdechy.

Ještě popadali dech, když Tadeáše vzal Issa do náruče a došel s ním ke kádi s horkou vodou. Jako by tu čekala, vždy připravená pro každého, kdo potřebuje koupel. Muž s chlapcem v náruči se ponořil do horké vody. Kolem nich se linula vůně, která je oba příjemně zklidnila. Tadeáš se k muži přitiskl, zašeptal:

„Když jsme tu byli minule, říkal si…“

„Co jsem říkal, lásko?“

Tadeáš se začal usmívat.

„Ještě nikdo mi tak neřekl.“

Muž na něho nevěřícně zíral. Tak nádherný mladík, mladý muž. Nemohl uvěřit, že nebyl milován, nepoznal… Ztěžka vzdychl. Chlapec pozvedl hlavu, podíval se na něho. Issa ho jemně pohladil a pak políbil. Nebyla v tom vášeň, jen všechen cit, který k Tadeášovi choval. A mladík to vycítil i on vložil do polibku svou duši. Dlouho se jemně dotýkali, hladili a líbali. V posteli usnuli v těsném objetí.

Mirim na ně čekala v pokoji s truhlou. Po tom, co prospali zbytek dne, se k večeru po dobrém jídle vydali svou hostitelku vyhledat. Cestou se zastavili u zbraní. Oba našli pár kousků, které si vzali. Když dívku našli, její tvář byla vážná.

„Chtěla jsem vám dopřát co nejvíc času. Déle už čekat nemůžeme, Tadeáši pojď sem, prosím.“

Chlapec k ní došel, Issa mu šel v patách. Tadeáš se podíval do truhly. Prsteny ho stejným dílem lákaly i děsily. Položil na dno truhly ruku s náramkem, zastavil se, z prstenů se vyjevili jeho obyvatelé. Maličkatí hádci, jeden po druhém se spojili se svými druhy. Tentokrát už Tadeáš čekal to, co se stalo. Issa ho objal, Mirim se chytla jeho ruky. Zavřel oči, nechtěl nic vidět.

První, co zaznamenal, byl hluk. Ne město a ruch ulic. Pachy, neznámé a některé velmi intenzivní. Křik a řinčení zbraní. Nohy se mu bořily do bláta, rychle otevřel oči. Viděl bojující muže, válka? Čí a za co? První myšlenky mu prolétly hlavou. Silná paže ho chytla a táhla pryč, od toho všeho. Díval se do Issovi tváře. Válečník byl vážný, ve střehu.

„Kde to jsme? Co se to děje?“

Zatáhl je za hradbu kamenů, která se tu neobjevila náhodně. Ať už ji tu vybudoval, kdo chtěl, teď tu nebyl. Muž ho strhnul na zem, tyčil se nad ním. Byla to šílená situace, nevěděl, kde je, nic o dění kolem sebe. Ale věděl, že muž, který se nad ním skláněl, ho přitahuje, zatoužil po něm i tady.

„Tadeáši,“ zachroptěl, „jestli se budeš dívat takhle…,“ nechal viset ve vzduchu ta slova. Mladík se rozhodl nepokoušet teď osud.

„Co to je za místo?“

„Nevím,“ přiznal bojovník.

„Ty to tu neznáš?“ byl Tadeáš překvapen.

Odpovědi se nedočkal. Issa neočekávaně prudce tasil meč, kterým odrazil útok. Tadeáš s vytřeštěnýma očima sledoval dva bojující muže. Bylo to jako tanec, tanec smrti. Drobná ruka sevřela jeho zápěstí. Mirim.

„Ani se nehni!“

Mladík to neměl vůbec v úmyslu, ale dívce nic neřekl. Mihla se kolem něho, v ruce tenkou, dlouhou a zahnutou čepel. Mirim se opravdu pohybovala jako šelmička, s dlouhým ostrým drápkem. Muže bojujícího s Issou podřízla jen tak mimochodem. Hned se vrhla do bitevní vřavy. Tadeáš vykoukl zpoza svého úkrytu a jen bílé vlasy míhající se bitvou prozradily, kde se zrovna nachází. Issa se k ní nepřidal. Jeho jedinou povinností bylo chránit chlapce a ani náhodou ho nehodlal opustit.

Dívka se k nim zanedlouho přidala. Krev nepřátel i ve vlasech, několik hlubokých ran na rukách, ve tváři divoký a zároveň spokojený výraz.

Hluk boje utichl, bylo slyšet nářek raněných, případně pláč těch, kteří oplakávali mrtvé. Mirim je oba vzala za ruku, vytáhla je z úkrytu. Tadeášovi se zvedl žaludek. Zem byla nasáklá krví. Kolikrát to četl v knize, teď se na to ale díval přímo. Kusy lidských těl, oddělených rovným řezem meče, ale i utržené nebo rozdrcené, kdoví čím. Issa ho pevně objal. Hoch se zaměřil pohledem na příchozího muže. Byla to impozantní postava, nešlo jen o výšku. Pancíř na jeho těle byl jistě hodně praktický. Byla to však i mistrovská práce, hrudní pláty zdobené výjevem neznámé šelmy, pozlacená přilbice, z níž je pozorovaly černé oči. Rázoval k nim dlouhými rychlými kroky. Jakmile k nim došel, jen lehkou úklonou hlavy je pozdravil. Promluvil směrem k Tadeášovi.

„Pane, je nám ctí.“

Mladík na něho třeštil vyjevený pohled. Už zase mu někdo říká pane. Snažil se to nějak zpracovat. Vděčně se o opřel o Issu, rukou si našel jeho dlaň a propletl s ním prsty.

Příchozí ho se zájmem sledoval.

„Vstoupili jste do naší bitvy a přiznávám, že vaše válečnice je velmi dobrá.“

Dívčina tvář se roztáhla do širokého úsměvu, ostré zuby se zaleskly. Nebyl to radostný úsměv, byla to výzva. Mladík se rozhodl předejít sporům.

„Není to moje válečnice, je přítelkyně.“

„Omlouvám se, pane, váš druh i družka jsou vítáni.“

Tadeáš se vyděšeně podíval na Mirim, ta se na něho rošťácky culila. Něco řekl špatně, absolutně nevěděl co.

„Smím vás pozvat na trochu dobrého jídla a pití?“ přetrhl jeho myšlenky válečník.

Stisk Issovy ruky byl tak silný, že málem nadskočil, a navíc netušil, jestli ho vyzývá ke kladné odpovědi, nebo záporné. Nakonec se rozhodl pro:

„Ne, díky.“

Černé oči v průzoru přilbice se zúžily.

„Čaroděj nebude rád, když vás nepřivedu.“

Mirim si stoupla před oba muže, tasenou zbraň. Issa svíral mladíkův pas, i on držel svůj meč připravený.

„To není třeba, přišel jsem raději sem. Snad to nevadí,“ hluboký hlas zapůsobil na všechny, nejvíce na dívku. Zbraň jí vypadla z ruky. Zašeptala.

„Alberte?“

Nikdo zjevně nechápal, co se děje. Za válečníkem se vynořil štíhlý vysoký muž. Dlouhé bílé vlasy, ne nepodobné dívčiným, pronikavé oči nejasné barvy.

„Mirim.“

Vrhl se k ní, sevřel její tvář a vášnivě dívku políbil. Ti dva se ztratili sami v sobě, ve svém světě. Šokovaný výraz přihlížejících mužů dával jasně tušit, že jsou stejně překvapeni jako Tadeáš s Issou.

„Ehm,“ dlouhé odkašlání, „kouzelníku?“

Muž dívku pevně držel v náruči, ona se k němu tiskla. Po tvářích jí stékaly slzy. Usmívala se.

„Má přítelkyně a její doprovod, vaše lordstvo.“

Otočil se na muže s chlapcem.

„Přijmete pozvání na trochu jídla a vysvětlení?“

Přijali.