Náramek II.

Bylo hluboko po půlnoci, když se probudil. Issa nespal, jejich pohledy se setkaly.

„Ty jsi… mohl jsi… to přece…“

Muž se nepohnul, zadumané hnědé oči zkoumaly mladíkovu tvář.

„Nemám před tebou žádné tajemství, víš, kdo jsem, co cítím a čím vším jsem prošel.“

„To přece není možný, proč já? Mohl to být kdokoliv, proč já?“

„V tom případě se neptáš správné osoby,“ dotkl se prsty náramku.

Tadeáš zvedl ruku, zblízka se díval na náramek. Už nepotřeboval číst knihu, věděl všechno. Od pana Holense znal okolnosti jeho vzniku. Teď ale věděl, jaká neuvážená slova Issa vyslovil a co přesně to pro něho znamená. Nejen pro něho, pro oba dva.

„Ty mrtvoly přilákají pozornost. Neschováme se na dlouho, jestli vůbec,“ vrátil se myšlenkami do současnosti.

„Můžeme to zvládnout, ale musíme se připravit,“ klidně odpověděl muž.

Mladík se postavil, chtěl asi vypadat výhružně, dodat svým slovům váhu. Při pohledu do mužových očí mu došla slova a vyschlo v krku. Ten si naopak pohled na jeho odhalené tělo nepokrytě užíval. Issa mu podal ruku a on se jí opatrně chytil. Stáhl si ho zpět k sobě. Okamžitě Tadeáše políbil, přitiskl.

„Jsi blázen, není čas na nic a ty myslíš jen na jedinou věc.“

Muž ho položil na zem, zalehl ho plnou vahou, rukama sevřel mladíkovu tvář. Upřeně se mu díval do očí.

„Čekal jsem příliš dlouho, než abych promarnil byť jen vteřinu.“

Sklonil se, ochutnával napjatou kůži na krku, jemně polaskal jedno ucho, pak druhé. Ruce se přesunuly na zadek, který hladily, tiskly i lehce škrábaly.

„Pusť, nech toho.“

Tadeáš se snažil vykroutit z jeho sevření, nedařilo se mu to.

„Isso!“

Polibek mu zamkl ústa, jazyk vnikl mezi rty. Tadeáš ovinul ruce kolem mohutné šíje. Pak už nemluvili. Jejich dech a vzdechy se mísily v nočním tichu. Ve tmě se dvě siluety proplétaly, dotýkaly a laskaly. Bytosti stvořené jedna pro druhou.

„Ty jsi absolutní cvok. Já umírám hrůzou a ty…“

„A já tě rozptyluju, omlouvat se nebudu,“ culil se Issa.

Ležel na zádech, nahý a užíval si Tadeášovy rozpaky. Ten o krok couvl, ale i jeho tvář zdobil úsměv, pak zvážněl.

„Prosím, Isso, já mám vážně strach,“ klekl si oči upřené do prázdna.

Issa se posadil. „Víš, co musíme udělat, a to je to, čeho se bojíš. Ne odhalení, ne policie, přiznej si to.“

Zase mu podával ruku, zase si ho stáhl k sobě.

„Věř mi, věř nám, dokážeme to.“

Tadeáš zavřel oči, Issa měl pravdu a on to věděl.

„Půjdeme,“ řekl mladík. Bojovník se usmál.

Dveře krámku se potichu zavřely, Tadeáš zamkl. Bylo mu divné, že stařec nedal cedulku s nápisem zavřeno ani nezamkl. Pátravě se rozhlížel.

„Pane Holensi?“ zavolal do tmy.

Issa mu naznačil, aby zůstal stát a nikam nechodil. Vyrazil do nitra obchůdku. Pohyboval se tiše, kdyby mladík nevěděl, že tam je, nezaznamenal by jeho přítomnost. „Tadeáši!“

Rozběhnul se za hlasem. Našel muže klečet, na zemi. U jeho nohou tělo starce. Mohl by i věřit, že se mu udělalo nevolno, nebo uklouzl. Na bílé košili ale zřetelně viděl dvě bodné rány a kolem starce obrovskou louži krve.

Issa se na Tadeáše podíval.

„Začalo to.“

Zručně mrtvého muže šacoval, mladík ho strhnul stranou.

„Nebudeme ho okrádat!“

Bojovník vstal, hnědé oči plály hněvem a bylo v nich i něco jiného. Ten pohled mu propaloval vnitřnosti.

„Nejsem zloděj. Byl to strážce, fakt ti to nedošlo? Zemřel pro nás. Pokud mám pravdu, má ho u sebe,“ podíval se na jeho náramek. Hádci se pohybovali všemi směry. Vzal mladíkovu ruku do svých.

Tadeášovi se usadila v hrudi palčivá bolest. Tváří v tvář nebezpečí selhal a ještě ranil svého ochránce nedůvěrou.

„Odpusť.“

„Nic se nestalo,“ řekl a odvrátil od mladíka tvář.

Takže ho ranil hodně.

Ruku s náramkem mu Issa pevně svíral, druhou ho mladík pohladil po tváři, přinutil ho, aby se k němu pohledem vrátil.

„Moje chyba, promiň. Asi nejsem tvé ochrany hoden.“

Použil slova, o kterých věděl, že je už před Issou někdo kdysi dávno pronesl. Věděl, že není fér, ale…

Muž ho spaloval pohledem, pak ho stáhl za ruku do kleku k mrtvole. Na prostředníčku levé ruky měl stařec nezvykle široký prsten. Přiblížil k němu ruku s náramkem a z prstenu se odpoutal malý hádek.

Tadeáš v šoku otevřel pusu. Ostatní v náramku se zastavili, nový přírůstek se k nim připojil. Znovu se dali do pohybu, společný směr a jednotné tempo. Od zápěstí se mu šířilo teplo až k hrudi. Issa ho strhl do své náruče. Zatočila se mu hlava, pocit, který zažil, když se potopil v bazénu příliš hluboko a málem nestihl vyplavat.

Hlava se mu motala, klesl na kolena a zvracel. Chvilku počkal, vydrápal se na nohy, to, že se mohl opřít o strom, mu hodně pomohlo.

O strom? Začal se rozhlížet. Neměl by ten les znát, jen díky vzpomínkám, které nejsou jeho, věděl, kde je. Hledal bojovníka pohledem, stál kousek od něho otočen zády. Takže se zlobí. Tadeáš cítil, jak rudne. Došel k muži.

„Nezlob se, prosím.“

„Nemusíte se omlouvat, pane," studený, bolavý hlas.

Mladík se otočil zády k němu, ne ze vzteku. Jen cítil, že začíná brečet, nechtěl, aby to Issa viděl. Slzy mu stékaly po tvářích, horkost v hrudi, stud. Náhle ho silné paže objaly, muž ho otočil čelem k sobě. Mladík měl sklopenou hlavu, slzy ne a ne přestat téct.

„Mohl bys mi trochu víc věřit,“ řekl Issa potichu. Vzal chlapce za bradu, utřel jemně slzy. Ve tváři něhu a náklonost. Byli blízko sebe, těsně se dotýkali, napětí vzrostlo, tentokrát jiné.

„Mohl bys pochopit, že jsem se propadl do neznáma. Předevčírem ten nejobyčejnější člověk na světě. A…“

„Nikdy, nikdy jsi nebyl obyčejný a nebudeš.“

„Já…“

Muž ho pevně sevřel, políbil a opřel zády o strom. Okamžitě se jazykem dožadoval pozornosti. Trvalo, než se odpoutali.

„Isso, musíme si promluvit.“

„To musíme,“ znovu ho lačně políbil.

Tadeáš se přetočil, teď byl bojovník opřen o strom. Stáhnul mu plášť, odhalil opálenou hruď, prsty lehce pohladil tmavé chloupky. Pak odepnul kožený pásek a svlékl mu tuniku. Sám byl za chvilku do pasu nahý. Issa nevěřícně sledoval jeho počínání, neodvažoval se pohnout. Čekání se vyplácelo. Tadeáš ho pohladil, rty se dotkl jeho rtů a pak začal klesat. Nespěchal. Vychutnával si každý centimetr, jazyk, rty a ruce putovaly po odhaleném těle.

„Tadeáši,“ mladík mu klečel u nohou, rozepnuté kalhoty stahoval přes kolena ke kotníkům, ale rty už se věnoval jiné činnosti a přidal i jazyk. Bojovník zrychleně dýchal, i kdyby chtěl, nemohl se soustředit na nic.

Skupina šesti mužů v černém oblečení splynula s tmou. V lesním porostu se pohybovaly neslyšně. Jejich čas nastal. Přišel den, pro který byli vycvičeni. Najdou cíl a zabijí ho. Mistr určil místo, kam se mají vydat, budou tam za chvíli.

Oblečení, rozesmátí se objímali. Issa se ale obezřetně rozhlížel kolem, zdrželi se tu moc dlouho, nehodlal si stěžovat, to ani náhodou. Pohladil Tadeáše.

„Musíme jít, jsme tu moc dlouho, najdou nás.“

„Přece tehdy zemřeli, jsou mrtví.“

„Už dávno mají nové, vycvičili si náhradníky. Tak pojď!“ chytl ho za ruku. Tadeáš si myslel, že půjdou z lesa ven, ale vydali se do jeho útrob. Muž spěchal, nedal mladíkovi možnost oddechnout si. Ten byl rád, že není televizní povaleč. Pravidelně běhal a plaval, teď se mu to hodilo. Tady si ani nedokázal vybavit, jak bazén vypadal, když v něm naposledy byl. Ale věděl, že je beze zbraně, jde mu o krk kvůli něčemu, o čem před pár dny neměl tušení. Najednou byl tvrdě sražen k zemi, Issou. Ústa se mu naplnila krví, kolem sebe slyšel lehký šelest. Obrátil hlavu, při pohledu na bojujícího Issu mu nebylo do smíchu. Čtyři na jednoho, bil se jako lev, na několika místech už mu prosakovala krev. Tadeášovu pozornost přitáhl náramek na jeho ruce, dal se zběsile do pohybu. Najednou vnímal každého hádka jako samostatnou bytost, slyšel jejich myšlenky, hlasy. Snažil se na ně soustředit. Něčí ruka ho prudce zvedla, za ním kdosi stál, jeden z útočníků.

„Nechci umřít,“ problesklo Tadeášovi myslí. Ucítil nůž, jak se mu zakousl do masa, horkou krev tekoucí mu po hrudi. Ruka s náramkem byla v jednom ohni. Zaslechl Issův výkřik, nemohl se po něm ohlédnout. Zavřel oči a pokusil se soustředit na hadí hlasy.

„Nepřátelé musí zemřít,“ nebyla to jen myšlenka, vyřkl slova nahlas. A čas se zastavil, všechno kolem Tadeáše se zastavilo, stejně jako náramek, z něhož se vymotal jeden hádek, černé oči mu žhnuly, syčel: „Jen malou chvíli máš“ .

Nejdřív se vykroutil ze sevření silných paží, otočil se. Rozechvěle natáhl ruku a sejmul muži masku, která mu poskytla ochranu jeho osoby a zároveň mu pomáhala skrýt se ve tmě. Díval se do strnulé tváře mladíka, tak stejně starého jako on. Ztuhl, neschopen čehokoliv. Hádek nespokojeně zasyčel: „Čas!“

Tadeáš se otočil směrem k Issovi, i on byl zkamenělý uprostřed pohybu. Srdnatě se bránil dvěma útočníkům, další dva se mu dostávali do zad. Tadeáš muži, který ho chtěl zabít, vykroutil dýku z ruky, hrot opřel o jeho hruď a zatlačil. Tekly mu slzy, klepal se.

„Když nezabiješ ty je, vezmou si oni tvůj život a Issův,“ říkal si. Ostří prošlo tělem nepříjemně snadno. Tadeáš začal znovu zvracet.

Syčení mu rezonovalo v hlavě. „Čas!“ jasně cítil hadovu nespokojenost. Cítil se jako vrah, ale nakonec, nakonec udělal, co bylo třeba. Jakmile vytáhl dýku z posledního srdce, hádek se přidal ke svým druhům a svět se dal znovu do pohybu.

Issa dopadl na záda, ale rychle vyskočil… Pohledem klouzal po mrtvých tělech, uviděl klečícího Tadeáše celého od krve. Vrhnul se k němu.

„Jak moc tě zranili?“ mladík na něho zíral nepřítomnýma, ubrečenýma očima. Muž strhl čutoru s vodou, co měl u pasu, omýval mu krk. Ulevilo se mu, rána vypadala hrozně, ale zahojí se. Náhle mu vyletěla čutora z ruky. Tadeáš se k němu přitiskl, chvěl se a už zase plakal.

„Zabil jsem je. Nemohli se bránit, stáli jako sochy a já jim… jsem vrah.“

„Kdyby se mohli bránit, jsme oba mrtví, zachránil jsi nás.“ Tiskl chlapce v náruči, líbal do vlasů.

„Patříte k sobě?“ vrnivý hlásek je vyrušil. Oba se prudce ohlédli na jeho původce. Metr vysoká dívka, ne dítě, dívka. Pohybovala se jako šelmička. V kalhotách a koženém kabátku, bílé vlasy spletené do copu sahajícím až na zem. Když mluvila, napůl cenila ostré zoubky. Pozorovala je zelenýma očkama.

„Jsem Mirim,“ pořád kráčela blíž. Tadeáš cítil náramek a jen díky tomu věděl, že není nebezpečná.

„Už s tebou mluví?“ byla zvědavá. „Chtěla bych vědět, jaké to je, když s tebou mluví. Moc se těším, až uvidím toho svého,“ při těch slovech napřáhla ruku, na prsteníčku měla stejný prsten jako pan Holens. Tadeáš napřáhl svou a její prsten zareagoval. Stříbrný hádek se odpoutal a spojil se s ostatními. Dali se do pohybu, pomalé tempo stejným směrem. Mirim na náramek fascinovaně zírala. Pak prudce vstala.

„Pojďte, odvedu vás do bezpečí.“

Šli. Vedla je stezičkami, které snad ani zvěř neznala. Tadeáš se držel po Issově boku. V jednu chvíli mu podal ruku, muž propletl své prsty s jeho. Mladík se tak cítil mnohem líp, bezpečněji. Dívka je dovedla na malý palouček, nikde nic a pak najednou dveře. Vstoupila a nechala otevřeno. Nerozmýšleli se, vešli. Byli v obrovském sále, mramorové podlahy, křišťál, zlato, drahocené koberce a obrazy. Tadeáš se rozhlížel, Issa se snažil zachytit známku života.

„Nikdo tu není, jen já a vy. Můj zachránce mi to tu přenechal, musela jsem mu slíbit, že budu prsten chránit. Všechno mi řekl.“ Dívala se na Tadeáše s neskrývaným zájmem. Při pohledu na Issu byla zřetelně odtažitější, byl v tom i strach mísený s úctou.

„Pomůžu vám, jak budete chtít. Nejdřív s hojením ran.“

„Patříš k lesu? K jeho lidu?“ zeptal se Issa.

Ve tváři se jí usadil náznak smutku.

„K lidu, ze kterého jsem vzešla, už nepatřím. Za trest, že jsem se přidala k člověku. Čaroděj mi zachránil život a dal mi svobodu. Mohla jsem jít, ale nedokázala jsem ho opustit. Nejdřív to byla vděčnost, pak ústa a nakonec láska. Díky magii, která je mou součástí, a jeho moci nám byl dán dlouhý čas. Když zemřel, bylo to těžké. Čekám na vás dlouho, chci splnit všechno, co jsem mu slíbila.“

Ukázala rukou na mramorové schodiště.

„Najděte si pokoj, kde se vám bude líbit. Přinesu vám jídlo i pití. Musíte si odpočinout.“ Rozverně se usmála a mrkla.

„Určitě vás nebudu rušit. Můj pokoj je na opačné straně.“ Mávla rukou daným směrem. Pak se rozběhla pryč.

Tadeáš měl pocit, že omdlí, opřel se o Issu. Bojovník ho zvedl do náruče. Mladík si vděčně položil hlavu na jeho rameno. Začínal usínat. Zdálky slyšel volat Mirim.

„Ať nespí. Vykoupej ho, hned mu přinesu léčivý nápoj, tobě taky.“

S mladíkem v náruči vyběhl schody, vrazil do prvních dveří, které uviděl. Místnost byla prohřátá sluncem, okny do ní proudil svěží vánek. Postel s nebesy byla úchvatná. Issa pohledem hledal, kde Tadeáše vykoupe. Uviděl za závěsem obří káď, ze které se kouřilo. Nepřemýšlel, jak je to možné. Opatrně mladíka položil na měkký koberec. Svlékl sebe i jeho a znovu ho vzal do náruče. V kádi se usadil, chlapce v klínu, jemně ho omýval teplou vodou.

„Nespi, Tadeáši, lásko nespi!“

Tadeáš pootevřel oči, jak mu to Issa řekl? Podíval se na muže, hnědé oči ho objímaly svým teplem. Rychle zamrkal, drobné kapičky se mu usadily na řasách. Issa se kochal tím pohledem, bez ohledu na okolnosti, nemohl se vynadívat na milovanou tvář. Políbili se.

Po koupeli se zachumlali do peřin, přesně v tu chvíli zaťukala Mirim na jejich dveře.

„Můžu?“

„Jen dál,“ zavolal Issa.

Vplula s tácem v ruce. Napůl hopkala, zjevně ji jejich přítomnost těšila. Issa si uvědomil, jak dlouho byl sám. Napadlo ho jak dlouho asi byla sama ona.

Podala mu malý šálek a Tadeášovi taky. Oba opatrně přičichli, vonělo to moc dobře.

„Jen pijte, bude vám líp, slibuju,“ pobízela je Mirim.

Dívali se na sebe, společně přiložili šálky k ústům, tekutina jim stékala do krku. Chutnala skvěle, jen ji nebylo možné k ničemu přiřadit. Byla horká, trochu hustší než čaj.

Tadeáš cítil mravenčení v místě, kde ho útočník zranil nožem. Issa viděl, jak se mu rána zaceluje, a nakonec zmizela i jizva. Nedokázal tomu odolat a pohladil to místo, kde ještě před chvílí bylo nepěkné zranění. Sám vnímal hojení na svém těle. To už mu ale padala víčka.

„Mirim, ty jsi nás omámila?“

„Jen uspala, potřebujete spát. Palác je nedobytná pevnost, nikdo o něm neví, a i kdyby věděl, nevstoupí. Nemusíte se obávat. Teď musíte odpočívat.“

Tadeáš se stulil do Issovy náruče, položil hlavu na rozložitou hruď. Muž se usmál, mrknul na Mirim, ovinul ho rukama a přitiskl k sobě. Pak už přemohl spánek.

Mirim seběhla schody, na stůl odložila tác a došla k truhlici. Zašeptala kouzlo, víko se otevřelo, na dně ležely další tři prsteny.

„Až se probudí, všechno jim řeknu, potřebují se vyspat, nabrat sílu. Těch pár hodin nic nezmění.“ Z jednoho prstenu se ozvalo zasyčení. Doufala, že to byl souhlas, a truhličku zaklapla.