Zima III.

Moe se nevracel, hrabě se obrnil trpělivostí. Podnikl kroky nutné pro uznání Nilsova nároku na Arsenovo dědictví. Nevěděl, že bude mít možnost Arsenovu synovi vše předat, ale nedokázal jeho majetek postoupit jinému. Nesčetněkrát byl dotazován, zda pozemek s malou tvrzí a kouskem lesa nepřidá jako odměnu některému z velmožů. Nikdy to neudělal. Pozvolna připravoval všechno, co bylo třeba. Věděl, že nejtěžší úkol ho teprve čeká. Arsen byl tvrdý a nesmlouvavý muž. Přesvědčit jeho syna…

Seděl u okna, oči klouzaly po sněhových jazycích, myšlenkami byl u Nilse.

„Otče.“

Otočil se za hlasem svého syna, pěkně oblečeného a s velmi hezkou dívkou po boku. Okamžitě ji poznal. A dalo mu dost práce se neusmát. Helvan mu dává dva dary a podle jeho samolibého úsměvu je si toho vědom. Hana, dcera Gorsova, muže, který s hrabětem je ve sporu, hrozícím vyústit v otevřenou válku dvou mužů.

„Dovol, abych ti představil Hanu, která vyslyšela mou žádost o ruku. Tedy pokud budeš souhlasit, tvou budoucí snachu.“

Muž se usmál, došel k dívce a poprvé se setkal s jejíma očima. Navenek působila klidně až poddajně, v očích jí ale plály plamínky. Rukou naznačil sluhům, ti ihned odešli, těžké dveře za nimi zapadly.

„Hano, nebudeme si nic předstírat. Proč?“

Usmála se na hraběte, její postoj se změnil. Rázem tu byla sebevědomá dívka.

„S otcem se to nedá vydržet. Po smrti matky se hrozně změnil. Helvana znám roky, mám ho ráda a celá situace mi nevadí. Budu mu stát po boku jako manželka. Získám postavení a on ženu, která mu bude vždy věrná, nebo alespoň to tak bude vypadat,“ mrkla, „spokojenost pro oba.“

Velmi přímočaré děvče, napadlo hraběte. Na druhou stranu, snadná domluva. Helvan je také spokojený, Hana asi splňuje i jeho představy.

„Mluvila jsi o tom se svým otcem?“

„Ne. Mysleli jsme, že bude dobré vše říct nejdříve vám.“

„Jinými slovy když budu já souhlasit, je to pro tebe bezpečné.“

„Pro nás oba otče,“ vložil se do hovoru Helvan.

„Souhlasím. Myslím, že jsi ta pravá. Nenecháš se jen tak zastrašit. A jestli si budete rozumět, jakkoliv, je to i pro vás dobře. Synu, musíš pořádat o Haninu ruku, jak se patří na hraběcího syna. Rád bych si pak vyslechl, co přesně ti odpoví.“

Hana chytla Helvana za ruku. Rozloučili se s hrabětem. Jejich kroky vedly rovnou k jejímu otci.

Vztek a hněv v sobě Gors dusil velmi obtížně. Nicméně nemohl odmítnout. Lepší nabídku jeho vzpurná dcera nemohla dostat. Když mu oznámila, že jako věno si vybrala Panská luka, rozdrtil v ruce sklenici, jak mocně se musel ovládat. A nezdárná dcera se mile usmívala a tvářila jak andělíček. Kdyby jeho přátelé věděli, jaká je to fúrie a jak tvrdě si dokáže jít za svým. Na druhou stranu by mu nebylo vhod, kdyby věděli, proč tomu tak je. Nerad, ale souhlasil. Dohadovat se s hrabětem je jedna věc, ale tady se neodvažoval. Kolem Helvana se shromáždili šlechticové, gratulovali mu a přáli štěstí. Hana se sklonila k otci.

„Pokusíš se o něco, otče, a budeš toho litovat,“ hlas měla studený jak led. A Gors nepochyboval, že svá slova myslí vážně. Napadlo ho, že hraběcí syn získal ochránce, o kterém ani neví. „Moje manželství bude ukázkové a ty budeš ten nejvlídnější tchán,“ pokračovala.

„Nebudu ti dělat problémy, byl bych i sám proti sobě. Jsi asi ráda, že půjdeš z rodného domu. Ať už bylo mezi námi cokoliv, jsem pořád tvůj otec.“ Povstal, že ji obejme.

„Neopovažuj se,“ zasyčela. Provinile sklopil zrak. Tohle byla páka, kterou ho mohla zničit. Stačilo by, kdyby jen naznačila celou pravdu.

Těžce dosedl zpět, hlavu složil do dlaní. Nenáviděl tu vzpomínku. Byl to dobrý den a dobrý lov. S velkou slávou připíjeli vínem na počest všech. Popíjeli celé odpoledne. Cestou ke své komnatě šel kolem pokoje své dcery. Nevěděl, co ho to napadlo, že vstoupil. Co se odehrálo, měl trochu v mlze. Věděl ale dobře, že se chtěl své vlastní dcery zmocnit a ona se mu ubránila s mečem v ruce. Jizva na rameni mu to každé ráno připomínala. Od té noci byla vůči němu chladná. Omluvy, prosby, sliby se jí nedotkly. Hnusil se jí. Teď se tedy vdá a odejde. A on se bude pořád jen bát, co svému muži nebo tchánovi řekne.

Dotkla se jeho ruky. Její oči byly zvláštní.

„Do té noci jsem tě milovala, tati, nezapomínám na to. Nikomu jsem neřekla, co se stalo, a neřeknu. Nezradím tě. Nevím, jestli to, že nebudeme stále spolu, mi pomůže se s tím vyrovnat. Vím, že jsi byl opilý, bolavý a prázdný po matčině smrti. Přesto… Dej mi čas.“

Překvapeně na ni hleděl. Tohle bylo víc, než v co ještě doufal. Jen kývl na souhlas.

„Dobře, Hano.“

Otočila se na patě. Za chvilku stála vedle svého snoubence. Drželi se za ruce a přijímali spolu gratulace. Vypadali jako spokojený pár.

Moe s chutí snědl čerstvou snídani, kterou mu Nils připravil. Už několik dní zůstávali spolu. Nils pouštěl psi ven se proběhnout a Moe se staral o koně. Jinak ale většinu času leželi v kožešinách. Mluvili o sobě, o všem, co je napadlo. Nejdřív vzpomínali na různé zážitky, pak dětství. Čím víc se poznávali, tím blíž si byli. Moe se vlastně styděl, když se přiznával ke všem svým dobrodružstvím. Najednou mu bylo hloupě a trochu se bál, že Nisl ho bude soudit. Ten se k němu ale přivinul, hladil ho ve vlasech.

„Budu mít co dohánět, zdá se.“

Muži se stáhlo hrdlo, slova ho bodla u srdce. Ano, vedl divoký a prostopášný život, na Nilse ale žárlil. Díval se do těch jeho světle hnědých očí. Chlapec ho políbil.

„Věřím, že budeš dobrý učitel.“

Moe ho pevně objal, líbal, kam dosáhl. Hladil každý kousek jeho těla.

„Nemáš se mnou slitování. To jsi udělal schválně.“

Nils se mu vážně podíval do tváře.

„Alespoň víš, jak by mi bylo, kdybys mne…“

Muž ho umlčel polibkem.

„Nikdy, přísahám.“

Chlapec mu zajel rukama do černých krátkých vlasů. Díval se do černých očí, které žhnuly. Rostla v něm touha a v jeho milém taky. Doteky byly intenzivnější, polibky náruživější. Jejich milování bylo ujištěním, že patří jeden druhému.

Hrabě Tederik se rozhodl. Nikomu nic neřekl. Osedlal si svého nejlepšího koně. Díky Helvanovi věděl, kam se vydat. Když stanul před jeho domkem, srdce mu tlouklo jako snad nikdy v jeho životě. Ani do bitvy nešel s tak sevřeným hrdlem. Zabušil na dveře. Chvíli trvalo, než se otevřely. Mladík mu připomenul Arsena, podobal se svému otci opravdu hodně.

„Smím dál?“

„Nevyháním poutníky od svého prahu.“

„Nejsem poutník, jsem hrabě Tederik. I přesto tě žádám o trochu tvého času. Prosím tě, Nilsi, abys mne vyslechl. Pak odejdu.“

Moe stál kousek od chlapce, přesto ho hrabě přes dveře neviděl. Viděl, jak se Nilsovi zvedá hruď, žíly na krku tepají horkou krví. Čekal. Nechtěl mezi něho a hraběte vstoupit, ale doufal, že Nisl pozve příchozího dál.

„Buďte mi vítán, pane, jako každý jiný host.“

Tederik si oddechl a ani to neskrýval. Vešel do domu syna svého přítele, syna muže, kterého zradil.

„Půjdu na lov,“ ozval se Moe.

„Ne!“ vrhl po něm vyplašený pohled, „zůstaň, prosím.“ Muž rezignoval před prosbou člověka, pro kterého by udělal cokoliv. Na hraběte se raději nepodíval. Jen se v duchu loučil se vším, čeho v jeho službách dosáhl.

Hrabě se posadil ke stolu. Dostal čaj. S chutí se napil horké tekutiny. Sevřené hrdlo mu to neuvolnilo. Nadechl se a začal.

Uplynuly hodiny. Po tom, co Tederik odvyprávěl svou část, doplnil mu mnohé mezery Nils. Moe se stal překvapeným pozorovatelem. Proti všem obavám si muž a chlapec dokázali porozumět. Hoch se dozvěděl o minulosti svého otce, kterou mu nikdy on sám nevyjevil. Tederik na tom byl podobně, jen z druhé strany.

„Chlapče. Neodčiním, čím jsem se provinil na tvém otci, mém příteli. Zničil jsem mu život, i když věřím, že jsi mu přinesl hodně radosti. Zaplatil příliš vysokou cenu. Všechno si promysli, nebudu tě k ničemu nutit,“ díval se na chlapce. „Jestli jsi po Arsenovi, nemělo by to smysl. Toho k ničemu nikdo nedonutil,“ vstal. „Moe zůstane s tebou. Na hradě už to zařídím, nikdo se nebude na nic ptát. Hrad teď po nějakou dobu bude zaplněn hosty. Přípravy na svatbu budou trvat měsíc. To je také čas, který nám dávám, nám oběma Nilsi. Za měsíc tě, pokud dovolíš, navštívím.“

Chlapec také vstal a Moe ho následoval. Po celou dobu nepromluvil.

„Měsíc není málo, ale taky ne moc. Mám o čem přemýšlet.“ Nils zvažoval, zda může, nebo dokonce má, hraběti podat ruku. Nakonec se nepohnul. Hrabě ještě chvilku počkal. Pak se kývnutím hlavy rozloučil, vyšel dveřmi. Ty se nedovřely, Moe k nim vykročil, zavřel je. Rukama o ně zůstal opřený. Bylo naprosté ticho, ani jeden z nich se nepohnul. Ticho je pohlcovalo, skoro dusilo.

„Řekni něco, Moe, prosím.“

Teprve teď se na něho otočil. Hledal v milované tváři odpovědi na své otázky. Viděl jen směsici obav, ale i vzdoru.

„Miluju tě.“

Nilsova tvář roztála. Došel pomalými kroky k muži. Položil hlavu na jeho hruď, a když ho Moe pohladil ve vlasech, zavrněl.

„Miluju tě.“

Dlouho stáli spojeni v objetí.