Zima

Sníh vytrvale padal, mrzlo, přesto vyrazil jako každý rok touto dobou. Oblékl si kožešinové kalhoty, dlouhý kabát z liščí kůže s teplým límcem, palčáky z divokého králíka a pevné, kůží z vlka zateplené sněhule. Kožešinová kapuce, proužkem silné kůže utažená pevně kolem krku. Široký kožený opasek, na něm dva dlouhé nože, na zádech tlumok. Dva mohutní svalnatí psi, neznámé rasy, s huňatou světlou srstí, která na sněhu příhodně splývala, šli s ním. Nohy se mu bořily do sněhu po kolena, námahou ztěžka dýchal, mráz se mu zakusoval do rtů i tváří, chráněných vrstvou tuku. Šel celý den, k večeru se i přes nepříznivý ledový vítr a neustále se sypající sníh dostal, kam mířil. Pod skalnatým převisem ležel velký, hrubě opracovaný balvan. Všem, kdo snad projdou okolo, nemohl být ničím víc než kamenem. Nils k němu došel. Pomalu se posadil vedle něho, sundal rukavici a položil dlaň na ledový kámen. Slzy mu stékaly po tvářích, polykal smutek, ale bolest svírající mu srdce nedokázal utišit.

„Otče, jsou to tři roky, dlouhé, nekonečné roky, kdy jsem se snažil splnit vaše přání. Nemohu ale zapomenout, že jste padl rukou lotra. Krví mi splatí vaši smrt. Mám dost zásob, abych přečkal zimu bez úhony, s jarem se vydám na cestu. Nebude krátká a dost možná se nevrátím,“ promrzlou, skoro modrou rukou hladil kámen, jemně jako živou křehkou bytost. Kámen, který označoval místo posledního odpočinku.

„Jsem vám vděčný, že jste nežádal mou přísahu, věděl jste moc dobře, že nedokážu zapomenout.“

Smutek ho přemohl. Byl by u kamene snad v kleče zmrzl, jeho psi se ale k němu tiskli, kňučeli a nakonec mu olizovali tvář. Objal jednoho z nich kolem krku, tvář zabořil do husté měkké srsti. Zvedl se, nejdříve navlékl rukavici, nepřineslo mu to žádnou úlevu, pak se hluboce uklonil směrem ke kameni. Ještě chvíli tu setrval a vydal se na cestu zpět. Noc se blížila, věděl, že teplota půjde rychle dolů a nemůže teď pokračovat. Mířil podél skal k malé jeskyni, kterou znal moc dobře. Psi běželi napřed, nebylo to poprvé, co tu byli. Uvnitř bylo malé ohniště, do kterého Nils dal větve schované v tlumoku. Rozdělal oheň a trochu se ohřál. Když se zachumlal do kožešin, co měl na sobě, z každé strany jeden chlupáč, schovaní před větrem, nebylo jim velké teplo, ale taky nebyla zima. Usnuli.

Ráno bylo klidné, vítr utichl, už nesněžilo. Sušené maso chutnalo jemu i psům. Znovu se brodil sněhem, cesta zpět mu ubíhala mnohem rychleji. Nebyl daleko od svého srubu, když se psi rozběhli jiným směrem, štěkali a upozorňovali ho, tak jako vždy… Že by čerstvé maso? Rychle se za nimi vydal. Když spatřil, co našli, nevěřil svým očím. Nešlo o to, že to byl člověk, který neodhadl své možnosti, a mráz ho dostihl. Zkontroloval ho, žil. Ale podle oblečení to byl někdo z města a rozhodně ne chudina. Co by tu dělal, lidi z města sem vůbec nechodí. Hodil si ho na ramena, nebyl to žádný hromotluk, i tak se pronesl. Přece jen to bylo ještě kus cesty.

V chalupě neznámého položil na svou postel. Zatopil a vrátil se k němu. Sundal mu všechno mokré promrzlé oblečení a rychle mu oblékl svoje suché, zabalil ho do teplých pokrývek. Nevypadal dobře. Klepal se, drkotal zuby. Nils uvařil směs sušených bylin, sedl si na postel a po lžičkách ji svému hostu dával. Nemohl se ubránit tomu, aby si ho neprohlížel. Mladík, snad osmnáct let, po pansku střižené delší vlasy, svázané tenkou kůží. Dlouhé světlé řasy, krásně tvarované rty. Celý den i noc se staral a snažil udržet ho v teple. Druhý den ráno měl mladík horečku. Další dva dny se potácel v nočních můrách a podivných snech. Křičel a bránil se někomu, mával rukama. Nils měl dojem, že mu někdo něco provedl, ublížil, a proto utekl do takového počasí a tak daleko od města. Několikrát se i rozplakal.

Třetí den horečky ustoupily. Nils ho nechal s jedním ze psů doma a vyrazil na lov. Musí mu uvařit polévku, aby nabral sílu a zotavil se. Podařilo se jim spolu s druhým chlupáčem ulovit několik zajíců. Spokojený s ušáky v ruce se blížil k domovu. Na kraji lesa ztuhnul. Vedle jeho domu stál osamocený kůň, má tedy další nečekanou návštěvu. Bren se mu opřel bokem o nohu, usmál se.

„Tak pojď, uvidíme, jak se nám skamarádil Dir.“

Vstoupil do svého domu. Na posteli ležel vyjevený a vystrašený mladík. U stěny stál opřený muž kolem třiceti, byl ozbrojený, ale po meči ani dýce nesáhl. Upřeně se díval na mohutného psa, který cenil zuby a vrčel, svaly na těle se chvěly. Bren se k němu ihned připojil. Muže to nevyvedlo z míry a podíval se na Nilse.

„Odvolejte je!“

„Vstoupil jste do mého domu, nezval jsem vás.“

„Promluvme si,“ volil muž mírnější tón.

„V mluvení vám nic nebrání,“ uchechtl se Nils a položil králíky na stůl.

Muž si ho mlčky měřil černýma očima. Nils pokrčil ramena, šel k lůžku. Mladík byl strachy bez sebe, těkal pohledem z jednoho na druhého.

„Jsem Nils, před pár dny jsem tě našel promrzlého ve sněhu. Dva dny jsi blouznil v horečkách, až dnes ti bylo líp. Chtěl jsem ti uvařit polévku, abys nabral sílu.“

Sedl si na kraj postele.

„Neboj se, nic se ti nestane.“

Vyděšené oči se zahleděly ke zdi na muže, který je poslouchal. Ten také promluvil.

„Jsem Moe, sloužím u hraběte Tederika. Když se ztratil mladý pán, vyslal několik mužů, aby ho našli. Tuším, proč jsi odešel,“ podíval se na mladíka, „proto jsem jako jediný nehledal ve městě, ale předpokládal jsem, že se budeš snažit opustit město. Helvane, tohle věci nevyřeší…“

„Nepochopí to, nikdy to nepřijme, jestli víš proč, tak víš, že mám pravdu.“ Mladíkův hlas byl chraplavý. Promluvil po kolika dnech a ani pláč tomu nepomáhal. Nils chlapce sevřel do náruče, hladil ho po vlasech, neříkal ale nic.

„A kde je ten, kvůli kterému jsi teď tady? Kde je?“ střelil po něm vztekle Moe.

Chlapec v Nilsově náruči se rozplakal.

„Omlouvám se, neměl jsem…,“ sklopil Moe hlavu. Prohrábl si rukou černé, krátké vlasy a nevraživě se podíval na psy.

„Dire, Brene, místo!“ zavelel jim páníček. Oba chlupáči se odebrali do vzdáleného rohu na připravené houně. Moe se nehnul z místa, jen se už pohledem plně zaobíral pouze děním na lůžku. V jeho černých očích nebylo možné číst, na co myslí. Prohlížel si mladíka, který choval v náruči mladého pána jako malé děcko. Nebyl podobný žádnému, se kterým si dopřával noci plné vášně. Tvář ošlehaná větrem, sluncem opálená. Ještě byl zahalen v kožešinách a on přemýšlel, co se skrývá pod nimi. Cítil, jak se mu napínají kalhoty v rozkroku. Na chvilku zavřel oči. Kvůli tomu tu není, musí se soustředit. Má u velitele nejeden vroubek, a když Helvana jeho otci dovede, mohl si hodně polepšit. Hrabě si na synovi zakládá, je to jeho jediný dědic. A chudák k tomu. Několikrát měl Moe v posteli mladíka, který před ním byl s mladým pánem. Jenže od něho se čeká, že se ožení, bude mít dědice. O tom asi byla i ta hádka, o které se šeptá mezi služebnictvem. Hned po ní se Helvan vypařil. Hrabě nejdřív zuřil, ráno už ale veden strachem, spíš o svůj dědičný nárok než o syna. Slíbil hory doly za jeho přivedení zpět. Na to Moe myslel a přes to ho pohled na Nilse držel v pozoru.

„Tak jak to bude dál,“ vztekle se ozval. Zlost měl ale na sebe.

Nils ho zpražil pohledem. Ať už tím myslel cokoliv, Moe se jen zhluboka nadechl, po těle mu přeběhlo mravenčení. Díval se do světle hnědých očí, sledoval rozcuchané, několik dnů nečesané, hnědé kudrnaté vlasy. Věděl, že ten obraz nedostane z hlavy.

„Nechci domů,“ zakňučel chlapec.

Muž došel k posteli, klekl si vedle ní, aby se hochovi díval do očí. Modré oči se topily v slzách.

„Oženíš se, a jakmile ti manželka dá syna, můžeš si dělat, co budeš chtít.“

„Jak to?“ kniknul Helvan.

„Manželka si může najít milence, pokud se domluvíte a bude diskrétní, můžeš i ty dopřát sobě všechno, co chceš. Není vyšší postavení tady v kraji než být ženou hraběte. Každá ti bude jistě ochotná vyjít vstříc. Nakonec ti může být přítelkyní, důvěrnicí, vaše tajemství budete mít v bezpečí.“

Bylo vidět, že o tom Helvan opravdu přemýšlí. Utřel si slzy.

„Je to život ve lži,“ řekl na konec.

„Buď to, nebo celý život v ústraní a na útěku,“ kul Moe železo, dokud bylo žhavé. Věděl, že je mladík velmi zhýčkaný a náročný na svoje pohodlí a záliby. Při pohledu do jeho očí mu bylo jasné, že vyhrál. Malý vzdor bude zapomenut a on na tom ještě získá pocty. Snažil se nemyslet na Nilsovu blízkost a nedíval se jeho směrem.

„Dobře, vrátím se.“

„Ještě včera jsi měl horečky, nemůžeš jet hned, musíš počkat, než se trochu zotavíš,“ ozval se pán domu.

Moe s Helvanem na něho pohlédli, ale ani jeden neprotestoval. Nils se zvedl, mířil ke kamnům, cestou vzal i ušáky. Na připravené klacky je zavěsil hlavou dolů, než se pustil do stahování, objevil se vedle něho Moe.

„Můžu ti pomoct?“

Svlékl se, nechal si kalhoty a volnou tuniku. I Nils byl odstrojený k práci, jen přikývl. Pustili se do toho, ve dvou bylo vše rychle hotové. Muž už ale u mladíka zůstal. Sledoval, jak vaří polévku, zpracovává zeleninu, kterou odněkud vytáhl. Za chvíli se vzduch naplnil příjemnou, kořeněnou vůní.

Horká polévka je zahřála i nasytila. Helvan usnul, klidný a s úsměvem na tváři oddechoval. Nisl se posadil ke stolu, rozložil si kůže, které měl už připravené, zvažoval, k čemu je využije. Moe se na něho díval. Jen seděl, oči upřené do Nilsovi tváře. Mladík si pohled černých očí velmi dobře uvědomoval. Dlouho vydržel vzdorovat nutkání se do nich podívat, ale nakonec se pohledy střetly.

Mladík věděl už dávno, že ho přitahují muži. Žil ale s otcem na samotě, vyhýbali se kontaktu s okolím. Nils si pamatoval na den, kdy naplno pocítil sílu své touhy.

Bylo letní odpoledne, vzduch se tetelil horkem a on se rozhodl zajít ke skalním tůním osvěžit se ledovou vodou. Při sestupu mezi dvěma skalami zaslechl šplouchání. Přitisknutý zády ke skále se sunul na místo, odkud bude mít výhled na původce zvuku. Čekal zvíře, jen litoval, že vyběhl narychlo a beze zbraně. Nebylo to zvíře. Byl to muž. Nilsovi bylo osmnáct, muži tak čtyřicet. Stál po kolena v průzračné vodě, kterou si omýval nahé tělo. Chlapec ho pozoroval s otevřenou pusou, srdce se rozběhlo v divokém tempu, a ještě jedna část jeho těla se probudila. Ruka mu sklouzla ke stojícímu klacku, Nils sledoval svaly na mužově břiše, po kterých stékaly chladivé kapky vody, jejich cesta končila v houštince tmavých chloupků v rozkroku. Muž se nečekaně obrátil, svalnatá záda, pevný zadek, krásně tvarovaná stehna i lýtka. Nils si pohrával sám se sebou a oddával se nepoznaným pocitům. Nečekaně se muž předklonil, vodou si omýval tvář, krk i ramena. Chlapec měl ale výhled na rozkročené nohy, mezi nimiž se volně pohupovala jeho chlouba i s váčky. Častokrát se mu ten obraz vybavil, když byl sám a vedl své tělo k extázi. Tehdy poprvé pocítil touhu dotknout se toho muže, políbit ho a to nejen na ústa.

Teď se díval do černých očí, jejichž pohled mu rozpaloval krev v žilách. Horko se mu šířilo tělem, boule v kalhotách ho nenechala na pochybách. Ani si neuvědomil, že má pootevřené rty a zrychleně dýchá. Moe to ale viděl a dělalo to s ním divy. Sám si nedovedl vysvětlit proč, proč tenhle mladíček z hor. Neotesaný řeklo by se. Myslel jen na to, jaké by bylo mezi ty rty vsunout jazyk. Seděli proti sobě, zaklesnutí pohledy, muž se zvedl první, přistoupil a předstíral zájem o kůže. Přejížděl prsty po jemné kožešince z lišky, Nisl položil svou ruku na jeho, napětí bylo hmatatelné.

„Nech toho,“ ozval se mladík.

Moe propletl prsty s jeho, když se nebránil, zvedl ho ze židle. Očima klouzal po jeho postavě a zaznamenal i jeho vzrušení. Teď už nečekal na nic. Přitáhl si Nisle do náruče a políbil ho. Nejdříve se něžně dotkl rtů, ale velmi rychle polibek prohloubil. Nils mu odpovídal váhavě, ale pak se osmělil. Jazyky se poznávaly, ani ruce nezahálely. Moe si tiskl mladíka k sobě, levou rukou objímal pas, pravou hladil záda, krk a pak ji zabořil do hnědých, kudrnatých vlasů. Nils ho hladil po zádech. Muž ho sevřel a donutil couvnout. Zmizeli za kamny, z dohledu spícího Helvana. Moe ho přitiskl na zeď, náruživě se líbali. Když se rty oddělily, Nils popadal dech, upíral na muže žhnoucí oči, prudce oddechoval. Moe ho pohladil po tváři, přejel rty, kdy prstem lehce vnikl do pootevřených úst. Druhou rukou přejížděl po bouli v jeho kalhotách. Stále spojen s hnědýma očima. Překvapení, které v nich zaznamenal, mu potvrdilo, co si myslel. Nils s mužem ještě nebyl, chtěl ho tak moc, že to bylo jako fyzická bolest, kterou může utišit jediným způsobem.

„Chci tě,“ řekl a čekal na Nilsovu reakci. Ten přesto že to bylo naprosto šílené, muž z města sloužící hraběti, zná ho sotva pár hodin, řekl:

„Ano.“

To jedno slovo strhlo proud, který je pohltil. Moe mu stáhnul halenu, lačně se přisál k jeho rtům, při polibku se seznamoval rukama s jeho tělem.

Nils se nechal vést instinktem a touhou. Při polibku zajel rukama pod tuniku, poprvé se dotýkal mužského těla, poprvé pro své i jeho potěšení. Nepoznané ho vábilo i vzrušovalo. Jazyk jeho milence byl dobyvačný, polibek prodlužoval, až měl mladík dojem, že už se nenadechne. Když se rty konečně oddělily, neměl čas na přemýšlení. Moe se začal věnovat jeho krku a jemu se podlomila kolena, netušil, že je to tak citlivé místo jeho těla, zasténal.

„Co se děje? Jste v pořádku?“ Helvan se probudil.

„Ano, v pořádku,“ ozval se Moe.

„Dobře,“ zašeptal chlapec a znovu se pomalu propadal do snu.

Moe sevřel Nilsovu tvář a znovu ho políbil.

„Vedle je pokoj,“ zašeptal mladík a ukázal na nízké dveře. Muž ho vzal za ruku a vykročil. Bylo to zvláštní, pokoj po jeho otci, kde teď u jedné zdi stojí narovnané dřevo a jediné, co tu ještě zůstalo, je jeho postel. A do ní teď míří veden vojákem hraběte. To všechno mu proběhlo hlavou, ale bylo přehlušeno představou nahého muže, kterého se dotýká a on jeho. Jakmile za nimi zapadly dveře, Moe z něho zkušeně svlékl oblečení, ze sebe taky. Místnost byla chladná, rychle je oba stáhl do kožešin na posteli. Bezostyšně se vklínil mezi chlapcovy nohy, vzal si další polibek, ale pak už se vydal rty po jeho těle. Nils přestal přemýšlet, měl dojem, že není nic, nic než on a muž, který se cílevědomě vydal na cestu končící v jeho rozkroku. Zavřel oči a jediné, co viděl, byl nahý Moe. Když se muž dostal až ke kořeni jeho ocasu, otevřel oči a podíval se na něj. A spatřil muže, který ho s labužnickým výrazem olizoval, cucal a sál. Pak se střetli pohledy a Moe ho vzal celého do úst. Nils zasténal. Ani nevěděl proč, zašeptal:

„Prosím.“

Moe ho pustil, přiblížil svou tvář k jeho.

„O co?“

Kolouší oči se na něho upřely. Mladík nic neříkal.

„Ty jsi ještě s nikým nebyl, že ne?“

Chlapec zavrtěl hlavou, že ne.

„Neboj se, věř mi.“

„Věřím,“ řekl bez rozmyslu.

Muž se usmál a rychle se vrátil ke své činnosti. Netrvalo to dlouho a Nils mu naplnil ústa. Spolykal vše a pak Nilse políbil, ten tak poprvé ochutnal sám sebe. Muž se natáhl vedle něho, nic neříkal. Mladík se nad něho přesunul. Veden touhou i tím, co mu před chvílí předvedl Moe, se vydal na cestu poznání.

Ležel schoulený v mužově náruči. Mlčeli, Moe ho hladil po zádech, cuchal mu vlasy. Nils se k němu tiskl. Muž ho vzal za bradu a něžně chlapce políbil.

Byla noc, v chalupě spal mladík ve vyhřáté místnosti provoněné kořením, v rohu oddechovali dva mohutní psi.

V malém pokojíku obloženém dřevem spal muž v náruči držel spokojeně oddechujícího chlapce.

Jejich osudy se nečekaně propletly, co to všechno v budoucnu způsobí, netušili.