Zima II.

Moe se ráno probudil, byl sám, po krk zabalen v kožešině. Vyskočil z postele a do vedlejší místnosti vpadl, tak jak byl, nahý. Nisl právě naléval horký čaj do tří hrnků. Udiveně a s ruměncem ve tváři na muže hleděl. Moe se rychle vrátil, aby se oblékl.

U stolu seděli tři, muž a dva mladíci. Pili čaj, ukusovali horké placky, mlčeli. Moe se díval na Helvana. Vypadal dobře, nemoc už ustoupila, mohli by dnes odjet. Pak mu padl pohled na Nilse a okamžitě se mu vybavila noc, vůně i chuť chlapcovy kůže. Polibky. Zavřel oči, nemůže tu zůstat, budou je hledat, k ničemu to nebude. Rychle obrátil pozornost k Helvanovi.

„Dnes odjedeme, není to tak daleko.“

Mladík se ošil, ještě se mu nechtělo k otci. Muž byl neoblomný. Všechno bylo zabaleno, připraveno k odjezdu během chvíle. Nils zmizel. Moe ho našel v místnosti, kde se milovali. Viděl ho pootevřenými dveřmi. Chlapec rovnal kožešiny, pak jednu uchopil a přivoněl k ní. Moemu se sevřelo srdce. Tak moc chtěl zůstat, vstoupil a zabouchl za sebou. Nils se prudce otočil. Pohledem se vpíjeli jeden do druhého. Jako hypnotizovaný k muži hoch došel. Okamžitě byl sevřen silnýma rukama, drcen v těsném objetí. Moe ho dravě políbil, natiskl na zeď. Bloudil rukama pod volnou tunikou, hladil jemnou kůži, až našel vztyčené bradavky. Přejížděl po nich palci. Nils se díval do jeho očí, topil se v nich, přestával myslet. Když před ním muž poklekl, nemohl od něho odtrhnout oči ani ve chvíli, kdy ho bral do úst. Pohled na Moeho ho fascinoval, vzrušoval, netrvalo dlouho a svíjel se v slastných křečích. Muž si ho stáhl do náruče.

„Vrátím se, jak jen to půjde. Prosím, věř mi. Přijdu za tebou.“

„Já jsem tu pořád,“ zašeptal mladík.

Moe ho něžně pohladil.

„Vrátím se, přísahám.“

Nils ho políbil. Loučili se a nevěděli na jak dlouho.

Helvan otci řekl, kde byl, kdo se o něho postaral a jak pro něho přijel Moe. Naznačil, že jen díky němu a jím se nechal přesvědčit k návratu. Hrabě byl překvapený.

„Nils, Arsenův syn? Myslel jsem, že zemřel ještě jako dítě.“ Nebyl rozčílen, v očích měl spíš smutek. Jeho syn chtěl vědět všechno. Nakonec otce umluvil. Hrabě obměkčen jeho povolností, souhlasem k sňatku, mu vyprávěl příběh Arsena.

Arsen byl jedním z vojáku gardy hraběte, jeho strážce. Vzdělaný muž a skvělý bojovník. Dokonce ho hrabě považoval za svého přítele. Často spolu mluvili jen ve dvou. Pak se Arsen zamiloval do manželky svého druha ve zbrani. Tajili to, několikrát se rozešli, ale nedokázali bez sebe být. Asi by jim to prošlo, ale hrabě, kterému se jako příteli muž svěřil, po prohýřené noci v opojení vínem prozradil jejich tajemství. Včetně toho, že sotva dvouměsíční chlapeček, který se ženě narodil, není nejspíše jejího manžela. Situaci už nešlo zachránit. S hanbou a téměř bez prostředků byli milenci vyhnání. Jen to, že manžel svou ženu skutečně miloval a nežádal jiný trest, jim zachránilo život. Na chvíli. Odešli do hor a žena podlehla první zimu. Hrabě si myslel, že i chlapec je mrtev. Neměli žádné zprávy a bývalý přítel, který svého druha zradil, doufal, že alespoň on je v pořádku. Teď tedy zvěděl, že Arsen je mrtev a Nils žije.

Helvan na otce upřeně hleděl. Po tom, co mu vše řekl, seděl zamyšlen, ponořen do vzpomínek a myšlenek.

„Otče, co máš v úmyslu?“

„Vůbec nevím, synu, nevím,“ odpověděl posmutněle.

Moe jejich hovor vyslechl. Chtěl vědět, jak dopadne jeho snaha usměrnit Helvana. Využil skrytou chodbu, kterou bylo možné dojít do patra, a skrytým průzorem přes obraz nahlížet a slyšet. Teď litoval. Chtěl se co nejdříve vydat za Nilsem, jenže mu nechtěl lhát. Začínat vztah ve lži je k ničemu. A on poprvé po tolika letech toužil po vztahu. Hned po příchodu se k němu hlásil jeho nedávný milenec. Sám byl překvapen, že nemá ani sebemenší touhu s ním být. V jeho duši se usídlil obraz mladíkovy tváře. Nyní věděl něco z jeho minulosti a musí mu to říct, možná to Nils ví a třeba taky ne. Opřel čelo o studenou zeď. Proč, proč teď, když se k někomu cítí skutečně poután? Zaslechl Helvanův hlas.

„Moe si s ním docela rozuměl, jestli Nilsovi něco chceš, pošli jeho. Je to chytrý muž.“

„To je, když tě dokázal přesvědčit k sňatku. Ani se neptám, co ti poradil. Pokud budeš ženatý a tvoje manželka ti dá dědice, spolehnu se pak už jen na její a tvou diskrétnost.“

Syn se podíval na otce. Nebyli si nikdy moc blízcí, dnes mezi nimi zavládlo zvláštní porozumění.

„Dobře, synu, já si zařídím svoje záležitosti, tobě dávám tvé povinnosti, jaké snad ani nemusím říkat.“ Usmál se.

„Najít si, nebo spíš vybrat manželku. Nezklamu tě.“

„Věřím, synu, dnes asi poprvé.“

Helvan odešel.

Hrabě sedl ke stolu, vytáhl pergamen a brk. Po dlouhou dobu na něj hleděl se skloněnou hlavou, pak se dal do psaní. I to mu zabralo hodně času. Jakmile dokončil své dílo, stočil psaní do ruličky, obvázal a opatřil pečetí, vložil do váčku z jemné kůže i ten zapečetil. Sáhl si k opasku, kde nahmatal zdobenou dýku, jediné, co mu po příteli, kterého zradil, zbylo. Přiložil ji k zapečetěnému váčku.

„Přiveďte Moeho!“ zavolal na strážné. Unaveně si promnul oči.

Moe se rozběhl chodbičkou dolů, stihl to jen taktak. Udýchaný, ale neodhalený. Strážný ho odvedl k hraběti. Tušil, co se stane a stalo. Král mu stručně sdělil, jaký má úkol a aby vyjel hned. Převzal dýku a váček. Spěšně se vydal ke koním. Vybral si čerstvého, osedlal a vyrazil. Se soumrakem byl zpět u domu, ze kterého dnes s bolestí odcházel. Koně skryl do přístřešku za domem, jak mu už dřív poradil Nils. Stanul přede dveřmi. Dir s Brenem štěkotem oznamovali návštěvu, i tak zaklepal.

Nils otevřel, když Moeho spatřil, usmál se, rovnou ho objal a vtáhl dovnitř. Hned jak dveře zapadly, políbil ho. Muž nedokázal odolat, odpověděl svým jazykem na jeho. Trvalo dlouho, než se odpoutali. Moe se jemně vymanil z hochova objetí.

„Musím ti předat vzkaz od hraběte,“ sáhl do pláště a podával mu vak i s dýkou.

Nils mu vše vyrazil z ruky.

„Jsi tu jen kvůli tomu? Od toho vraha nic nechci,“ odkopl spadlé věci stranou.

„Nilsi…“

„Když jsem tě viděl ve dveřích, měl jsem takovou radost jako už dlouho ne. A ty jsi jen posel…“

„Prosím, dej mi chvilku, nech…“

„Vypadni!“ křičel na muže a slzy mu tekly po tvářích. „Táhni si za hrabětem, jdi!“

„Jen se podívej…“

„Vypadni!“

Muž vyšel ven, byla tma a začínalo přituhovat. Nebyla možnost se vrátit a ani by odejít nechtěl. Šel ke koni, i tak mu byla zima.

Nils rázoval po místnosti, rozčílený, zaschlé slzy na tvářích. Trvalo mu dlouho, než se uklidnil. Sebral ze země váček a dýku, nejdříve vše jen hodil na stůl, sedl si na židli a civěl na ty věci. Bezmyšlenkovitě rozlomil pečeť, vytáhl pergamen, vyskočil a šel k ohni. Vezme to a spálí, co s tím jiného. Díval se do plápolajícího ohně, ale nějak to nešlo odevzdat ohni a nečíst. Rozlomil druhou pečeť. Rozvinul před očima listinu. Přesunul se ke stolu, dosedl, oči přejížděly netrpělivě po textu. Ruce mu pomalu klesly na kolena, králova slova v úhledných řádcích se ztratila ve stočeném pergamenu padajícím na zem. Bren ho zvědavě očichal, ale hned se vrátil k Dirovi, oba neklidně kroužili kolem dveří. Nils je nevnímal, jeho mysl se vracela do doby, kdy s otcem byli ještě spolu. Otec mu nikdy neřekl, co přesně se stalo, a on se přímo nezeptal. Jeho vzrůstající nechuť k hraběti nepodporoval ani nekrotil. Před smrtí mu chtěl něco říct, nestihl to. Než se vrátil Nils s úlovkem, aby mu uvařil polévku, bylo pozdě. Tehdy o tom takhle nepřemýšlel. Nyní si neochotně připustil tu možnost, že hrabě má pravdu, a otec mu ji nestačil říct. Složil hlavu do dlaní.

Psi byli neklidní, stále se drželi u dveří. Nils na ně pohlédl. Co se děje? Pak mu to došlo, Moe. Nejel zpět. Kde je? Vyděšeně vyběhl ven, ihned zamířil do stání pro koně. Moe se choulil v kabátě a třásl se, promodralé rty, na řasách jinovatka. Mladík se k němu vrhnul.

„Moe!“

Ovinul si mužovu ruku kolem krku, podařilo se mu ho dostat z podřepu na nohy a dovést do chalupy. Dovlekl ho k posteli, ve které ještě ráno ležel Helvan. Vlhké, ledové oblečení mu svlékl, zachumlal ho do kožešin a hned se dal do vaření bylinkového odvaru. S hrnkem horké tekutiny se k němu vrátil.

„Moe, musíš se napít,“ v hlase byla slyšet obava, která ho svírala.

Pomohl muži do sedu a ten si vzal z jeho rukou hrnek, s chutí usrkával horký nápoj.

„Nilsi…“

Chlapec ho pohladil.

„Četl jsem to,“ pak sklopil hlavu. „Odpusť, jestli můžeš.“

„Nilsi,“ odložil hrnek a přitáhl si mladíka k sobě do kožešin. Velmi rychle ho svlékl. Hoch se mu uvelebil v náruči, tělo bylo ještě chladné, mrazivý vzduch jakoby ho nechtěl pustit. Nils muže objímal, hladil, líbal na studenou kůži. Chtěl zahřát prochladlé tělo, to se mu i dařilo, jen trochu jinak. Moe byl vzrušený, mladík, žádoucí a tisknoucí se k němu, probouzel jeho touhu. Přetočil se, Nils ležel pod ním, dívali se jeden druhému do očí. Sevřel chlapcovu tvář v dlaních, políbil ho na čelo, nos, tváře, bradu, rtům se vyhnul.

„Nechtěl jsem ti ublížit, promiň,“ mladík chtěl něco říct, muž mu položil prst na ústa. „Vyslechni mě, prosím Nilsi. Nebylo to mým úmyslem, ale vím, co se stalo tvé matce a otci, proč odešli sem do hor. Hrabě to vyprávěl Helvanovi. Neznám všechny podrobnosti…“

Byl umlčen polibkem, ten nejsladší způsob, jaký si lze představit. Pátravé prsty klouzaly po jeho páteři a níž. Oplácel chlapci stejně. Už mu nebyla zima, horko se rozlévalo jeho tělem, pohlcovalo ho. Byli sami ve vyhřáté chalupě, v teplých kožešinách a dávali si všechno. Jejich duše splynuly, alespoň tak to cítili.

Po probuzení se Moe podíval z okna, slunce už hřálo, když se pohledem vrátil do místnosti, uviděl Nilse, nehýbal se, byl strnulý, jen zíral na pergamen a dýku. Vstal, došel k němu, hoch se nehnul, snad ani neslyšel jeho kroky. Až když Nilse objal, políbil do vlasů, se probral z bdělého snu. Pozvedl k němu unavené oči.

„Spal jsi?“ ptal se muž překvapeně.

„Skoro vůbec.“

„Dej tomu čas.“

„Ještě řekni, že všechno dobře dopadne.“

Moe si taky sedl.

„To neříkám. Nevím, co bude. Nilsi, nejsem žádný svatoušek…“

„Nech toho,“ zašeptal, vstal, ale jen pro to, aby si mu sedl na klín.

„Nechci myslet na nic, mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Chci být s tebou, teď, tady.“

Moe se zvedl s Nilsem v náruči. Donesl ho na lůžko, položil do kožešin. Rozkošný pohled.

„Tohle přání ti splním rád.“

Ve stejné době seděl hrabě u snídaně. U snídaně, kterou nejedl. Po chvíli talíř odstrčil do prostřed stolu.

„Odneste to!“

Sluha vzal talíř.

„Všechno.“

Jídlo ze stolu zmizelo, všichni se vytratili. Hrabě zůstal sám. Neodbytné vzpomínky mu vířily myslí, stejně jako plány a možnosti, jak teď dál. Mohl by splatit svůj dluh, ale jen v případě, že mu to Nils dovolí. Velmi se obával, že hoch bude více než tvrdý oříšek. Bude nejspíš celý jeho otec. Pousmál se.

Byl odhodlaný to zkusit, kvůli sobě i Arsenovu synovi. Jakmile se hrabě pro něco rozhodl, byl jako nezadržitelný proud řeky, všechno a všechny dokázal ovlivnit, strhnout s sebou. A on se rozhodl, právě teď.