Zima IV.

Služka ještě za tmy vyběhla schody, počkala, než se jí zklidnil dech. Opatrně zaťukala.

„Slečno Hano.“ Byla pyšná, že ji vybrali jako komornou pro mladou paní, ale taky vystrašená.

„Vstupte.“

Dívka vzala za kliku, zhluboka se nadechla a vešla.

Slečna už musela být dávno vzhůru, napůl již oblečená, rozpuštěné vlasy.

„Dobré ráno,“ řekla dívka. Její nová paní se na ni usmála.

„Jak se jmenuješ?“

„Beka, milost slečno,“ uklonila se.

„Pojď sem.“

Poslušně přistoupila.

„Když budeme spolu jen já a ty, tak mi prostě říkej paní Hano. Rozumíš? I když bude se mnou můj muž.“

„Ano, paní Hano.“

Mladá paní se zatvářila ztrápeně. „A teď mi řekni, co provedeme s mými vlasy.“

Beka se rozesmála. „Učešu vás tak, že to všem vyrazí dech.“ Hana na ni mrkla a pak zavřela oči.

Hrabě Tederik stál vedle svého syna, za chvíli přijde jeho nevěsta. Helvan nebyl nervózní, s klidem na Hanu čekal. Nemohlo ho potkat větší štěstí, pokud dokážou dodržet úmluvu, vydělají na tom oba. Podíval se na otce, byl překvapený, jak klidně to přijal. Netušil, že se s hrabětem sešla i jeho nastávající. Velmi svého tchána zaujala.

Absolutní ticho přitáhlo jejich pozornost ke vchodu. Nádherná nevěsta v bílé krajce s čelenkou z drahokamů, zavěšená do svého otce, všem vyrazila dech. Gors měl kamennou tvář, když podával ruku své dcery Tederikovu synovi. Všichni sklonili hlavy, ženich s nevěstou poklekli.

Hrabě vyřkl prastará slova, která desítky jeho předků pronesly v takto slavnostní den a která spojila osud dvou mladých lidí.

Stoly se prohýbaly pod množstvím jídla, pití teklo proudem. Hudebníci se nemohli skoro ani napít. Tančilo se, zpívalo, bujaré veselí ovládlo velký sál. Jakmile to bylo možné, vytratil se hrabě, vládce, ženichův otec do utajené komnaty.

Hned jak zavřel, se jeho tvář změnila. Úsměv zmizel, po tváři se mu rozprostřela únava a smutek. Pohlédl na Nilse a Moeho.

„Vážím si toho, že jsi přišel. Musel to pro tebe být velký krok a těžké rozhodnutí.“

Nils seděl, nevzdal hraběti úctu ani tím, že by povstal. Moe něco takového neměl v úmyslu, také ani neseděl, když vládce vstoupil. Než cokoliv řekl, hrabě promluvil. Teď napjatě sledoval Nilse a vládce.

Tederik se posadil, upřel na sedícího mladíka pohled. „Jak jsi se rozhodl?“

„Nechci být blízko vás, ale…,“ prohrábl si rukou vlasy, „nechci už žít pro pomstu. Nevím, co je pravda a co lež. Kolik z toho, co jste mi řekl a co řekl otec, můžu brát jako skutečnost“ Odmlčel se, nenacházel slova.

Hrabě se usmál, kývl.

„Jsi synem svého otce. Ani nevíš, kolik dnů jsem byl vzdálený všem přípravám na svatbu svého syna. Co můžu udělat, když nebudeš chtít majetek svého otce. Něco mne napadlo, ale chtěl bych vědět, co chceš ty, Nilsi. Co chceš?“

„Klid, chci klid, už nechci… já nevím.“ Složil hlavu do dlaní. Moe k němu přistoupil, jemně chlapci stiskl rameno, očima se setkal s hrabětem.

„Nilsi, poslouchej, mě,“ hnědé oči ho probodly. „Prosím,“ pokusil se ho klidnit Tederik.

„Můžu tě vyplatit, dát ti peníze za otcovo panství. Navíc je v mé gardě pár mužů, kterým život zde není po chuti. Ale jsou to spolehliví vojáci. Moe mnohé z nich zná. Můžete se vydat na jih. Spojence bych uvítal.“

„Spojence?“ Nils měl v hlase opravdový zájem. Položil ruku na Moeho, která byla stále na jeho rameni.

„Občas někdo z mých lidí cestuje na Jih. Bylo by dobré mít bezpečný hrad, kde mohou přenocovat. Za poplatek, samozřejmě. Navíc jako strážci hranic, budete první vědět, blíží-li se nebezpečí.“

„Daleko odtud, mluvíte o něčem konkrétním, hrabě? Jaký hrad máte na mysli?“

„Adamas.“

Nils ztuhl. Hrad Adamas nikdy nepustil do svých hradeb nepřátele, byl mnohem menší než Tederikův, ale na hranicích jeho panství. Strážní věž před nepřáteli. V boji vždy obstál. Až když jeho majitel sám rozhodl o jeho osudu, dostal se do držení hraběte. Nils se s údivem díval na muže, kterého ještě před několika týdny chtěl zabít. Pevněji sevřel Moeho ruku.

„Rozmyslete si to, promluvte si. Hostinský pokoj máte připravený. Nilsi, nikdy neodčiním svou chybu. Ale mám možnost dát ti lepší život a snad tím alespoň trochu splatit svůj dluh. Dluh, který mám nejen vůči tobě, ale hlavně k Arsenovi.“

Tederik odvrátil tvář.

„Odpočiňte si, ráno se tu sejdeme, brzo ráno. Pokud se rozhodnete dřív, víte kde mne hledat.“

Mladý muž a chlapec se zvedli k odchodu. Už skoro otevřeli dveře.

„Moe, děkuju ti za svého syna.“

Moe se ohlédl, poklonil. Pak odešli.

Sluha je doprovodil k jejich pokoji, stráže střežily jejich bezpečí. Nils se zhroutil na postel, rukama si zakryl obličej.

Moe k němu došel, chytl ho za nohy, stáhl k sobě. Mladíkovi nohy přepadly přes postel, muž se vklínil mezi ně.

„Moe, ne, teď ne,“ pokusil se odtáhnout.

Moe ho políbil na krk, začal ho svlékat. „Vážně ne? Mám přestat?“

Nedostal odpověď, zvedl pohled. Nils měl zavřené oči, rukama svíral povlak postele. Muž se usmál, stáhnul mu halenu a ihned se přisál k hrotu bradavky.

„Moe.“

„Ano miláčku? Copak si přeješ?“

Chlapec na něho upřel světle hnědé oči. „Tebe, chci jen tebe,“ zastřený hlas.

Muž podebral polonahé tělo, vyzvedl Nilse na postel, těsně k němu přitisknutý. Jemné prsty z muže strhávaly oděv. Noc byla krátká na vše, co chtěli spolu prožít a cítit.

Ve stejném okamžiku, kdy se dva utajení hosté hraběte spolu milovali, vstoupili novomanželé do komnat, kde měli i oni prožít svou noc lásky. Helvan se posadil na postel.

„Mluvili jsme o tom, ale stejně. Nechci ti ublížit.“ Pátravě se díval do její tváře.

„Já vím,“ řekla Hana a posadila se po jeho levici. „Ale první noc v manželství má být plná lásky. Mám takový nápad.“ Vstala a svižným krokem došla ke dveřím, odemkla.

„Vedle je ložnice, tvoje ložnice, měl by si odpočívat. I když ráno si můžeme přispat,“ mrkla.

Helvan ji bratrsky políbil na tvář.

„Děkuju.“

Prošel dveřmi, jeho žena za ním zavřela.

„Nemáš za co,“ zašeptala. Pak už zazvonila na Beku, která jí pomohla se svléknout, vykoupat a do noční košile. Když se halila do županu, uslyšela cvaknutí klíče v zámku. Povedlo se. Posadila se před krbem, Beka ji přikryla teplou houní. Pak už ji propustila.

„Dobrou noc, paní.“

Kývla, ale spát nechtěla, musela si toho mnoho promyslet.

Helvan vstoupil, uvažoval o koupeli, pak postel. Podíval se na pohodlné lůžko s nebesy, ztuhl v pohybu. Runar.

„Kde… jak?“ koktal.

Muž se usmál, vstal, pomalu se k němu blížil. Stáhl si halenu, mladík si všiml, že teď už má na sobě jen kalhoty a je bosý.

„Co tu děláš?“ konečně dal dohromady souvislou větu. „Otec tě přece…“

„Tvoje žena je velmi cílevědomá osoba. Zřejmě má na tvého otce nečekaný vliv.“

„Jak ses sem dostal?" snažil si Helvan srovnat myšlenky.

„Hana mne pustila přes svůj pokoj.“ Stál u něho, mladík cítil dobře známou vůni, olízl si rty.

„Říkala, že potřebuješ ochranu a lásku.“

„Ochranu a lásku?“

„Přesně tak to řekla. Nabídla mi místo tvého strážce, což se mi zdá velmi příhodné. Můžu být u tebe stále.“

Muž se natáhl přes jeho rameno a otočil klíčem v zámku. Podíval se mladíkovi do očí.

„Nebo chceš, abych odešel?“

„Ne,“ vyhrkl Helvan.

„Hmmm," pohladil ho po tváři, „chceš stát tady?“ sklonil se pro polibek.

Probudily ho hlasy, zamžoural, promnul si oči. Dveře otevřené, Helvan nebyl v posteli.

„Hano, tohle neutajíme.“

„Ale ano, jen musíme brzo čekat potomka.“

„Neptám se tě, co máš v plánu. Jedno vím jistě, nelituju naší dohody.“

Neodpověděla. Runar se uvelebil pod pokrývkou, znovu zavřel oči. Ještě před týdnem byl v nemilosti, zoufal si, že už se s Helvanem neuvidí. Pak se zjevila jeho snoubenka a učinila mu návrh, se kterým nemohl nesouhlasit. Teď tu leží v posteli, ve které se celou noc milovali. Usmál se.

„Hezké sny?“ mladík se nad ním skláněl, neslyšel ho přijít.

„Ne, hezké je to, co vidím teď.“ Přitáhl si milovanou tvář blízko k sobě. Dveře zaklaply.

„Hana se vrátí asi za hodinu. To nesmíme promarnit,“ zašeptal Helvan.

Runar ho objal a políbil.

„Myslíš, že nám bude hodina stačit?“

Rozesmáli se.

Sluha už potřetí klepal na dveře, ticho mu bylo odpovědí. Jen se snažil dva hosty, o kterých ví jen on a hrabě, vzbudit a podat jim snídani. Neodvažoval se někoho požádat o pomoc, musel tedy za pánem. I u jeho komnat klepal, velmi potichu a se strachem v srdci. Tohle si ještě nikdy nedovolil.

„Vstupte.“

Učinil tak.

„Pane, omlouvám se, ale vaši hosté.“

„Odjeli ještě za tmy, mají před sebou dlouhou cestu,“ odtušil hrabě.

„Omlouvám se, pane.“

„Nesl jsi jim snídani. Polož to tu na stůl.“

„Ano pane,“ tiše se vytratil. A zapomenul, není to jeho věc, on splnil, co pán žádal.

Hrabě se díval z okna, v duši klid, jaký nepocítil už léta. Ještě v noci ho Nils vyhledal, přijal jeho nabídku. Teď už cestuje na jih.

„Arsene, nevím, jestli to stačí, ale tvůj syn bude svým pánem a doufám šťastný.“

Ze zamyšlení ho probraly plíživé kroky za jeho dveřmi. Otočil se ve chvíli, kdy neznámý vstoupil. Byl překvapen. Vstoupila, jeho snacha v nočním úboru.

Oči jí plály, ve tvářích ruměnec.

„Hano, děvče, co tu děláš?“

„Hrabě,“ lehce se uklonila a ukázala mu víc, než se slušelo.

„Máš být se svým mužem, nehodí se…“

„Naše manželství je obchod, já musím splnit svou část dohody. Budu stát po Helvanově boku a dám rodu dědice. A oba víme, že s druhou částí mi můj manžel nepomůže,“ narovnala se.

„Co čekáš ode mne?“

Usmála se a jemu se rozběhlo srdce v divokém tempu. Lehký župan i noční košile sjely po jejím těle, odhalila vše. Už tu nestál hrabě a jeho snacha, ale muž a žena. To, co se mezi nimi odehrálo, se časem přetavilo v lásku, opravdovou a skrývanou. Tohle spojení přineslo klid do hraběcího domu a nejen to.

Hrad Adamas se vynořil, rámován vycházejícím sluncem. Po několikadenní cestě byl tento pohled odměnou. Muži k němu upírali své zraky a s touhou odpočinku pobídli koně do cvalu. Služebnictvo s povozy došlo o něco později.

Už před odjezdem i cestou padla rozhodnutí, kdo bude mít jaké povinnosti. Moe s Nilsem byli spíše správci. Moe skutečně znal většinu vojáků, bez ohledu na hraběcí rozkaz, který všichni pojali spíše jako doporučení, se domluvili velmi snadno. Jeden z vojáků, muž zocelený v boji, který měl přirozenou autoritu, se stal velitelem. Zabydlení odložili, nejdříve provedli prohlídku hradu. Byl to nový a vítaný začátek pro všechny.

Nils stál ve velkém sálu, upřeně se díval z okna. Moe chvíli pozoroval paprsky tančící mu ve vlasech. Pomalu se k mladíkovi přiblížil, přitiskl se k jeho zádům. Nepromluvil, Nils se o něho opřel, vzdychl.

„Nevěřím, že jsem to udělal.“

„Znáš celou pravdu o své minulosti, teď máme před sebou společnou budoucnost.“

Mladík se otočil čelem k muži. Co je čeká, kam budou směřovat, budou pořád spolu? Objal Moeho, hlavu skryl na jeho hrudi.

„Nikdy se tě nevzdám, slyšíš, nikdy.“

Muž ho políbil do vlasů. „V to pevně doufám, protože já tě nehodlám ztratit.“

Hnědé oči se na muže upřely, ten něžně uchopil chlapcovu tvář do dlaní a vtiskl mu polibek.

„Oba si zasloužíme koupel a postel.“

„Na postel se těším, potřebuju se vyspat,“ usmál se Nils.

„Tak to ti neslíbím, mám obavu, že spánek si ještě dlouho neužiješ.“

„Proč?“ zeptal se, ale při pohledu do černých očí ho opustila ospalost.

„Nevíš?“ šibalsky se usmál Moe.

„Asi mi to budeš muset ukázat,“ zatvářil se nechápavě.

Muž mladíka prudce zvedl do náruče a donesl do komnaty. Služka se před malou chvílí vytratila. Lůžko i koupel byly připravené.

Teprve tady ho Moe postavil na zem, políbil. Za okamžik byli ponořeni v horké lázni, navzájem se myli a líbali. V posteli byli skoro celý den, ale na spánek jim nezbyl čas. Sny a odpočinek si dopřáli po večeři. Propleteni a přitisknutí k sobě spali. Zatímco vojáci obcházeli na hradbách, ti mimo službu odpočívali a služebnictvo zabydlovalo přízemí. Byli tu jen ti, co museli nebo chtěli opustit chladné pláně. Všichni hledali a toužili po novém začátku a ten jim byl dán.

Epilog

Voják zaklepal na dveře a vstoupil. Moe s Nilsem seděli u malého stolku, kde bylo jejich zvykem trávit čas k jídlu. Hrad je již plně obsazen, nalákal řemeslníky a další služebnictvo. Hrabě Tederik poslal do Adamasu již mnoho zpráv a žádostí. Nebylo překvapením, že jim od něho přišel další list. Moe ho převzal, otevřel a četl.

„Nilsi?“

„Ano.“

„Jsme zváni na oslavu narození Helvanovana prvního potomka. Mají syna.“

„Hana a Helvan?“

„Tak oficiálně určitě,“ mrkl na něho Moe.

„Udělal to, co jsi mu radil,“ řekl Nils. „Ale nebýt Hany, nevím, jestli by vše prošlo tak hladce.“

„Asi máš pravdu. Pojedeme?“

„Nilsi, to nemůžeme odmítnout." Podíval se obezřetně do hnědých očí přítele.

„Já vím, však nic neříkám,“ usmál se Nils. „Máme ale problém.“

„Jaký?“

„No tak svatební dar jsme novomanželům nedali. Teď nemůžeme přijet s prázdnýma rukama. To je dar pro hraběte, Helvana, Hanu a to malé,“ zkrabatil čelo.

„To vymyslíme,“ Moe se k Nilsovi sklonil. „Ještě něco máš ale na srdci, co je to?“ pohladil prstem lícní kost i sladké rty.

„Navštívím hrob otce.“

„Nilsi?“

„Chci mu jen říct, jak moc jsem šťastný a že jeho nejlepší přítel, i když bývalý, už svůj dluh splatil,“ usmíval se mladík.

Moe se usmál. Mladík ho stáhl k sobě, chtěl polibek a pak mnohem víc. Všeho dostal vrchovatě a stejnou měrou oplácel.

*konec*