• zmetek
Stylromantika
Datum publikace15. 2. 2020
Počet zobrazení1368×
Hodnocení4.67
Počet komentářů8

„Matouši, myslím, že by ses neměl rozptylovat od učení před maturitou,“ přišla s nápadem matka. „Měl bys to večerní skejpování s tím klukem zrušit, nebo alespoň omezit.“

Koukal jsem na ni dost překvapeně: „Proč? Mluvíme spolu jednou tejdně. Jednou tejdně! A to ještě v pátek večer! To mi žádnej čas na učení nesebere, je to v době, kdy si stejně už potřebuju odpočinout, takže je to jedno.“

„Vlastně jsi nikdy neřekl, co je zač? On tam studuje?“

„Ne, on tam pracuje.“

„Aha, takže tam sbírá jahody, nebo něco takového. Měl by ses bavit alespoň s lidmi na nějaké úrovni.“

„Mami, já nechci bejt jedovatej, jen bych se zeptal, jak myslíš, že je dlouhá sezóna jahod v Irsku? A kdy asi dozrávaj? Patrik je tam od září. A jestli to chceš vědět, tak studuje ekonomku a má na rok přerušeno. Teď v Irsku pracuje ve firmě svýho otce, aby nabral nějaký praktický zkušenosti. Takže myslím, že na nějaké úrovni docela je.“

Matce přeběhl po tváři takový ten výraz, který vypadal, že jsem ji zahnal do defenzívy. To nesnáší. Všechny souboje je rozhodnutá vyhrát. Alespoň ty s otcem vždycky. Navíc má takovou taktiku, že se stane to, co chce, a otec má ještě pocit, že vyhrál. A fakt, že Patrik studuje ekonomku…, kvůli mámě jsem si na ni dal taky přihlášku. No, možná ne tak úplně jen kvůli ní.

„Dobře. Jen jsem myslela, že ti to ubírá čas, přece jen se maturita blíží… Myslím na tvoje dobro. Možná bys to mohl trochu omezit.“

„To jsi hodná, já taky myslím na svoje dobro. A já při tom povídání relaxuju, takže mně to vyhovuje.“

„Jak myslíš.“

To byl rychlej ústup. Matka se tak rychle nevzdává. Takže v pátek večer bude nejspíš výpadek proudu, bude potřeba někam urychleně zajít a tam budu muset jít já a nebo mi během hovoru poleze do pokoje s dotazama na kdejakou blbost.

V pátek před šestou jsem se zamknul v pokoji a nasadil si sluchátka a v šest jsme prokecali svoji hodinku. Samozřejmě, že jsem slyšel, jak se na mne matka dobývá, ale dělal jsem, že přes sluchátka nic neslyším.

„Matouši, já vím, žes mě slyšel. Než se pustíš do zábavy, měl bys mít v pořádku své věci. Máš rozházené boty v předsíni.“

Aha, tak tohle měla být záminka. Tak to bylo dost chabý. Kopnutím jsem boty srovnal a šel jsem se navečeřet. Večeři mi trochu otrávila matka, která do mě celou dobu vandrovala s tím, že bych se měl učit.

Rozhodl jsem se, že půjdu dřív spát. Zalezl jsem do koupelny, pustil si sprchu. Nechal jsem si padat vodu na obličej a mydlil jsem se se zavřenýma očima. V duchu jsem zase viděl Patrika, jeho zrzavý vlasy stažený do culíku, modrý oči, úsměv… Namydlená ruka mi jela automaticky po zadku k análu a začal jsem se dráždit. Prst pomalu dovnitř… jaký to asi bude, až se Patrik vrátí a budem spolu… Druhou rukou jsem si začal honit péro… připadalo mi to jako chvilka, než jsem se udělal, ale zase tak krátký to asi nebylo, protože otec už klepal na dveře: „Matouši, jsi v pořádku?“

„Jo!“ křiknul jsem, spláchnul podlahu sprcháče a vylez ven. Osušil jsem se, vzal spací trenky a vylez z koupelny.

Otec vrtěl hlavou: „Teda, jsi v koupelně dýl než ženská… Ty snad nejsi kluk, ty jsi kachna.“

Zalezl jsem k sobě do pokoje, zavrtal jsem se pod deku a obejmul polštář. Aspoň polštář…

Usnul jsem hodně rychle.

O víkendu mě čekalo překvapení. V sobotu odpoledne zazvonil mobil. Volala mi Miťka. Že si na mě vzpomněla, jestli bych v létě nejel s nima na tábor jako praktikant… Začátek srpna, to už budu mít po maturitě (doufám) a po přijímačkách. A Patrik tu ještě nebude, takže si vzpomněla na mě… Skoro jsem viděl, že na mě přes ten telefon mrkla. Chvilku jsem přemejšlel a pak jsem jí na to kejvnul.

Matka ani překvapivě neprotestovala. Koneckonců, vloni mě na ten tábor sama nadirigovala, tak proč by letos protestovala, že jo. A jak znám matku, tak jí hned blesklo hlavou, že tam nebude Patrik a taky že na táboře nejsou mobily, protože tam není signál.

Miťka přemýšlela o tématu tábora, chtěla Hobita, ale řekl jsem jí, že když tam chce družstvo hobitů a družstvo skřetů, tak se jí tábor rozhádá, že nikdo nebude chtít být u skřetů, což uznala a nakonec tak trochu z nouze navrhla Harryho Pottera a docela se pro něj i nadchla. A já jsem měl příležitost trochu zaměstnat matku a za slib ještě intenzivnějšího učení se jí zaúkolovat na vytvoření hábitu a klobouku pro bradavického učitele, kterýho bych tam měl dělat.

Maturitní písemky proběhly docela dobře, já byl fakt navrčenej. O svaťáku už jsem myslel, že mi šibne, už jsem se nechtěl na učebnice ani podívat, protože se mi z nich už dělalo šoufl. A k tomu představa, že po maturitě jen krátkej oddech a budu se muset navrčet na přijímačky, ta taky netěšila.

Ale ten tejden se nakonec odvlekl, vlastně ještě dva dny navíc, protože na ústní jsem šel ve středu. V pondělí jsme se sešli všichni a vyzvídali, jaká je komise, a ti, co to už měli za sebou, tak tvrdili, že se docela snažej bejt slušný, což se ve středu potvrdilo. Nekecali mi do toho, nechali mě mluvit, teda kromě angličtinářky, která zřejmě měla trochu potřebu se předvádět před předsedou komise, ale on si ji usměrnil, takže to dopadlo dobře. Jak mi řekla třídní, tak jsem prošel s vlajícím praporem, a řekla, že je ráda, že jsem nešel první den, protože bych nasadil laťku vysoko.

Vlastně jsem byl nakonec rád, že s gymplem končím, protože bych asi dostal cejch třídního šprta.

Maturitní večírek byl naplánovanej na pátek večer. Jak jsem dopad, jsem Patrikovi poslal esemeskou a v pátek večer jsem mu musel vylíčit, jak všechno probíhalo, takže na maturitní večírek jsem dorazil pozdějc. Musím říct, že většina už stačila docela popít. Některý fakt dost. Třídní to nějak shovívavě pozorovala a vcelku nenápadně se vytratila chvilku poté, co jsem se objevil. Kopnul jsem do sebe panáka a zakecal se s pár kamarádama a najednou se u mě objevila Ája: „Matouši, půjdeš si zatancovat?“ Zjevně už měla taky něco upito.

„Můžu, ale varuju tě. Moje koordinace pohybu je děsná! Možná jsem schopnej tancovat akorát ploužáka…“

„Jo, tak fajn, přesně ten mi vyhovuje,“ přivřela oči a pověsila se na mě.

Její ruce okolo krku, snažil jsem se jí nepošlapat nohy (i když ona už s tím měla taky trochu problém). Měla nějakou rozteskněnou náladu: „Hele, teď se po osmi letech všichni nějak rozprsknem a vídat už se budem jen o nějakým výročí… to je smutný…“

„To je život, Ájo.“

„Dáš mi pusu?“ udělala na mě smutný voči.

Naklonil jsem se k ní a byl to teda pěkně dravej a dlouhej francouzák. Když jsme skončili a moh jsem se zase nadechnout, tak mě pustila jednou rukou, otočila se ke skupince holek, která stála stranou, a ukázala jim vztyčenej palec a zařvala: „Jo, vyhrála jsem!“

„Co to mělo bejt, Ájo?“

„Promiň, vsadila jsem se, že mi dáš pusu. Vendy tvrdila, že jestli, tak leda na tvář, protože seš určitě teplej. Prohrála!“

Musel jsem zrudnout.

„Nic si z toho nedělej, Vendy je blbá. Hele, tebe se to nějak dotklo, že jsem se vsadila? Ta pusa vůbec nebyla špatná. Možná jsem se měla vsadit vo to, že tě přefiknu, asi by to nebylo špatný, ale to se blbě dokazuje a navíc v hospodě… Možná bysme si na to vodskočili na hajzl…“

Už byla fakt docela nalitá. Pomalu jsem ji zakormidloval k holčičí skupince a předal jsem jim ji: „Tady máte vaši vítězku. Možná jí objednejte kafe, mám pocit, že by jí bodlo.“

Vendy se na mě podívala a utrousila: „Stejně si myslim svoje…“

Otočil jsem se k ní: „Co si ty myslíš, je mi úplně jedno.“

To, že jsem byl předmětem sázky, mě docela rozladilo. A že Vendy poznala, že jsem na kluky… Ona to není tak docela pravda, já jsem vlastně jen na jednoho… A co je komu vlastně do toho? Čert ji vem! Čert je vem všechny! Dostal jsem na ně na všechny vztek. Vytratil jsem se a šel jsem pomalu courem domů a přemýšlel jsem. Nebudou mi chybět. Nebudou. Vlastně… pár lidí asi jo…

Došel jsem domů, odemkl a v předsíni si zouval boty, když se ve dveřích objevil překvapenej otec. „Ty už seš doma?“

„Jo. Nějak mě to nebavilo.“

„Nebavil tě maturitní večírek? To my si ho užili, po zavíračce jsme ještě táhli městem a někdo na nás zavolal policajty, že děláme bordel a kravál,“ zasmál se.

„Jo, to už jsi párkrát vyprávěl. Já si teda zážitek s policajtama nechám rád ujít.“

Šel jsem zalehnout. Unavenej. Votrávenej…

Tak v dalších dnech ještě nějaký oběhávání, přebrání si maturitního vysvědčení a zvolna se blížily přijímačky. Otec se rozhodl vyrazit na ně do Prahy se mnou. Přespíme v hotelu, stavíme se někde na večeři a druhej den v klidu bez honičky z vlaku na testy…

Jo, dopadlo to dobře. Měl jsem z toho docela slušnej pocit.

Matka doma potom pořád dorážela, kdy budou výsledky, tak jsem musel pořád koukat na stránky fakulty, jestli už tam něco je. Když jsem zavolal na matku, že výsledky už jsou, tak se přiřítila k počítači kouknout, jak jsem dopad. Dobrý, byl jsem nad čarou, takže by mě vzít měli. Dost se mi ulevilo, protože to, co by matka jinak předvedla, to bych zaživat asi nechtěl.

A najednou volno, žádný učení…

Miťka svolala schůzku před táborem k nim domů. Miťka s Honzou, Anka a já. Dorazil jsem současně s Ankou, přivítal se se všema.

„Hele,“ začala Miťka, když udělala kafe (pro mě čaj), „takže bude to výlet dvou kolejí z Bradavic. Budem mít jen dvě skupiny místo loňských tří. Honza nebude mít skupinu, bude dělat Brumbála. Vynecháme Zmijozel a Nebelvír, to by děcka rozhádalo stejně jako hobiti a skřeti. A bude to pátrání po kameni mudrců.“

Honza přešel ke skříni a vylovil z ní docela velkou napodobeninu krystalu z plexiskla. „To jde otevřít, naplníme to bonbónama, takže kámen mudrců máme.“

Anka se zasmála: „Nepadlo mě už minule něco, co sice není k tématu, ale stejně myslím, že se to hodí. Kamarád má na zahrádce úplně odpornou postavičku, něco mezi trpaslíkem a krvavým klaunem. Je to na baterky, když se to spustí, tak to koulí očima a hejbe rukou, ve který to drží břitvu. Má to teda asi půl metru, ale není to moc těžký. Až půjdou po cestě při zkoušce odvahy, tak bych to dala mezi skalky, osvětlení ledkama zespodu, pomalu, když se někdo přiblíží. To by moh bejt úspěch, je to fakt hnusná figurka.“

Tak jsem taky přispěl něčím: „Tohle jsem koupil ve výprodeji, měli to v Levnejch knihách. Měli by tam ještě něco mít, tak jestli chcete, tak je dokoupím i pro vás.“

Vytáhl jsem kouzelnickou hůlku, ve skutečnosti baterku – když se zmáčkl knoflík na rukojeti, tak se na špičce rozsvítila.

„Jo, to by bylo hodně dobrý,“ řekla Miťka. „A Honza si půjčil v knihovně nějakou příručku malýho kouzelníka, tak se učí nějaký triky, který pak naučí děti. Já si myslím, že to bude fajn. Udělám plán po dnech a pošlu vám ho mailem. A s Věrou uděláme rozpočet na jídlo a jídelníček.“

Úplně jsem zapomněl na Honzovu sestru, která na táboře dělala kuchařku a zdravotníka současně. Byla taková nenápadná.

Další instrukce fakt přišly mailem a najednou všechno letělo dopředu…

A přišel den odjezdu. Dorazil jsem se sbaleným báglem, přivítal jsem se s Miťkou, Honzou, Věrou a Ankou. Hodil jsem si batoh dozadu do autobusu (dozor vzadu, funkce, kterou měl vloni Patrik) a vylezl ještě ven. Děti se pomalu slejzaly, většinu jsem už znal z loňska.

„Ahoj Mate, jsem moc rád, že jedeš,“ nadšeně se ke mně hlásil David, kterej trochu vytáhnul a nevypadal už tak oplácaně, a hned se vlezl uvelebit na místo v autobusu – vepředu, protože co kdyby, s jeho zvracením…

Nastoupili jsme všichni, prošel jsem uličkou, zastavil jsem se u Davida: „Máš igelitku?“

Kývnul hlavou a ukázal, že ji má na klíně: „Ale já už to docela zvládám, už vydržím dlouho!“

„Tak fajn, držím palce! Ukaž mi tu igelitku…“ Zkouknul jsem, jestli je taška v pořádku – vloni při návratu z tábora měl David igelitku, ve které byla dírka – malá, ale stačila…

Vydržel teď fakt docela dlouho, skoro do poloviny cesty, než začal rudnout, navalovat a vzápětí vytáhl igelitku a začal usilovně zvracet.

Holka přes uličku, asi tak stejně stará jako on, ho sledovala s výrazem, jaký má člověk, který sleduje hodování supů na mršině – je mu to odporné, ale nemůže nějak odtrhnout oči. Fascinovaně ho sledovala s mírně pootevřenou pusou. David zvedl hlavu, usmál se na ni a rukou si otřel pusu… v tu chvíli mu vytrhla igelitku a začala zvracet. Skončila, vrazila igelitku zpátky Davidovi, opřela se o sedadlo a zavřela oči. Díval jsem se na Davida – sledoval ji s tak okouzleným výrazem, že bylo jasný, že se právě zamiloval.

Pak už byla cesta do tábora klidná. Dorazili jsme, Miťka přečetla rozdělení do stanů. Už jsem věděl, že budu ve stanu sólo.

Ještě kázání ohledně koupání. David hned holce z autobusu – jmenuje se Eliška – musel vysvětlit, že loni zapomněl na schod, který je v rybníčku, a topil se. Dívala se na něj trochu jako na exotickej hmyz, ale to mu nevadilo. Byl celej blaženej, že budou spolu v družstvu.

Koupání v pohodě, na večerní program už jsme na sebe navlékli hábity a klobouky a svítili hůlkami, Honza dětem předvedl pár kouzel, které se naučil a která se pak budou muset naučit v družstvech.

Druhý den na klestí na táborák a odpoledne výlet k vyhlídce jako loni, protože při zkoušce odvahy zase půjdou stejnou cestou.

David šel vedle Elišky a vykládal jí, jak jsme si loni museli vybrat v altánku číslo a podle něj jsme dostali úkol a že dostal za úkol naučit se Romea. Eliška po něm loupla očima.

„Náhodou mi to docela šlo! A pamatuju si to pořád,“ ohrazoval se David. A spustil. On si to fakt pamatoval! A byl snad ještě procítěnější než loni.

Eliška na něj koukala překvapeně, že by to do toho exota nečekala… Ale cestou se s ním začala bavit. Protože jsem šel až na konci, abychom někoho neztratili, tak jsem si všiml, když už jsme pomalu přicházeli k táboru, že David vzal Elišku za ruku a ona se mu nevytrhla. Už loni jsem si říkal, že on ty holky prostě ukecá, a máme to tady.

Večer nějaké zpívání u táboráku a pak zalézt do stanu. Vzpomínal jsem ve spacáku na loňskej rok s Patem, na noc společně ve spacáku… To jsem netušil, že se další rok budeme vídat jen přes skype.

Vzpomínal jsem….jo, přiznám se. Vyhonil jsem si ho, no a co.

Další den už jsem měl spoustu práce s oběma družstvama, to mě tak zaměstnalo, že jsem si ani neuvědomil, jak den utekl. Anka nám předvedla svoji figurku – fakt hnusná figurka trpaslíka, co koulí očima a pomalu máchá rukou s břitvou. Zapínání na dálku, stejně jako osvětlení. Večer jsem s ní zašel ke skalkám, ukázala mi, kam to dá, kam dá osvětlení a vyzkoušeli jsme to.

„Ty vogo, tohle se na mě rozsvítit nečekaně v lese, tak zdrhám! Doufám, že nám po tomhle nějaký dítě nezačne koktat!“ děsil jsem se.

Pomalu byla půlka tábora a došlo ke zkoušce odvahy. Děti se měly v noci vydat po cestě, v altánku si letos netahaly číslo, ale byly tam dva archy – jeden pro každé družstvo – a do těch se každý měl podepsat. To je delší, číslo rychle chňapli a zdrhali, tady se budou muset zdržet. Byl jsem schovaný za altánkem, stejně jako loni Patrik, zamaskovaný. Počkal jsem vždycky, až dítě dopíše, pak jsem lupnul větvičkou a začal funět. Dítě vylítlo a nabralo dráhu… kromě Davida, kterej oběhl altán, sebral cestou nějakej větší klacek a baterkou si na mě posvítil: „Jé, to jsi ty… Já jsem doufal, že tu bude nějaký zvíře, třeba jezevec nebo kanec…“

„Kdyby tu byl kanec, tak bys mu měl mazat z cesty! Kanec je nebezpečnej! A teď padej!“

Odklackoval se s klackem v ruce.

Tak jsem počítal, které děti už prošly, po posledním jsem vlezl do altánku sebrat papíry s podpisama a chystal jsem se vrátit do tábora. Ještě jsem se rozhlédl po údolí – jo, líbí se mi tady…

Někdo mě najednou zezadu prudce chytil. Leknul jsem se, vyletěl mi loket dozadu a někoho jsem pěkně nabral do žeber, jen heknul. Vytrhl jsem se, odskočil a otočil se.

„Patriku?! Co tu děláš?“

Držel se za hrudník a šklebil se: „To je přivítání… Vrátil jsem se před dvěma dny, takže bych nestih začátek tábora, ale přijel jsem za váma. Teda za tebou…“

Na týhle puse jsem si dal záležet.

„Hele, takže Miťka věděla, že přijedeš?“

„Jasně, jen jsem nechtěl, aby ti to práskla. Spíme spolu ve stanu.“

„To je jasný, do jinýho bych tě nepustil,“ smál jsem se a objal jsem ho.

„Jauvajs. Víš, že máš dost tvrdý lokty?“

„Když se leknu…“

Pomalu jsme šli cestou do tábora s tím, že pomůžeme Ance s trpaslíkem.

Zablikala s ním na nás.

„Ten je teda fakt hnusnej,“ obdivoval ho Patrik.

„Taky některý děcka dokázaly předvést neuvěřitelný zrychlení,“ zasmála se. „Teda kromě jednoho vodrzlíka.“

„David, co?“

„Jo, jak to víš? Šel mi do trpaslíka šťouchat klackem! Musela jsem vylézt a sprdnout ho.“

Zasmáli jsme se všichni, sbalili figurku, světýlka a odešli do tábora, kde nás děti přivítaly řevem.

Předal jsem slavnostně papíry Miťce, která oznámila, že všichni zkoušku odvahy složili, a šlo se spát.

Zavrtal jsem se do spacáku: „Jdeš ke mně,“ řekl jsem. To nebyla otázka, to bylo konstatování. Ostatně, byl jsem už ve spacáku nahej… Svlíknul se, stáhnul trenky a zajel ke mně.

Jazyky se nám propletly, ruka mi sjela na Patovo stehno, jel jsem pomalu nahoru, vnímal jsem chloupky na stehně, pomalu na zadek… Patrik mi zasténal do pusy. To jsem ještě nevěděl, že zadní strana stehen a zadek je jeho erotogenní zóna. Přidal jsem druhou ruku, hladil mu zadek… Nadzvedl jsem se, naklonil se a ten zadek jsem políbil. Prohnul se a zadek trochu vystrčil… tak jo. Začal jsem práci jazykem, rukama hladil půlky, trochu roztáhnout, dostat se jazykem k dírce, pomazlit se s ní… Patrik sténal, zakouslý do ruky. Přidal jsem k jazyku prst… vždycky jsem myslel, že Patrik bude asi ten aktivnější, ale tohle se mi moc líbilo. Trochu ještě roztáhnul nohy… Kleknul jsem si za něj, trochu zatlačil a pomalu do něj vniknul a začal se pohybovat. Patrikovo sténání, moje funění – doufám, že všichni haranti chrněj! Chytil jsem ho za stehna a vystříkal se do něj. Ještě chvilku jsem si ho podržel, než jsem se svalil vedle, ruka mi zajela do těch jeho zrzavých vlasů a přitáhl jsem si ho pro polibek, pak jsem ho políbil na krk, líznul na hrudník a jel dolů k jeho klacku… přetáhl jsem mu předkožku, olízl, sjel jazykem na koule a zase zpátky, pohrát si rty se žaludem… začal se jemně pohybovat proti, jemně mi rukou přidržel hlavu. Teda do týhle kuřby jsem dal duši. Rozjel jsem se tak, že jsem nevnímal nic jinýho. Vůbec jsem si neuvědomoval, že jsem si jednou rukou začal dráždit anál, jen ten pohyb hlavy, péro v mý puse… Najednou uhnul, vyjel mi z pusy a nastříkal mi pořádnou dávku na obličej. Oddechoval jsem, díval se na něj a viděl rozmazaně jeho úsměv. Přiblížil se, vyplázl jazyk, olízl mrdku z mojí tváře a na vyplazeném jazyku mi ji podal. Stáhnul jsem ji svými rty a polknul a dostal jsem další dávku. Hrozně mě to rozrajcovalo. Roztáh jsem nohy, podržel si je pod kolenama a zavřel oči. Nebolelo to tolik, jak jsem čekal. Chci ho. Pustil jsem nohy a objal jsem ho. Chci to pořád. Lechtání jeho dlouhejch vlasů na mým obličeji při přírazech, slyšet jeho sténání mísit se s tím mým… Nastříkal jsem si na břicho ve stejným okamžiku, kdy se on udělal do mě. Nebudu to ničím utírat. Chci se s ním slepit tak, aby nás nikdo neodtrhnul. Nikdo. S ním chci bejt pořád.

A tak jsme i usnuli.

Ráno jsem se vzbudil, když se Pat pohnul. Potichu se pokusil vstát. Postavil se a hledal, kam v noci odhodil trenky. Natáhl jsem se a políbil zadek, který jsem měl před sebou. A pak jsem do něj jemně kousnul. Ztuhnul, chvíli stál a pak se pomalu otočil. Stál mu teda ve vzorným pozoru… A já musím říct, že ten chleba s plátkovým sejrem nebyla moje první snídaně ten den.

Seděli jsme na lavici u stolu u snídaně, pili čaj, jedli chleba a proti seděla Anka. Sledovala nás přimhouřenejma očima a najednou se zasmála: „Víte, že jsem si to myslela už loni?“ Koukli jsme s Patrikem po sobě, co si myslela… aha. Patrik měl na krku cucflek.

„Jo, tak to sis myslela správně.“

Těch zbylejch pár dní uteklo strašně rychle. A ty noci snad ještě rychlejc. A byl tu odjezd. Zkontrolovat, jestli někdo něco nezapomněl, všichni maj všechno? A nástup do autobusu. David seděl vedle Elišky, která zkontrolovala, jestli igelitka, kterou měl na klíně, je v pořádku, David se tvářil jako spokojenej kocour. A cestou nezvracel. Jednu chvíli sice trochu prodejchával, Eliška ho hlídala, ale zvládnul to.

Dojeli jsme domů. Vystoupili jsme z autobusu, dohlídli na to, aby si rodiče rozebrali všechny děti a všechny děti si rozebraly svoje bágly, mávání na kamarády, David dostal od Elišky i krátkou pusu.

„Matouši!“

No nazdar. Přijela pro mě máma autem. Nic, stejně jednou musí dojít na lámání chleba, tak proč ne teď.

„Brnknu ti zejtra dopoledne, jo?“ řekl jsem Patrikovi a dal mu pusu. Teda dost vášnivou, trochu jsem se předved před matkou. Zamával jsem mu a nasedl do auta.

„Matouši, co to mělo znamenat?“

„To, co jsi viděla, nic jinýho.“

„Tohle přece nejde…“

Nenechal jsem ji dokončit větu, nevím sice, co chtěla říct, ale přerušil jsem ji: „Proč by to nešlo? Jde to. Jde to jiným, tak proč ne nám. Mami, tohle je můj život, tohle je moje láska, já to budu žít. Vadí ti to? Tak si zvykej. Od října budu v Praze na koleji a Patrik taky. Nebudeme ti na očích, tak si možná spíš zvykneš. Ale nerozmlouvej mi to, bylo by to marný. Já tady neustoupím.“

Zasmál jsem se: „Tak se na to koukni třeba z tý lepší stránky. Když jsi volala s tetou, tak jsem slyšel, jak jsi říkala, že se bojíš, aby mě v tý Praze neklofla nějaká vypočítavá holka a nenechala se zbouchnout. Takže to nehrozí, tak nám připiš aspoň jedno malý plus.“

Máma seděla, mlčela a koukala před sebe. Na semaforu nám dávno blikla zelená, za náma se ozvalo troubení. Máma pomalu vystrčila ruku z okénka a vztyčila prostředíček. Otočila se ke mně. Červený, rozplavaný oči.

„Dobře. Víš, nerada… nerada bych tě ztratila… dobře…,“ řekla, zařadila kvalt a rozjela se.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+5 #8 Odp.: Pat a mat – Návratkuscheltyp 2020-02-16 22:28
Cituji zmetek:
Cituji kuscheltyp:
Podle mě "zařadila kvalt a rozjela se" je věta, která může celou sérii ukončit (do otevřena), ale i naznačit prostor pro další díl či díly. Já osobně bych byl docela zvědav na pokračování "Pat a Mat na koleji" a jak spolu hospodařili;)

Víš, že jsi velkej pokušitel? ;-) Hele, co Fíla s Matym?

Na každou smlouvu musej bejt (aspoň) dva. Pokušitel-začátečník se nikdy nestane velkým pokušitelem, nemá-li k sobě tu nebo toho, kdo se svádět či dokonce svést nechá;)

Je na tobě, multiplatinovej, jestli se necháš:-)

Fíla a Maty maj story jasnou - a bude dopsaná, tomu nejen věřím, to vím. Jen někdy to čekání na tzv. pravý čas... věříš, že může být dlouhé i pro autora (který stále ještě rozdává valnou část svých bdělých hodin v zaměstnání)? Asi jo, když jsi na tom v tomhle ohledu stejně...

Jenže... jak to dělat jinak? Jak se stát tím rentiérem svobodně rozpláclým v hamace mezi dvěma palmami na ostrůvku v Karibiku a už jen občas se připojit na net, odpovědět maily, čeknout bank konto narůstající i když dřímeš a před opětovným odlogováním se ještě odeslat na OP další kapitolu?

Jak to vlastně, zmetkoune, děláš ty, že seš tak extrémně plodnej? :-D
Citovat
+6 #7 Odp.: Pat a mat – NávratMiky 2020-02-16 21:59
Hele nepíšeš náhodou o mojí matce? :D Jinak děkuji za skvělé pokračování, líbilo se mi že bylo mnohem odvážnější a kluci k sobě stále perfektně ladí. :)
Citovat
+5 #6 Odp.: Pat a mat – Návratzmetek 2020-02-16 19:43
Cituji kuscheltyp:
Podle mě "zařadila kvalt a rozjela se" je věta, která může celou sérii ukončit (do otevřena), ale i naznačit prostor pro další díl či díly. Já osobně bych byl docela zvědav na pokračování "Pat a Mat na koleji" a jak spolu hospodařili;)

Víš, že jsi velkej pokušitel? ;-) Hele, co Fíla s Matym?
Citovat
+5 #5 Odp.: Pat a mat – Návratkuscheltyp 2020-02-16 19:25
Podle mě "zařadila kvalt a rozjela se" je věta, která může celou sérii ukončit (do otevřena), ale i naznačit prostor pro další díl či díly. Já osobně bych byl docela zvědav na pokračování "Pat a Mat na koleji" a jak spolu hospodařili;)
Citovat
+4 #4 Pat a mat – Návratkikiris53 2020-02-16 17:36
Krásné pokračování příběhu, jen škoda, že už asi nebude další. Díky moc. Šťastnej konec je vždy nádhernej. Díky. :-)
Citovat
+5 #3 Odp.: Pat a mat – Návratzmetek 2020-02-16 10:37
Cituji Zdenda tb:
Počkat měsíc, bylo by to po 2 letech od prvního dílu :P
Ale jinak hustý 8)
Zajímavé je, že když jsem si musel oživit 1. díl, tak jsem si některé části vybavil.

14.2. to bylo dva roky, co mi vyšla úplně první povídka... :-)
Citovat
+3 #2 Odp.: Pat a mat – NávratZdenda tb 2020-02-15 23:09
Počkat měsíc, bylo by to po 2 letech od prvního dílu :P
Ale jinak hustý 8)
Zajímavé je, že když jsem si musel oživit 1. díl, tak jsem si některé části vybavil.
Citovat
+11 #1 Odp.: Pat a mat – Návratnebi 2020-02-15 12:24
:-) děkuju, za krásný příběh a dobrý konec. Šťastný konce mám ráda :-)
Citovat