Pat a Mat 1/2

„Matouši?“ ozvalo se z pokoje. Nereagoval jsem.

„Matouši!“ ozvalo se důrazněji. Tak jsem se vydal za rodiči.

„Víš, přemýšleli jsme, co o letošních prázdninách. Dohodli jsme se s maminkou, že v srpnu bys mohl jet na tábor.“

„Ty vole…,“ ujelo mi.

„Prosím?!“

„Promiň. Ale to si snad děláte kozy! V osmnácti na tábor! Jdu do oktávy! Když to řeknu ve třídě, tak abych se plazil kanálama!“

„Takže – jednak ti ještě není osmnáct, to ti bude až na začátku tábora, takže budeš poslouchat. A maminka se dohodla s kolegyní v práci. Její sestra s manželem vedou takový rodinný tábor, mohlo by se ti to i líbit.“

Rozhodl jsem se i ponižovat: „Nemůžu být na chalupě u dědy a babičky…?“

„Nemůžeš. Babička s dědou se rozhodli, že chalupu na léto pronajmou.“

Matka začala přitvrzovat: „Bude se ti tam líbit, není to velký tábor, všichni se tam znají…“

„No právě! Já tam budu jak debil, kterého nezná nikdo a on nezná nikoho!“

„Bude to tam fajn. Spí se pod stanem, už jsem ti objednala přes internet spacák. Měli tam i takové krásné s obrázkama! S kočičkama, s jednorožcema…“

Začala mě obcházet hrůza ještě víc. „Neříkej, že jsi mi objednala spacák s obrázkama!“

„Ne, poradila jsem se s kolegou, který se v tom vyzná, koupila jsem ti hodně kvalitní spacák a v khaki barvě…“

„Zaplaťpánbůh, alespoň něco…“

Až teď jsem si uvědomil, že jsem mámě zase sedl na lep. Že vystupňovala hrozivou informaci, vzbudila děs a pak trochu couvla, takže jsem se zklidnil a měla mě tam, kde chtěla. Tohle umí mistrovsky. Takže mi zjevně nezbývá nic jiného než v srpnu jet na tábor. Kruci.

Takže jeden den počátkem srpna jsem s matkou, batohem, spacákem a bez mobilu („Na táboře jsou zakázané a stejně tam není signál.“) stál u autobusu, který mířil na tábor U mlýna. To jsem si mohl myslet. Samý mrňata, navíc mrňata, který se většinou všechny znaj.

Starší, kromě manželské dvojice pořadatelů tábora, byla jen holka tak mezi osmnácti a dvaceti, která ale ve svém maskáčovém oblečení vypadala jako conquistador, který právě vyhladil jeden mayský kmen a chystá se na druhý (tehdy jsem ještě nevěděl, že studuje peďák, je ve skutečnosti hrozně hodná a pro ty haranty by se rozkrájela; jela jako další vedoucí). No, nic moc.

Bágl a spacák jsem hodil do zavazadlového prostoru, matku nechal na chodníku a nasoukal jsem se do autobusu na místo, které bylo volné, a dělal znechucené obličeje, aby ke mně nikdo nepřisedl. Bylo to stejně marné. Za chvíli jsem tam měl asi jedenácti-dvanáctiletého, docela oplácaného kluka, který se narval vedle.

„Ahoj, já jsem David. Ty jsi novej, že jo?“

„JO!“

Nic toho exota neodradilo od kecání. Trochu zlomyslné pohledy ostatních mi napověděly, že oni už vědí, co od něj čekat. Dost zoufale jsem vyhlížel, jestli se objeví alespoň někdo, kdo by mi odpovídal věkem.

Těsně před odjezdem se přiřítil kluk, tak o něco starší než já. Díkybohu, alespoň někdo.

„To je dost, Patriku, už jsme se báli, že to nestihneš! Máš místo vzadu, abys to tam ohlídal.“

Sakra, on je vedoucí? Takový ucho?

Nacpal si věci na zbylé místo a zadýchaný se sunul uličkou dozadu. Delší husté vlnité vlasy po ramena. Temně zrzavé jako měď. Modré oči. Rozesmátý výraz, kterým obhlédl všechny v autobuse včetně mě. V krátkých kalhotách dlouhé nohy, porostlé jemnými rezavými chloupky. Kruci, čeho si to všímám?

„Ahoj, všichni!“

„Ahoj, Patriku!“ zařvalo osazenstvo. No nazdar, to bude hrůza…

Organizátorka tábora spustila: „Tak jsme všichni! Pro nováčky – já jsem Miťka, tady je můj manžel Honza, další vedoucí je Anka a Patrik s námi letos jede ne jako frekventant tábora, ale jako praktikant! Takže vyrážíme! Zamávat rodičům a jedem!“

Pohled, který jsem se snažil vrhat na matku, měl být výmluvný a snažil jsem se v ní vyvolat výčitky svědomí, aby měla alespoň pocit, že mne posílá pod gilotinu… Marně. Smála se.

Davidova matka ještě klepala na sklo autobusu a volala na synka: „Máš po ruce igelitku?“

„JO!“ řval David a ukazoval prázdnou igelitovou tašku.

Autobus se odlepil od chodníku a vyrazil směr Tábor Hrůzy.

„Víš, mně se dělá v dopravních prostředcích špatně,“ měl potřebu vysvětlovat David. „Proto potřebuju igelitku, kdyby se mi chtělo blít… V červenci jsem byl s našima v Řecku. Musím říct, že jsem myslel, že letadlo bude lepší, ale taky se mi tam udělalo blbě. To jsem neměl igelitku, ale voni tam maj takový pytlíky na blití. Jenom se stalo to, že my jsme měli trochu zpoždění, takže jsem před odletem, protože jsem měl hlad, snědl docela dobrou bagetu, kterou jsem si na letišti koupil, pak jsem snědl pytlík chipsů, a protože jsem po nich měl žízeň, tak jsem si dal litrovku koly. No a když to na mě v tom letadle přišlo, tak ten pytlík skoro přetekl. Ale nebyl jsem sám! Voni jak mě okolo viděli, tak se jim udělalo taky blbě a začali blít. Jeden pán nestačil vytáhnout ten pytlík a hodil to do uličky, to bylo hustý!“

Zvratky byly evidentně Davidovo srdeční téma a já jsem začínal cítit, že bych tohle téma docela rád opustil, ale David pokračoval:

„Můj děda říká, že když byl mladej, tak ještě nebyly takový kontroly na letišti a do letadla sis mohl vzít skoro všechno… Nějakej jeho kamarád dostal nápad na vtípek a před letem si obstaral ten letadlovej blicí pytlík a koupil si do něj dvacet deka vlašskýho salátu a prones to do letadla. Když vzlítli a poprvé to víc zhouplo, tak ten pytlík chytil a začal předvádět, jako že do něj zvrací. Když skončil, tak si vzal lžičku a začal ten vlašák jíst. Tenkrát se prej poblilo celý letadlo! To je můj sen…,“ zasnil se David. Ale pak k mé smůle pokračoval: „To kdybych udělal já, tak bych ale asi do toho pytlíku stejně nablil a pak by mi už přišlo blbý to jíst…“

To už nešlo. Vytrhl jsem mu z rukou jeho igelitku, zanořil do ní hlavu a odevzdal do ní snídani. Když jsem zvedl hlavu, měl David šťastnej, nadšenej a skoro zamilovanej výraz: „Von blil dřív než já!“

Je pravda, že jsem ho předstihl jen o chvilku, vzápětí totiž do igelitky odevzdal svou snídani on.

Zbytek cesty už uběhl bez toho, abych byl centrem pozornosti. Davidovo kecání jsem podvědomě vypnul a stačil jsem si i chvilku schrupnout. Probudil jsem se kousek před cílem. David pořád žvanil a žvanil a najednou z něj vypadlo: „Hele, budeme spolu ve stanu?“ V tu chvíli jsem se doopravdy vyděsil. Bože, kam mě narvou?

Vystoupili jsme z autobusu, vzali batohy a lesní cestou kráčeli na místo tábora. Byla to poměrně velká mýtina, po jejímž okraji tekl potok. U něj byly už jen základy stavby – bývalý mlýn, po kterém se místo jmenovalo. Nad bývalým náhonem byl potok přehrazený, takže se tam tvořil docela pěkný, nepříliš velký rybníček, evidentně vhodný pro prázdninové koupání. Jediná zachovaná stavba v místě bylo nevelké stavení, zřejmě pozůstatek některé z hospodářských budov, ve kterém byla zřejmě teď umístěna kuchyně, a nevelký přístřešek, kde by mohli být táborníci při špatném počasí. Na mýtině byl půlkruh stanů okolo táborového ohniště. O kus dál, směrem do lesa, byly záchody. Nevypadalo to zase tak špatně.

Miťka začala číst obsazení stanů. Davida dala do stanu s asi tak stejně starým klukem. Ruku jí políbit. Konečně se dostala ke mně.

„Matouši, ty budeš ve stanu s Patrikem. Patrik sem jezdí každý rok, letos je tu jako praktikant, ale to jsem už říkala. Třeba se ti to tu zalíbí a budeš jezdit taky. Tak za půl hodiny nástup tady!“

Podali jsme si ruce a šli si hodit věci do našeho stanu. Vybalili jsme pár krámů a šli na nástup.

„Tak mládeži! K tématu letošního tábora nás trochu inspiroval Patrik, takže váš úkol pro tenhle tábor je najít a získat leprikónův hrnec zlata! K tomu jako vždycky budete plnit řadu úkolů, které vás k hrnci přiblíží. Jaké úkoly to budou, se dozvíte každý den ráno! A teď si můžete vzít plavky a vykoupat se po cestě. Nezapomeňte, že v rybníčku je schod. Anka na vás zatím dohlédne.“

Všechno se rozprchlo převléct se do plavek. Vlezli jsme taky do stanu, vylovil jsem plavky a zmocnily se mne rozpaky. Patrik neměl problém. Zády ke mně stáhnul kalhoty, takže mi byl dopřán pohled na jeho malý pevný zadek. Pak natáhl plavky. Ohlédl se po mně. Asi jsem na něj čučel jak puk, protože se usmál. „Tak se převlíkni.“ Otočil jsem se zády, stáhnul kalhoty a natáhnul plavky. Cítil jsem, že mne pozoruje, a styděl jsem se. Musel jsem mít určitě červenej i ten zadek. Jako makak.

Vyšli jsme ze stanu a sunuli se k rybníčku, kde se už začínali hemžit haranti. Dominoval samozřejmě David. Než stačil kdokoli zareagovat, rozběhl se a vlétl do vody, udělal pár kroků a zahučel pod hladinu. Samozřejmě – zapomněl na varování na schod pod vodou. Bylo to, jako bych viděl díl Macha a Šebestové na výletě, kde skočil Horáček do vody a v tu ránu se začal topit. David taky. Vylítnul jsem, vlétl do vody, dvěma tempy jsem se dostal k Davidovi a chytil ho. Nikdy jsem si neuvědomil, že člověk, když se topí, tak nespolupracuje. David se na mne začal sápat, aby se dostal nad hladinu a tím mě strkal hlouběji do vody, bylo mu vcelku jedno, že začal topit mě. Zkusil jsem udělat tempo, dostali jsme se k okraji, kde jsme pak Davida společně s Ankou a Patrikem vytáhli. Celé to vlastně trvalo pár vteřin. David se asi nalokal docela slušně, protože vzápětí hádejte co? Jestli hádáte, že se pozvracel, tak máte pravdu. A jestli si myslíte, že jsem se nepřidal, tak se pletete.

Do večera bylo všechno v pořádku. Večeře v klidu, pak nějaké písničky u táboráku, při kterých hrál Honza na kytaru, a šli jsme zalézt do spacáků.

„Patriku? Co myslela Miťka tím, že jsi je inspiroval k letošnímu tématu?“

„No víš…, táta je Ir. Žili jsme tam do mých deseti let, pak se naši rozvedli a já se s mámou vrátil sem. Ale normálně se stýkáme, nemáme problém… Možná Miťka myslela, že mi udělá radost irským tématem, ale mně je to celkem jedno.“

„Proč sem jezdíš?“

„No, poprvé jsem tu byl v jedenácti a byla to docela sranda. Pak jsem si na to už taky trochu zvykl. Víš, tady je to fajn, tady je každému jedno, co jsi…,“ zaznělo jaksi smutně.

„Nerozumím.“

„Nevadí, pusť to z hlavy.“

Poslechl jsem a pustil jsem to z hlavy.

Ráno jsem se vzbudil s nepříjemným pocitem, jaký občas máte, když vás někdo pozoruje. Naproti ležel Patrik s hlavou podepřenou rukou, opřený o loket a díval se na mě.

„Ahoj.“

„Ahoj, co se bude dít teď?“

„Vstaneme, umejem se, vyčistíme zuby, nasnídáme se, Miťka pak sdělí, jak vás rozdělila do oddílů, a začnou úkoly.“

Aha, vůbec mi nedošlo, že on tu není na táboře jako já, je tu jako praktikant, tedy skoro jako vedoucí.

Miťka nás rozdělila do třech oddílů, nás dostal do péče Honza. Patrik nedostal žádný, protože měl vypomáhat u všech. A abych si nemyslel, že všechno v životě jde snadno, tak jsem se dostal do oddílu s Davidem.

První úkoly byla tak nějak na nic – dotahat z lesa nějaké suché dříví na večerní táborák, pomoci s bramborami v kuchyni a tak. Odpoledne jsme vyšli na malou túru po pěšině se značkou. Většina už to tady znala. Vystoupali jsme na kopec nad táborem a mně se skoro zatajil dech. Byl tu malý výletní altánek se stolem a lavicemi, otevřený vstupem ke svahu kopce do krásného zeleného údolí. Kdyby věčně nežvanil ten potěr, tak tu muselo být nádherně.

„Cestu si zapamatujte, budete to potřebovat!“ připomínal Honza. „A kdekoliv po cestách, kudy půjdeme, mohou být později indicie k pokladu!“

Pomalu jsme se vraceli do tábora jinou cestou, docela romantickou, okolo malých skalek. Pak byla zase chvíle na odpolední koupání. Chvíli jsem se cachtal s ostatními, pak mi došlo, že nikde nevidím Patrika. V kuchyni nebyl, že by vyrazil připravovat nějakou bojovku? Vrazil jsem do stanu, že si převléknu plavky, a skoro jsem se lekl. Na svém spacáku seděl Patrik a vypadal… smutně? Zdrceně? Prostě nějak divně…

„Stalo se něco?“

„Ne, nic. Jenom…, nic.“

Už jsem chtěl spustit tirádu o tom, že kvůli ničemu by neseděl poničený ve stanu, když se zvenku ozval řev. Vyletěl jsem. David. Ječel, jako by ho na nože brali, a trojice kluků ho s nadšením lechtala:

„Je lechtivej, říkal jsem to!“ řičel jeden z nich.

„Mate, pomoz mi!“ vřeštěl na mě David, chechtal se a vletěl se schovat k nám do stanu, ale trojice kluků vběhla za ním (moc víc lidí se tam už nevešlo), povalili ho a dál lechtali, až David předvedl to, co uměl nejlíp – pozvracel se. Přímo na Patrikův spacák. Chytil jsem ho, vyběhl ven a snažil jsem se zaprat co šlo. Šlo to, ale spacák byl mokrý.

„Doufám, že to do večera uschne…,“ doufal jsem a šel spacák přehodit přes šňůru, která visela u kuchyně. Moc mi to s mokrým spacákem nešlo a Patrik mi šel pomoci. Společně jsme spacák přehodili a vtom stará zpuchřelá šňůra praskla, mokrý spacák spadl na zem a obalil se prachem a hlínou.

„Teda, Patriku! Matouši! Vy jste snad jako Pat a Mat!“ křičela Miťka. Ten hurónský řev malých smradů bych raději neslyšel. Bylo jasné, že jsme získali přezdívku. Už nám tu nikdo jinak neřekne, nikdo nám to neodpáře. Šel jsem znova přemáchnout spacák a Patrik natáhl novou šňůru. Ta už spacák udržela.

Večer při táboráku mne čekalo překvapení. Honza zase hrál na kytaru různé melodie oblíbené u táboráku a najednou řekl: „Tak co, Patriku, zkusíme něco k táborovému tématu?“

Patrik se usmál, skoro se zdálo, že se rozsvítil a kývl. Postavil se kus od ohně a narovnal se. Honza začal hrát rytmickou melodii a mně došlo, že je to nějaká irská písnička. A Patrik začal tancovat. S pohledem upřeným před sebe, rovný jako svíčka, se spuštěnýma nehybnýma rukama začal podupávat, vykopávat nohy před sebe. Dostával se do úplného transu a tancoval absolutně úžasný irský tanec. Díval jsem se na něj a nějak jsem se ztratil. Vnímal jsem jen rudé vlasy, modré oči, šťastný úsměv a rytmus. Bylo to… nepochopitelné. Úžasné. Najednou jsem měl pocit, že jsem snad v životě neviděl nikoho krásnějšího…

Pak melodie skončila, oheň začal skomírat a byl zvolna čas jít spát. Zalili jsme oheň a vydali se ke stanům.

„Spacák je pořád mokrý, jak budeš spát?“

„Jsou tu nějaké deky, které bereme večer k ohni, když je chladno. Vezmu si ty.“

Vlezli jsme do stanu, já si zalezl do spacáku, Patrik se přikryl dvěma dekami. Začal jsem podřimovat. Najednou jsem uslyšel, že se Patrik na svém místě trochu vrtí. Otevřel jsem oči. Patrik se snažil schoulit co nejvíc do klubíčka a zachumlat do dek. I když srpnové dny jsou teplé, v noci už přece jen začíná být chladněji…

Díval jsem se na něj a pomalu a zcela bezmyšlenkovitě jsem rozepnul a roztáhl svůj spacák.

„Pojď ke mně,“ řekl jsem a nepoznával jsem svůj hlas. Patrik se na mne překvapeně podíval.

„Pojď, ať nenastydneš…,“ zachrčel jsem jedinou věc, která mě napadla.

Přesunul se pod můj spacák, ještě přes nás přehodil obě deky. Přitáhl jsem ho k sobě. Ani jsem snad nevěděl, co dělám.

„Dobrou noc,“ řekl jsem, políbil jsem ho a usnul jsem.